středa, 20. červen 2018

S Julianem Rachlinem o přátelství, muzikantském zrání, smyslu soutěží, marasmu totality a o životě vůbec

Napsal(a) 

 , foto Julia Wesely foto: Julia Wesely

Rezidenčním umělcem Pražského jara se v letošním roce stal houslista, violista a dirigent Julian Rachlin. Setkali jsme se uprostřed festivalu mezi zkouškami s PKF – Prague Philharmonia. Jaký byl můj základní pocit z tohoto všestranného muzikanta? Vyzařuje z něho velká chuť do života, obdivuhodná energie, píle, silná ctižádost, ale také schopnost naslouchat a respektovat jinakost druhého.

Vzpomínáte si ještě, jak jste v Praze vyhrál soutěž Concertino Praga? Proboha, kde jste tohle vyhrabala?

Udělala jsem si malou rešerši a zjistila jsem, že jste tu soutěž vyhrál v roce 1988 s Mendelssohnovým houslovým koncertem. Bylo to ještě za totalitního režimu. V životě jsem se zúčastnil jen čtyř hudebních soutěží a tohle byla jedna z nich. Seznámil jsem se tam se spoustou zajímavých lidí a někteří zůstali mými přáteli dodnes. Ta soutěž probíhala v mnoha nástrojových oborech. Pořád ještě existuje?

Pořád. Kdy vlastně Concertino vzniklo?

To už je hodně dávno. V šedesátých letech. Na Concertinu jsem potkal Eldara Nebolsina (uzbecký klavírista, pozn. red.) a stali jsme se velkými přáteli. Tehdy také získal první cenu. Je to skvělý muzikant a také učitel, udělal velkou kariéru. Žije v Berlíně. Naše přátelství trvá dodnes. Nedávno jsem dirigoval Beethovenův klavírní koncert č. 4 a on byl sólistou. Takže Concertino Praga ve mně vyvolává nádherné vzpomínky.

Kolik vám bylo let? Třináct. V tom věku jsem soutěž vnímal jako nesmírně vzrušující záležitost. Bylo to něco úžasného být tam se všemi těmi mladými muzikanty, poznávat se, trávit čas spolu…

Jaká země byla tehdy vaším domovem? Bylo to už Rakousko? Ano. Sice jsem se narodil ve Vilniusu, ale rodiče se roku 1978 odstěhovali do Vídně. To mi byly tři roky. Takže prakticky celý život jsem strávil ve Vídni. Na Concertino se nedá zapomenout. Zanechalo ve mně tolik krásných vzpomínek! Také mnohaletá přátelství. Atmosféra na Concertinu totiž nebyla soutěživá v tom negativním slova smyslu. Celé to bylo velmi pozitivní. Už jen to, že soutěž byla završena galakoncertem, kde vystoupily všechny soutěžící nástroje! Na pódiu jsme vystoupili všichni! Rozumíte, nevystoupil jeden vítěz, jeden sólista, ale všichni laureáti. To bylo strašně důležité.

