pondělí, 31. březen 2014

S pianistkou Veronikou Böhmovou o klavírních soutěžích, vlnivé ostřici a kanibalech

Napsal(a) 

Veronika Böhmová, foto Petra Hajská / Supraphon Veronika Böhmováfoto: Petra Hajská / Supraphon
Veroniku Böhmovou jsem poprvé slyšel v roce 2000 na ostravské soutěži Pro Bohemia. Bylo jí tehdy patnáct let a naprosto suverénně získala nejen první cenu ve své kategorii, ale také titul absolutního vítěze. A dodnes si pamatuji, že na koncertě vítězů hrála Smetanovu Fantazii na české národní písně, a když dohrála, měli posluchači slzy v očích. Měl jsem tehdy příležitost si s ní chvíli popovídat na závěrečném rautu. Působila velmi bezprostředním a inteligentním dojmem a já jsem si tenkrát byl jistý, že o ní ještě uslyším. Během následujících let jsem sledoval její pianistickou kariéru spíš zpovzdálí a vím, že se mj. úspěšně účastnila řady významných klavírních soutěží – včetně proslulé bruselské Queen Elisabeth Competition. Letos v květnu připravuje Veronika vydání svého prvního CD, a když jsem se s ní setkal v jedné útulné smíchovské kavárničce, ukázalo se, že zůstala stejně sympatická, veselá a bezprostřední, jako jsem ji poznal před čtrnácti lety v Ostravě.

Vaše provedení Smetanovy Fantazie na ostravské soutěži Pro Bohemia mi za těch čtrnáct let nevymizelo z paměti. Vám totiž úžasně krásně zpíval klavír. Jak jste to v tak mladém věku dokázala? V tom jsou spousty hodin práce mé paní profesorky Marie Šimkové Kotrčové. A taky na tom má velkou zásluhu můj tatínek. On je zpěvák. Oba mi odmalička říkali, že mi klavír musí zpívat. Byla jsem malá holka, a co mi kdo řekl, to jsem poctivě udělala.

V kolika letech jste se začala učit hrát na klavír? V pěti. A ať jsem hrála cokoli, tak tatínek mi tvrdil, že musím pochopit, co hraju. Pamatuju se, že jako šestiletá jsem hrála Etudu vlnivých ostřic Miloslava Hlaváče. Tatínek se mě – šestileté holky! – zeptal, jestli vím, co je to ostřice. Samozřejmě jsem nevěděla! A tak jsme šli s tatínkem jako blázni pěšky strašně daleko za Budějovice, snad deset kilometrů, kouknout se, jak se vlní ostřice. Já jsem tam dorazila úplně tuhá, tam se ve větru hejbalo nějaký roští a my jsme u něho stáli aspoň dvacet minut a tatínek mi vyprávěl o tom, jak se ta etuda musí vlnit úplně stejně. A tohle mi dělal vždycky.

Veronika Böhmová Veronika Böhmová

Tatínek je profesionální zpěvák? Teď už je v důchodu. Ale zpíval v budějovické opeře ve sboru. A vždycky měl – a má – na všecko správný pohled. Když jsem třeba hrála valčík, musela jsem nejen vědět, co to je, ale taky jak se to tancuje. Když jsem hrála Lisztovu parafrázi na Rigoletta, tak jsem musela několikrát vyslechnout celou operu. Ostatně i v té Smetanově Fantazii, kterou jsem hrála v Ostravě, jsem musela znát slova všech písniček, které Smetana v té skladbě uvádí. A taky jsem si ty písničky při cvičení s chutí vyzpěvovala.

K paní profesorce Kotrčové jste chodila od začátku? Nebo jste vystřídala také jiné kantory? Úplně od začátku. A zůstala jsem u ní až do maturity na konzervatoři. Nejdřív jsem k ní chodila do hudební školy v Českých Budějovicích, ale pak odešla paní profesorka do Českého Krumlova a já jsem tam za ní dojížděla. Tehdy tam byl skvělý pan ředitel Štefan Matunák a krásný kolektiv lidí – připadala jsem si tam jako doma. Na Český Krumlov mám ty nejkrásnější vzpomínky.

Paní profesorka Kotrčová patří k našim nejvýznamnějším klavírním pedagožkám a její žáci si ze soutěží pravidelně odvážejí nejvyšší ocenění. Prozradíte nám nějaké tajemství z její pedagogické „kuchyně“? Já vlastně ani nevím, jak to dělá. Ona má prostě nějaký systém, že naučí hrát i chromého. A opravdu jí všichni žáci hrají dobře. Když jsem byla ještě úplně malá, chodila jsem do baletu. A u klavíru jsem byla celá ztuhlá. A paní profesorka se mě snažila uvolnit, ale teprve až po nějakém čase přišla na to, že je to tím baletem. A tak naši rozhodli, že s baletem skončím. Ale paní profesorka se mnou stejně i potom pořád dál dělala uvolňovací cvičení a myslím, že se se mnou dost nadřela.

Takže žádné tajemné praktiky? Vůbec ne. Vlastně počkejte. Má takové nějaké zvláštní prstové cvičení, které se musí provádět přibližně deset minut denně. Pamatuju se, že jsem si ještě jako malinká natahovala budík, abych to cvičení opravdu nemusela dělat ani o vteřinu déle, a jak zazvonil budík, tak i když to bylo někde vprostředku, okamžitě jsem přestala.

A kromě těch prstových cvičení? Příběhy. Když jsem u paní profesorky začínala hrát, tak mi ke každé skladbičce napsala pohádku. A své starší žáky už nechávala, aby si příběhy vymýšleli sami. Ona je třeba ani nepotřebovala znát, ale poznala, když tam ten příběh chyběl. A ty příběhy mi hrozně pomáhaly a pomáhají mi dodneška. I při hraní zpaměti. Když se mě někdo ptá, jak je možné, že nemám problémy s hraním zpaměti, tak vždycky říkám, že příběh nemůže člověk zapomenout. Protože když něco vyprávíte, co na sebe navazuje a co navazuje na tu hudbu, kterou hrajete, tak se nemůžete ztratit. Takže já jen málokdy hraju, aniž bych si pod tím něco nepředstavovala. Ať z literatury, z filmu nebo přímo ze života.

Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 04/2014

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.