S Adamem Viktorou o bronzovém hadu

Letošní rok přeje velkým a odvážným projektům.

Možná ti má otázka bude znít příliš „prehistoricky“, ale začínal jsi jako slibný varhaník a já si tě pamatuji spíše v souvislosti s provozováním velkých děl Maxe Regera. Pak se – pro někoho možná najednou – začalo tvé jméno stále častěji objevovat ve spojitosti s hudbou mnohem starší a takzvanou historicky poučenou interpretací. Kdy u tebe nastal tento obrat? Varhany tě přestaly uspokojovat? Vůbec k žádnému obratu nedošlo, Maxe Regera ne- smírně obdivuji a mám stále na repertoáru a varhany hrají v mém životě velmi důležitou roli. Nedávno jsem koncertoval na úžasné Walckerovy varhany v Rize nebo v Göteborgu na senzační kopie nástrojů Arpa Schnitgera a André Cavaillé-Colla. Teď v červenci jsem se v rámci Varhanního léta potěšil úchvatným nástrojem ve Smetanově síni Obecního domu. S několika zahraničními nadšenci čas od času vyrážíme na vpravdě dobrodružné cesty za historickými varhanami od Švédska po Transylvánii. Jsem členem výboru mezinárodního projektu „Orgel als europäisches Kulturgut“, který si klade za cíl, velmi jednoduše řečeno, zdokumentovat a zachránit tisíce ohrožených historických varhan. Upřímně, téměř vůbec se to nedaří. Varhany jsou totiž komplexním obrazem nejen lidského světa fyzikálního, ale i duchovního. Podívej se kolem sebe a hned pochopíš, proč necháváme shnít a zdevastovat skvosty, kterým naši předkové věnovali s čímkoliv nesrovnatelné úsilí. No, a s interpretací staré hudby jsem se setkal již na konzervatoři a AMU, ale i během soukromého studia u jednoho z největších varhaníků současnosti a přítele, jehož si nesmírně vážím, Christopha Bosserta nebo na kurzech u Tagliaviniho, Erikssohna, Koimanna a několika dalších, múzou políbených. Na barokních nástrojích hraji obvykle barokní hudbu – na území bývalé rakouské říše takzvanou jihoněmeckou nebo italskou, na severu zase severoněmeckou, na pozdně romantických nástrojích zní nejlépe hudba pozdně romantická, každá literatura si žádá své. Interpret by měl být poučen, jak kterou hudbu na jaký nástroj hrát a proč. Nedovedu si představit, že bych hrál třeba Pogliettiho skladby stejným způsobem jako díla Roberta Schumanna. Oba styly si žádají zcela odlišný způsob registrace, artikulace, frázování, agogiky, ornamentiky a podobně. Pokud zrovna neuvažuješ o nějakém experimentu, ale i to je někdy docela lákavé, historicky poučená interpretace, ale lépe řečeno spíše autentická, neboli věrohodná interpretace, je jediným možným a správným způsobem provádění skladeb jakéhokoliv stylového období. Paušální provozovací nastavení mi připadá ubohé. Je tudíž dobré poučit se a mít možnost získávat adekvátní podněty k vědomému rozhodování o výsledné podobě interpretovaného díla.

Osvětlil bys čtenářům, co znamená výraz inégal a proč se stal součástí názvu tvého ansámblu? V ohnisku našeho zájmu je především vokální a vokálně-instrumentální historická hudba. Inégal znamená nestejný a vybízí interpreta k provedení několika po sobě jdoucích not stejné hodnoty rytmicky nestejným způsobem. Svým způsobem nestejně je třeba hrát jakoukoliv literaturu, nejen francouzské baroko. Je třeba vypořádávat se s tou provokativní strohostí hudebního zápisu a dovolit vlastní fantazii aktualizovat ho do životaschopné podoby, ve které se odrazí to nejcennější a nezaznamenatelné, to, co je odrazem duševního pohnutí. Slovo inégal v názvu našeho souboru je možné vyložit si mnoha způsoby, ale tento akcent je asi ten nejpodstatnější. Zkrátka, ne! stejný.

Ensemble Inégal slaví letos teprve pět let od svého založení. Vaše diskografie čítá zatím dvě desky, ale brzy k nim přibyde Zelenkovo oratorium Bronzový had, které bude nahráno vůbec poprvé. Proč jste se rozhodli po Dvořákovi a Brentnerovi právě pro Zelenku? Máš nějakou „diskografickou“ koncepci, představu nebo vysněný plán? Napadají mě desítky dalších titulů, které bych rád někdy realizoval, nejen kvůli sobě, ale i kvůli oné hudbě. Třeba Dvořákovu Mši D Dur „Lužanskou“ jsme natočili s dvanácti zpěváky v zámecké kapli v Lužanech, pro kterou ji Dvořák zkomponoval. Tuto očistu podle mě nutně potřebovala a jsem rád, že třeba zrovna v Americe to bylo oceněno a zdůrazněno. Těší mě, že jsme v Brentnerově případě předběhli naše zahraniční kolegy a objevili si ho sami. Nahrávka měla doslova senzační úspěch, zaznamenali jsme skutečně mnoho superlativních recenzí z celého světa, všude se o Brentnerovi hovoří jako o nečekaně překvapivém objevu, v USA jde neuvěřitelně „na odbyt“, připravuje se notová edice a tak dále. U Zelenky mám pocit, že jsme u nás strašně podcenili jeho velikost a počkali si na jeho „objevení“ na západě. V české diskografii je zachycen jen zlomek jeho díla, většinou v pochybné kvalitě, přičemž ve světě jeho nahrávek přibývá. Zelenka je fenomenální, a přitom v podstatě úplně neznámý. Rád bych s ním v nahrávání pokračoval.

