úterý, 4. srpen 2009

S hudbou přítelkyní a utěšitelkou

Napsal(a) 

Josef Koutecký, foto archiv Josef Kouteckýfoto: archiv

Prvním pracovním domovem profesora Josefa Kouteckého bylo dětské oddělení v Novém Bydžově, pak léčebna pro děti postižené dětskou obrnou v Janských Lázních, Klinika dětské chirurgie v Praze na Karlově a konečně zprvu oddělení (1978) a posléze Klinika dětské onkologie (1983) ve Fakultní nemocnici v Motole, jejíž byl do roku 2004 přednostou. Stal se vůbec prvním československým profesorem onkologie. V letech 1990-1997 a znovu 2000-2006 byl děkanem 2. lékařské fakulty a v mezidobí 1997-2000 zastával funkci prorektora Univerzity Karlovy pro vnější vztahy. Roku 1994 byl jedním ze zakládajících členů Učené společnosti ČR a pak 1998-2002 jejím předsedou a 2002-2004 místopředsedou. Jeho mnohé aktivity vždy směřovaly i do oblasti umění, a tak byl povolán do role člena Rady Národního divadla, Nadace Národní galerie a Nadace svazu českých výtvarných umělců grafiků Hollar. Hudba se mu stala mimořádnou zálibou i nezbytnou životní nutností.

Od sedmi let jste hrál na housle, od osmi na klavír a ve čtrnácti se pokoušel o kompozici drobných skladeb. Odkud se vzala ta láska k hudbě a k ostatním sférám umění? Hudbu jsem měl odjakživa rád. Doma jsem ji poslouchal od útlého dětství. Jsem z generace, kdy matky dětem ještě zpívaly, a maminka zpívala hodně a dobře, od národních písniček přes Hašlerovky až po písně "klasické". Měli jsme gramofon na kliku a pouštěla se u nás takzvaná vážná muzika. Nějaké geny jsem získal určitě od otce. Od dětství až do pozdních let hrál na housle. Jako student hrával v orchestříčku při bohoslužbách na kůru rakovnického kostela a pak v Kralupech nad Vltavou v amatérském orchestru. Když jsem byl ve druhé třídě, začal jsem chodit "do houslí". Dostal jsem půlky, pak tříčtvrtky a posléze "celé". Jako by rostly se mnou. Potíž byla v tom, že hry na housle znalý otec se mnou cvičil a byl velice přísný. Obvykle mi smyčec, který měl jít rovnoběžně s kobylkou, běžel obloukem za záda. Otec se zlobil a občas mne svým smyčcem přes ručičku praštil. Až mu jednou smyčec z mého zapaženého lokte sklouzl, narazil na hranu stolu a přerazil se. Od té doby byl opatrnější. Když jsem o rok později začal hrát na klavír, na který otec hrát neuměl, byl jsem ve svém živlu. Táta se mi do hry nepletl a já jsem k nástroji přilnul na celý život. Na hodiny houslí jsem chodil až asi do sedmnácti let. Dokázal jsem zahrát i některé jednodušší Vivaldiho koncerty, samozřejmě ne veřejně. Na klavír jsem hrál některé Beethovenovy a Mozartovy sonáty i četné skladby Chopinovy. Později mne ale pohltila profese a na časté hraní nezbyl čas. Přesto hraju dodnes.

Čím hudba a umění člověka přitahuje? Dá se to vyjádřit slovy? Jen obtížně. Umění, zvlášť jeho nejsubjektivnější oblast, hudba, jsou vyjádřením krásy. Být obdařen schopností vnímat krásu je požehnáním. Nestane se to každému. Mne umění oslovuje s přibývajícími léty stále více. S kumštem jsem se stýkal stále častěji a narůstaly i mé kontakty s umělci. Alespoň zčásti jsem svůj vztah k němu mohl projevit sám - jazykem. V době mého děkanování jsem uváděl po léta Karolinské koncerty s Kocianovým kvartetem. Když skončilo mé funkční období a s ním i koncerty, ustavili moji přátelé a kolegové Klub přátel profesora Kouteckého a v Sukově síni Rudolfina se konají ve spolupráci s Českou filharmonií Rudolfinské komorní koncerty, opět s Kocianovým kvartetem a jeho hosty. Různé moje proslovy spatřily světlo světa i v tištěné podobě, v malé, ojedinělé edici Krásná setkání.