Jaký je váš názor na hudební soutěže obecně? Moji rodiče i učitelé se vždy snažili mi vysvětlit, že cílem soutěže není vyhrát, ale posunout se v hudebním vývoji. Je to fajn, když získáte cenu, ale život na tom nestojí. Já vlastně v soutěže vůbec nevěřím. Když má někdo první nebo desáté místo, tak to pro mě nehraje roli. Například když diriguji nějaký koncert, tak mě vůbec nezajímá, kdo bude sólistou. Orchestr se mě často ptá, jakého bych chtěl sólistu. Ale ono to jde fakt mimo mě. Jestli je to vítěz s první cenou nebo nemá žádnou cenu, to vůbec neřeším. Mě zajímá, jaký je ten člověk muzikant. Když to shrnu, tak jediným dobrým důvodem k účasti v soutěžích je vnitřní závazek, že budete hrát úplně nejlíp, jak dokážete. Nestarejte se o to, jestli vyhrajete, a hlavně neřešte ostatní soutěžící. Když se budete stresovat a traumatizovat výsledky nebo ostatními účastníky, tak vás to může nadobro zničit. Když si budete klást otázku, proč vyhrál zrovna tenhle a ne já, vždyť on je horší než já, tak z toho můžete mít pořádné trauma a zahořknout. Nejdůležitější je příprava. Ta musí být hlavním smyslem, nikoli soutěžní klání samotné. Když do přípravy investujete své maximum a když dáváte prostor vlastní hudební zvídavosti a tvořivosti, tak potom v osudné chvíli máte čisté svědomí a můžete si říct: udělal jsem pro to úplně všechno. A to je to nejdůležitější. Nejen v hudbě, ale v každé profesi, v každém lidském konání. Cílem je příprava – tedy cesta. Já jsem odjakživa praktikoval tenhle přístup a vyhrál jsem všechny čtyři soutěže, kterých jsem se v životě zúčastnil. Vítězství tak přišlo vlastně mimoděk, jako nečekaná odměna. Přišlo, protože nebylo nikdy mým hlavním cílem.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Jsou hudební soutěže důležité pro špičkovou kariéru muzikanta? Něco vám řeknu. 90 procent vítězů hudebních soutěží skončí v moři průměrnosti. Po několika letech vymizí z povědomí. Vezměte si třeba Gidona Kremera. Úžasný muzikant, velká kariéra. Přitom v soutěži královny Alžběty získal třetí, a nikoli první místo. Spousta skvělých muzikantů v soutěžích obsadilo jiná než první místa. Nebo se jich ani nezúčastnili. Třeba Mischa Maisky nebo Anne-Sophie Mutter… A přitom jsou to neuvěřitelní muzikanti. Když to shrnu, je potřeba být neustále zvědavý, svěží, otevřený a do hudby zamilovaný. Pak můžete dojít opravdu daleko.

Cítíte i vy sám zvědavost a svěžest? Nejste někdy unavený? Samozřejmě jsem někdy unavený, ale pozitivně. Na pódiu ze mne únava pokaždé spadne a mám spoustu energie. I po třiceti letech koncertního hraní a cestování se pořád cítím hudebně naprosto svěží. Na jednu stranu mám mraky zkušeností, ale na druhou stranu čím dál víc zjišťuji, jak málo toho vím. Proto je pořád ve mně zvědavost a chuť objevovat nové věci, případně dělat staré věci jinak.

Tehdy v roce 1988, když jste byl v Praze na Concertinu, cítil jste marasmus a šeď totalitního režimu? Nebo to šlo úplně mimo vás? Bylo to tu smutné a šedé. Ta šeď v reálném i symbolickém významu prostupovala veškerý život zde. Ale možná bylo Concertino pozitivním ostrůvkem v moři neutěšenosti? Narodil jsem se v Sovětském svazu a tohle všechno znám. Opustili jsme naši zem kvůli komunistům a kvůli tomu všemu, o čem mluvíte. Rodiče nenáviděli ten systém a chtěli, abych vyrůstal ve svobodném světě.

Takže politická situace byla ve vaší rodině téma? Samozřejmě! Oba moji rodiče jsou muzikanti a seznámili se v Petrohradě, tehdejším Leningradě. Studovali tam na konzervatoři, tehdy to byl její „zlatý věk“. Vyučovali tam Rostropovič, Šostakovič… Studovali tam všichni, kteří později něco znamenali. Mariss Jansons, taky Semjon Byčkov nebo Valerij Gergijev. Moje matka studovala dirigování. Otec sdílel s Gergijevem pokoj na koleji. Když začal flirtovat a randit s mou matkou, tak jednou dal Gergijevovi pět rublů a řekl mu: Valeriji, pozval jsem na návštěvu holku, která mě moc zajímá. Zajdi si na dvě hodiny někam na skleničku. No a Valerij mi to pokaždé připomene, když se někde potkáme. Takže na jednu stranu to byly úžasné časy, myslím co do hudebního života a tradice. Na druhou stranu to byla hrůza. Mám dojem, že v Československu měl hudební život té doby také silnou tradici, ne?

