středa, 25. říjen 2006

Rozhovor s Ondřejem Pivcem

Napsal(a) 

Ondřej Pivec Ondřej Pivec

Na dvojalbu Romana Pokorného 2 Faces nahrávaném v červnu 2004 se objevilo nové jméno: Ondřej Pivec, varhany. O rok později se totéž jméno blýsklo titulem "sólista roku" v soutěži talentů na pražském Philips Jazz Festivalu. Hráč s datem narození 1984 dnes patří k jednomu z našich nejzaměstnanějších jazzových hudebníků. Mladičký hammondkář jde svou cestou, jejímž vyústěním je hlavně zcela čerstvé album Don't Get Ideas! (produkce Naj Ponk) jeho aktuální skupiny Organic Quartet.

Jste téměř jediný, kdo u nás hraje na jazzové varhany. Kdo vás k nim vlastně přitáhl?

Tak úplně jediný nejsem: je tady ještě Honza Kořínek, který ale hraje spíš trochu starší muziku. Možná, že jsem jediný, kdo se dal dnes tímhle směrem. A může za to Roman Pokorný. Nahrál u nás album s Albertem Marsicem, zkoušel něco podobného s klávesistou Karlem Heřmanem, jemuž ale hammondky moc nevyhovovaly. Já měl náhodou zrovna doma klávesy, které měly taky varhanní zvuk. Roman dostal od někoho moje číslo a zavolal mi, jestli bych to nechtěl zkusit. Za týden jsme měli první koncert a já se musel do té doby naučit basovat levačkou celý jeho repertoár. Ze začátku mi to dělalo docela problémy, ale pak jsem zjistil, že je to pro mě jednodušší, než hrát na klavír. Slyším nějak lépe obě linky, basu a sólo, najednou. Na piano mi to dá o dost víc práce, musím si s tím lámat hlavu nějak mnohem víc.

Jak jste se propracoval k hammondovskému zvuku?

Měl jsem doma pár kazet, které mi nahrával Zdeněk Blažek z Brna. Strávil pár let v Torontu jako baskytarista a byl blázen do lidí jako Santana nebo Eumir Deodato. Mezi nimi byla taky Eliane Elias a hodně jobimovek, které jsem postupně vstřebával. Práce se zvukem mě vždycky ohromně bavila. Začínal jsem někde u fender piana a takových věcí, a přes "lehčí" žánry jsem se propracovával dál. Pořídil jsem si klávesy, které měly v rejstříku fender piano, wurlitzer a hammondky. A varhanní zvuk u nich byl náhodou zvlášť dobrý. Měly sice krátký manuál, ale hrát se dalo.

Pedál tam pochopitelně nebyl?

Samozřejmě ne, ale tenhle nástroj už dávno nemám. Teď hraji na varhany jednoho italského výrobce, se kterým jsme se spřátelili: on mi dodává zadarmo své novinky a já mu je testuji. Italové mají ve stavbě varhan tradici. Můj současný typ má podobné rozvržení jako B 3, hezký zvuk a hlavně je dostatečně přenosný. Původní hammondky jsou nejen nepřenosné, ale skoro nepřevozné: Jimmy Smith a Jack McDuff jezdili s funebráckými vozy a na silnici hned věděli, o koho jde. Pedál k nim ještě nemám, ale zřejmě mi ho onen výrobce bude dodávat. Takže už uvažuji, do jakých sportů se dát, abych si trochu spravil fyzičku. Pedál je hrozná námaha, hlavně na levou nohu.

Asi to budu dělat jako většina varhaníků. Pedál totiž nemá sustain, takže tóny na něm znějí krátce, ale dají se prodloužit unisonem s levou rukou. I Jimmy Smith tak hrával: někdy vyšlapal všechno pedálem, ale později už si taky vypomáhal levačkou. V Anglii jsem byl u Mikea Carra, který hraje všechno nohou, ale má pedál upravený, aby měl delší sustain - vypne se mu až při sešlápnutí dalšího tónu.

Vy jste ovšem začínal jako klasický pianista. Jak daleko jste se při tom dostal?

