sobota, 18. červen 2011

S Iljou Hurníkem - o jeho čtyřech profesích

Napsal(a) 

S Iljou Hurníkem - o jeho čtyřech profesích, foto archiv MK ČR S Iljou Hurníkem - o jeho čtyřech profesíchfoto: archiv MK ČR

Ilja Hurník oslavil 25. listopadu své 88. narozeniny. Přesně měsíc předtím, 25. října, mu na slavnostním večeru ve Veletržním paláci předal ministr kultury Jiří Besser prestižní „Cenu Ministerstva kultury za výjimečný tvůrčí a interpretační přínos české kultuře“. O dva dny později, 27. října, proběhl v Českém centru PEN klubu v Klementinu křest Hurníkovy devětadvacáté (!) knížky, nazvané Tyrkysový notýsek. Sál PEN klubu byl toho večera nabitý k prasknutí a o společenské prestižnosti celé akce svědčila řada známých tváří v publiku. Ukázky z Hurníkových nových povídek četli Hana Kofránková a Otakar Brousek. Ilja Hurník – spisovatel během večera improvizoval na klavír a v poslední povídce dokonce vystoupil coby herec. Po skončení pořadu nejenže na něm nebyla ani trochu znát únava, ale se zjevným potěšením se věnoval svým hostům.

Iljo, prosím tě, jak to děláš, že jsi pořád tak fit a v pohodě? Když se mi komponování jaksi zadrhne, dám se do vymýšlení povídek. Když mi už žádná nenapadne, vrátím se k notovému papíru. Vždycky zaměstnám jedny buňky a druhé si odpočinou. Tak si zachovám rovnováhu.

To mluvíš o rovnováze duševní. Ale jak se udržuješ v tak skvělé fyzické kondici? Milý Věroslave, přivedl jsi mě do úzkých. Rozhodně nedoporučuji svoji životosprávu. Kouřím dýmku. Moje jediná polehčující okolnost je filozofická: V každém pořádném policejním filmu kouří detektiv dýmku, vrah cigaretu. Kuřák dýmky je zkrátka charakter. Přesto však charakter nekouřící je na tom líp.

Letošní Cena Ministerstva kultury není prvním význačným oceněním, kterého se ti dostalo. Co pro tebe znamenají takovéhle „oficiální“ pocty? Žádný autor si nemůže být jistý, jakou cenu má to, co zplodil. Když se o díle shodne řada zasvěcených lidí, má to váhu. Člověk si řekne, přece jen moje práce není marná.

Které z předešlých vyznamenání ti udělalo největší radost? Byla po mně nazvána planetka: Asteroid 16929 Hurnik/1998 FP 73/. Obíhá mezi Marsem a Jupiterem a měří dobrých devět kilometrů. Jiří Grygar mě uklidnil, prý naši zemi neohrožuje. Jenže čeho může být schopná taková hvězdná slečna! Kdyby se s námi srazila, to nechci vidět, to by mi neodpustil ani nejblahovolnější kritik.

Ty ses uplatnil přinejmenším ve čtyřech profesích: jako skladatel, spisovatel, klavírista a pedagog. Ve všech těchto oborech jsi už řadu let uznávaným klasikem. Stačil jsi při té spoustě aktivit, které zvládáš, postřehnout, v který okamžik se z tebe stal „žijící klasik“? Nikdy mi nenapadlo, že jsem klasik. Je-li kdo klasik, odpoví až budoucnost.

