pondělí, 18. prosinec 2017

S Pavlem Šporclem uprostřed vánočních zvuků a zvyků

Napsal(a) 

 , foto Universal Music/Lenka Hatašová foto: Universal Music/Lenka Hatašová

Houslista Pavel Šporcl je v těchto dnech na rozsáhlém tuzemském turné, při němž cíleně nabízí sváteční atmosféru. Předvánoční a vánoční hudební pohodu rozdává postupně na třinácti koncertech. Začal 4. prosince v rodných Českých Budějovicích, skončí 22. prosince v Karlových Varech. V Praze se koncerty konají 19. a 20. prosince. V programech zaznívají známé písně, včetně hymny českých Vánoc, kterou je píseň Narodil se Kristus Pán, ale také ústřední melodie z filmu Anděl Páně II., různá další aranžmá… a také Šporclova vlastní kompozice s názvem Modlitba. Většina skladeb je koncertní verzí tracků z jeho nové vánoční desky nazvané Christmas On The Blue Violin – Vánoce na modrých houslích.

Jak jste šňůru po českých a moravských městech naplánoval – jen jako koncerty, nebo spíše jako show? Večery mají jasnou vizuální podobu.  Na některých používáme velké obrazovky, světla, obrazy, fotografie… Vždy ale ruku v ruce s hudbou. Od začátku jsem věděl, že světla a další vjemy nesmí hudbu přebít. Na každém koncertě kromě symfonického orchestru účinkuje i chlapecký sbor Boni pueri a držitelka dvou cen Thálie, sopranistka Jana Šrejma Kačírková. V Praze jako zvláštní host ještě zahraje harfistka Jana Boušková, která se mnou, stejně jako Boni pueri, spoluúčinkuje i na albu Christmas on the Blue Violin. Každý večer je na pódiu sedmdesát účinkujících, které vede dirigent Jan Kučera. Začínáme vždy v sedm, aby mohli rodiče přijít i s dětmi.

Máte na svém CD také nějakou melodii z Rybovy České mše vánoční? Chtěl jsem, aby deska byla různorodá a aby bylo složena z koled a vánočních písní. Rybovka se mi tam úplně nehodila. Ale třeba bude mít deska jednou nějaké pokračování. Pak bych o tom třeba mohl i uvažovat…

Kdo je autorem aranží? Aranžmá houslového partu jsou až na jednu věc moje. Pro orchestr dělal party především John Cohen, báječný anglický aranžér - a také producent alba.

Jak jste se k němu dostal? Konzultuji teď své věci s bývalým šéfredaktorem časopisu Gramophone Jamesem Invernem. Velmi mi pomáhá – a když jsme společně probírali různé možnosti, nabídl mi myšlenku požádat o spolupráci Cohena. Nedá se říci, že je specialistou, ale natočil už několik vánočních desek, které vždy byly skvělé. Oslovili jsme ho, řekli si o konceptu, začali jsme přemýšlet o orchestru. Hned mě napadla Královská liverpoolská filharmonie. Hrál jsem s nimi několikrát, považuji je takřka za kamarády, je to jeden z nejlepších orchestrů světa. A já chtěl, aby tahle deska byla světová. Tak to byl celkem přirozený výběr. Vyšli mi vstříc – a našli termín: poslední dva dny v kalendáři před odjezdem na dovolenou, na konci července. Oslovili jsme také Sebastiana Lang-Lessinga coby dirigenta. Nahrával s Renée Flemingovou a se spoustou dalších báječných muzikantů. Sešli jsme se v Liverpoolu a natočili to.

Jak byste popsal aranžmá skladeb na své vánoční desce? Jsou spíše muzikálová? Toto CD je výjimečné právě ve své instrumentální podobě. Vždyť většina vánočních alb je zpívaná. Neříkám, že je jediné na světě, ale myslím, že tak, jak je natočené a zaranžované, je unikátní.  Každá píseň je jiná, převažuje zvuk houslí s doprovodem symfonického orchestru s harfou a občasný hollywoodsko-broadwayský styl.  Pokaždé, když teď na koncertech nějakou skladbu z alba hraji, naskakuje mi husí kůže. A z reakcí vím, že i posluchačům. Sám jsem zaranžoval pro housle a harfu koledu Dobrý král Václav. A pro dvoje housle jsem složil virtuózní skladbu Alla Trepack vycházející z tance z Čajkovského Louskáčka. Na albu ji díky moderní technice hraji sám se sebou. Pohrál jsem si s ní, vkomponoval i kousek z Čajkovského Houslového koncertu. A pak ještě hraji pouze s chlapeckým sborem koledu Lo, How a Rose E'er Blooming.

Pro svou desku jste také napsal skladbu… Jmenuje se Modlitba, je to takové duchovní vyznání, mé povídání s Bohem – to myslím k Vánocům patří.

