pondělí, 25. březen 2013

Rozhovor s režisérem Robertem Carsenem

Napsal(a) 

Rozhovor s režisérem Robertem Carsenem, foto Jutta Missbach Rozhovor s režisérem Robertem Carsenemfoto: Jutta Missbach

Co vás tak lákalo na Věci Makropulos? Měl jsem vždycky chuť zinscenovat toto dílo, protože se zabývá skutečně fascinujícím tématem. Nepochází ani ze science fiction, ani z mytologie, a dokonce ani z dějin. Tvrdím, že jde o zvláštní žánr: „irealisme magique“ (magický irealismus)! Toto dílo upoutává zvláště proto, že vypráví příběh jedné ženy, která prožila již tři sta let a zoufale se pokouší žít další tři staletí. Nejsme i my všichni posedlí přáním zůstat co možná nejdéle mladí? Nepokoušíme se žít déle? Dalším zajímavým prvkem díla je jeho výjimečná sevřenost: jde se o velmi krátkou, velmi zhuštěnou hru, která se přesto vyrovnává s konceptem jednoho časového úseku, jenž se rozprostírá přes velmi dlouhé časové období. V neposlední řadě se toto dílo zabývá absolutně důležitým tématem, s nímž se v opeře často nesetkáváme. Netáže se přímo po „smyslu života“, neptá se, „proč žijeme“, pokouší se mnohem více vymezit život nad jeho protějškem, tedy smrtí. Emilia Marty nemůže kvůli elixíru, který jí dal její otec, zemřít. Žila šestkrát nebo sedmkrát déle než většina lidstva, prožila pět století a získala zkušenosti. Jedna z těžkostí lidské existence je, že my sami jsme se nerozhodli přijít na svět, ale jakmile jsme život získali, zoufale se ho pevně držíme. Přesto je naší realitou, že smrt zakončí život, i když nemáme nejmenší ponětí, kdy a jak zemřeme. Všechny tyto hádanky (a skutečnost, že pro ně máme vyhraněné uvědomění) se otiskují do našeho lidského bytí. Život Emílie Marty trvá naproti tomu již tak dlouho, že pro ni už nic nemá smysl, život pro ni ztratil jakoukoliv cenu. To jí ale nebrání pociťovat instinktivní touhu po tom, prodloužit své utrpení. Neznám žádnou divadelní hru ani žádnou operu, která se vyrovnává srovnatelným způsobem s těmito otázkami.

Na jaké místo v Janáčkově díle řadíte Věc Makropulos? Jeho nejúspěšnější opery Její pastorkyňa a Káťa Kabanová jsou jedna jako druhá naplněny emocemi a afekty, ukazují hluboce nešťastná a frustrovaná individua, v nichž příběh rovněž obsahuje nějakým způsobem smrt stejně jako spasení. I v Lišce Bystroušce zaujímají emoce hodně prostoru, ale jakýmsi „podzimním“ způsobem. Věc Makropulos se odlišuje od těchto velmi působivých děl silnou emocionální ozvěnou; otřese člověkem do morku kostí, tak jak to činí předchozí obě dvě díla. Toto dílo je více neobvyklé, excentričtější, propracovanější, expresionističtější. Ani skutečně realistické, ani naturalistické. Ale snad obsahuje tuto podstatu enormního citového chladu na první pohled, poněvadž je jako jeho hrdinka, která teprve na konci pozná, že její srdce bije, takže jí nezbývá příliš času. Hudba poslední scény je svým způsobem rovněž tak strhující jako hudba předehry se svými bizarními fanfárami a úderností trubek a bicích nástrojů. Fakt je, že tato předposlední Janáčkova opera zůstává jedním z jeho experimentálních děl. Zde Janáček jasně ukazuje, že patří ke škole, v níž je on sám jediným členem. Opera Výlety pana Broučka je rovněž jedinečné dílo, podobně jako Z mrtvého domu a Liška Bystrouška. Co mají všechna tato díla společného, jsou jak jejich divadelní výlučnost, tak i jejich úspornost a enormní síla výrazu. Janáčkovi stačí několik

Rozhovor s režisérem Robertem Carsenem, foto Jutta Missbach Rozhovor s režisérem Robertem Carsenemfoto: Jutta Missbach

Považujete postavu Emilie Marty za přitažlivou, nebo odstrašující? Považuji ji za přitažlivou, i když je to prchlivá osobnost. Musíme přece mít na paměti, že byla zcela mladé děvče, když ji její otec použil jako pokusné zvíře pro svůj experiment prodloužení života. Ona tedy není zodpovědná za to, co se jí stalo. Na počátku neusilovala o toto prodloužení a můžeme jí stěží vyčítat, že se v průběhu let změnila v monstrum. Vyzdvižení jejího postavení jakožto umělkyně, jejího charakteru operní divy v rozmezí tří století líčí Čapek i Janáček brilantním způsobem, ačkoliv se nikdy o jejím umění nemluví, jako to dělá například Tosca. V tomto ohledu je vůči svému zpěvu rovněž tak citově chladná jako vůči všemu ostatnímu.

Je Věc Makropulos „moderní opera“? Má několik prvků, které z ní podle mého názoru „moderní operu“ dělají. Předně nejde o stylisticky čisté dílo; jinak řečeno, nepokrývá jen jediný žánr a svou jedinečnou konstrukcí si hraje s časem se směsicí ironie a emoce, groteskně a tu a tam dokonce sentimentálně. Tato opera si hraje s našimi pocity a přáními udivujícím a dokonale nečekaným způsobem. Jeví se mi zároveň „moderní“ i „postmoderní“, poněvadž je jak zábavná, tak i poučná a současně obsahuje i napomenutí. V jádru díla nacházím také romantické mystérium, v něž bychom všichni rádi chtěli tajně věřit. Kdo by nenašel rád kousek starého papíru, který by obsahoval formuli věčného života? Kdyby se například našel dnes večer v opeře, kdo by tam nechtěl jít, aby to zkusil? Ptám se sám sebe...

(Výňatky z rozhovoru pro programový katalog Die Sache Makropulos v Opéra national du Rhin Strasbourg, 2011. Vydáno k příležitosti Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012.)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.