Jsou umění a hudba pro vás hodně důležité? Téměř jako vzduch a voda. Umění pro mne není jenom kompenzací celoživotního náročného profesního života, neustále kolísajícího mezi nemocnými, dříve často umírajícími dětmi, a strastí jejich rodičů. Kdybych měl jakékoliv jiné povolání, miloval bych ale umění stejně. Není pro mne únikem, je nezbytnou potřebou. Když je chvíli nemám, trpím abstinenčními příznaky.

Propojuje se nějak umění s vaší prací? Umění spoluutvářelo můj charakter, vztah k lidem, k práci, k věcem, ke kráse, k životu, ovlivňovalo moje myšlení, rozhodování a skutky. Provázelo mne ve chvílích úspěchů i proher, dávalo mi sílu jít dál, i když to nebylo lehké. V životě lékaře, vědce a vysokoškolského pedagoga má (respektive by měla) hrát velkou úlohu také řeč. Miluji češtinu a umím s ní zacházet. Umění řeči se tedy s mou prací pojí velice úzce. Dokladem jsou nejen stovky odborných proslovů a článků, ale zejména dvojí vydání mé knížky pro děti, Vodníček Buližníček. Mezi mnoha jeho příběhy, situovanými nejprve do jihočeské tůně a pak do mnou milované Prahy na Malou Stranu, jsou i příběhy muzikantské. Moje medicínská praxe, aplikovaná věda, pedagogická, přednášková a publikační činnost se s uměním prolínaly celý můj život a jeho působení se ve mně sčítalo a často násobilo.

Jak nejraději posloucháte hudbu: v klidu domova nebo ve společnosti lidí na koncertě? To záleží na okolnostech, ale přece jen raději na koncertě. Koncert je pro mou paní i pro mne svátkem. Sám na koncert nejdu nikdy. Máme zaběhnutý rituál. Přicházíme s náležitým časovým předstihem, vypijeme skleničku, pozdravíme se se známými, "kontrolujeme" známé účinkující muzikanty a pak už se oddáváme dojmům z hudby. Po koncertě ještě dlouho sedáváme s další sklenkou a klábosíme. Posloucháme-li hudbu v přicházející letní noci v našem venkovském tuskulu nebo v zimě při veškerém pohodlí v pražském bytě, je to stejná rozkoš. Víc než na tom, kde posloucháme, záleží na tom, co a v jaké interpretaci. Ale nedá se nic dělat, koncert je koncert. O dovolené se nám po něm začne brzy stýskat.

Působí na vás poslech hudby psychicky či somaticky a vybavují se vám při něm nějaké konkrétní představy? Hudba na mne působí mimořádně. Někdy mi běhá mráz po zádech, jindy se rozlévá v těle teplo, při některé slzím. A představy? Jedna vytlačuje druhou, vznikají myšlenky, nálady. Mnohdy si dělám při koncertech poznámky o tom, co mi jde díky vnímané hudbě myslí a na co nechci zapomenout. Bez hudby by některé ideje nevznikly. Zřejmě se ve mně při jejím poslechu dokonale mísí cit a mysl, přichází zklidnění nebo naopak vzruch, radost nebo dojetí, vzpomínky, snění.

Býval jste kdysi hostem ateliéru Josefa Sudka a jeho hudebních večerů. Jak na ně vzpomínáte? Josef Sudek byl mimořádný jedinec. Atmosféra v jeho ateliéru uvnitř bloku smíchovských domů byla jedinečná. Kromě všeho možného, co souviselo s fotografováním, měl v relativně malém ateliéru rozsáhlou sbírku tenkrát ještě standardních gramofonových desek. Bývalo nás pět, osm, a když Mistr nasadil jehlu na desku, bylo v nenapodobitelném ateliérovém prostředí takové ticho, že by bylo slyšet spadlý špendlík. Na koncertech sedával Josef Sudek na balkónu na schodech, nepotřeboval vidět, jen soustředěně naslouchal. Už v mládí měl amputovanou jednu horní končetinu. Tou druhou plácal po doznění skladby o stehno. Sudek a hudba, to bylo téměř totéž co Sudek a fotografie.

