Když jsem otevřel vaše webové stránky, tak jsem zjistil, že si o sboru může přečíst nejen Čech, ale i Angličan s Američanem, Holanďan, Maďar, Japonec, Španěl, Němec. Máte k těmto jazykům nějaký zvláštní vztah?
Pavel Horák (PH): My sami stránky nepřipravujeme. Byla to vlastně iniciativa bývalých i stávajících členů sboru, kteří je vytvářejí. Výběr je samozřejmě ovlivněn tím, kam nejčastěji cestujeme. S nadsázkou můžeme říci, že máme dokonce s Jakubem rozdělen svět na Ameriku a Asii. On zodpovídá za Ameriku a já za Asii.
Nedávno vám vyšla deska u Supraphonu s hudbou Jana Dismase Zelenky. Jaká je vaše spolupráce s touto firmou?
PH: Zatím velmi dobrá.
Nepatříte tedy k těm, kteří si musejí desku zaplatit nebo sehnat sponzory, aby jim vyšla?
PH: Ne. Pečlivě dbáme na dramaturgii. V praxi to probíhá tak, že předložíme několik návrhů – od komerčních po nekomerční. Byli jsme příjemně překvapeni, že si Supraphon vybral nekomerčního Zelenku, hudbu pro fajnšmekry. Pro Jana Dismase Zelenku se asi Supraphon rozhodl pod dojmem z úspěchu, který u odborné veřejnosti doma a v cizině vzbudila nahrávka Zelenkova legendárního opusu Sub olea pacis et palma virtutis, na níž Boni Pueri spoluúčinkují.
Na vašem webu je údaj o datu založení – 1982, ale nenašel jsem tam, kdo jej založil?
PH: Sbor vznikl zásluhou manželů Skopalových. V nové podobě začal sbor pracovat na počátku 90. let.
V zahraničí jste pozoruhodně úspěšní a sbormistři slavných sborů vás berou nejen jako kolegy, ale i jako vážné konkurenty. Jak je ale pro vás důležité koncertování v Čechách a na Moravě?
PH: Myslím, že jsme jedním z mála sborů, jenž doma pravidelně zpívá v obcích všech velikostí – od vesnic po velká města, a pořadatelé mají o sbor zájem. Navíc jsme schopni naplnit sály lidmi. Kromě Kruhů přátel hudby nás zvou orchestry, městská kulturní centra, obecní úřady, agentury… Průměrně se jedná o 70 koncertů v sezoně a tento počet rok od roku roste. Co se týká domovských regionů – tedy Hradecka a Pardubicka, tak jsou naší přirozenou prioritou.
Vrátím se k vašemu letošnímu mamutímu zájezdu po Americe. Nejdřív naivní otázka: Proč musí sbor, jehož členy jsou hlavně děti, trávit v zahraničí více času nežli dospělá a zkušená Česká filharmonie?
Jakub Martinec (JM): Abychom byli nezávislí a abychom mohli existovat, potřebujeme určitý počet zahraničních zájezdů, kde vystupujeme za standardní honoráře, přičemž je smluvně ošetřeno, aby bylo o chlapce dobře postaráno. Tím myslím úroveň cestování, ubytování, stravování a trávení volného času. Dbáme na to, aby chlapci kromě zpívání zároveň také na cestách hodně poznali i viděli. Proto spolupracujeme se seriózními agenturami. To jest, už dlouho se vyhýbáme běžné praxi cestování sborů, kdy jsou podmínky často až nedůstojné.
Kolik máte agentur?
JM: Starají se o nás dvě velké firmy: jedna v Americe, jedna v Japonsku a potom několik menších v Evropě, například v Holandsku. V Čechách spolupracujeme s firmou Arco Diva.
V zahraničí tráví chlapci tolik času, řádově měsíce, že se nelze nezeptat, jak se daří skloubit povinnosti umělecké se školními?
