sobota, 30. duben 2011

S poezií ve znaku

Napsal(a) 

S poezií ve znaku S poezií ve znaku

Moderní renesanční osobnost velkého rozpětí, to je psychiatr Jan Cimický (* 1948). Své první literární pokusy publikoval od dětství, dnes píše romány z lékařského prostředí, poezii a detektivky, populárně naučné knihy. Setkáváme se s ním i v rozhlase a televizi, překládá z francouzštiny a teď se jeho zájem vrhl na překlady čínské poezie. Především ale léčí odraz bolestí našeho světa v lidských duších, jejich současnou zátěž úzkosti, stresu, sociální fobie, paniky a deprese. Kdysi se rozhodoval mezi studiem filozofie, jazyků a divadla a vyšla z toho medicína. Po doktorátu na fakultě všeobecného lékařství UK obhájil doktorát ještě na univerzitě v Paříži a stal se zahraničním asistentem. V té době také vznikl jeho vášnivý vztah k Francii. Působil pak jako primář v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a v roce 1996 otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna. Jak je to ale s jeho vztahem k hudbě?

Začínáte den poslechem hudby nebo dokonce zpěvem? Tím, že jako lékař vstávám brzo ráno, můj hudební program je dán nabídkou Radiožurnálu. Upřímně řečeno, velký výběr to není, spíš písničky, co se stále opakují. Mám ale možnost přepnout na cédéčko. Tam záleží na tom, v jaké je člověk právě náladě. To ostatně souvisí s léčebným oborem muzikoterapie, kde víme, že ne každá hudba člověka vždy potěší. Škála mé oblíbené muziky je rozsáhlá. Patří k ní francouzské šansony, tradiční čínská hudba, ale i folklor. I v oblasti vážné hudby bych hovořil o skutečně velkém rozpětí. Někdy hledám zklidnění, jindy svěží povzbuzení. V tom případě by mě nejspíš zaujala nějaká jazzová nahrávka Rudolfa Rokla, možná něco z Gershwina, anebo nějaké malé formy houslových skladeb. Určitě mám k hudbě blízko a její poslech mi přináší uvolnění, jde jen o to správně si vybrat.

Jak se vyvíjel od počátku váš vztah k hudbě? T en se spíš proměňoval. Na počátku bylo spojení hudby s textem, chytrým, vtipným či poetickým, takže mě jako kluka zprvu uchvátilo Osvobozené divadlo a Ježkovy melodie s texty V+W. Pak přišel Suchý se Šlitrem a jejich vtip a dokonalý soulad se slovy. Někdy v patnácti jsem objevil francouzský šanson s jeho zvukomalebností. Souviselo to jistě s mým tehdejším studiem francouzštiny. Ale i tam hrál velkou roli text. Měl jsem ostatně mezi špičkovými francouzskými zpěváky té doby dokonalé učitele výslovnosti. Tahle slabost pro francouzskou hudební sféru mi zůstala dosud. Stejně jako šanson mám rád folklor, je mi blízký svou upřímností. Symbolizuje ho pro mě obdivovaná, dnes osmdesátiletá Jarmila Šuláková, jejíž hlas i zvoní a přednes sugestivně upoutává a dojímá. Ostatně když se ještě dnes postaví na jeviště, dokáže strhnout publikum. Vedle ní obdivuju ovšem ve sféře šansonu Hanu Hegerovou. Díky mé slabosti pro francouzštinu a francouzský šanson, který hodně leží na textech, přišla by proto na řadu jména jako Edith Piaf, Maurice Chevalier, George Brassens, Hugues Aufray, Charles Aznavour či Gilbert Bécaud, na nichž jsem odchován, a ještě mnozí další. Ti všichni mi přinášejí určitý impuls do života. Já si s nimi někdy s nadšením, i když možná trochu falešně, pobrukuju. Nedávno jsem si přivezl italské nahrávky tohoto žánru, převážně z šedesátých let, a na nich jsem si znovu potvrdil důležitost slova spojeného s hudbou.

Kde je v té řadě vašich zájmů umístěna klasická muzika? Její výběr se nedá u mě nějak naprogramovat a taky bych nemohl říct, že některá skladba je pro mě důležitější nežli jiná. K poslechu si vždycky potřebuji vytvořit zvláštní atmosféru, pro mě je to oblast pocitů a rozhodně to není k poslechu za jízdy autem. Mám samozřejmě své oblíbené skladby a autory. Velice blízký je mi Mozart a po něm řada dalších. Nejvíc bych se asi ve výběru dostal do oblastí časově vzdálenějších. Patřil by sem nejspíš Josef Václav Mysliveček a hudba ještě starší. Určitě bych ale z novější hudby volil Dvořáka a Smetanu, i když mám taky velice rád Čajkovského. Jistě proto, že ti všichni jsou mi důvěrně známí. Z hudby nejnovější bych si třeba někdy rád poslechl Ilju Hurníka nebo Petra Ebena. Všude rádi hrají a poslouchají Janáčka, ale já musím říct, že hlouběji jsem se k němu přece jen ještě nedostal. Zatím jsem ho asi ještě dost neslyšel, a není proto pro mě autorem na první poslech. Je ale pravda, že jsem netrpělivý člověk. Když mě napoprvé nechytí třeba kniha, zavřu ji, a už se k ní mnohdy nevrátím. Mám to tak často i v hudbě.