Určitě ano. Ta těžká doba měla paradoxně silný vliv na rozvoj hudební tradice, protože hudba a umění byly únikem z reality a deprese. Určitým způsobem. Vzpomínám si na jednu situaci, když už jsme s rodiči žili ve Vídni. Jednou tam přijela Petrohradská (tehdy Leningradská) filharmonie. Moji rodiče samozřejmě znali všechny muzikanty v orchestru, protože to byli buď bývalí spolužáci nebo učitelé. Když filharmonici přijeli tehdy do Vídně, tak měli striktní zákaz jakýchkoli styků s emigranty. Na turné byl vždy přítomen agent KGB, který neustále sledoval ostatní – s kým kdo mluví, kam kdo jde a podobně. Byl přesně stanoven čas, dokdy musí být všichni zpět v hotelu. Prostě totální kontrola. Můj otec se chtěl setkat s jedním přítelem cellistou, který s orchestrem také přijel, ale schůzka nebyla za těchto okolností možná. Kdyby ho přistihli, jak se baví s otcem, byl by okamžitě vyhozen z orchestru a znamenalo by to konec jeho kariéry. Nakonec to udělali tak, že se po zkoušce setkali na ulici, ale každý šel po jiné straně a dorozuměli se nenápadnými posunky. Poté můj otec rychle došel pro auto, přijel, za rohem přítele nabral a přivezl ho k nám domů na oběd. Tam si teprve mohli v klidu a upřímně promluvit.

Prošlo to bez povšimnutí KGB? Naštěstí se to nikdo nedozvěděl. Takže ano, vím přesně, jaká to byla doba. Žil jsem však tehdy hudbou, a to mě zcela naplňovalo. Ještě mi vytanula jedna vzpomínka. V roce 1988 mě čekalo první velké vystoupení s orchestrem na festivalu v Berlíně. Bylo to s dirigentem Lorinem Maazelem a s Orchestre National de France. Koncert se konal v Západním Berlíně, ale z nějakého důvodu jsme přistáli ve Východním Berlíně. Museli jsme tedy přejet autem přes Checkpoint Charlie. Tam nás zastavili a naše auto úplně rozebrali. Odmontovali i sedadla, no prostě všechno, co odmontovat šlo. Celé auto včetně našich věcí obrátili naruby. Naprostá deprese. A to jen proto, že jsme jeli do Západního Berlína koncertovat! Vlastně je neuvěřitelné, že i přes všechny politické problémy dnešní doby tu teď sedíme…

…a v klidu si povídáme u oběda. Je úžasné, že jsme svobodní. Přesně tak.

 , foto Janine Guldener foto: Janine Guldener

Jaký je Julian Rachlin v roce 2018? Jak byste sám sebe představil? Jak sám sebe vidíte? Nevidím se jako houslista ani jako dirigent nebo violista či učitel hudby. Jsem prostě muzikant, hudba je moje vášeň, moje náboženství, moje hobby, moje profese, prostě obrovská část mého života. Je to pro mě svaté. Taky moc důležité. Nechci říct nejdůležitější. Moje rodina je ještě důležitější, moje snoubenka je důležitější, také mí přátelé. Chci založit vlastní rodinu, která pak bude číslo jedna. To vše však není s hudbou v konkurenci ani v rozporu. Naopak, krásně to koexistuje vedle sebe. Hudba prostě patří mezi nedotknutelné a nesmírně důležité stránky mé existence.

Jak člověk stárne, tak si uvědomuje, že kvalita mezilidských vztahů je v podstatě to nejhodnotnější a nejkrásnější, co může být. Absolutně souhlasím. Teprve s věkem začne člověku docházet, jak důležité je v životě přátelství. Mám na mysli dlouhodobá přátelství, která trvají velkou část života. To je něco tak krásného a nenahraditelného!