JM: V praxi to nikdy nejsou měsíce v celku. Maximum je sedm týdnů, přičemž turné zahrnuje většinou i nějaké prázdniny (letní, Velikonoce, Vánoce). Jelikož si nemůžeme dovolit, aby s námi jezdili učitelé, jako je tomu například u vídeňského sboru, tak máme jiný systém. Chlapci dostávají přesná zadání úkolů, s sebou si vozí knihy, skripta, několik hodin denně mají čas na studium a hlavně jsou v kontaktu s učiteli přes internet. Proto je také internet vedle třeba bazénu a přístupu na sportovní zařízení jednou z podmínek zájezdového pobytu v hotelích. Ostatně je v našem zájmu, aby byl prospěch co nejlepší a je to i v našich podmínkách. Po návratu z turné pak pro ně není problém vymazat případné dopady své absence. Ještě jsme nezažili nějaký vážný školní problém zaviněný dlouhou nepřítomností.
PH: To je pravda. Také musím ocenit osvícenost učitelů. Vědí, že kluci všechno doženou. Zároveň je jim jasné, jaké výhody cestování skýtá pro celkový osobnostní rozvoj dětí, pro výuku jazyků, dějepisu, zěměpisu, společenskou komunikaci a etiku. Že to je nadstandard, který jim škola dát nemůže.
Boni Pueri – to je vlastně několik desítek českých vyslanců. Jakou mají v cizině odezvu vaše koncerty?
PH: Máme pocit, že odezva je skvělá. Uvědomme si, že hradecký sbor je velmi mladý třeba oproti vídeňskému sboru nebo sborům anglickým, které mají obrovskou tradici, obrovské jméno v celém světě a které i když nezazpívají vždy na jedničku, tak se nic nestane. My musíme jméno budovat každým koncertem a nemůžeme si dovolit výpadek, což je silná motivace. Díky dobrým agenturám se dnes dostáváme i do špičkových mnohatisícových sálů, které dokážeme vyprodat. A to pak chlapce i nás těší.
JM: Konkurence je skutečně nepředstavitelně tvrdá. Jen v Americe je řada výborných chlapeckých sborů, úroveň slavných sborů v západní Evropě rozhodně neklesá a ve střední a východní Evropě, například v Pobaltí, stoupá. To, že nás pořadatelé rok co rok zvou do stejných míst jako naši největší konkurenci, je nejen zavazující, ale i příjemné.
A co jižní Amerika…
JM: Na počátku tohoto století bylo připraveno hostování v Buenos Aires. Bohužel to mělo být několik dnů po osudných teroristických útocích 11. září na USA, a tak z toho sešlo.
Když jsme spolu hovořili před několika lety, tak jste si pane Horáku stýskal nad malou podporou. Jak je to dnes?
PH: Situace sice není vůbec optimální, ale došlo k posunu k lepším zítřkům. Máme prostory, kde můžeme pracovat, nicméně je teď před námi další krok, a to ustavit řádnou pěveckou školu, která by byla zařazena do normálního školského systému. Zdálo by se, že umělecké a pedagogické výsledky sboru jsou jasným argumentem, ale ne vždy to tak funguje a náš plán se neprosazuje lehce. Nicméně jednáme s ministerstvem školství a dalšími kompetentními orgány a věřím, že všechno dobře dopadne. Prostě rozdíl mezi fungováním soukromé a státní školy je obrovský. Ufinancovat poměrně složitý subjekt není snadné. Samozřejmě státní statut by byl lepší i pro rodiče, protože by umožnil zachytit ještě větší množství hudebně talentovaných dětí ze všech sociálních vrstev. Také by se odstranila dvojkolejnost. My nabízíme koncept jedné školy, kde dostává dítě komplexní vzdělání. Optimismus mě tedy ještě neopustil.
Ale nevypadáte moc optimisticky.
