středa, 5. leden 2011

Šampaňské s Alešem Brisceinem

Napsal(a) 

Šampaňské s Alešem Brisceinem Šampaňské s Alešem Brisceinem

Aleše Brisceina znám už dlouho. Ne osobně, ale z jeviště. Měl jsem to štěstí, a nebyla to náhoda, sledovat jeho cestu mezi mezinárodně uznávané tenoristy. Od poloviny devadesátých let, kdy jsem pověsil režírování na hřebík, vstoupiv do penzijního věku, a věnoval se své celoživotní zálibě – opeře. Brázdím Evropu křížem krážem všemi dostupnými dopravními prostředky, honím především dramaturgické lahůdky, rarity a soudobou tvorbu, ale ty musím prošpikovat operními evergreeny se špičkovým sólistickým obsazením a bohužel v extravagantních režijních koncepcích, které již nejméně patnáct let zamořují operní provoz.

Takže nejprve vzpomínka. Navždy mi utkvěl v paměti večer, kdy jsem Aleše Brisceina spatřil poprvé. Bylo to někdy v polovině devadesátých let ve Státní opeře, to ještě byl namísto dnešní honosné restaurace bufet pro zaměstnance a jejich hosty. U jednoho ze stolů mě upoutal mladý muž v krémově světlém obleku obklopený rozjařenou společností mladých lidí. Plavovlasý s modrýma očima a sebevědomým pohledem. Náhodou jsme se setkali mezi dveřmi tváří v tvář dávajíce si navzájem přednost. Situace podobná známé komické scéně z Verdiho Falstaffa „Prima voi!“ Za pár dní jsem seděl na Trubadúrovi na svém oblíbeném místě v první řadě a do finální scény 4. obrazu vpadla skupina Manricových stoupenců v čele s Ruizem. Zazpíval první frázi, vzpurně se postavil, hodil hlavou a v očích se zablýskla zvláštní životodárná energie. Těch pár dramaticky podaných tónů prozradilo mnohé, na jevišti se objevila osobnost, přirozený pěvecký i herecký talent, budoucí tenorová hvězda – Aleš Briscein.

Máte pravdu, byl to Ruiz, jedna z mých prvních sólových rolí. Byl jsem tehdy ještě úplný kandrdas.

Ale věděl jste už, co taková profese obnáší?

Spíš jenom tušil. Vystudoval jsem původně na konzervatoři klarinet a saxofon, ale jsem z muzikantské rodiny, vztah k hudbě byl asi v genech, otec byl také tenor.

Proč jste se nakonec rozhodl zpívat?

Zpěv mě přitahoval vždycky, ale jak už to v životě bývá, svou roli tu sehrála náhoda. Slyšel mě profesor Miloslav Pospíšil a přesvědčil mě, že svou šanci zkusit kariéru operního pěvce nemohu zahodit.

To jsou ty šťastné konstelace ve hvězdách. Záhy se stal Miloslav Pospíšil dramaturgem a svým způsobem i pravou rukou tehdejší ředitelky Státní opery Evy Randové a pomohl vám ke startu.

Jistě to bylo mé velké štěstí, ale Eva Randová byla velmi nedůvěřivá ke všem doporučením, musela se přesvědčit sama.

Takže jste neměl nic zadarmo?

Neměl, musel jsem si cestu tvrdě prošlapat na malých rolích, jak říkáme, na čurdách. Ale nelituji toho, byla to zkušenost k nezaplacení a také nejlepší cesta, jak zachovat hlas.

Schválně, jestli si na všechny vzpomenu... Ruiz v Trubadúrovi, Posel v Aidě, ministr Pang v Turandot, dvořan Borsa v Rigolettovi, Šlechtic v Lohengrinovi, kníže Yamadori v Madame Butterfly, Remendado v Carmen...

Byly tu i střední a stále větší a větší role – Váňa Kudrjáš v Kátě Kabanové, Triquet v Oněginovi a Jurodivý v Borisi Godunovovi , Medoro v barokní opeře Antonia Vivaldiho Orlando furioso .

