sobota, 20. květen 2006

Rozhovor s Peterem Mikulášem

Napsal(a) 

Peter Mikuláš Peter Mikuláš

Jméno Petera Mikuláše představuje v hudebním životě známku mimořádné kvality, ačkoli za ním nestojí mediální kampaň agentů a manažerů, díky níž by široká veřejnost věděla o každém jeho kroku. Ostatně člověk skromného, přívětivého, nehraného vystupování by ani takové věci o sobě nešířil. Právě proto, že mě svým sytým, přitom měkkým a tvárným basem zaujal a že bližší podrobnosti z jeho života vlastně neznám, využila jsem jeho mistrovských kurzů na brněnské JAMU k osobnímu setkání. Začala jsem obvyklou otázkou, zda byl někdo z jeho rodičů hudebníkem. Profesionálně se sice v rodině hudbě nevěnoval nikdo, oba moji rodiče však zpívali ve Sboru nitranských učitelů. Takže zpěv jsem slýchával doma. Nejprve jsem chodil na lidovou školu umění, vystudoval jsem gymnázium a pak VŠMU u profesorky Viktórie Stracenské. Absolvoval jsem roku 1978 a od té doby jsem profesionálem: ještě v době studia posledního ročníku jsem dostal angažmá ve Slovenském národním divadle.

I když se mluvilo o "české pěvecké škole", za centrum operního zpěvu byla tehdy pokládána Bratislava, kam odcházeli studovat lidé z Prahy, Brna a kde bylo několik pedagogů, kteří vychovali vynikající pěvce. Myslíte si, že to bylo tradicí, blízkostí Vídně, koncentrací talentů? Pojem "slovenská pěvecká škola" je stejně diskutabilní jako česká. Podle mého názoru je zpívání buď dobré, nebo špatné, jen přístupy se poněkud liší. Nespecifikoval bych nějakou slovenskou školu, ale pokud ano, tak se koncentruje na ruský způsob nasazení tónu, na dech a dost klade důraz na frázování, jaké používají Italové (což neznamená, že v Čechách se to nedělá). V současné době máme dříve nepředstavitelné možnosti srovnávat nahrávky a sledovat, jak se zpívá ve světě.

A proč lidé odcházeli studovat do Bratislavy? Působí tam pedagogové (dnes už je to ta nejstarší generace), kteří podle mého názoru mají správný pohled na pěveckou techniku.

Jaký? Lehce nasazený tón, v celé šířce svého znění vyrovnaný. Srovnané vokály tak, aby žádný "nevyskakoval". Vše posazené na dechu, na dechové opoře. A potom hned do repertoáru, do náročného repertoáru. Pro mne byla šance dostat se do Slovenského národního divadla prostě vynikající.

Která z dalších osobností kromě profesorky Stracenské vás ovlivnila? Každá svým způsobem. Výrazné osobnosti jsem zažil na pódiu, stát v mladém věku vedle nich pro mě bylo skvělou školou. Jména, která pro mě znamenala růst: Gustáv Papp, Ondrej Malachovský, Juraj Hrubant. V Bratislavě také hostovalo mnoho výtečných ruských pěvců. A byl tam Peter Dvorský, o něco starší než já: jeho Bohémy, které jsem zažil jako Collin, byly malé revoluce - škoda, že z těchto představení neexistuje žádný záznam. Dvorský mnohokrát přivedl vynikající kolegy ze zahraničí. "Zpoza plotu" jsme také sledovali Lucii Poppovou a Editu Gruberovou. To vše pro naši generaci znamenalo vytváření měřítek pěveckého umění.

V Brně jsme představení s Petrem Dvorským, Lucií Popp a Editou Gruber vídali v přenosech rakouské televize. Jak byste však porovnal divadelní poměry v době, když jste začínal, a dnes? Kvalita přípravy a provedení zůstala. Dnes se formuje galerie mladých lidí, kteří mají světu co předat, třeba Ľubica Vargicová a Dalibor Jenis. A vztahově? Setkáme se na "ansámblovce", pak na představení a rozejdeme se. Na jedné straně je to smutné, jsou to často kvalitní lidé, každý se rozprchne, ansámbl, který kdysi držel pohromadě, neexistuje. Zase však po půl roce, po roce, pokračujeme v započatém rozhovoru. Jde o profesionalismus trochu jiného ražení než dříve.

