pondělí, 16. prosinec 2019

San Salvador: Vokální trans v jazyce trubadúrů

Napsal(a) 

 , foto Yvetta Stránská foto: Yvetta Stránská

Na loňském veletrhu Womex došlo k okamžiku, který se tu sice tak nějak předpokládá, o to hůř naplňuje. Snad každý, kdo slyšel strhující verzi okcitánské polyfonie francouzské skupiny San Salvador, mluvil o naprosté senzaci. Odpovídal tomu počet koncertů nadcházejícího evropského turné, kdy jen v České republice vystoupil smíšený vokální sbor čtyřikrát. Kdo navštívil všechny, zjistil, že San Salvador ze své intenzity navíc nikdy nepolevují.

Jak z odstupem času vnímáte vystoupení na Womexu? Jednalo se z vašeho pohledu o zlom, který vás dostal na mezinárodní scénu? Víte, showcasové koncerty jsou záludná věc. Neměli jsme raději vůbec žádná očekávání. Snažili jsme se zkrátka odehrát to nejlíp, jak umíme, tak ostatně přistupujeme ke každému koncertu. Otázka diváckého přijetí je pro nás ale naprosto klíčová. Osobně si myslím, že publikum na Womexu tradiční francouzská hudba moc netáhne. To samé platí o francouzském publiku obecně. Lidé toho o hudební tradici vlastní kultury vědí pramálo a těžko se jim k ní vztahuje. Naším cílem je šířit v tomto ohledu osvětu mezi širokou veřejností, nejen mezi hudebními fajnšmekry. Když se tedy vrátím k Womexu, možná že publikum tam oslovila právě tahle naše autenticita a otevřenost ‒ to, že jdeme s kůží na trh.

V České republice okcitánskou polyfonii velmi dobře známe od skupiny Lo Còr de la Plana. Zatímco oni hrají na tamburíny, vy bušíte do dvou bubnů. V čem se vaše verze polyfonie ještě liší?  Hraje v tom nějakou roli také fakt, že nepocházíte z Marseille, ale z regionu Corrèze a malého města Saint-Salvadour? Takzvanou okcitánskou polyfonii nenajdete v žádných historických zápisech, okcitánské zpěvy se v minulosti vždy pojímaly jako jednohlasné formy, s výjimkou oblasti Le Bearn. V jistém slova smyslu lze tedy Lo Còr de la Plana považovat za vynálezce moderní polyfonní podoby. Způsob, jakým přistupují k tradiční francouzské hudbě, je neotřelý, dalo by se říci charismatický. Současný a zároveň ryzí. Je také silně ukotvený v marseillské kultuře, kolektivním vědomí a poetice, má v sobě něco z drsného humoru a špíny velkoměsta. Naopak naše tvorba stojí na venkovské poetice, Saint-Salvadour je osada o třech stech obyvatelích, která stojí na úpatí malých kopců.

 , foto Yvetta Stránská foto: Yvetta Stránská

Necháme-li stranou společný důraz na okcitánštinu a transové rytmy, je vaše verze široce otevřená mnoha vlivům. Dokonce zmiňujete choral punk a math-rock. Když jste začínali zpívat, určili jste si směr, kterým se vaše hudba bude ubírat? Vícehlasost vlastně není naším primárním záměrem. Spíš obecně hledáme harmonii vícero hlasů, zabýváme se kombinací a protiklady nízkého a vysokého zvuku, jejich možných resonancí. Nezkoumáme jen shodu, akord. Na polyfonii nahlížíme jako na prostředek, nástroj organizace a dělby sil ve sborovém zpěvu. Především se snažíme o věrnou reprodukci jednohlasných lidových forem z oblasti Massiv Central nebo všeobecně toho, co bývala Okcitánie. Dalo by se tedy říct, že polyfonní forma v našem podání je výsledkem vrstvení forem monofonních. 

Uvádíte, že vaším cílem je „usilovat o nový pohled na svět, o svéráznou poetiku a energii, někdy i za hranicí transu“. To na papíře zní sice lákavě, ale co si pod tím má nepřipravený posluchač ještě představit? Živé vystoupení bereme jako komplexní performanci. Jakýsi pomyslný tah čarou v čase a prostoru, někdy trvá hodinu, jindy déle. Cesta, stoupání, klesání, to vše je v tom okamžiku obsaženo. Střídají se v něm fáze napětí a osvobození. Úžlabiny a zákoutí záhadných zvuků, které chvílemi přehluší přímočarý nápor bicích. Takové vjemy a emoce se snažíme u posluchačů probudit. 

Zpíváte výhradně v okcitánštině a vím, že je to pro vás velmi důležité. Mýlím se, když mám pocit, že je to také váš výraz hrdosti na kulturu středověké Okcitánie a trubadúrů? Okcitánština je pro nás především svobodným územím. Málo známý jazyk, ve kterém se člověk lehce ztratí. Smysl slov a vět člověku nenaskočí tak rychle, jako ve francouzštině, významy nejsou zdaleka tak transparentní. Představte si to tak, že mezi vámi a jazykem je neustále určitý distanc. Člověk ten jazyk nemůže tolik ovládat, na druhou stranu se tu otevírá ohromný prostor pro hru s významy a funkcemi textu, stejně jako pro hru s formou samotnou. Nějaké slovo se nám líbí, tak ho zkrátka opakujeme pořád dokola, hrajeme si se zvukem a zvukomalebností. Přitom se snažíme respektovat původní dramatické a hudební náležitosti těch textů. A co se trubadúrů týče, bereme to jako poetickou nadstavbu, rovinu, která naší práci dodává na umělecké autentičnosti. Nemyslíme si ale, že bychom v nějakém ohledu byli jejich následovníky. Samozřejmě ale usilujeme o věrnou reprodukci toho, co po dlouhá staletí v trubadúrské kultuře vznikalo, blízká je nám ta tradice i kulturně ‒ vždy s sebou nesla silné prvky avantgardy a také silné politické významy.

Přeložila Bára Čermáková. / Právě čtete zkrácenou verzi, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 12/19.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.