A ten, teď si nemohu vzpomenout na jméno, co doprovází cikánku Zaidu v Turkovi v Itálii...

Tak to byl Albazar, ten měl i árii, technicky dost náročnou. Tam jsem si oblíbil Rossiniho, který umožňuje uplatnit dokonalé zvládnutí pěvecké techniky, brilanci a blýsknout se ve vysokých tónech.

Právě, Rossiniho tenorové partie nemůže zpívat každý, ale vy jste v Turkovi zpíval později i Narcisa, tenorovou roli prvního oboru.

Ano, původně to zpívali Američané Gregory Mercer a Paul Brodene-Smith, kterým už skončila smlouva. Dona Narcisa jsem rád zaskočil, ale měl jsem na to pouhé dva týdny, abych se roli naučil, byl to šibeniční termín, třebaže jsem měl ansámbly oposlouchané.

Nemýlím-li se, v jedné scéně jste vystupoval v plavkách?

Režisér Bednárik udělal z orchestřiště jakýsi bazén, lezli jsme tam po železných schůdkách. Věděl jsem to, nebyl jsem tím zaskočen.

Teď je nahota na jevišti v módě. Děláte „striptýz“ i ve vídeňské Rusalce.

No, striptýz... Rusalka to svým příchodem zarazí. Ale víte, mně to problémy nedělá. Člověk je placen za to, aby nejen zpíval, ale také vystavoval své tělo na jevišti. Ovšem nejde o to být nějakým manekýnem na molu, ale v každé situaci být postavou, vžít se plně do role a pokusit se všechny ty režisérovy nápady vzít za své, transformovat do nitra postavy, sladit je s hudební charakteristikou, s pěveckým partem té které role.

Nechci se vás ptát, jaký máte názor na soudobé (tedy vlastně již letité) režijní tendence, pěvec (tedy v tomto případě herec) je vždy tak trochu jako ta slečna, co čeká na vyzvání k tanci, a nehodí se z vaší pozice práci režisérů, tedy de facto vašich zaměstnavatelů, hodnotit nebo posuzovat.

Názor mám vždycky, ale někdy je opravdu vhodnější řídit se příslovím: „Když chceš něco říct, tak mlč!“ Zatím mi nikdo dosud kloudně, přesvědčivě nevysvětlil, proč je soudobý kostým lepší než ten historický, dobový, dekorativní. Nezapomenu nikdy, jaké krásné kostýmy navrhoval třeba Josef Jelínek, jak si vyhrál s aplikacemi, jak uměl nápaditě pracovat s ozdobami. Respektoval přitom nejen styl doby, ale i charakter postavy, uměl pracovat s detaily.

To byla celá éra iluzivního divadla. Dnes nejde jen o to, že divadelní barvitost nahradila civilní šeď, ale často režiséři porušují těmito aktualizacemi logiku děje a motivaci jednání postav, jako kupříkladu ten ve světě renomovaný režisér Andrei Serban, co dělal v Praze Eugena Oněgina. Jak mohl dospět k tomu, že vůbec nedojde k souboji, nehledě na to, že místo zimního rána u lesa by se měl odehrávat souboj mezi hracími automaty.

Jistě. Motivace souboje je zpochybněná samotnou aktualizací, kdo by dnes vyzýval svého kamaráda z tak malicherných důvodů na souboj? Pro mě bylo ovšem daleko těžší nalézt moment, kdy a proč se Lenskij rozhodne pro takovou, svým způsobem asistovanou sebevraždu.

Šampaňské s Alešem Brisceinem Šampaňské s Alešem Brisceinem
Viděl jsem Oněginů v poslední době spoustu. Všude se – až na vzázcné výjimky – namísto carského Ruska volí současnost. Dnes je život o něčem jiném, a je celkem jedno, zda se Oněgin odehrává v putinovském Rusku nebo v Americe, v sauně, v hodinovém hotelu, metru či na lyžích anebo u kontejnerů mezi paneláky.

