Americký dirigent Leonard Slatkin předvedl bravurní dirigentské umění 8. 2. se Symfonickým orchestrem FOK v méně známém a ne právě efektním klasicizujícím repertoáru. V úvodní Mesiaenově skladbě Mozartův úsměv , která je jeho vůbec posledním orchestrálním dílem, není po hudební stránce nic zvlášť novátorského, ale ani specificky mozartovského. Je zajímavě instrumentovaná, ale nejeden posluchač asi ocenil hlavně to, že skladba je (asi desetkrát) kratší než Turangalíla nebo Od kaňonů ke hvězdám. Za pozornost ovšem stojí to, s jakým osobním šarmem, rytmickou přesností a nadhledem Slatkin s FOK provedl Haydna i Brahmse. Jasně se také ukázalo, jak vtipně jsou pro orchestr napsané ranější Haydnovy symfonie (zazněla Symfonie č. 67 F dur ). Jistě si lze představit vybroušenější zvuk, ale i tak to byla živá, příjemně plynoucí hudba a haydnovsky pečlivá skladatelská práce. Brahmsova Serenáda č. 1 D dur v druhé polovině koncertu je velkorysá, téměř padesátiminutová pětivětá skladba. Slatkin zaujal už tím, že ji dirigoval zpaměti a spíš jako „komorní dílo pro velký orchestr“. Dařila se nenápadná gradace jednotlivých vět, hornová či klarinetová sóla; provedení mělo soustředěnou, vlídně romantickou atmosféru. I v tak klasickém repertoáru se dá udělat malá show po vzoru jazzových klubů: po jednom dvojitém sóle vytáhl Slatkin z kapsy pár bankovek a rovnou odměnil oba orchestrální hráče… Celkově to byl neobyčejně sympatický koncert, hlavně pro ten neokázalý a poctivý kus dobré muziky.