PH: Pro nás je to velmi obtížné, vedeme komplikovaná jednání a vše se vyvíjí mnohem pomaleji, než jsme doufali. Víte, mnozí si rádi přisvojují naši slávu, naše úspěchy, což nám nevadí, když to pomůže sboru nebo našemu státu, ale konkrétní pomoc je jiný šálek kávy. Naštěstí se objevují lidé, kteří mají dobrou vůli sboru pomoci.
Jaký je zájem o sbor?
PH: Veliký. Každý rok na jaře děláme konkurz a většinou se hlásí kolem sta dětí z celých východních Čech.
Zdá se mi, že jste neobyčejně úspěšní v udržování vysoké pěvecké úrovně.
JM: Důležitým nástrojem je pravidelné půlroční předzpívání, kdy se zjišťuje momentální úroveň. Každá hlasová skupina má svůj počet. Když je naplněn, uděláme čáru a zbytek jsou pro dané období náhradníci.
PH: Aby se zvýšila konkurence, tak máme dva koncertní sbory po třiceti členech. Hlavní sbor má asi 110 členů a celý sbor 350. Z těch 110 kluků se tedy vybírají dva třicetičlenné koncertní, zájezdové sbory. Nic však není neměnné.
JM: Navíc děláme často velké projekty, kde se uplatní víc kluků než oněch třicet nebo šedesát. Není to tedy tak, že by nějací kluci neměli možnost veřejně zpívat. Skutečně se vše proměňuje.
PH: Proměňujeme se i my, protože se u koncertních sborů střídáme. Tím bráníme rutině, zevšednění a vyhoření jak u nás, tak u kluků. Ještě něco bych zmínil. Do sboru se po čase vracejí někteří členové Boni Pueri. Příkladem může být tady Jakub, který byl kdysi mým žákem a dnes jsme si rovnocenní, což mě velmi těší.
Dá se nějak specifikovat váš ideál chlapeckého zpěvu?
PH: Svou váhu má kulturní vývoj, přístup k takovým věcem jako je vibrato, období falzetu, přechodu mezi chlapeckým a jinošským věkem. Zvuk by měl být rovný, zdravý, bez manýr, bez tlaku, přitom měkký a barevný.
JM: Vše nepřirozené je špatné.
Jak je to se zpěvem prima vista?
PH: Je fakt, že zpěv z listu, bez přípravy, není vysloveně součástí výuky, i když základy jsou součástí hudební výchovy, nicméně každodenní praxí nabývají kluci takových zkušeností, že se učí strašně rychle.
Působení v Boni Pueri je určitě krásnou etapou v klukovském životě. Ale co pak?
PH: Naší ideou je přivést chlapce ke kvalitní hudbě, udělat z ní pro ně krásný koníček, zábavu. Někteří se později zabývají hudbou profesionálně jako hudebníci, sbormistři, učitelé, zpěváci… Nicméně většina se pak v životě věnuje jiné profesi. Lásku k hudbě však neztrácejí a jsme rádi, že i díky Boni Pueri navštěvují koncerty a divadla mladí lidé.
Máte coby dirigenti nějaký sen?
PH: Momentálně mě napadá jediný. Abych dovedl sbor do pevného, státem podporovaného institucionálního rámce, kde bych se mohl věnovat organizační, manažerské činnosti a umělecké vedení přenechal mladší generaci.
JM: Jedním z cílů je například spolupráce sboru se světovými orchestry, dirigenty a renomovanými divadly. Je to sice těžké, ale věřím, že se to podaří. Přirozeně je to i o kontaktech a promotion. Vidím to třeba v Americe, kde jsme čím dál tím víc známější, o sbor se zajímají média a důležití lidé z hudební branže.
Boni Pueri ještě nikdy nevystoupili s Českou filharmonií, což mi připadá při úrovni obou těles trochu absurdní.
PH: Oblíbenými destinacemi našich turné jsou sice stejné lokality – Japonsko, USA -, ale máte pravdu, že jsme spolu nic nedělali. Teď však probíhají jednání a vypadá to nadějně…
odkazy