Snažil jsem se najít moment, kdy se Lenskij takhle rozhodne, ale nakonec slavnou árii musíte zazpívat s lyrickým výrazem odpovídajícím Čajkovského hudebnímu zpracování, bez ohledu na všechno, co se režisér pokoušel navzdory hudbě prosadit.

Obraťme raději list. Ve vaší dosavadní pěvecké dráze hrál a stále hraje významnou roli Mozart.

Byl to Tamino, který mi pozvedl sebevědomí. Zpíval jsem ho česky i v originále, na něm jsem si uvědomil, jak je důležitá pěvecká technika, úcta ke stylu, frázování. U Mozarta musíte hledat stále vyvážení, jeho instrumentální sloh vyžaduje, aby fráze zněly lehce, přirozeně, stylově čistě, přitom dramaticky, navíc třeba v ansámblech Così fan tutte i humorně.

Mozarta jste zpíval i v zahraničí?

Belmonta v Norimberku, Tamina několikrát v Japonsku a Koreji a Ottavia v Japonsku a na Slovensku, ale každou roli jsem měl už ozkoušenou z Prahy, Belmonta z Plzně.

A co Smetana? Nemýlím-li se, byl to právě Jarek v Čertově stěně, který napomohl k vašemu přechodu ze Státní opery do Národního divadla, vysněné mety českých pěvců.

Národní divadlo má stále onu symbolickou pověst Zlaté kapličky, omezil se sice díky nuceným škrtům počet hraných titulů, ale Národní divadlo má pořád svůj zvuk. Když tam zpívám Prodanku nebo Rusalku , vždy se mi trochu tají dech. To, že tady chodila po jevišti Marie Podvalová, Marta Krásová, Ludmila Červinková, že tady začínali Karel Burian a Otakar Mařák, můj velký vzor, že tady excelovali Beno Blachut, Ivo Žídek a jejich role zpívám teď já, je zavazující. Ještě dřív, než jsem zpíval Jeníka, jsem ztvárnil Vaška. Roli jsem si zamiloval a to jeho „koktání“ byla interpretační lahůdka.

To je dnes obecný trend zbavit Vaška nálepky mentálně retardované postavy. Já si tedy myslím, že to byl záměr přes jeho „omezenost“ dokázat nesmyslnost podobných smluv, jako byl Krušinův závazek, že si jeho dcera musí vzít syna jeho věřitele, Tobiáše Míchy.

Já také chápu tuto smlouvu jako klíčovou motivaci Jeníkova jednání. On využije chyby, že v dotyčné smlouvě není Míchův syn uveden křestním jménem, a svým sňatkem s Mařenkou naplní literu smlouvy, zachrání tím Krušinův majetek a sám najde příležitost srovnat své vztahy s otcem a stát se tudíž právoplatným dědicem. Dnes tuto myšlenku musím někdy obtížně prosazovat, protože řada inscenátorů si myslí, že smyslem Jeníkových činů je zesměšnit Kecala před celou vesnicí a navíc ještě přijít k 300 zlatým.

Jeníka jste zpíval v řadě inscenací, nemýlím-li se, tak v Praze, Brně, Ostravě a také v zahraničí. Sám jsem viděl vašeho Jeníka v Paříži a Valencii a mohu jenom gratulovat... A co princ v Rusalce? Ten vám teď přinesl úspěch ve Vídni.

Princ je poměrně složitá postava. Je pěvecky náročná, má zapeklité přechodové tóny a člověk ho musí zpívat v naprosté dispozici (což je často zázrak). Princ má několik poloh i nečekané vnitřní zvraty, lásku k rusalce komplikuje erotická nestálost, jakoby permanentní sexuální neukojenost, ale na druhé straně, a to jsou klíčové polohy role, hledá smysl v pokání a vykoupení. To, že nachází klid ve smrti, je samozřejmě literárně umělecká abstrakce a je na představiteli, aby tuto polohu podal přesvědčivě. V normálním životě zpravidla muž, který zavrhne partnerku, jež ho v posteli neuspokojila, se k ní už nevrací. Princ naopak zjišťuje, že bez rusalky nemůže žít, a umírá šťasten v jejím objetí, a tak smývá smrtí svou vinu. Pro mě je setkání s rolí téměř osudové, Dvořákova Rusalka mě vždycky fascinovala.