Řekl byste jako lékař-psychiatr, že je hudba pro zklidnění člověka důležitá a podstatná? Určitě dokáže navodit duševní pohodu. Je známo už z dob Hippokratových, že ten prožitek působí ve staré části mozku, v centru emocí. Doporučoval bych proto i z medicínského pohledu poslech hudby jako léčivý proces. Muzikoterapie byla ostatně jednou z prvních metod našich psychiatrických předchůdců v pražských Kateřinkách. Mluvíme o prokazatelně pozitivním působení hudby na vyrovnaný stav mysli člověka.

Pomohla vám někdy muzika v určité zátěžové životní situaci nebo krizi? I psychiatři mají své limity, stejně jako ostatní lidi, a zátěže dnešního života se jich týkají tak jako ostatních. Řeší často denně, kromě vlastních problémů, obtížné situace svých pacientů, a tak hledají něco, co jim přinese slastný odpočinkový stav. Ten právě nepochybně muzika přináší. Pravda je, že já jsem v tomto směru trochu konzervativní a mám určitou hierarchii výběru. K němu se obracím s jistotou, že skutečně zafunguje. Pro můj dnešní den by to třeba byl nějaký výběr slavných maličkostí, působících zklidňujícím vlivem. Je to tím, že mysl člověka je často rozjetá a nemá sílu rychle se k poslechu na větší ploše koncentrovat. Mám doma na desce dávnou nahrávku dr. Václava Smetáčka, Slavné české maličkosti, a možná právě po ní bych dnes sáhl.

Jak to bylo kdysi u vás doma? Byli jste hudební rodina a jak se váš vztah k muzice vyvíjel? U nás doma bohužel nikdo nehrál na žádný hudební nástroj, ani nezpíval, a já také ne. Myslím si ale, že tóny správně slyším, jen je nemohu přesně reprodukovat. Co ze mě vychází, je něco jiného, nežli vnímám. Přesto mám hudbu velmi rád, a možná právě proto. Mám k ní blízko a její poslech mi přináší uvolnění. Jako studenti jsme měli své divadlo a stalo se mi, že jsem na jevišti jednou i trochu zazpíval, ale to bylo jen výjimečně. A jednou mě v televizi donutili, abych s Mirkem Dvořákem a psychiatrem, mým učitelem, MUDr. Miroslavem Plzákem, zazpíval. Ukázalo se, že jde udělat všechno, jenomže s námi musel Daniel Fikejz strávit několik dnů příprav, než docílil poslouchatelný výsledek. Nakonec se mu to přece jen podařilo.

S poezií ve znaku S poezií ve znaku
Pomáhá muzika psychiatrovi při jeho praxi a působení na pacienta? Hudba dokonce tvoří součást naší terapie. Před lety jsme u nás v Modré laguně vytvořili kazetu, kde vedle verbálních pokynů zní instrumentální hudba, která posouvá mluvené slovo dál. Její poslech vede ke koncentraci a uvolnění a ke stimulování určitých snových představ. Někdy jde o zklidnění, jindy o vytvoření určité reflexe s konkrétním záměrem léčby, kdy se dotváří stav harmonie, nutný pro lepší prožívání terapie. Dnes už máme pět relaxačních kazet, dvanáct kazet harmonie zvěrokruhu a čtyři kazety stromokruhu, vlastně keltské muziky. Jejich záměrem je, řečeno souhrnně, dovést posluchače k zamyšlení sama nad sebou a vést ho k řešení jeho životní situace.

Užíváte také v Modré laguně muziku k relaxačním účelům? Už třiadvacet let provozuju profesně akupunkturu a při ní nechávám pacienty poslouchat tradiční čínskou hudbu, která dotváří atmosféru, nutnou pro lepší prožívání terapie. Některé nahrávky jsem si dovezl z cest po Číně, některé z Francie a dnes mohu říci, že právě ta lehká podprahová tradiční čínská tvorba pomáhá úspěšně dotvářet celkový stav pacienta. V Číně jsem si v exteriéru natáčel na video záběry, pod nimiž zaznívá hudba. Všichni se potom doma při promítání domnívali, že jsem ji do snímku následně zamontoval, ale ona tam v tom čínském prostředí zněla neustále všude kolem nás, často z reproduktorů umístěných na trávníku, tiše a decentně. Dotvářela prostředí ke zklidnění a někdy i meditace. My, kdo hledáme k medikamentózní léčbě další alternativní metody, akupunkturu a různé relaxační techniky, se k těmto přístupům postupně dostáváme a praktikujeme je. Hudba je jejich samozřejmou součástí.