Působíte také jako pedagog na VŠMU v Bratislavě. Na brněnských kurzech letos na jaře jste s jedním žákem pracoval více na dechu, s dalším na výslovnosti, s třetím na výrazu. Pracujete takto rovněž s žáky v Bratislavě? Na JAMU jsem byl pozván na základě grantu české vlády. Pokládám to trochu za kurzy, trochu - řečeno s nadsázkou - za show. Nejsem tu za nic odpovědný, rychle musím proniknout do repertoáru, který si student přinesl, a snažím se nalézt podstatu problému. Proto s jedním pracuji na tom, s druhým na onom. Na VŠMU je to jiné: s žáky pracuji dlouhodobě, systematicky, začínáme technikou, končíme technikou, mezitím je to umění. Po třech měsících důkladně poznám, na co je třeba se soustředit. Mnohému z toho se učím také sám a baví mě to. Je pak otázkou talentu, zda ze studenta něco bude. Učení zpěvu je podle mého názoru čekáním na talent.

Kladete důraz na pěveckou techniku. Obrovský. Při množství skladeb, které je třeba s žákem nastudovat za rok, se však nelze věnovat jen technice. Bylo by ideální postavit mu v hrdle nástroj, Steinway či stradivárky. Třeba po italském způsobu, při kterém učitel zavřel žáka do místnosti a pracoval s ním na všech možných technických finesách, přitom rok, dva se nedotknul árie. Ale to je iluze. Jako pedagog musím s žákem pracovat také na repertoáru.

Do krku bohužel není vidět, často se tak stává, že přístupů ke zpěvu je celá řada, některé dokonce působí jako pěvecký šamanismus. Zastáváte názor, že je pěvecká pedagogika objektivní? O objektivitu by se měl pedagog zpěvu pokusit, ale šamanismu se nevyhne. Rozhodně se taky nevyhne individuálnímu přístupu k žákovi, nevyhne se improvizaci. Sám se snažím z velkého balíku problémů, výsledků, pocitů vyvodit aspoň pár logických konkrétních momentů. Například tón má být znělý, slyšitelný přes orchestr, má být hutný, barevně zajímavý, postavený na dechu; pěvec má vydržet celý večer zpívat operní roli. Tyto věci dokáže ohodnotit každý. Cesta k nim je však výsostně individuální. Jedině žák může posoudit, zda učitel používá vhodné či správné metody, jedině žák nese odpovědnost za cvičení, za své hledání. Sám jsem prošel tímto procesem, stejně tak jako moji kolegové.

Překvapilo mě a mile potěšilo, že při výuce nedáváte jednoznačný návod, ale říkáte: hledejte, zkoušejte, poslouchejte kolegy. To je jediná cesta, jejíž kritéria jsou daná a výsledek neoklame. Falešný zpěv je problém, zpěv krásný intonačně, technicky a výrazově je fenomén. Poslouchejte dobré pěvce a pokládejte si otázky, proč tak zpívají.

Učíte jen muže? Ano, zdá se mi to jednodušší. Jako basista mohu při výuce cokoli předvést basistům i barytonistům, ale pracuji také s tenoristy. Muži však nejsou tak usilovní jako ženy, někdy jsou dokonce komplikovanější, obtížně ze sebe dolují cit, jemnost. Leckdy si přinesou z rodiny problémy, které neumím řešit. Zjednodušeně řečeno dívka se vypláče, vykřičí (znám to, mám doma tři dcery), chlapec má třeba najednou zpomalený přístup, až zablokovaný. Když se talentovaný žák dá ve třetím ročníku na drogy nebo má jiný vážný problém, je to tragédie i pro mě.

Vy sám působíte jako člověk jemný, citlivý, což se projevuje - jak jsem několikrát slyšela - i v písňovém repertoáru. Je to i lidskou zralostí? Myslím, že tento přístup je v základu osobnosti a projevuje se mnohem dříve než na vysoké škole. Už na gymnáziu jsem rád poslouchal písně německého romantismu, snažil jsem se pochopit jejich interpretaci. Intimita písní, jemnost ve výrazu se sice dá naučit, ale ta naučená není příliš hodnověrná.

Píseň je dnes takříkajíc menšinovým oborem, zejména pro pořadatele koncertů a festivalů. Sám jste mi kdysi řekl, že vám nevadilo, že na váš brněnský recitál přišlo méně lidí, ale že vám to udělalo radost. Přitom vystavět na malé ploše příběh je velké umění, dost možná větší než opera. Tehdy do brněnského Besedního domu sice přišlo méně lidí, ale přišel Richard Novák, jehož si velmi vážím. Píseň je zhuštěný příběh, situace. V opeře je to - hrubě řečeno - velkohubé, na širší ploše se tu ukazují emoce, vtělené do děje. Písně mám rád, mě samotného obohacují. Ale introvertnější, citlivější přístup se mnohdy dá přenést i do opery!