Šampaňské s Alešem Brisceinem Šampaňské s Alešem Brisceinem
A co Leoš Janáček?

O Janáčkovy opery je všude veliký zájem. Staly se kmenovým repertoárem a v počtu hraných děl i repríz se řadí dnes do první desítky nejhranějších skladatelů. Mám v repertoáru vedle již zmíněného Kudrjáše také Števu, Janka ve Věci Makropulos i Měsíčňana Harfoboje s extrémně vysokou polohou ve Výletech páně Broučkových , naposledy Borise v Kátě Kabanové v režii Roberta Wilsona. V Mrtvém domě jsem zatím zpíval Skuratova v Japonsku a také Kedrila v Paříži. V animované kreslené verzi Lišky Bystroušky jsem v hudebním podkladu pod taktovkou Kenta Nagana nazpíval dvojici Rechtora a Komára. Janáček je především plastická deklamace, ale snažím se, kde to úsečný rytmus jeho pěveckých frází dovoluje, part co nejvíce „rozezpívat“, melodicky rozvinout, u dirigentů pro to nacházím zatím pochopení.

Zajímalo by mě, jak docilujete poměrně značné proměnlivosti hlasové dispozice. Při Lenského tklivé árii „Kuda, kuda udalilis...“ zní váš hlas jemně, až hebce, když zpíváte charakterní role jako třeba Váňu Kudrjáše, neřku-li Hejtmana ve Wozzeckovi nebo licitátora Sellema ve Stravinského The Rake‘s Progress, dokážete hlas přiostřit, tóny patřičně nabrousit.

Pro mě je důležitá především stylovost, určitým vodítkem může být režisérova představa, ale hlavním faktorem zůstává hudba. Zatímco romantická hudba Čajkovského dává vyniknout lyrickým polohám mého hlasu, samozřejmě v partech italské operní literatury je každá fráze nabita dramatičností a svárem vnitřních konfliktů.

Proto jsou i vaše „belcantové“ role jako Alfredo Germont, hrabě Almaviva v Lazebníkovi sevillském, Ernesto v Donu Pasqualovi nebo vaše role poslední – Nemorino v Nápoji lásky – tak plastické a výrazově proměnlivé, od čisté lyriky k emocionálním jakoby sopečným výbuchům plným hněvu a exprese?

Ano, opravdu miluji, když na scéně prýští gejzíry emocí a hněvu. V každé scéně se snažím zúročit své prožitky a svou životní zkušenost. Mohu vás ujistit, že i kdybych hrál tyto scény po stopadesáté, mají pro mě stejně intenzivní náboj.

Totéž se dá jistě říci i o vašich rolích z francouzské „velké opery“, jako byl Raimbaut v Meyerbeerově Robertu ďáblovi, Laërte v Thomasově Hamletovi a Des Grieux v Massenetově Manon.

Tenorové party ve francouzských operách jsou neméně pěvecky vypjaté, snad vyžadují ještě více nuancí a rozmanitosti v recitativech.

Zvláštní místo zaujímá ve vašem repertoáru opereta. Věnujete se jí už dlouho a rád, nemám pravdu?

Na operetu jsme si zvykli dívat skrz prsty. Pro mne má žánr své kouzlo. Jednou je to syntetické divadlo, kde se propojuje zpěv, tanec a mluvené slovo. A ten punc „kýče“ mi naopak dává možnost odstupu, sebeironie. Můžete se od postavy kdykoliv distancovat, vysmát se jejím ambicím a zase s ní emocionálně splynout. Party nebývají lehké a dávají mi takovou tu radost „ze hry“. Je to samozřejmě balanc, nechci nikdy spadnout do parodie, ale stačí mírně „nakopnout“ určité situace a žánr vám skýtá netušené možnosti relaxace a humoru.

