úterý, 5. srpen 2014

S Markem Štilcem o Fibichově hudbě, nečitelných notách a živých obrazech

Napsal(a) 

Marek Štilec, foto archiv MŠ Marek Štilecfoto: archiv MŠ

Historicky první kompletní nahrávka orchestrálního díla Zdeňka Fibicha na sebe nechala dlouho čekat. Až v roce 2012 vzniklo první album kompletu, který v současnosti vzniká díky spolupráci vydavatelství Naxos, Arco Diva, Českého národního symfonického orchestru a mladého dirigenta Marka Štilce.

Marku, kdo stojí za myšlenkou nahrát Fibichovo kompletní orchestrální dílo? Ten projekt vznikal určitou synergií a šťastnou shodou okolností. Když jsem se v posledních letech probíral českou orchestrální literaturou, čím dál víc jsem si uvědomoval, že Fibichovo dílo se během druhé poloviny 20. století nezadržitelně ztrácelo z českých, nemluvě o zahraničních, koncertních pódií. Na začátku 20. století se opravdu řadil hned za Smetanu a Dvořáka. Nejen symbolicky, ale i co do počtu provádění jeho děl. V průběhu času ho ale nahradil Janáček, potom Martinů a Fibich zůstal upozaděný. Když potom od vydavatelství Naxos přišla nabídka na spolupráci, která by se týkala české hudby, jednoznačně jsme se na Fibichovi shodli. Obzvlášť pro Klause Heymanna, zakladatele a ředitele Naxosu, byla Fibichova osobnost zajímavá tím, že stojí na pomezí dvou kultur – české a německé. Další fakt, který „nahrával“ Fibichovi, bylo to, že dosud žádná kompletní nahrávka jeho orchestrálních děl neexistuje. Samozřejmě jsou tu symfonie nahrané Karlem Šejnou a Českou filharmonií nebo Neeme Järvim a Detroitským symfonickým orchestrem, ale to jsou jenom symfonie. 

Studoval jsi ty nahrávky nějak zásadně? Které z těch pojetí je ti bližší? Všechno jsem se samozřejmě snažil proposlechnout a zhodnotit si, co je v každé z nich to nejlepší. Šejnova nahrávka je hodně autentická, pochází tuším z 50. let a blíží se ještě Fibichově éře. Já mám Šejnu moc rád, byl to výjimečný dirigent, který ale také do jisté míry vždycky stál ve stínu těch dalších. Jeho interpretace si moc cením, je v ní spousta citu a vřelosti. Naopak Järvi je velice svěží, ničím nezatížený, má větší údernost a drive. Já jsem shodou okolností taky dělal Fibicha s americkým orchestrem, který mi Detroitské symfoniky stylem hry dost připomínal. Byl jsem pozvaný k dirigování floridského orchestru New World Symphony a když jsme se s jeho uměleckým vedoucím Michaelem Tilsonem Thomasem bavili o tom, co bych u nich mohl dirigovat a padla zmínka o Fibichovi, MTT okamžitě souhlasil. Říkal: „Znám to jméno, to musíš v Miami udělat! Bude to pro orchestr discovery, objev!“ Nakonec jsme spolu Fibicha opravdu hráli, bylo to z jejich strany perfektní provedení. Oni jsou naprosto špičkoví…

Jak jsi jim popsal svou vizi Fibichovy hudby? A jak ji přijali? Pracovali jsme na Druhé symfonii, která pro ně byla podle mě nejpřístupnější. Má takový heroický charakter, je v ní hodně žesťů a je virtuózní. Orchestr je mimořádně technicky vybaven, když jsem slyšel z nahrávky jejich provedení předehry k Prodané nevěstě, tajil se mi dech.  MTT říkal, že mu Fibichova hudba zní jako něco mezi Dvořákem a Rachmaninovem, což byl docela zajímavý postřeh.

Srovnání s Dvořákem se objevilo i v zahraniční kritice na jednu z desek Fibichovského kompletu. Pro nás je to překvapivé, ale když někde vysvitnou ty takzvané české motivy, musíme počítat s tím, že se objeví srovnání s Dvořákem, protože to je jediný český romantik, kterého mají venku dobře naposlouchaného, pokud nepočítáme Smetanovu Mou vlast.

Kdyby tohle věděl Nejedlý…! (smích) Přesně tak! Ale samozřejmě v rámci české hudby Fibich nejvíc sleduje tu smetanovskou linii a můžeme říct, že se ovlivňovali oba dva navzájem. Já v něm vidím takového cimrmanovského průkopníka – vždycky prorazil cestu a pak teprve přišel někdo, kdo to dovedl k dokonalosti. Například v symfonické básní Záboj, Slavoj a Luděk do jisté míry předjímal motiv Smetanova Vyšehradu a zároveň to byla první symfonická báseň na české téma. Byl taky první, kdo zařadil polku místo scherza ve svém kvintetu.