Máte pravdu. Vytvořit opravdové přátelství na pevném základě je ve zralém věku těžké. Někdy mi to připadá až téměř nemožné. Člověk musí být pořád otevřený. I přes všechna zklamání, která v životě přicházejí. Ono se říká, že důležitý je přítel, který je s vámi ve chvíli, když je vám těžko. Když jste na dně. Když nemáte nic. Já mám trochu jinou filozofii. Samozřejmě je velmi důležité, když vás podpoří přítel v momentě, kdy jste na tom špatně. Jenže mnohem těžší je to ve chvíli, kdy se vám daří, když jste na vrcholu, máte ohromný úspěch a svět vám leží u nohou. Tehdy se ukáže, jestli je váš přítel šťastný s vámi a jestli vám úspěch a štěstí ze srdce přeje. Tam se podle mně teprve pozná, zda jde o skutečné přátelství.

To je pravda. Většina „přátel“ bude v tu chvíli, kdy jste na vrcholu, spíš závidět. Takže tímhle kritériem bych já definoval přátelství. Jinými slovy: nakolik je přítel schopen sdílet a ze srdce mi přát radost a úspěch.

Teď jste v Praze na festivalu Pražské jaro jako rezidenční umělec. Co to pro vás znamená? Jde o čtyři koncerty, kde jste ve třech rozdílných rolích – jako houslista, violista a dirigent. To je dost velký závazek. Především je to velká čest. To neříkám jen ze zdvořilosti, protože Pražské jaro je jeden z nejvýznamnějších festivalů na světě. Měl jsem tu šanci navštívit prakticky všechny důležité festivaly klasické hudby, a proto mám srovnání. Tady je nejen dlouhá tradice, ale taky výtečná úroveň, která se drží. Perfektní je i organizace. A to nemluvím jen za sebe. Je to názor spousty muzikantů, se kterými o těchto věcech mluvíme. Mám tu k tomu velký vztah i díky publiku. České publikum je prostě výtečné. Ono opravdu poslouchá! To je v dnešní době docela vzácné.

V Rakousku tomu tak není? Vídeň má taky výborné publikum. I Německo a země střední a východní Evropy. Teď jsem měl vystoupení v Budapešti a publikum mě oslnilo. Nevím, jak vám to mám vysvětlit, ale když jsem na pódiu, tak přesně cítím, jak lidé poslouchají. Lze poslouchat mnoha způsoby. Pro nás, muzikanty, je tohle docela velké téma. Zrovna včera, když jsem zkoušel s kvartetem, tak jsme opět rozebírali publikum. Včerejší koncert byl vůbec výjimečný. Především z hlediska náročného programu, který jsme si však sami vybrali (Mozartův Klavírní kvartet Es dur KV 493, Dvořákův Klavírní kvartet č. 2 Es dur op. 87, Brahmsův Klavírní kvartet č. 2 A dur op. 26, pozn. red.). No a publikum to velmi ocenilo. Posluchači byli neuvěřitelní. Takže celou rezidenci beru nesmírně vážně, protože to pro mě vůbec není ledajaký projekt. Prezentuji se ve čtyřech různých polohách: jako sólista se symfonickým orchestrem, jako sólový houslista a violista při recitálu, jako komorní hráč s kvartetem vynikajících muzikantů, a nakonec jako dirigent. To je prostě unikátní příležitost, za kterou jsem velmi vděčný. Mohu totiž ukázat, kam jsem dospěl jako muzikant za posledních třicet let kariéry, a to ve všech oborech, kterými se zabývám. Bohužel nemohl dorazit Leonard Slatkin, na kterého jsem se moc těšil, ale zase jsem poznal zajímavého dirigenta Tomáše Braunera, se kterým to byla radost.

S klavíristou Itamarem Golanem spolupracujete už dlouho? Je to jeden z mých nejbližších přátel. Jsem kmotrem jeho syna. Hrajeme spolu od roku 1995, což je třiadvacet let. Absolvovali jsme spolu spoustu turné. Tohle všechno nás spojuje, takže náš vztah je velmi silný.