Co vše už máte na svém kontě?

Nejprve jsem v Netopýrovi „dělal“ dr. Blinda, poté Alfreda a nyní zpívám Eisensteina. V Zemi úsměvů to byl nejprve Gustav a posléze princ Su-Čong, v Kálmánových operetách Čardášová princezna, Hraběnka Marica a Vévodkyně z Chicaga hlavní tenorové role, také jsem vytvořil Stanislava, titulní roli v Zellerově Ptáčníkovi , a Henriho v Heubergerově Plesu v opeře.

Šampaňské s Alešem Brisceinem Šampaňské s Alešem Brisceinem
Všechny tyto party se vyznačují neobyčejnou náročností ve spojení fyzických a pěveckých dispozic. To platí zajisté i pro muzikálovou klasiku, především Leonarda Bernsteina.

Ano, byl to Candide i Tony ve West Side Story. Já... všechny ty role samozřejmě považuji jenom za zpestření jídelníčku. Je to pro mě takový úlet, duševní striptýz, ale zároveň očista, krystalická podoba virtuozity a zábavnosti, které se tu snoubí. Opereta mě láká a přitahuje, ale samozřejmě jako takový malý doping a zároveň prověrka tvůrčích sil, takový test. A to není nikdy na škodu. Člověk by neměl nikdy létat v oblacích, ale stát nohama pevně na zemi.

Vraťme se ještě k vašim zahraničním vystoupením.

Nejvíce rolí jsem zpíval s pařížskou operou. Bylo jich zatím přesně dvanáct, jedenáct v Paříži a Zápisník zmizelého , pojednaný scénicky, na historicky prvním zájezdu pařížské opery do Japonska.

Dvanáct. To je magické číslo. Dvanáct bylo apoštolů, dvanáct je znamení ve zvěrokruhu a dvanáct je hodin od půlnoci do poledne a naopak.

Zanedlouho přibude třináctá. Mám už smlouvu na Káťu Kabanovou , bude nově uvedena v březnu a na Paříž se moc těším.

Z těch dvanácti rolí jsem devět viděl, samozřejmě v Japonsku jsem nebyl, ale slyšel jsem váš Zápisník zmizelého na koncertě, také s orchestrem, na Wiener Festwochen. To byl také významný mezinárodní úspěch, jde o velice prestižní hudebnědivadelní festival. Ale byly tu i další štace.

O Belmontovi v Norimberku už byla řeč, zpíval jsem také Števu v Její pastorkyni v Mexiku, Janka ve Věci Makropulos v Madridu a rytíře Des Grieux v Massenetově Manon ve Vancouveru.

A také dvě role v Bergově Wozzeckovi – Tambourmajora v Antverpách a Gentu a Hauptmanna v Lille. Obě představení jsem viděl. Tam jste se „vyřádil“, groteskní hyperbolizace byla dokonalá, expresivní, přitom komediálně expanzivní, podtrhující deviantnost obou postav.

Řada pěvců se, když může, všelijak vyhýbá moderní opeře 20. století. Mě naopak přitahuje její rytmická proměnlivost, výrazová údernost, neobvyklé modulace a intervaly, propojení tonality a atonality. Každá role přináší obvykle novou pěveckou zkušenost i dosud nepoznané představitelské možnosti. Vedle Janáčka, Berga a Stravinského mám za sebou i čtyři role z Richarda Strausse, z oper Bohuslava Martinů Kalidora ve Vojáku a tanečnici a Nikolia v Řeckých pašijích , rád vzpomínám také na Kristiána ve Weisově Polském židovi. Ze soudobých oper bych připomenul dvě role v dílech Emila Viklického Faidra (Frajer) a Oráč a smrt (Oráč), Lucia v opeře Zdeňka Lukáše Veta za vetu a v opeře Martina Smolky Nagano jsem si s gustem zahrál dokonce i hokejovou legendu Jaromíra Jágra...

