čtvrtek, 16. srpen 2007

S chladnou hlavou do horkého křesla

Napsal(a) 

S chladnou hlavou do horkého křesla S chladnou hlavou do horkého křesla

Režisér a zakladatel občanského sdružení in spe Jiří Heřman se dosud zapsal do povědomí hlavně vlastními pozoruhodnými projekty, jako byla inscenace Lamenti, inspirovaná Monteverdiho Nářkem Ariadny, anebo Brittenova Řeka Sumida, uvedená v rámci předloňských Strun podzimu. Dvaatřicetiletý umělec, který vystudoval zpěv na plzeňské konzervatoři a operní režii na pražské HAMU, nyní přebírá funkci šéfa opery Národního divadla. Vybral si ho novopečený ředitel Ondřej Černý.

Vzpomínáte si ještě, kdy jste byl poprvé v životě v Národním divadle?

Myslím, že mi bylo asi deset let a šel jsem na Tajemství. Pamatuji se, že jsem seděl úplně nahoře na galerii. Pak jsem dlouho do opery nešel. Raději jsem ji pouze poslouchal.

Do horkého křesla šéfa opery usedáte ve složité provozní i umělecké situaci. Myslíte, že jste připraven na problémy a konflikty Zlaté kapličky, když jste velkému kamennému divadlu dosud nikdy nešéfoval?

Beru příležitost otevřeně a snažím si zachovat chladnou hlavu. Hodně zkušeností jsem získal v občanském sdružení in spe, které vedu, a s nímž jsme realizovali náročné projekty. Měl jsem odpovědnost i po finanční stránce, musel jsem vážit každou korunu. Provozní problémy Národního divadla jsem poznal i během příprav mé inscenace Monteverdiho opery Orfeo, která má premiéru v květnu. Dospěl jsem k názoru, že některé věci je nutno změnit, i když to pochopitelně nepůjde ze dne na den, spíš v horizontu dvou, tří let.

V čem vidíte svůj hlavní úkol?

Je potřeba vytvořit základní podmínky k tomu, aby mohly vznikat kvalitní inscenace, to znamená zavést přesné a dlouhodobé plánování. Například o projektu Orfeo se v Národním ví rok a půl, ale přitom divadlo nedokázalo včas připravit smlouvy, a to dokonce ani pro zahraniční sólisty. Takže jsem to nakonec víceméně dělal sám.

Jak byste srovnal operu Národního divadla s jinými evropskými scénami?

Myslím, že zásadní rozdíl je právě v samotném přístupu k věci. Provoz Národního divadla, jak jsem ho poznal, je natolik přetížen, že není čas realizovat náročnější projekty. A pak je tu samozřejmě velká disproporce ve financování. Honoráře zahraničních umělců, které bychom rádi pozvali, jsou vysoké, a proto je otázka, jak balancovat. Jenže pouze s výraznými osobnostmi může soubor růst.

Dalo by se jistě provokativně zeptat, zda stávajícímu ansámblu mohou sebevětší osobnosti ještě pomoci...

To je na dlouhou diskusi o přístupu k opeře vůbec. Všechno se odvíjí od problematiky našeho pěveckého školství - jakoby tu převládal vnějškový přístup k profesi operního pěvce. Říkáme si, jak jsme dobří, když to či ono dokážeme zazpívat, ale přitom leckdy chybí základ, kterým je dechová technika. Nicméně jsem přesvědčen, že v některých případech může spolupráce se špičkovými inscenátory a dirigenty znamenat posun k vyšší kvalitě. A to je třeba rozvíjet.

Ve vaší koncepci rozdělujete dramaturgii do pěti cyklů. Kromě české, světové a nové opery a koncertů kladete důraz i na barokní hudbu. To je jistě lákavé, ale obtížné téma. Jak si představujete uvádění barokních oper?

Samozřejmě by to nešlo každou sezónu, protože taková věc se neobejde bez specializovaných ansámblů a je to finančně náročná záležitost. Vzpomínám ale, jak mne před několika lety ve Stavovském divadle fascinoval Castor a Pollux, takže prostředí tady je. Barokní opera nabízí široké spektrum témat, která jsou současná a dají se velmi moudře aktualizovat. Jde jen o to oslovit osobnosti, které barokní operu posunou dál, aby nezůstalo jen u dobové rekonstrukce.