Album neobsahuje jen ty nejznámější melodie. Přesně tak. Chtěl jsem, aby bylo po obsahové i instrumentální stránce různorodé. Našel jsem mnoho překrásných písní a koled, které jsem předtím neznal. A to nejen v těch tradičních zemích, ale třeba i ve Skandinávii. Musel jsem pak velmi pečlivě vybírat a mnoho věcí zůstalo „v šuplíku“. Až si říkám, jestli by nestálo za to někdy v budoucnu natočit pokračování.

 , foto Universal Music/Lenka Hatašová foto: Universal Music/Lenka Hatašová

Dosud jste natáčel pro Supraphon. Na tomto albu čteme však firmu Universal. Mění se u vás něco zásadně? U Supraphonu jsem natočil většinu svých alb. A mám tuhle společnost opravdu moc rád. Ano, díky albu Christmas on the Blue Violin jsem se stal součástí stáje Universal Music. Tato společnost jako jedna z mála dokáže obchodní svět pojmout opravdu globálně a předpokládá se, že deska, která je teď po světě ke stažení, půjde ve své fyzické podobě na příští Vánoce na globální trh.

A doufáte, že z této první spolupráce bude třeba jednou i něco dalšího? Ano, určitě v to věřím.   

Dobrý král Václav, v originále Good King Wenceslav, je oblíbená anglická koleda. A je skutečně o českém králi. Zařadil jste ji právě proto? Určitě. Chtěl jsem, aby na desce byly jak světové, tak české koledy. A tato koleda spojila obojí. Ale zařadil jsem i samostatnou českou koledu, vždyť jsem český umělec. Natočit Narodil se Kristus Pán bylo celkem logické – mám ji velmi rád a je to česká národní koleda. I proto jsem z celého alba vybral k natočení videoklipu právě ji. Snažím se i tímto způsobem podporovat české tradice a zvyky. Kdo by ale očekával, že koleda bude znít v bombastickém stylu, jak ji většinou slyšíme, bude překvapen – je spíše takovým pohlazením po duši. 

Počítáte hodně i s českými posluchači? Samozřejmě. Tady mám největší základnu příznivců. V době natáčení už jsem věděl, že na podzim pojedu na turné po ČR. Album se dá ale stáhnout na celém světě a už teď mám nabídky na koncertní provedení z různých zemí na příští Vánoce. 

Kdy tedy vlastně vznikla myšlenka natočit vánoční desku? Na začátku roku. Vymyslel jsem ji, zprodukoval, natočil, nabídl… Deska vyšla a skvěle se prodává. Z reakcí vím, že dělá spoustu radosti. Všechno se tedy podařilo.

Podařil se vám husarský kousek, takhle rychle. Já stejně neumím dělat dlouhodobě koncipované věci. Mám myšlenku a udělám absolutní maximum, aby se ji podařilo zrealizovat. Rád bych někdy plánoval ještě víc dopředu. Ale asi to nemám v genech. Někdy je to opravdu hektické. Ale nakonec se všechno vždy podaří.

Jak vypadají obvykle vaše vlastní Vánoce? Teď prakticky stejně, jako jsem je prožíval sám v dětství. Maminka hrála na klavír, já na housle a bratr Petr na violoncello. Pouštěly se a hlavně zpívaly a hrály koledy. Bez toho Ježíšek nepřišel. Dnes je to podobné, jen já sednu ke klavíru a naše holčičky hrají na cello a na housle, stejně jako já kdysi s bráchou. Přijedou maminky a zpíváme ze zpěvníčků, které mám stále z dětství schované. Zpíváme a hrajeme před rozdáváním dárků. Musíme přece Ježíškovi poděkovat za to, že jsme sešli, a za dárky, které přijdou. A dodržujeme zvyky a tradice - lijeme olovo, krájíme jablíčko, necháváme skořápky plout jako lodičky… Já všechny tyhle tradice mám rád. A snažíme se je naučit i naše děti.

Jaký byl váš rok 2017? Náročný. Prolnulo se mi mnoho věcí. Splnil se mi jeden ze snů, a to pokračovat v edukativních aktivitách v ještě širším měřítku než doposud. Do České televize jsem přinesl námět a nápad, který se líbil. A tak jsem začal pro Déčko natáčet pořady pro děti – jmenují se Hudební perličky Pavla Šporcla. V pěti minutách představuji většinou nějakou klasickou známou melodii a jejího skladatele. Hraji nejen na housle a povídám, ale když je potřeba, tak i tančím, zpívám, hraji na klavír… Moc mě to baví. Máme krásnou sledovanost a mnoho dětí mě poznává a chodí díky tomu na koncerty. Zatím jsme natočili osmadvacet dílů, které se vysílají od září každé pondělí a budou pokračovat na jaře. Doufám, že budeme moci připravovat další díly i na rok 2019, protože toto je pro mne velmi důležitá činnost.

 , foto Universal Music/Lenka Hatašová foto: Universal Music/Lenka Hatašová

Ale na facebooku jste během roku za velkého zájmu sdílel informace ještě o dalším projektu… Ano, do toho všeho jsem ještě natáčel pro Českou televizi cyklus šesti dokumentů o české houslové škole, respektive o slavných českých houslistech, tedy o mých předchůdcích. Cyklus se jmenuje České houslové legendy - další můj splněný sen.