Jak a kdy tě napadlo zabývat se právě Bronzovým hadem? Poté, co se ukázal úspěch Brentnerovy nahrávky, dostali jsme další příležitost. Na rozdíl od Brentnera, kde je na desce v reprezentativním výběru z jeho duchovní tvorby mnoho různých titulů, chtěl jsem, aby to bylo tentokrát jedno velké dílo. Na Zelenku jsem myslel již delší dobu, a tak asi před dvěma roky jsme se rozhodli právě pro toto oratorium, jediné z jeho tří italských oratorií, které nebylo dosud na CD natočeno. Bude se zřejmě jednat o největší nahrávací počin jednoho českého barokního souboru a ujímá se ho jedno z našich nejmenších vydavatelství.

Nakolik bude obsazení české, nakolik mezinárodní? Jaké bude vaše interpretační pojetí a kdo se na projektu bude podílet? Stěžejní role Boha se ujme skvělý basista Peter Kooij, Mojžíše zazpívá náš milý a obdivuhodný Jaroslav Březina, další postavy Eglu, Azariáše a Namuela přednesou Gabriela Eibenová, Petra Noskaiová a anglický altista Robin Blaze. Obsazení orchestru a obou sborů bude velmi mezinárodní. V rámci našeho souboru se představí interpreti z mnoha zemí od Británie až po Srbsko. A pojetí? „… k lásce, něžnosti, soucitu a jiným jemným hnutím mysli, které se příjemným způsobem srdce dotýkají…“ – tak charakterizuje J. G. Walther (1732) stile madrigalesco, který je vhodný k „pečlivému a ušlechtilému“ provozování oratorií.

Jaký je ideální prostor pro provozování takového díla a jaké je pro něj podle tebe ideální obsazení? V dobové literatuře se dočteme, že k provozování oratorií jsou vhodné chrámové prostory nebo „komnaty velkých pánů“. V komnatách našich velkých pánů se dnes odehrávají představení zcela odlišného charakteru, za ideální považuji kostely nebo vhodné koncertní sály. Velikost provozovacího aparátu odpovídá dobové praxi, bude nás téměř 50, což ale neznamená, že se chceme oddávat nějaké nestylové opulenci. Barokní kapelníci, zvláště při provozování oratorií nebo sepolcera, mívali k dispozici poměrně veliké orchestry i sbory, v případě oper se mnohdy jednalo o vysloveně monstrózní akce. Dost často byla, dnes tak módní, skromnost v obsazení výsledkem nedostatku, nikoliv usilování hodným ideálem. Za prioritní považuji uzpůsobit velikost obsazení povaze interpretovaného díla tak, aby byl výsledný efekt co možná nejpřesvědčivější. I zde je proměnlivost v obsazení velkou výhodou našeho „nestejného“ Ensemblu.

Dovol mi jednu trochu drzou otázku: Ansámbl jsi zakládal s manželkou, sopranistkou Gabrielou Eibenovou. Někdo si možná řekne, že to automaticky znamená, že tvá žena zpívá ve všech projektech Ensemble Inégal bez výjimky, omezuje účast jinde, někdo si může říci, že to má pro tebe coby vedoucího souboru jisté nevýhody – nebo výhody? Gabriela své aktivity mimo náš soubor rozhodně neomezuje, zpívá sólově s takovými „ansámbly“, jako je Südwestfunk Freiburg nebo Česká filharmonie, dává písňové večery, má na kontě pěknou řádku divadelních rolí, účinkuje po boku například E. Lopez Banza, Iana Partridge, Evelyn Tubb, nedávno zpívala v Izraeli, chystá se na turné do Japonska s Gabrielou Demeterovou, koncertuje a nahrává starou hudbu, premiérovala bezpočet soudobých skladeb, natočila šestnáct CD a tak dále. Skutečně podstatné pro mne a pro náš soubor, kromě toho, že bez ní bych já sám náš soubor nikdy nezaložil, je její až neuvěřitelná flexibilita, schopnost skvěle a naprosto přesvědčivě zazpívat v podstatě cokoli. Nejenže dokonale ovládá svůj nástroj, ale dokáže svěřený part podat výsostně oduševněle, s nenapodobitelným nábojem, který mi totálně imponuje. Nikdy jsem neslyšel někoho zpívat tak vroucně, a protože ji znám, dobře vím, že to není žádná hra. Je fakt, že její místo v našem souboru je nenahraditelné a pro mne je ta naše „spolupráce“ obrovskou inspirací.

Jakým směrem by ses rád dál se souborem ubíral? Jaké jsou vaše další plány? Velkým překvapením bude zahajovací koncert Svatováclavských slavností, kde 15. září uvedeme úžasné Stabat mater Jakuba Jana Ryby, které zcela mění pohled na Rybu jako skladatele. Bronzový had zazní 3. února 2006 v rámci koncertního cyklu FOK. Připravujeme velké turné po USA, koncerty na různých evropských festivalech a začínáme připravovat další CD. A budoucí směřování našeho souboru? Dovol zase ty mně jednu trochu drzou odpověď: nech se překvapit.