Kolik prostoru ve vaší umělecké práci zabírá opera, píseň, kantáty, oratoria? V operní branži jsem zaměstnán v Bratislavě, sporadicky i v zahraničí (představuje to mnoho času a velkou zátěž), také v Praze. Přibližně stejný prostor zabírají koncerty s orchestrem, kdesi na konci je píseň. Ale písňové sbírky mám stále na klavíru a procházím je. Rád bych je natočil na CD, ale nejde o komerční oblast, takže to nebude jednoduché.

Jaký je vás vztah k duchovní hudbě? Je to prostá věc: už za minulého režimu mě vždy duchovní skladby Beethovenovy, Dvořákovy a dalších jaksi vynesly nad skutečné problémy, nad vazby k reálnému světu, do rozjímání, do klidu.

Se kterými kolegy rád spolupracujete? Otočím to. Nejméně rád spolupracuji s lidmi, kteří nemají před dílem pokoru, kteří jsou sebevědomí, kteří uzavřeli své nitro a tvrdí, že jinak se to dělat nedá. Naštěstí je jich málo. Zbytek, osmadevadesát procent muzikantů, jsme jedna mafie, která si rozumí v podstatné věci: každý se připraví, zkouší, probojovává se. Když dojde k omylu, což se stává, jsme na stejné rovině.

Nelíbí se vám komerční zájmy v umění. Jako umělec žijete v oáze svého umění a rodiny, nebo se naopak angažujete, zaujímáte stanoviska, diskutujete s kolegy, studenty... To je hezky řečeno - žijeme v oáze. Opravdu málokdo má tak pěkné povolání jako my. Sleduji média nikoli proto, abych byl nějak uměle "válcovaný", ale proto, abych si udělal obraz o současnosti. Když se člověk odosobní od citů, zjistí, že je zase manipulován, že je v mnoha otázkách někam posouván, například v etice, estetice, různými seriály, reklamami. Dostáváme se či dostaneme se do stádia, kdy nám bude chybět zpěv, i zpěv ptáků, Bůh, manželství, opravdové a upřímné vztahy. Dost mě mrzí, že si to lidé neuvědomují, že se věnují více materiálním otázkám života.

Myslela jsem, že se už dříve zmíníte o některých jevech v uměleckých kruzích, jako je nekolegialita, agresivita. Naše branže je nejen ideální oázou, skleníkem, ale i prostředím, kde se vyskytují skrývané podvody, parazité, lidé neetičtí, vydávající se za umělce. K tomu se dá přistupovat několika způsoby. Uděláte svou práci a zavřete dveře, za nimiž problémy necháte. Naopak reagovat na negativní jevy znamená nenechat se jimi stlačit, ponížit. Tak jsem si to zvykl, tak mě to naučili kolegové, kterých si vážím. Podle mě je to jediná cesta. Stejně jako svět umí být velkolepý, umí být i podlý a zrádný. Proto je třeba zakládat si na jiných hodnotách.

Na kterých? Jde o zcela obyčejné věci, jako je rodina, láska, přátelství, Bůh. Možná jste jediná, komu po dlouhé době takové věci říkám, nerad to odkrývám.

Od první chvíle, kdy jsem vás viděla na pódiu, působíte jako harmonický člověk, který si cení krás života a možná i rád jí?! Určitě (s úsměvem) . Stravovací návyky umělců jsou hrozné, bageta na dálnici by měla být obědem. Kdyby nebylo mé manželky, která mě v jídle krotí, dopadl bych zle. Ona mě rozumně a systematicky vede k lehčí stravě, což - jak jsem pochopil až po čase - mi otevírá taky bystřejší myšlení.

Jak sám dbáte o životosprávu kromě jídla? Plavete? Je to dobré na dech. Nemám moc volného času. Cvičím, ale jinak jediný sport pro mě představuje naše zahrada. Přitom v jednapadesáti už bych si měl dávat pozor a víc o sebe dbát. Jinak u pěvce je to stejné jako u každého člověka, musí si dávat pozor zejména na prochladnutí.

Tolik Peter Mikuláš. Předtím, než vyšel tento rozhovor, si odskočil až do daleké Brazílie. Jeho nejbližším zdejším vystoupením bude Šostakovičova Suita (Jedenáct písní na Michelangelovy texty) se Státní filharmonií Brno a jejím šéfdirigentem Petrem Altrichtrem 8. a 9. prosince v brněnském Janáčkově divadle.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.