Na absolventském koncertě v hudebce jsem hrál Schubertovy Impromptu a nějakou modernu, ale tu už jsem asi zapomněl. Vážnou hudbu dodnes občas poslouchám, ale to spíš, když si nějak potřebuji pročistit hlavu. Tenkrát jsem byl dítě, které bylo spíš směrováno k něčemu, do čeho nemělo moc chuti. Pak jsem prošel dlouhodobým onemocněním, které mě na čas zbavilo řady technických dovedností. Pak jsem se přestěhoval do Prahy a jeden z prvních lidí, na které jsem narazil, byl Naj Ponk. Ze začátku se na mě asi díval trochu skrz prsty, ale já věděl, že to bude můj vzor.

Absolvoval jsem tři letní jazzové dílny, dostal jsem se trochu do muzikantského prostředí, měl jsem svou vlastní kapelu, a pak - roku 2002 - se mi konečně ozval Roman Pokorný. Takže ke skutečné muzikantské scéně jsem se dostal až v Praze.

Ale zato jste se na ní vydatně zabydlel. Docela jsem zíral, když jsem si na vašich webových stránkách přečetl, že jste za rok 2004 odehrál na 130 koncertů.

To je ovšem především nástrojem. Kdybych hrál na klavír, nebyla by poptávka zdaleka tak velká. Sam Yahel, izraelský varhaník, přesídlil asi v osmnácti letech z Izraele do New Yorku. Nikdo ho neznal, ale od té doby, co začal hrát na varhany, u něho nepřestal zvonit telefon. Pianistů je strašně moc, navíc velmi dobrých. Yahel je nyní můj miláček a největší vzor: to byl první varhaník, u kterého jsem vlastně všemu rozuměl.

Píšeme si e-maily a když byl nedávno v Praze s Joshuou Redmanem, setkali jsme se osobně. Můj velký sen je dostat se na čas k němu a naučit se něco přímo na místě. Jeho hra mi připadala úžasně čistá, a teprve při nynějším setkání jsem pochopil proč: vysvětlil mi, že necvičí žádnou techniku ani varhanické fóry, ale jde na to přes ucho. Vezme si třeba nějakou jednodušší dvouhlasou invenci a tu si, jen podle sluchu, transponuje do všech tónin. Jeho sóla, ale i doprovod a bas potom zní ohromně průzračně a čistě.

Varhany často svádějí k hraní klišé. Je u nich sice spousta možností, ale pokud využíváte onen základní "Jimmy Smith sound", tak se vlastně do jisté míry klišé nevyhnete. To rozbíjel jen Larry Young: když máte jednu jeho desku, nevíte, jak bude hrát na příští. Jimmy Smith je mnohem předvídatelnější, i když je samozřejmě skvělý.

Ondřej Pivec Ondřej Pivec

Jaké rejstříky máte k dispozici na vašem dnešním nástroji?

Jsou úplně stejné, jako na hammondkách. Zvuk je vlastně identický - vevnitř ovšem není mechanický generátor ani lampy, což zvuk jistě trochu ovlivňuje. Pochopitelně, že to není totéž, jako kdybych měl B 3 se stodvacet dvojkou. Ale to by u nás v klubech musely stát stabilní varhany. Což není běžné ani v Německu, leda někde v Americe.

A pokud jde o reproduktory s vibratem?

Používám speakery od stejného italského výrobce. Jsou v podstatě podobné Leslie, z původních součástek. Zkoušel jsem ledacos, ale tohle má asi největší drive. Snažím se co nejvíc přiblížit zvukovému normálu, ale bohužel, originální nástroj nemám. Je docela drahý a taky komplikovaný na převoz. Ale rád bych ho získal: když máte takový nástroj doma, pak hrajete jinak i na ten menší, který si vozíte s sebou.

Teď zřejmě pracujete na několika frontách.

Moje kapela Organic Quartet vznikla asi před půl rokem a pořád nechápu, jak se nám v tak krátké době podařilo dát všechno dohromady až k prvnímu albu, které teď vychází u Cube Metier. Pomohlo nám pochopitelně vítězství na festivalu Philips - tam jsme poslali demo nahrávku a muzikantská porota si nás vybrala na první místo. Možnost nahrání desky je vlastně něco jako součást ceny, vydatně nás samozřejmě podpořil vydavatel Pavel Vlček. V kapele hrají Libor Šmoldas na kytaru, Jakub Doležal na saxofon a Tomáš Hobzek na bicí. Na klavír ale hraji ve skupině Private Earthquake. Jde o projekt s kytaristou a zpěvákem Lukášem Martínkem, vesměs něco jako blues ve stylu Robben Ford. Potom, teď na štěstí čím dál víc, jezdíme s bubeníkem Tomášem Hobzekem do Německa za kytaristou Christianem Roverem.

