Jak byste letošní ročník charakterizoval? Jako mozaiku více témat, z níž vystupuje „Pocta klavíru“ jako fenomén klasické hudby. Bude to kombinace sahající od historického kladívkového klavíru až ke čtvrttónovému experimentu dvacátého století, za který vděčíme Aloisi Hábovi. K tématu bude možné se přiblížit různě. Může přijít ten, kdo se chce něco dovědět, ten, kdo chce slyšet svůj oblíbený klavírní koncert, ten, kdo touží po hvězdě… V programu festivalu jsou i další momenty, jako téma „missa solemnis“ či reprezentativní provedení kvartetů Bohuslava Martinů. Neméně důležitá je třeba premiéra dětské opery-muzikálu Bylo nás pět podle Karla Poláčka. Budeme se také snažit, aby znovu získala výraznější pozici na festivalu stará hudba; poprvé tak díky koncertu hudby shakespearovské éry britského souboru Musicians of the Globe Philipa Picketta zamíříme na Výstaviště do tamní repliky divadla Globe. Máme radost z operního triptychu Národního divadla s opomíjenými předsmetanovskými operami. Dosud jako by se tajilo, že před českým Bedřichem Smetanou – i v jeho době a také později – působil na český kulturní život rakouský a německý vliv. Věřím, že podobnými projekty se zostřuje náš pohled na historickou realitu a prolamují se lživá tabu.
Přijede opět několik zahraničních orchestrů a nejznámějších sólistů. Na koho byste upozornil? Například na sopranistku Barbaru Bonney. Máme ji v programu festivalu tak trochu schovanou, protože nemá recitál a vystoupí při koncertě symfonického orchestru ze San Franciska s dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem.
Jak jste se k této sestavě dostali? O hostování se jednalo tři roky. Plánování velkých zahraničních turné orchestrů je mimořádně dlouhodobou záležitostí. Pražskému jaru se podařilo dostat se mezi žádané štace všech orchestrů, které cestují po Evropě, už se stalo součástí zaběhlého systému a je oslovováno prestižními agenturami. Pakliže mluvíme o tom, že Pražské jaro chce prodloužit plánovací perspektivu, týká se to nejvíc právě orchestrů a vedle toho také největších mezinárodních osobností. Přejeme-li si třeba, aby dirigoval zahájení festivalu například James Levine, musí se o tom hovořit nejméně čtyři až pět let dopředu…
A přijede už někdy opravdu? Doufáme, že se to v roce 2006 podaří, ale jisté to ještě stále není.
Usilujete o další velké americké orchestry? Jsou žádány, budeme zde stejně tak mít i americké sólisty. V příštích deseti letech se ale chceme více věnovat spíše britské scéně, která je hodně zajímavá. Informací o ní máme přitom méně než o bližších sousedech. V roce 2004 má jako první vystoupit BBC Symphony Orchestra. Tento projekt by ale samozřejmě neměl utlačit ostatní priority Pražského jara. Jaké je jeho mezinárodní renomé? V profesionálním světě je pevně etablováno. Musíme ovšem dál pronikat do širšího kulturního povědomí v zahraničí. Chtěli bychom se pravidelně prezentovat například ve Vídni a v Berlíně, aby se v těchto metropolích o Pražském jaru vědělo víc. Vedle mediální prezentace zároveň usilujeme udržet povědomí o naší umělecké spolehlivosti.
Kterým hlavním směrem nyní uvažujete? Počet zahraničních hostí už ani zvyšovat nechceme, ale chceme jít do hloubky, zvát kvalitní a zajímavé lidi. Kvalita je ovšem relativní. Sláva totiž nemusí být kvalita. Jsou přece i velcí umělci mediálně příliš neopečovávaní. Budeme se hlouběji věnovat mezinárodní prezentaci a dramaturgii, otázkám, proč zvát toho umělce, a toho ne. Mělo by být patrné, že výběr má dlouhodobou logiku, která by se měla projevit v bilanci deseti let. Každý ročník chce být ohňostrojem, ale jde o to, aby série ohňostrojů měla nějakou vypovídací schopnost.