Jak se v tobě snášel skladatel s klavíristou? Jednou jsem v televizi spatřil mužskou hlavu v ohromném soustředění. Jako by se v ní rodila geniální myšlenka. Pak se kamera vzdálila a objevil se vzpěrač, hotov zvednout činku. Řekl jsem si: „Milý sportovče, jsme na tom stejně. Ty trénuješ, já cvičím v potu tváře, ale všechno se rozhodne v okamžiku, tobě na startu, mně na koncertním pódiu.“ Při komponování jsem doma sám, píši, přepisuji, vyhazuji. Světec praví „zbytečná slova jsou hříšná.“ A hříšné jsou i zbytečné noty. Na pódiu jsme dva. Zprvu je klavír sluhou, který dělá, co mu poručím. Později je to přítel, s nímž vedu rozhovor. Někdy mě něčím nečekaně překvapí, já odvětím, je z toho nuance, a ta potvrdí, že tohle je chvilka, která se nebude nikdy opakovat.

Tvoje jméno nese hudební škola v Praze a základní škola v Opavě. Ty sám jsi řadu let učil na Pražské konzervatoři a na VŠMU v Bratislavě. Co ti na práci pedagoga připadalo nejtěžší? Když jsem se chystal učit na konzervatoři a pak i na vysoké škole v Bratislavě, umiňoval jsem si, že musím vycházet z rozdílu žákovy individuality. Brzy jsem se musel opravit. U všech žáků jsem shledal tytéž nedostatky. Spěch na konci taktu, už už přeskočit plot taktové čáry. Žáci mívali bůhví kým vštípeno, že dlouhý tón se má hrát silně, krátký slabě. Mnohdy to má být naopak. Výrazná melodie nezačíná těžkou dobou, ale předtaktím, to jí udá dramatičnost. Na ohled k individualitě dojde, až se vymýtí řemeslné nedostatky. Z počátku musí být kantor doktorem, který předepíše týž acylpyrin komukoliv. Ostatně, moji skvělí učitelé – profesor Kurz a Vítězslav Novák – začínali s kýmkoli od počátku.

Kdykoliv čtu tvé knížky, dýchne z nich na mě cosi příjemně idylického. Tahle idylická atmosféra prostupuje nejen tvými povídkami, ale i tvými vzpomínkovými knížkami. Jenomže ve tvém pojetí působí idylicky i německá okupace a léta komunistické totality. Když píšu o minulých zlých dobách, raději než rozčilení volím ironii.

Stejně jako tvoje knížky působí idylicky i většina tvých kompozic. Vycházíš v nich většinou z neoklasicismu a tomu je vlastní spíš hravost než drama, či dokonce tragédie. Přemýšlel jsi někdy o tom, proč je ti ze všech -ismů 20. století právě neoklasicismus nejbližší? Zažili jsme dusnou atmosféru, kdy jsme byli seshora tlačeni k socialistickému realismu. Našel jsem únik a svobodu v neoklasicismu. Sice k nám vtrhl průvan Nové hudby, ale upozadil melodiku. Zůstal jsem u svého způsobu a držím se ho dodnes.

Tvá vzpomínková knížka s názvem „Závěrečná zpráva“ končí listopadovými demonstracemi v roce 1989. Od té doby uplynulo dvacet let a přihodila se spousta věcí, ke kterým bys určitě měl co říci. Nepomýšlíš na pokračování? Jako spisovatel jsem vymýšlel povídky typu short story, a přitom jsem vzhlížel k románu. Jenže na ten mi chyběl epický dech. Teprve když jsem sepisoval své paměti, snažil jsem se vykreslit postavy románově. Román chce pořádnou gradaci a vrchol. Dospěv k listopadovým událostem, řekl jsem si: „Skonči! Dramatičtějšího vrcholu se nedočkáš.“ A tak jsem se vrátil k povídkám.

Od roku 2005 ti vyšlo už šest povídkových „notýsků“: Zelený, Modrý, Růžový, Fialový, Infračervený a Tyrkysový. Prozradíš nám, jakou barvu bude mít ten příští? Sedmý notýsek bude „Sivý“. Ten pojem se vine naší poezií: Sivá holuběnka, Erbenův sivý holoubek, sivé jsou vousy proroků, sivé je vlastně stříbro, na něž nedopadlo sluneční světlo.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.