Jaká muzika vás oslovuje nejvíc? Už po léta hudba komorní. Ale moje vnímání hudby mělo samozřejmě svůj vývoj. Kromě zmíněného domácího poslechu a pak aktivního učení hry na housle a klavír mě zprvu oslňovala opera. Poprvé jsem byl v Národním divadle na Smetanově Hubičce. Bylo mi sedm let. Letos, v mých sedmasedmdesáti, jsem byl na premiéře Hubičky v Národním divadle znovu a znovu mne dojímala svojí líbezností. Po opeře převážila v mém zájmu symfonická hudba. Dlouhá léta jsme chodívali s manželkou neděli co neděli, pokud jsem neměl službu, na nedělní podvečerní varhanní koncerty Jiřího Ropka ke sv. Jakubu, dobře jsme se s ním znali. Pak přišly na řadu recitály. Nakonec převládla komorní hudba, zcela jistě ze všech hudebních forem nejniternější. Ovšem stále posloucháme všechno, dávat něčemu přednost by bylo pošetilé.

Máte skladby či autory, které upřednostňujete? V mládí jsem míval rád Dvořáka, Bacha, Vivaldiho, Mozarta, Haydna, Schuberta a přidali se k nim i jiní, staří i mladší. Vyčítal bych si, že všem nejmenovaným křivdím. Už dlouho nedávám přednost žádnému skladateli.

Jsou díla, která vám nejsou blízká, kterým nerozumíte? Ano, jsou některé skladby současných skladatelů, které mě neoslovují, které nechápu, a podruhé už je nemusím slyšet. Podle mého soudu musí být umění sdělením krásy, má mě povznést a stát se pro mne pohledem do jiného světa, který by pro mne byl bez prostřednictví umění uzavřený. Pokud ve mně umění takové poslání neplní (a častěji se s tím setkávám v umění výtvarném), přestávám ho vnímat. Není pro mne uměním.

Ani Janáčka byste nepřijal? Probůh, to ne! Janáček je nádherný, je to klasik, miluji ho stále víc.

Považujete schopnost vnímat umění za dar, který mnohým jiným nebyl dán, přesněji nebyl svěřen k rozvíjení? Ano, tak to cítím. Někdy je mi těch, kdo ho nedostali, líto. O mnoho přicházejí. Ale asi to tak nelze brát. O kráse umění prostě nevědí. Když v rádiu nebo v televizi začne nějaký kvalitní hudební přenos (bohužel to není právě často), přepínají na hloupý seriál, americký thriller nebo na něco ještě horšího. Prostě, tam kde není dáno, není ani postrádáno.

Josef Koutecký s Mstislavem Rostropovičem, foto archiv Josef Koutecký s Mstislavem Rostropovičemfoto: archiv

Souhlasil byste s Platonovým výrokem, že umění je základem a až potom následuje vzdělání? Rozhodně. Malé dítě poznává svět prostřednictvím zvuků, tvarů, barev, pohybů, má obrázky, hračky, kostky, skládačky, zpívá se mu a čtou se mu pohádky. Samé umění. Spolu s ním by se mělo učit mravům, chápání rozdílů mezi dobrým a špatným. A teprve když si takto "osahá" svět, nastupuje proces vzdělávání. Proto je tak důležité, čím je dítě obklopeno, co mu jeho okolí nabízí. (I hračky mohou být kýčem.) Když přijímá a vnímá krásu, dospěje k touze po poznání. Začne samo pátrat po tom kdo, co, kde, jak - to je ono známé a věčné dětské "proč". Podle mne měl Platón pravdu. Souhlasí to s mými principy hodnotného života. Dovolte mi je trochu rozvést. Prvním principem je vnímání krásy, tedy také hudby. Druhým principem je vzdělání nebo lépe řečeno poznání a touha po něm. To ovšem neznamená, že člověk musí absolvovat vysokou školu. Znám více vysokoškoláků, kteří jsou po mém soudu značně omezení, a znám mnoho lidí, kteří mají jen základní vzdělání a jsou schopni krásu jak poznávat, tak vnímat. A kdo poznává stále něco nového a vnímá krásu, tu přirozenou, tedy přírodu, i tu zprostředkovanou umělci, pro toho vyplyne třetí princip, jímž jsou vztahy. A ne jenom mezilidské. Vztahy k přírodě, ke zvířatům, k vodě, ke skalám, vzduchu, věcem, k celému vnějšímu světu. V každém životním směřování jsou pro každého člověka vztahy podstatné. Všechny krásné ho povznáší, špatné ho ničí. Pokud jeden z těch tří sloupů chybí, všechno se zboří. Vztah je pro mne něčím naprosto jiným než to, co se v současnosti označuje pojmem komunikace. Všechny sebedokonalejší technické možnosti komunikace (telefony, mobily, maily, a nevím co ještě) nenahradí pohled z očí do očí, slib stvrzený podáním ruky a slovem. Slovo a také dotyk jsou vztahy, které ovládaly (ale ovládají bohužel stále méně) i medicínu. Už vzít pacienta za ruku a dítě na ruku, léčí. Říká se, že medicína je napůl věda a napůl umění. To "umění" neznamená, že budu pacientovi zpívat, ale že s ním budu jednat vhodným způsobem, že s ním budu soucítit. Každý můj pacient byl kouskem mého života a zůstal jím dosud.