Když spolu hrajete takhle dlouho, tak se mezi vámi jistě vytvořila určitá forma jemné a velmi subtilní komunikace, kterou nelze vyjádřit žádnými slovy. Prostě jistá harmonie, díky které spoluvytváříte krásnou hudbu, a pravděpodobně to přesahuje i hudební svět. Můžete něco říci o této dimenzi tvůrčí komunikace, která je na první pohled skryta? Tohle je moc důležité zejména při recitálových turné, kdy jsme spolu prakticky pořád. Například čas na cestě… Koncert trvá jen dvě hodiny. Vezměte si čas strávený cestováním a čas na zkouškách – to je o tolik hodin více než jen samotný koncert. Promiňte mi to slovo, ale koncert je jako orgasmus. Obrovská rozkoš, ale velice krátká. I ten nejdelší orgasmus je totiž strašně krátký ve srovnání se vším ostatním. Koncert by měl být zlatý hřeb veškerého snažení. Nicméně nejdůležitější je čas předtím a poté. To platí i pro můj vztah s Itamarem. Čas mimo hudbu je nesmírně důležitý, minimálně stejně tak jako čas strávený hudbou. To vše spoluvytváří finální kvalitu hudby. Kvalita hudby, kterou tvoříme, je hluboce ovlivněna tím, že je mezi námi silný přátelský vztah a vzájemný respekt. To vše vložíme do našeho uměleckého tvůrčího aktu. Při zkoušce či na koncertě je tato skutečnost přítomna a vtiskne přidanou hodnotu do společného hraní. Prostě náš vztah vytváří kvalitu, která by tam jinak nebyla. K ní přispívá i láska, kterou cítíme k sobě navzájem, k našim rodinám… Mám velmi rád Itamarovy děti i jeho ženu. I to je přítomno v mém hraní při našem společném recitálu. Publikum to musí cítit, i když o souvislostech našeho vztahu nemá ani páru. Prostě je znát, že nejsme jen dobrý klavírista s dobrým houslistou ve stejnou dobu na stejném místě.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Jak jste se vlastně seznámili? Bylo to na jednom večírku v Paříži. Soukromá party u někoho doma. Tam jsme se seznámili a já jsem spontánně navrhnul, že bychom si mohli spolu zahrát. Ne koncertně, prostě jen tak. Aby se vidělo, jestli si vzájemně sedneme. Když dáte k sobě dobrého klavíristu s dobrým houslistou, tak to ještě neznamená, že to hudebně dobře dopadne. To je jako ve fotbalu. Když dáte k sobě jedenáct excelentních hráčů, tak to vůbec neznamená, že z nich bude dobrý tým. Nebo jako orchestr. Posadíte k sobě osmdesát nejlepších hráčů a pravděpodobně by z nich vznikl příšerný orchestr. Pojem „nejlepší“ je totiž velmi relativní. Takže s Itamarem jsme se potkali, začali jsme hrát a cítili jsme, že může vzniknout něco výjimečného. Tak jsme na tom začali tvrdě pracovat. Postupně přišly koncerty a pak jsme spolu několikrát objeli celý svět. Hrajeme, nemusíme se na sebe dívat, rozumíme si beze slov.

Jak je to s ostatními muzikanty vašeho včerejšího kvartetu? Se všemi toho už mám hodně za sebou. S violoncellistou Borisem Andrianovem se znám už patnáct let. Sarah McElravy je moje snoubenka, takže tam je úplně jiná dimenze vztahu, protože spolu hrajeme každý den. Sice se známe jen tři roky, ale žijeme spolu, cestujeme spolu, a to vše má vliv na hudbu, která z nás vychází. Tři roky s ní jsou jako celý život s ostatními hráči. Musím říct, že po třiceti letech kariéry si mohu dovolit ten luxus a obklopovat se jen těmi muzikanty, kteří mi vyhovují. O tom se mi před dvaceti lety mohlo jen zdát. Víte, co je na tom nejlepší? Že mi promotéři věří. Řeknu, že sestavím muzikanty sám a oni mi věří. Mají důvěru v mou selekci a nebojí se, že koncert skončí katastrofou.

Zároveň jste však otevřený novým hudebním setkáním? Rozhodně. Ale pro rezidenční pobyt, jako je tento, zůstávám konzervativní. Nechci žádné experimenty, prostě volím kvalitu prověřenou časem a zkušenostmi.

