úterý, 2. leden 2007

Rozhovor se Zuzanou Lapčíkovou

Napsal(a) 

Zuzana Lapčíková Zuzana Lapčíková

Odpovědi Zuzany Lapčíkové jsou většinou daleko preciznější než otázky, které jí pokládáte. Některá témata vyplynula z poslechu nového alba Černobílá, jiná byla jakýmsi pokračováním otázek, na které nedávno odpovídala Jiřímu Moravskému Brabcovi v časopise F&C. Podobně by asi bylo možno navázat i na tento rozhovor, protože mnohé z odpovědí inspirují k dalším otázkám, v podobném řetězci, v jakém vznikalo nové album či v jakém zpěvačka a cimbalistka nachází inspiraci v moravském hudebním folklóru.

Na vašem novém albu nenajdeme jen spojení černé a bílé, tedy moravské a romské hudby, ale také pečlivé propojení vokální a instrumentální složky či přítomnost dvou odlišně znějících cimbálů. Výsledek je nakonec překvapivě vyvážený. Byla koncepce předem tak dobře promyšlena, nebo jste vše průběžně vyvažovali během nahrávání, případně dodatečně?

Zuzana Lapčíková Zuzana Lapčíková

Nahrávka vznikala jakýmsi řetězením, volným řetězením asociací, volným navazováním. Já jsem pořád měla určitou touhu, aby se na desce nějaká rovnováha nebo harmonie pořád udržovala. Někdy jsem měla pocit, že se to trošičku začíná vymykat, někde jsem zase naopak cítila, že se nám snad daří harmonii navodit. Bylo poměrně dost těžké rovnováhu uhlídat, protože opravdu spousta věcí vznikala až ve studiu, ale snažila jsem se pořád myslet na formu jako takovou. A hodně jsem konzultovala samozřejmě s Josefem (Fečem), takže je pravda, že album vznikalo docela živelně.

Přitom ale působí jako dokonale narýsované...

Mám velkou radost, jestli se nám skutečně podařilo formu udržet. Já jsem samozřejmě měla spoustu věcí připravených, spoustu myšlenek, co a jakým způsobem by třeba na sebe mohlo navazovat, kde by se co mohlo dobře pospojovat, co by naopak mohlo fungovat jako výborný kontrast, takže některé věci jsem měla předchystané...

Předchystané znamená psané?

Samozřejmě spousta věcí byla napsaná, ale spousta věcí také byla pouze v myšlenkách, které se třeba ani nakonec nepodařilo realizovat. A zase se podařilo použít věci jiné, které vznikaly na místě. Černobílá opravdu vznikala dost spontánně. Je hodně těžké všechno takhle dostat dohromady, ale my oba dva – jak já, tak Josef – máme velkou výhodu v tom, že máme jistou zkušenost s tím protipólem, s tím druhým prostředím. Vlastně po celou dobu, kdy jsem hrávala třeba v Brněnském rozhlasovém orchestru, jsem se snažila absorbovat docela široký romský repertoár, abych o něm měla dostatečnou představu, se kterou pak člověk může dále pracovat.

Zajímavé ale je, že moravští muzikanti se v romské části alba prakticky neobjevují.

Ano, jenom okrajově. My jsme v oněch skladbách figurovali samozřejmě v momentě, kdy se deska prezentovala pódiově. Tehdy jsme samozřejmě počítali, že budeme všichni velmi aktivní na jevišti, ale z jakési až piety jsme v některých momentech nechávali v romské ploše prostor jenom romským muzikantům.

Naopak Romové ale ve vaší části slyšet jsou.

Zuzana Lapčíková Zuzana Lapčíková

Ano, spodky, rytmika, jsou jenom romské. Hlavně při živém provedení je slyšet, jak je zvuk těch romských nástrojů, především kontrabasu, neuvěřitelně specifický. Pro mne je to hodně zajímavé, protože když studujete zápisy moravské lidové hudby, tak zjistíte, že Janáček pravděpodobně něco do svých partitur zapsal z cikánské muziky. Je velmi pravděpodobné, že ji tehdy opravdu hráli cikáni. A teď, když ji opětovně dáte do rukou romským muzikantům, naráz prostě zazní ten zvuk... člověk úplně zjihne, protože si uvědomí, jak je to úžasné, protože bílý chlap by to tak nikdy nezahrál. Tak proto zůstaly spodky romské ve všech případech. A i tam, kde jsem obklopena „bílými“ muzikanty, je slyšet nějaký geneticky romský vklad anebo něco, co podle mě mělo zůstat propojeno. Něco, co nebylo jenom náhodné. Takže v každém případě romský vklad je velice silný, myslím tedy instrumentálně.

Proč se na albu ani jedenkrát nesetkají vaše dva cimbály?

To jsme docela důsledně dodržovali. Samozřejmě hráváme cimbálová dueta, což jevištně působí úžasně, ovšem když se pak oprostíte od vizuálního vjemu, kdy člověk opravdu velmi rychle kmitá ručičkama a lítají strašně rychle paličky, tak zjistíte, že je to jen hrací skříňka, která prostě nepůsobí zvukově až tolik zajímavě. Takže jsme se dohodli, že Josef bude prezentovat určitý způsob techniky, který vždy zahraje bezvadně a bude v něm vynikat, a já že budu prezentovat polohu, která cimbál využívá úplně jiným způsobem.

Zvuková odlišnost obou cimbálů byla dána odlišnými nástroji?

Ne, pouze způsobem hry. Už jen paličkami, které jsou úplně jinak balené, jinak těžké, jinak pružné. Kvalita paliček o mnohém rozhoduje.