Říká se někdy, že krize civilizace by se měla řešit za pomoci umění a hudby. Nejsem si jistý, zda je vůbec možné stále gradující krizi vyřešit. Ale všemi deseti budu hlasovat pro to, abychom se o to pokoušeli. Já třeba tím, že organizuji koncerty, oslovuji mnoho lidí četnými úvahami, mluvím na téma umění v rozhlase. Neumíte si představit, jak velká a příznivá byla reakce posluchačů na můj nedávný rozhlasový hovor o umění v Hostu do domu. Lidé mi děkují za to, že vyjadřuji to, co si oni myslí a co neumí nebo nemají možnost sdělit. Samozřejmě, že jde většinou o generačně starší posluchače, kteří jsou moudří a mají nadhled. Mladí lidé vnímají umění trochu jinak.

Souvisí to s tím, jakou přípravu dostávají mladí lidé z domova, nakolik se jim rodiče v tom směru věnuji? Způsob rodinného života hraje často rozhodující úlohu. Teprve pak škola. Mnozí mladí rodiče i učitelé nemají vztah ke skutečnému umění, nikdo je to nenaučil. Nedostali šanci, doma, ani zprostředkovaně, a cestu ke skutečnému, hodnotnému umění a k hudbě nenašli. Jsem však přece jen optimistický. Nesmíme skládat ruce do klína, ale naopak se snažit umění mladým lidem přiblížit. Za každého jedince, který najde cestu k umění, zaplať Bůh.

Podařilo se vám tento záměr uplatnit ve vlastní rodině? Tři naše děti k umění vztah mají. Všechny se učily hrát ve školních letech na klavír. To jim sice nepřetrvalo, ale hudbu mají rády všechny a dva synové si navíc oblíbili výtvarné umění. U nejmladšího syna jsme asi my, rodiče, udělali chybu. Měl učitelku, výbornou pianistku, ale už méně dobrou pedagožku. Hudbu, přesněji hru na klavír, mu zprotivila. Absolvoval sice celou lidovou školu umění, ale od té doby ke klavíru nesedl. Hudby nicméně poslouchá hodně. Ze čtyř vnoučat dvě mladší hrají na klavír a mají talent. Ten nejmenší hezky zpívá, dobře intonuje a muziku v sobě určitě má. Není v nich ale ta spontánnost potřeby hudbou se zabývat, jakou jsem já jako malý kluk v sobě cítil. Doufejme, že k tomu dospějí.

Máte dnes pocit, že umění a hudba vám v životě přinesly opravdové naplnění? V nelehkém, složitém životě, který mi znepříjemnila v dětství válka a nacistický režim a v dospělosti čtyřicet let komunismu, bylo pro mne umění vždy jakousi oázou kulturnosti a psychickou úlevou. Otce vyhodili komunisté z úřadu, poslali ho do hutí a zavinili jeho předčasnou smrt. Dvě sestry mé ženy v roce 1968 emigrovaly, což mělo to pro nás nepříznivé důsledky. Politicky jsem byl pro režim nepřijatelný a prosazoval jsem se jen proto, že jsem pěstoval obor, který nikdo jiný dělat nechtěl. Založil jsem u nás do té doby neexistující dětskou onkologii. Ani to nebylo lehké, uvědomíte-li si, že v začátku mého úsilí, kterému téměř nikdo nevěřil, umíralo 97 % pacientů, o které jsem pečoval. (Dnes je tomu jinak, nádory nemocných dětí vyléčíme bez rozdílu druhu a pokročilosti onemocnění na 83 %.) V té těžké době, kdy jsem po léta kontaktoval smrt a neštěstí z ní plynoucí podstatně častěji než úspěch, tedy život, byly umění a hudba zvláště mými utěšiteli. Buď požehnáno umění, buď požehnána hudba. Naplnění, které mi poskytla, se nedá kvantifikovat. A proč také?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.