Není divu, že vás při studiu léčby a zvyklostí východního světa zaujala i tamní poezie. Natolik, že jste přeložil křehké verše Jidi Majia, básníka národnosti Ji, žijícího na okraji Tibetské náhorní plošiny, v městě Xining nad jezerem Quinghai. Jsou podle vás stejně poetické jako francouzská poezie, kterou už roky překládáte? Poezie Jidi Majia je úžasná a neobyčejně zpěvná. Řeč toho kraje je jaksi podivná, ale když se začne zpívat, je nesmírně melodická. Konečně, jsme ne náhodou odchováni Mathesiovými verši – Zpěvy staré Číny. To samo mluví o intonaci těch básní. Řekl bych, že jejich zpěvnost je blízká zpěvnosti francouzské, ale možná, že stojí ještě o něco výš. Stejně jako jazyk tohoto území, této „malé“ minority (nějakých deset milionů obyvatel!) lokality Ji. Pokud mluvíme o tamní poezii, tak její poetičnost má v sobě mnoho tradičního i přírodního, třebaže dnes už s příměsí modernosti, která do ní proniká. Její melodičnost je ovšem nepřehlédnutelná.

Našly by se v melodice řeči oblasti Ji společné hudební znaky právě třeba s vaší oblíbenou francouzštinou? Netroufal bych si přímé srovnání, ale obojí poezie na mne v tom smyslu působí emotivně. Účastnil jsem se tam festivalu básníků čtyřiceti zemí světa a naším úkolem bylo mimo jiné recitovat pro televizi verše, každý ve své řeči. Šlo vlastně o sledování melodiky jazyků a bylo to nesmírně zajímavé, ač vlastně nikdo nerozuměl konkrétnímu obsahu, jen právě té intonaci řeči. Konalo se to v amfiteátru pro zhruba osm set lidí a ti všichni vydrželi s napětím tuhle tříhodinovou seanci poslouchat. Nerozuměli, ale citlivě, vlastně s hudebním citem, vnímali.

Jak je to s vašimi překlady poezie, ale možná i prózy a divadelních her, z francouzštiny, všímáte si tam melodiky slov a větné stavby textu? To je samozřejmě nutné. Francouzština má odlišnou větnou stavbu, ale má i svou osobitou intonaci řeči. Tu je třeba sblížit s vnímáním a zvučností českého jazyka. Francouzština zní ale vždycky hezky. Jean Anouilh, a ještě víc snad Jacques Prévert, si uměli hrát se slovy a je v nich i typická francouzská spontánnost. U nich věta a verš zní jako hudba sama. Čtete verš a už vlastně zpíváte.

S čím zajímavým jste se na svých cestách, pokud jde o hudební zážitky, potkal? Nejvíc mě třeba ve Francii zaujala chrámová hudba, zejména historická z časů vzdálených století, které je tam věnována velká pozornost. Její velikost a velebnost ještě zvyšuje prostředí nádherných chrámů. Docela jiným, ale stejně sugestivním dojmem na mne jindy zapůsobila hudba Bedřicha Smetany, když jsme ji na koncertě při mé cestě na setkání básníků všech zemí světa poslouchali v podhůří Tibetu. To byl skutečně neuvěřitelný zážitek, umocněný neobvyklým prostředím i vzdáleností od domova.

Zní vám i při toulkách Prahou hudba toho místa? V Praze se nejspíš vracím k mému oblíbenému skladateli, Mozartovi. Mívali jsme pravidelná předvánoční setkání lékařů na Bertramce, kde jsme poslouchali jeho hudbu. Po cestě domů mi pak vždycky v uších doznívala a dotvářela sváteční náladu města. Ten úžasný pocit si nesu ještě po letech v sobě. Vždycky také, když jsem organizoval pro psychiatrické kongresy koncerty, snažil jsem se k Mozartově hudbě získat možnost provedení právě na Bertramce, což světové odborné fórum pokaždé nesmírně oceňovalo.

Propojení hudby a poezie. Jak to souvisí s vaší básnickou aktivitou? Řekl bych, že poezie je určitým druhem verbalizované hudby, kterou má básník v duši a slovy ji přináší na světlo světa. Je to, jako když pěvec vyzpívá svůj pocit, interpret zahraje skladbu na svém nástroji a skladatel vloží do notových osnov svou představu. Vždycky to tak bylo a různá umění se při tom propojují. Vítězslav Nezval se tak kdysi v dešti a nepohodě toulal Prahou, pak doma sedl ke klavíru, dvě hodiny hrál, a poté napsal svého Edisona.

Dáváte se inspirovat muzikou a výkony svých přátel interpretů? Strašně jim závidím to, co umí. Václav Hudeček, Pavel Šporcl, Jaroslav Svěcený, Lubomír Brabec, abych zmínil alespoň několik jmen, která mám ve svém okruhu poznávání hudby. Hrozně rád je poslouchám a nestačím se jejich umění obdivovat. Naplňují mě vždycky na koncertě krásným pocitem. Tam si také potvrzuji sounáležitost hudby a poezie. A protože poezii píšu, myslím si, že i při poslechu veršů zní dobře hudba, která dokáže podpořit přirozenou fantazii slova. Inu, hudba je logickou součástí našeho života! A pochopitelně i mého.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.