Náš rozhovor vzniká mezi zkouškami s PKF – Prague Philharmonia, kterou dirigujete. Jaká je vzájemná energie? Energie je fantastická. Je to výborný orchestr. Setkáváme se už podruhé a je to cítit. Od posledního společného projektu uběhlo dost času a já vnímám, jak jsme se hudebně posunuli. Já i oni. Když je dobrá chemie, můžeme vytvářet úžasné věci. Nejsem s nimi poprvé, ale přesto se dokážu vcítit, jak oni některé věci vnímají. Sice do toho vnesu mé myšlenky, ale musím respektovat jejich cítění. Nejde zdaleka jen o mě, ale týká se to i jich. A také samozřejmě skladatele, kterému se věnujeme. Orchestr se učí ode mě, ale také já se učím od nich, protože mají svůj osobitý styl. Dirigent nejen určuje, ale také se přizpůsobuje.

PKF mi připadá jako ideální orchestr pro simultánní sólové hraní s dirigováním. Naprosto souhlasím a při minulé spolupráci to tak bylo. Hráli jsme právě Mendelssohna.

V Praze jste vystoupil už mnohokrát. Rád se vracíte? Cítím, že jsem tu vítán. Jako bych tu už nebyl cizincem. Vracím se a potkávám lidi, kteří za celé ty roky navštívili každý můj koncert! Chápete to?

Přijdou za vámi po koncertě do zákulisí? Přesně tak. A dokonce někteří z nich jsou Japonci! Cítíte jejich obrovský zájem a houževnatost. Je skvělé, že tohle existuje, protože to znamená, že klasická hudba pořád žije. Vždyť se neustále mluví o nějaké krizi klasické hudby. Já si nemyslím, že je krize. Samozřejmě průběžně probíhá výměna generací a dnešní mladá generace se dost liší od těch předchozích. Takový je však vývoj. Šance zaujmout dnešní mladé lidi klasikou jsou podle mě stejné jako dřív, ale musí se to dělat úplně jinak. Nemám nic proti sociálním sítím a dalším novým formám komunikace. Prostě svět se změnil a není to jen negativní. Naopak, s novými technologiemi přišla spousta možností, jak pro hudbu zaujmout třeba malé děti. Možná je správné, že ten pravý čas na klasiku prostě přichází později, když člověk už založí rodinu, načne pátou či šestou dekádu života… Třeba je to tak pro většinu lidí úplně přirozené a nemá cenu si s tím dělat hlavu. Jedinou výjimkou je Čína.

Jak to? Čína má nejmladší publikum na světě. V Číně je průměrný věk návštěvníka klasického koncertu 30 let. To je propastný rozdíl oproti zbytku světa. A opravdu to tak je. Když tam hraju, tak to vidím.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Kdybyste měl jmenovat pár lidí, kteří vás v životě nejvíc ovlivnili a formovali, kdo by to byl? Mám na mysli nejen hudbu, ale i veškeré další oblasti života. To je úplně jednoduché. V hudbě je to můj učitel Boris Kuschnir, se kterým jsem strávil patnáct let. Pak Pinchas Zukerman, u kterého jsem se učil dva roky, ale byly nesmírně intenzivní. Také dirigneti Mariss Jansons, Daniele Gatti, Zubin Mehta a Lorin Maazel. To vše byly nebo ještě jsou dlouhé vztahy a zdaleka nejen hudební. Ještě Mstislav Rostropovič, protože on stál za mým rozhodnutím, proč se stát muzikantem.

Díky osobnímu vztahu nebo pro vás byl inspirací? Nejprve byl inspirací, ale pak jsem s ním pracoval. Je obrovské štěstí, když můžete pracovat s člověkem, který je vaším největším vzorem. Soukromé lekce s Rostropovičem patří k nejkrásnějším momentům v mém životě. Pořád se snažím učit od velkých muzikantů.

A v osobní rovině? To je prosté. Moji rodiče, snoubenka a přátelé.