S tím souvisí otázka takzvaných bloků. Například úspěšná inscenace opery La clemenza di Tito se v současnosti hraje vlastně jen jednou za měsíc, což jistě není ideální.

To je další věc, o kterou se chci pokusit. Často slyším argumenty, že blokový způsob hraní není pro českého diváka stravitelný. Já si to nemyslím. Když je určitý potenciál koncentrovaný do nějakého bloku, tak úroveň zůstává pořád stejná. Když inscenaci "rozkouskujeme", tak je to mnohem náročnější. Ostatně jsou režiséři, kteří ani jinak nepracují. V té souvislosti si také myslím, že není dobré vyprodukovat inscenaci a potom ji prostě dát pryč. Když máte skvosty, jako byl Wilsonův Osud, jako byla Pountneyho Čertova stěna nebo Radokovy inscenace, tak byste je měli znova a znova zařazovat, byť třeba jen v bloku dvou představení. Tento způsob práce bude pro mne zásadní. Nejde o to, udělat co nejvíc premiér nebo si vymýšlet tituly, na jejichž přípravu pak zbude třeba jen čtrnáct dní. Důležitější je kvalita.

S kolika premiérami za sezónu tedy počítáte? A kolik inscenací budete sám režírovat?

Chtěl bych dělat čtyři až pět premiér, což odpovídá i finančnímu rozpočtu. Sám bych režíroval maximálně jednu produkci ročně. Potřebuji hodně času na přípravu, a také nevím, kolik času mi zabere šéfovská funkce.

Jako šéfdirigenta navrhujete Johna Fiora, jehož nastudování Prstene nibelungova sklidilo velký ohlas. Myslíte, že se vám ho podaří skutečně získat?

Pan Fiore zájem má, ale opět záleží na podmínkách. Myslím, že je mou povinností s ním dále jednat, protože to je člověk na svém místě.

Špičkoví dirigenti jako Jiří Kout nebo Alessandro de Marchi se netajili rozladěním z toho, že jim na zkoušky a dokonce i na představení chodili hudebníci, které předtím třeba ani neviděli. Jak to chcete řešit?

Když se taková věc stane, tak to rozhodně není v pořádku. Je to zase otázka jasnějšího plánování. Vypovídá to ale také trochu o české mentalitě. Lidé si mnohdy ani neuvědomují, kdo před nimi stojí.

Jaká další jména byste chtěl do divadla přivést?

Ze zahraničních režisérů jsou to například Christoph Marthaler, David Alden nebo Peter Konwitschny, z českých David Radok, Vladimír Morávek a Ondřej Havelka. Uvažuji i o dalších českých režisérech, ale napřed se s nimi musím setkat, abychom probrali, jaký titul by jim seděl, co pro ně opera znamená, jestli jí mohou něco přinést a ne si jen něco vyzkoušet. Pokud jde o dirigenty, chtěl bych oslovit i naše mladé umělce, kteří už se prosazují v zahraničí, jako je Tomáš Netopil nebo Jakub Hrůša. A samozřejmě i naše úspěšné zpěvačky - Magdalenu Koženou, Dagmar Peckovou a Martinu Jankovou.

Vaše plány budou vyžadovat značné finanční prostředky. Máte i v tomto ohledu nějaké plány?

Chtěl bych se pokusit zavést praxi, kterou jsem poznal například v Curychu, kde každá inscenace má svého exkluzivního partnera. Premiéra je spojena s jeho prezentací, a tak se získávají prostředky na kvalitní produkce a špičkové umělce. Národní divadlo je první scénou, a tak by podpora jeho inscenací měla být prestižní záležitostí pro největší sponzory u nás. Je to otázka komunikace, managementu, jak tento pocit u nich probudit. Další variantou jsou koprodukce, i když to je trochu ošemetné, protože když oslovíte třeba Vídeňskou státní operu, tak byste měli do projektu vstoupit stejným vkladem jako ona. Ale opět si myslím, že jasným plánováním by se to dalo uskutečnit. Určitou možnost vidím i ve fondech Evropské unie, nebo ve spolupráci visegrádských států, jejichž operní domy jsou relativně blízko a mají dobrou úroveň.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.