Marek Štilec, foto archiv MŠ Marek Štilecfoto: archiv MŠ

Jak je to s notovým materiálem? Existuje kritická edice? Notový materiál je v celkem katastrofálním stavu. Když jsem vybíral program do té Ameriky, nejdřív jsem zdlouhavě přemýšlel, co by je mohlo zaujmout, řešil jsem nástrojové obsazení, které má Fibich často velké, lisztovské – čtyři trubky, dvě harfy atd. – ale nakonec jsem zjistil, že největší kámen úrazu budou noty, protože spousta partitur je rukou psaná, z 20. a 30. let. Na natáčení poslední desky jsme dokonce museli použít noty z roku 1889! A tiskem byla ze symfonií vydána pouze Druhá… 

Co Třetí symfonie? Na té právě edičně pracuji společně s týmem ArcoDiva. Ta partitura byla tak špatná, že kvůli tomu orchestry odmítaly „Trojku“ hrát.

A jaký materiál je k dispozici? Vycházíme z opisů, které jsou v Českém rozhlase, a z autografů umístěných v Českém muzeu hudby. Nalezli jsme úžasné raritní kousky, hudby k živým obrazům, které Fibich skládal pro Národní divadlo. Například Velká hudební monografie stavby Národního divadla, pětiminutové dílko, ve kterém cituje fanfáry z Libuše. V téhle partituře je  skryto spousta ukázek Fibichova humoru. Najdete tam vpisky jako „Národ potí denáry“, nebo „Tato repetice se bude tak dlouho opakovat, až to bude publiku cu moc a pak dál na kodu“. Spojením „cu moc“ myslí Fibich pochopitelně „zu viel“ (smích).

Měly hudby k živým obrazům nějakou jednotnou formu? Jsou to drobnější skladby, které trvaly kolem tří minut a měly vyloženě programní ráz. Ten samotný žánr živého obrazu byl velice používaný ke konci 19. století, věnovala se tomu celá řada autorů. Prováděly se při nejrůznějších slavnostních příležitostech, před činoherním představením, často byly spojeny i s recitací. V jedné studii divadelního ústavu se píše, že mnohdy byly živé obrazy tak masové, že už nezbyl nikdo, kdo by se na ně díval (smích). To samozřejmě neplatí pro živé obrazy, které se prováděly v Národním divadle, ale co se týče živých obrazů na malých městech, tady asi nebyl autor studie daleko od pravdy. Každopádně Fibichova hudba k živým obrazům byla spíš příležitostná a vznikala na objednávku, což je patrné z data dokončení díla a data provedení, která od sebe často dělí jen pár dnů.

Můžeš mi ještě říct něco k dramaturgii celého kompletu? Projekt je rozdělený na dvě části. Na prvních pěti albech budou Fibichovy originální orchestrální kompozice a na druhou část nahrajeme komorní díla, která pro orchestr instrumentoval někdo jiný. Jsou tam například Nálady, dojmy a upomínky v orchestraci pana dirigenta Smetáčka. A dramaturgii jednotlivých desek jsem tvořil já s tátou (Jiří Štilec, ředitel vydavatelství ArcoDiva, pozn. red.). Snažili jsme se, aby spolu skladby na jednotlivých deskách souvisely. První symfonie je ovlivněná Fibichovými zážitky z mládí, prostředím myslivny, lesů a k ní jsme zařadili Dojmy z venkova. Fibichovy skladby měly od roku 1892, kdy naplno propuká vztah k jeho životní múze Anežce Schulzové, jednotnou linii plnou emocionálních i intelektuálních výbuchů. A v téhle linii stojí jako ostrůvek jednoduchosti právě Dojmy z venkova, oddechová skladba, kterou se vrací k prostředí české vesnice. Naproti tomu Druhá symfonie vznikala právě v době, kdy Fibich poznal Anežku Schulzovou a je plná vášně. K té jsme přiřadili „selanku“ pro orchestr V podvečer, což je zase hudba plná okouzlení Anežkou – respektive její rodinou.Na třetím disku jsou symfonické básně a na čtvrtém divadelní hudba, včetně zmíněných živých obrazů.

Jak často máš příležitost koncertně provádět Fibicha? To je trochu palčivá otázka, Fibich na současných koncertních pódiích. Už jen ten paradox, že první orchestr, se kterým jsem na živo hrál Fibicha, byl americký. Vtipné, ale zároveň smutné. S výjimkou několika skladeb je i u nás Fibich takřka neznámý autor. Musíme věřit, že se díky vydání tohoto kompletu začne Fibichovi blýskat na lepší časy!

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se několik dobrodružných let učila, jak hudbu slyšet a jak o ní psát.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.