Pohybujete se na pomezí folklóru, jazzu a vážné hudby, přičemž v každé oblasti znamená improvizace něco trochu jiného. Existuje skutečně nějaký styčný bod?

V každé hudbě může improvizace opravdu znamenat něco jiného, ale schopnost vykročit, mít ambici, odvahu nebo prostě vůbec chuť, je všude zásadní prvotní impuls. Pokud skutečně začnete takovým způsobem uvažovat, zjistíte, že mechanismus improvizace je velmi podobný. Jde jen o to setřít přísné hranice a najednou se vše může setkat.

Vzhledem ke krátké době existence cimbálu tohoto typu v moravské lidové hudbě je vaše spojení balad s cimbálem bezmála podobnou novinkou jako zpívaní balad s kytarovým doprovodem...

Zuzana Lapčíková Zuzana Lapčíková

Nevím, já tohle nedokážu úplně přesně pojmenovat, protože cimbál v této podobě je u nás opravdu mladý. Když jsem kdysi někde takhle hrála sama, viděl mě Petr Váša a říkal, že je to úplně jako nějaký korejský způsob hudebního vyjadřování, který kdesi viděl. Trochu mě tím zaskočil, protože sama jsem vlastně nikdy neměla vzor zpěváka či zpěvačky, kteří by měli potřebu se třeba místo kytary nechat doprovázet na cimbál.

Měl jsem spíše na mysli, že balady se asi nejčastěji zpívaly bez doprovodu, zatímco instrumentální hudba zase sloužila k tanci.

Úplně přesně to nedokážu takto rozlišit, jistě záleží na funkci jednotlivých písní, ale je velmi pravděpodobné, že například moravské balady byly hodně intimní a jejich hledisko instrumentální je pak spíše v pozadí. Je málo pravděpodobné, že by v nich mohla figurovat nějaká instrumentální prezentace; pro mne jde spíše o vlastní intimní spojení zpívaného příběhu s hudebním vyjadřováním, které cítím, možná až trošku sobecky, jako osobní.

Na Moravě samozřejmě není cimbál až tak neobvyklý jako v Čechách, ale přesto: jak jste se k němu dostala?

Já jsem v sedmdesátých letech prochodila spoustu kulturních akcí, vernisáží a různých soukromých záležitostí, kam jsem se ještě jako malé děcko mohla dostat s rodiči, a tam jsem viděla cimbál hrát živě. Nesmírně se mi líbil a naprostou shodou okolností přišla do školy, kde jsem se učila na klavír, paní učitelka Šáchová, která cimbál vystudovala na konzervatoři v Kroměříži. Šlo o první školu, kde se cimbál jako obor otevřel, a kde se prakticky prvních deset let vyučoval. V Kroměříži ho učil původem klavírista, protože jiný prakticky erudovaný cimbalista u nás nebyl, ale naštěstí se to pak rozeběhlo. Cimbál je samozřejmě krajová záležitost, dostal se na Moravu až ve třicátých letech, strašně pozdě, on tam není vlastně ani sto let. A byla jsem překvapená, jak velký boom po válce zažíval. Jde skutečně o vliv, který je maďarský, východoevropský. Vlastně nechápu, proč na nás na Moravě nepůsobily vlivy západní, ale právě tyto východní.

Jakou má vlastně cimbál literaturu?

Cimbál má svoji literaturu, která má samozřejmě základ v Maďarsku. Všechny školy, podle kterých jsem děti donedávna učila a podle kterých jsem sama studovala, pocházejí z Maďarska. Také u nás existuje několik škol českých, ale hlavní technické jádro zvládnutí nástroje na nás opravdu dopadá z Maďarska.

Zabývala jste se někdy také původním moravským typem?

Zabývala, a velice ráda jsem se jím zabývala, protože mám jeho zvuk moc ráda. Použila jsem ho na Stromu života, úplně v úvodu. Ten cimbál zní prostě jinak, má naprosto omezené možnosti, hraje se na něj jiným způsobem. Taky samozřejmě má spoustu technických úskalí, která se týkají ladění a podobně, a jeho zvuk působí velice archaicky. Je velká škoda, že dneska jsou tyto staré nástroje nepoužitelné a že vlastně paralelně vedle velkého cimbálu nezažil rozmach i tento jednodušší malý. Přitom třeba do staré muziky představuje malý cimbál úplně fenomenální nástroj.

Kdesi jste řekla, že folklór je jak po stránce nápěvů, tak i textů jakási jedna jediná písnička. Znamená to, že je tu určitá plynulá návaznost?

Jde o naprosto plynulou příbuznost nápěvů, a já jsem ji taky na Černobílé využila. Mám na albu dva tracky, které začínají selskými tanci ze dvou oblastí, jeden je z Horňácka a druhý z Dolňácka, a jde vlastně o doklad té mojí úvahy – v tom, že jsem vždycky z každého nápěvu použila jistý úryvek, který ho propojuje s dalším nápěvem. Naprosto organicky, třeba dvoutaktím, půltaktem, taktem, motivem, takže opravdu na sebe naprosto jednoznačně navazují. Jsou tak úplně zřetězené a vlastně celý folklór by šel, pokud bychom šli do extrému, takhle nařetězit úplně celý. A pokud jde o texty, už Ján Kollár přece přišel na to, že celé Národnie spievanky nejsou nic jiného než volný sled asociací, kde mu vlastně jeden text evokoval další příbuznou látku. Navazují na sebe pořád dál a dál, což mne fascinuje.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.