Dá se vůbec všechno zvládnout?

Někdy vás zavolají narychlo a já bohužel nemohu. Tak jsem musel odříci Števu v Mnichově a prince v Curychu, rovněž tak Káťu Kabanovou v Madridu a Hubičku ve Wexfordu. A to ještě nemluvím o koncertech a nahrávání.

A co aplaus? To musí být silný doping!

Víte, já když jdu před oponu sólo, tak si s publikem povídám, samozřejmě pomyslně.

Když jste se v Paříži po vaší Prodané nevěstě děkoval před oponou sám, a zaburácelo hlediště „bravo“, neubránil jsem se dojetí. Totéž se opakovalo ve Valencii a teď znovu ve Vídni při Rusalce.

Musel bych zatloukat, že to s vámi v takové chvíli nezacloumá, ale život jde dál, a všecka sláva polní tráva.

No, jen se nerouhejte! Ale já vám rozumím, není dobré usínat na vavřínech.

Zatvářil se poněkud vzpurně, zarytě. Vyšpulil spodní ret a očima mu projel blesk. Ale vzápětí následoval zase úsměv ohlašující pohodu, klid, v tom úsměvu jakoby byla chlapecká něha, rajská blaženost a zároveň touha dobývat svět. Ale oči zůstávají ostražité, vyčkávající a zároveň tak trochu provokující.

Už jste se někdy spálil?

Jako každý. Ale tak už to na světě chodí. Za vše se platí daň. Jde jenom o to, aby člověk nezradil sám sebe, neponížil se příliš a nezklamal ty, kteří vám podali pomocnou ruku.

Aleš Briscein poté otevřel šampaňské, zátka vybuchla, šumivé víno perlilo a nablyštěné sklenky se rozezvučely.

Tak abychom si přiťukli, blíží se Nový rok!

Tohle „šampáňo“ jsem dostal darem od velmi dobrých přátel v Paříži. Má případný název: „La Diva“.

Tak na zdraví a další úspěchy! Připíjím i jménem všech vašich ctitelek a ctitelů, obdivovatelek a obdivovatelů, těch, co nosí kytky a co si píší, žadoní o fotky a sbírají vaše autogramy, i těch, co někdy u nás dosti pracně zjišťují vaše termíny. Těch zdánlivě „potrhlých“ holek, pro něž jste „Alešek“, i těch mládenců, pro které jste prostě „Alík“, i těch ctihodných dam, pro něž jste „Mistr Briscein“.

Cha cha, no, to jsem tedy vážně netušil.

Ti všichni tvoří zázemí operního umění už po staletí a jsou od operního provozu neodmyslitelní. Umělci jsou pro ně nedostižnými idoly a jakýmisi bohy na Olympu. Můžete jim tedy prostřednictvím HARMONIE vzkázat, na co se mohou v nejbližší době těšit?

Teď mě čeká Káťa Kabanová v Paříži, v květnu to bude Belmonte v Únosu ze serailu ve Stavovském pod taktovkou šéfdirigenta Tomáše Netopila, léto strávím v Salcburku, na snad nejprestižnějším festivalu mě čeká Janek v Makropulos . Už jsem potvrdil Andreje v Čajkovského Mazeppovi v Berlíně a v jednání je Fidelio se Zubinem Mehtou ve Valencii. Samozřejmě něco bude v Praze nebo Brně, z Ostravy mě láme šéf Jindra na Gounodova Roméa. Nevím ovšem, co všechno budu stíhat, mé časové možnosti jsou totiž omezené. Všechny moje aktivity si můžete vyhledat na www.briscein.eu.

Takže: „Prosit!“ A láhev skvělého šampaňského se pomalu chýlila ke svému dnu. Co naplat, všechno jednou skončí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.