Kdy jste se rozhodl, že chcete být i dirigentem? Byl to dlouhý proces nebo naopak rozhodnutí okamžiku? Nikdy jsem na to nepomýšlel, ale vždy jsem miloval symfonickou hudbu. Otec byl cellistou v orchestru, takže jako dítě jsem byl každou chvíli na zkouškách a koncertech. Nedávno rodiče vyhrabali jednu starou fotku, kde je mi šest, stojím tam s hůlkou a hraju si na dirigenta. Přesto jsem k této roli dlouho vůbec nesměřoval. Všechno se změnilo až jednou, když jsem pracoval s anglickým komorním orchestrem Academy of St. Martin in the Fields. Tenhle orchestr začal praktikovat hraní bez dirigenta už někdy před dvaceti lety. Jednou mě pozvali, abych s nimi hrál jeden z Mozartových houslových koncertů. Zkoušeli jsme, stál jsem tam na místě sólisty a jejich koncertní mistr to vše řídil. Najednou mě vyzval: „Juliane, máš nějaké nápady, jak to pojmout? Jaká je tvoje představa?“ Koukal jsem na něj jako blázen a říkal jsem: „Opravdu? Vás zajímají moje nápady?“ To bylo něco naprosto nevídaného. Nikdy jsem podobnou situaci nezažil. Když hrajete sólově s orchestrem, tak nikoho nezajímají vaše nápady. Prostě o celkové koncepci rozhoduje dirigent a vy do toho nemáte co kecat.  Někdy můžete říct svoje přání, ale často ani to ne. Kolikrát je to docela frustrující. No a já jsem si tehdy s Academy of St. Martin in the Fields uvědomil, že mám milión nápadů, jak by to mohlo vypadat. Tak jsem jim některé řekl a oni poslouchali! Brali to vážně! Zkoušeli jsme, a já jsem měl šanci dost ovlivnit celou interpretaci.

Co přišlo potom? Uvědomil jsem si, jak moc mě to zajímá a že se chci naučit dirigovat. Opravdu naučit a technicky začít od nuly. Víte, poznal jsem řadu sólových muzikantů, kteří prostě začali dirigovat, ale chyběl tam ten technický fundament. Jsem striktně proti tomu. S několika takovými jsem hrál a nebylo to vůbec dobré. To, že jste skvělý muzikant, ještě neznamená, že budete taky výborný dirigent.

Jaké elementy jsou podle vás nejdůležitější, aby byl dirigent dobrý? Milión věcí. Potřebovali bychom další dvě hodiny, abychom to stihli probrat. Řeknu jen to úplně základní. Musíte vždycky přistupovat k muzikantům s respektem, ale zároveň z vás musí čišet síla. Musíte umět být leaderem. Musíte mít schopnosti diplomata. Energie v orchestru může být velmi specifická. Například někdo řekne něco negativního nebo provokativního a vy na to musíte zareagovat. Upírá se na vás osmdesát párů očí. Je to krizový a stresový moment, který musíte vyřešit a ustát. Je strašně těžké balancovat na té hranici, kdy projevujete respekt muzikantům a zároveň si musíte zachovat autoritu. A to nemluvím o technice. Mít dobrou techniku je základní předpoklad. Jak si někdo může myslet, že se postaví před orchestr a ono to prostě půjde samo, bez studia? Já jsem začal tím, že jsem navštívil našeho rodinného přítele, dirigenta Marisse Jansonse. A ten mi řekl, že pokud chci skutečně studovat dirigování, musím začít u mé matky, protože jí naprosto důvěřuje. (Matka Juliana Rachlina vystudovala dirigování na konzervatoři v Petrohradě, pozn. red.) Já sám jsem vůbec nechtěl studovat pod vedením matky, ale ukázalo se to jako skvělá volba.

Na co se teď těšíte? Je nějaká událost nebo projekt, který očekáváte s radostí? Dovolená. Jsem unavený, utrmácený a po Pražském jaru si musím dobít baterky. Na nic jiného než na dovolenou vlastně nemyslím. Takhle to tam, prosím, napište.

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Pracuje v managementu jednoho z velkých českých festivalů klasické hudby. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka si dělá doktorát. Ve svém výzkumu se věnuje fenoménu osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou také hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.