Komu jste pořady věnoval? Každý díl jednomu českému houslistovi - Slavíkovi, Laubovi, Ondříčkovi, Ševčíkovi, Kocianovi a Kubelíkovi. Napsal jsem námět a scénáře, sehnal jsem dokonce nějaké prostředky a přesvědčil jsem všechny kolem sebe, že je třeba být s kamerou nejen u nás, ale také jezdit po světě, po místech, kde tito hudební titáni opravdu byli, žili, pracovali, měli své největší úspěchy a prožitky. Říkal jsem si, že když už mám takovou šanci, musím se pokusit ji využít co nejlíp, protože takový pořad už asi nikdy nikdo nenatočí, možná jen za sto let přibudou další dva díly. A já to nedělám pro sebe, ale pro kulturu, všeobecné povědomí a budoucnost. Natáčeli jsme tedy ve Vídni, Moskvě, Oděse, v Kyjevě a v Americe.

Objevil jste i pro sebe nové věci? Samozřejmě. Musel jsem přečíst mnoho životopisů, spisů, byli jsme v různých archivech. Dozvěděl jsem se, jak tito houslisté cvičili, přemýšleli, jaký měli repertoár, kde všude hráli, mnoho o jejich životech a myšlenkách. Byly to výrazné osobnosti, velcí patrioti. Takových lidí v naší historii mnoho nemáme a bohužel většinou o nich nikdo neví, nevážíme si jich. Ale já bych rád toto změnil a dostal je více do povědomí. O Laubovi například Per Iljič Čajkovskij prohlásil, že je nejlepším houslistou své doby. Slavíkovi se přezdívalo český Paganini. Z Ševčíka dodnes čerpá celý svět. A například Jan Kubelík, asi nejvýraznější český houslista, byl absolutním fenoménem své doby. Je stále historiky zařazován mezi deset nejvýznamnějších houslistů historie. Hrál po celém světě, s nejlepšími orchestry, v Carnegie Hall v New Yorku byl takřka jako doma. Ale třeba na Štědrý den roku 1911 byl v San Francisku a vystoupil pro sto tisíc lidí! Byl jako Michael Jackson dnešní doby.

Už jste dotočili? Ano, poslední natáčení bylo teď nedávno v Českém muzeu hudby. Materiály týkající se Kubelíka a nějaké vstupy ke Slavíkovi. Rád bych poděkoval České televizi, že do toho se mnou šla a celý tento projekt podpořila. Nikdo jiný podobné pořady nenatáčí.

A bude pokračování? Musím si vydechnout! Ale jednou bych rád pokračoval v natáčení o době před Slavíkem a o době po Kubelíkovi, také o Josefu Sukovi a určitě o Vášovi Příhodovi, který je mezi houslisty velmi populární. A pak také bylo mnoho virtuosů, kteří třeba nebyli tak slavní, ale součástí české houslové školy byli. Třeba František Drdla. Čili ještě čtyři nebo pět dalších dílů bych si uměl představit. A k nich bych přidal díl nebo dva o slavných českých houslařích. Rád bych také o slavných českých houslistech a o celé české houslové škole pořádal semináře na školách a podobných institucích. Vždyť česká houslová škola je velmi významná v celosvětovém měřítku. První takový seminář i s hudebními ukázkami uskutečním v rámci Kocianovy houslové soutěže, jejíž jsem patronem a která příští rok oslaví šedesáté výročí.

Vraťme se k Vánocům a k jejich českému hudebnímu symbolu, k Rybově mši Hej mistře. Hráváte nebo zpíváte v ní o svátcích? Rybovku jsme poslouchali v dětství, i teď máme několik nahrávek. Je to skladba, kterou znám dobře. Ale hrál jsem ji jen jednou. A stálo to za to – byli jsme v jižních Čechách, myslím, že asi v Třeboni, na kostelním kůru v pěkné zimě. Muzikanti věděli, že přijedu, drželi mi místo u prvního pultu, chtěli, abych byl koncertním mistrem – ale to jsem opravdu odmítl. Přijel jsem si s nimi jenom zahrát, oni se připravovali a já se jim do toho nechtěl plést. To by nebylo fér. Tak jsem si naopak sedl k poslednímu pultu a bylo to moc fajn. Pěkně jsem si Rybu užil.

Prosinec máte letos hektický, co potom? Advent se letos vlastně scvrkl, tak se těch třináct koncertů muselo vměstnat do tří týdnů. Ano, hektické dny. Ale nádherné. A tak budu nějakou dobu po Novém roce jezdit v Alpách na lyžích. Pak mě čeká spousta koncertů, které si teď z hlavy přesně nepamatuji. Ale co jiného se ještě bude dít, teď nevím. Vždyť říkám, že plánovat na delší dobu moc neumím.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.