Považujete za oprávněné názory a požadavky, aby bylo v programu co nejvíce největších jmen? Diktátu se podřídit nechceme. Kvalitativní parametry, čisté umění mimo komerční a mediální atributy, platí nezávisle na kampani, a nemusí být patrné z perspektivy několika let. Snažíme se na to myslet. Nezříkáme se toho, aby na festivalu vystoupily velké hvězdy – a některé jsou i velkými umělci, nicméně se bráním, abychom obětovali polovinu prostředků na dvě hvězdy typu Pavarottiho. V rámci omezených finančních prostředků by to pak zákonitě znamenalo, že zbytek festivalu klesne na nižší úroveň.
Kde je řešení? Raději budeme pečovat o to, aby festival měl i tu nejnižší složku co nejvýše, na co nejlepší kvalitě – tedy držet spolehlivou průměrnou úroveň. Ne mít čtyři velké koncerty a ty doplnit obligátními levnějšími umělci nebo dokonce vatou.
A nemělo by být vaší ambicí mít spíše mnohem víc peněz, abyste i při udržení co nejlepšího niveau mohli pozvat více největších hvězd? V zajetí realismu jsem zejména nyní po záplavách, které odplavily z této republiky miliardy korun. Nechci samozřejmě ustrnout na tom, že mám balík peněz stejný pro každý rok. Naší ambicí je festival ekonomicky posilovat a naši partneři jsou si toho vědomi – ať už ti z veřejnoprávního sektoru jako ministerstvo kultury a město Praha, tak ti ze soukromého světa. Přejeme si, aby Pražské jaro bohatlo. Ale i když získáme více peněz, je otázkou, jestli je chceme věnovat jen do systému hyperhvězd. Ano, chceme vyšší zastoupení umělců reprezentujících světovou extratřídu, ale to nemusí zákonitě znamenat, že to budou mediální hvězdy. A pak bych také byl nerad, kdyby to byly ty takzvané hvězdy, které i v mezinárodním kontextu existují, stejně jako existují na naší domácí scéně. Virtuálním virtuosům se budeme systematicky vyhýbat.
Ale ani megahvězda nemusí být v rozporu s uměním. Ano, příkladem budiž koncert Pavarottiho, který Pražské jaro v roce 1996 spolupořádalo. Jde jen o to, najít hvězdný okamžik, kdy se podaří shromáždit za účasti více subjektů dostatečný počet prostředků, aby se zaplatily všechny věci s tím spojené a aby se to společensky opečovalo. Když se tohle bude dařit, budu rád; ale musím myslet na druhé straně také na to, že Pražské jaro má odpovědnost ke špičkovým mladým českým interpretům, že má morální závazky k řadě méně známých českých autorů několika staletí – to jsou logické povinnosti, které s sebou festival vždy ponese.
Ale třeba v Salcburku, s nímž se chcete srovnávat, takovéto povinnosti nezmiňují…? Salcburk pro nás je zajímavou inspirací, ale nemohu říci, že by byl naším vzorem, protože je absurdní, abychom v Praze udělali druhý Salcburk. Ten je postaven na faktu, že je Mozartovým městem číslo jedna. Nedovedu si představit, že by Praha se svým hudebním dědictvím chtěla budovat slávu na tom, že je Mozartovým městem číslo dvě.
A Dvořákovým? Mohli bychom stavět na Dvořákovi nebo Smetanovi, asi už méně na Janáčkovi.
To je spíš úkol pro Brno. Ano. V Praze je ale specifická situace tím, že je metropolí, což Salcburk není. Tam se festival zmocňuje celého města téměř stoprocentně. To se v Praze nemůže podařit, protože Praha je dnes kulturní megapolis. Význam Pražského jara spočívá kromě dalších věcí také v kontextu aktivit velkých pořadatelů pražské sezony, v trojúhelníku Pražské jaro – FOK – Česká filharmonie. Spolupráce začíná mít podobu strategických rozhodnutí. Zlepšila se i komunikace. Například pro rok 2004 jsme se hladce a přátelsky domluvili na tom, kdo bude připravovat která Dvořákova oratoria…
A jak je na tom festival pro další roky? Jak daleko už hledíte? Pro rok 2007 ještě nemáme nic pevně domluveného, i když už uvažujeme o tématech a směřování. Pro rok 2006 je hotova časová tabulka. V ní jsou vedle inspiračních momentů i některé pevně domluvené termíny. V roce 2005 už řešíme některé termínové kolize, čili je již v poměrně vysokém stadiu rozpracovanosti. A rok 2004 je z devadesáti procent hotov.