Varhanních trií už bylo vlastně taky dost, tak vymýšlíme, co přidat, abychom se odlišovali. Mohl bych takhle mít syntetickou basu, fender piano, varhany, něco na background, třeba nějaký synťák - budeme zkoušet, co z toho vyleze.

Doma i v zahraničí také samozřejmě hraji s Yvonne Sanchez a její skupinou Brazilian Groove. S René Trossmanem jsem hrával něco jako chicagské blues, což se mi líbí vlastně pořád.

Jenomže u vás se s typickými varhanními fígly a klišé nesetkáme.

Za to může právě Sam Yahel - od něj můžete slyšet dvanáctku, ve které nebude ani jedno typické klišé. Ale jistě, že hraní v bluesové kapele může mít ke klišé mnohem blíž - prostě to k téhle muzice patří. Takový zlatý střed je Larry Goldings; pohybuje se na hranici, která je tak vzrušující. Joye DeFranceso není zrovna můj favorit - hraje jistě dokonale, ale někdy trošku cirkus. Viděl jsem ho živě ve Vídni, což byla jízda, ale na mě někdy až trochu moc. Mrzí mě, že jsem v Praze zmeškal Goldingse, byli jsme zrovna s Yvonnou v Turecku.

A ještě na závěr: co teď posloucháte?

Je toho hodně, opravdu hodně, ale pořád ještě ne tolik, aby to mohlo stačit. Záplava muziky, která stojí za poslech, se postupem času pořád navyšuje a nikdo už dneska nestačí poslechnout všechno. Hlavně z finančních důvodů nemám možnost opatřit si všechno, co bych možná měl slyšet. Trochu mě mrzí, že některé věci mi unikají, ale teď už je možné na internetu opatřit si spoustu věcí za daleko nižší cenu než kdekoli u nás v krámě.

Říkat jména, která by člověk měl znát, bych si netroufal, ale dejme tomu, že začátek je někde u Charlieho Parkera. Dnešní množství hudby možná i znemožňuje jít skutečně do hloubky. Před padesáti lety bylo všechno jinak, mohli jste obsáhnout snad všechno. Dnes by to snad šlo taky, ale to už by mi nezbyl žádný čas na hraní.

Ale nebráním se vůbec ničemu: poslouchám i pop. Dobrý producent dokáže často nahrávce vtisknout své vlastní kvality, bez ohledu na žánry. Nejedu moc v elektronice a exotickou hudbu taky moc nesleduji.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Ve škole mě čeká ještě rok a půl, takže se budu snažit, abych ji co nejkvalitněji dodělal. Vyšší odborná škola Jaroslava Ježka je asi první, kterou znám, kde snad všichni chtějí opravdu chodit, nikomu nevadí. A je to první škola, která mi říká věci pro mě primárně důležité. Samozřejmě ostatní předměty, jako matematika či zeměpis, jsou taky podstatné, ale svůj směr jsem si již vybral sám. Pochopitelně, že škola bojuje o prostory a jsou tam falešně naladěné klavíry, ale tyhle provozní věci nemají nic společného s tím, co se tam naučíte. Celý koncept počítá s tím, že posluchači již při škole aktivně hrají.

Vedle školy je pro mě klíčový hlavně Organic Quartet. Ale pohrávám si i s představou elektrického tria s Christianem Roverem. Ve své vlastní kapele bych se chtěl prezentovat spíše jako varhaník, ale tohle by mohlo být něco nového, docela provokujícího. Mám prostě rád zvuk, už třeba od moogu.

O dalších plánech bych nerad mluvil - člověk neví, do jaké míry se uskuteční. Rád bych se na nějaký čas dostal do Ameriky - pro každého muzikanta je nejdůležitější být ve styku s těmi, od kterých se může učit. Za mořem si dnes můžete vzít hodiny prakticky od kohokoliv. Všichni jsou strašně otevření, jen si nechají tučně zaplatit. Což je vlastně v pořádku, jenom my jsme si ještě nezvykli, jak se platí know-how.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.