Každá symfonie mého otce je jak román, říká o odkazu Dmitrije Šostakoviče dirigent Maxim Šostakovič. Od počátku 80. let žil na Západě, nyní se usadil v Rusku. Loňská neplánovaná roční odmlka, daná nemocí, o něco prodloužila jeho pravidelné návraty k Pražským symfonikům, ale v této sezoně chce už cyklus všech patnácti symfonií, koncertně v Praze postupně uváděných a natáčených, dokončit. Zbývá čekat, zda se podaří komplet v roce stého výročí Dmitrije Šostakoviče také vydat. Orchestr jedná s vydavatelem. Argumentuje především tím, že by to byl jediný soubor symfonií, pořízený synem Maximem celý s jedním jediným tělesem.
Dmitrij Šostakovič (1906 – 1975) byl podle Maxima vynikající a hodný člověk, který vytrpěl hodně pronásledováním. „Vždy byl třískou v oku sovětské moci, ale koncem života byl uznáván za velkého skladatele naší doby,“ prohlásil dirigent o svém otci v roce 1995, když začínal v Praze natáčet 13. symfonii. Tato skladba na Jevtušenkovy texty odrážela počátkem 60. let státní antisemitismus, kariérismus a některé další problémy, které neodpovídaly zájmům tehdejší moci, takže bylo na ostří nože, že symfonie bude zakázána. Jevtušenko měl těsně před premiérou změnit velké části textu, ale hudba by pak již ke slovům nepasovala. Změna se nakonec dotkla jen dvou vět – a dílo skutečně nebylo po premiéře dlouho uváděno.
O Šostakovičovi senioru hovořil sedmašedesátiletý Šostakovič junior i nyní při dalším návratu, kdy zazněla Symfonie č. 2 Říjnová a Symfonie č. 10.
Je to jedenáct let. Jak vzpomínáte na počátky spolupráce se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK? Úspěšně jsme vystoupili, líbilo se mi, jak hrají – a pak se začaly dělat záznamy. Mám nejraději živé. Studiové snímky, plné střihů, se někdy podobají skládačce puzzle. Být sám v prázdném sále, to není nic jednoduchého. S publikem to je ale jiné, publikum cítíte, publikum vás na koncertě inspiruje. Takže pořídit formou živých záznamů a s tak dobrým orchestrem komplet všech symfonií by bylo skvělé. Doufejme, že se to podaří. Přináší mi to velkou radost.
Začal jste před lety těmi těžšími… Ano, začali jsem Čtvrtou, Sedmou… Teď máme ty menší, jako je třeba Druhá. – No, menší.. Ono je také pěkně těžké zahrát ji dobře, vyžaduje hodně práce. Druhou nebo Třetí symfonii může být lehké odsoudit: týkají se revoluce a ten čas už je pryč; myslíte si – nesouznějí s naším současným pohledem na to, co vše se v Rusku seběhlo. Na všechny revoluční události se díváme dnes jinak. Ale je to prostě historie. Tak se to stalo. Tak tehdy umělci tvořili. Tak psal Majakovskij, velký básník. Tak i jiní. Tak psal Šostakovič. Byl mladý. Byl to málem chlapec – bylo mu dvaadvacet, když dokončil svou prvou symfonii. A ona je geniální. Říkával sám, že je nemá příliš v lásce, tyto rané práce. Byly pro něj už minulostí. Byly to experimenty. Něco se pak dostalo i do Čtvrté symfonie. Je to ale v každém případě pro nás zajímavá historie.
Maxim se narodil v Leningradě v roce 1938, absolvoval v roce 1957 moskevskou konzervatoř jako klavírista. Teprve později se dal na dirigentskou dráhu. Do roku 1981, kdy se svým synem, klavíristou Dmitrijem, požádal o azyl v USA, byl známým sovětským umělcem. Od té doby získal jako autentický interpret Šostakovičovy symfonické hudby ještě větší mezinárodní renomé.
Máte nyní nějaké stálé místo? Ne. Jsem volný. Jsme hodně v Rusku. Moje děti se tam učí. Moje žena organizuje školu pro malé děti, pro chudé. Je to dobročinná záležitost. Učí se zdarma, stravují se zdarma. Bereme je za „své“. V Petrohradu už jsou dvě školy, bude i třetí. Dětí je stále více a více, jak zůstávají do vyšších tříd. Není to ale odpolední škola. Učí se tam vše, co je potřeba, i zpívat a kreslit… A nejde o internátní školu. Nevylučuji však, že by i to mohlo jednou přijít.
Jak jste vybrali Petrohrad? Máme dvě děti – dceři je čtrnáct, synovi deset. Takové školy začalo být třeba, když jim bylo o pět let méně, to bylo ještě v Americe. Uvažovali jsme o něčem podobném už tam. Ale bylo nám jasné, že by tam měla být spojitost s národním uvědoměním, a pak nám došlo, že by to mělo být v Rusku.
Jste tedy i vy sám víc v Rusku? Ano, kde jsou děti, jsem i já. Velmi se jimi zabývám a je mi to příjemné. Pokud se týká dirigování, jezdím po celém světě. Cestoval jsem z Ameriky, tak teď cestuji z Ruska. Dá se říci, že jsme se po dlouhých letech prožitých v Americe vrátili do Ruska. Takový je život.
Jaké to je, vrátit se na místa, která jsou spojena s vaším dětstvím? Je v tom hodně nostalgie, ale zároveň už se na vše člověk dívá jinýma očima, je to už jiná země. Už je svobodná. Vyrůstá pokolení, které o té strašné minulosti, o čase komunismu, neví.
Jak na tu dobu vzpomínáte vy sám? Ještě když jsem byl sovětský občan, přijel jsem poprvé do Československa. Bylo to úžasné…
Kdy to bylo? V sedmdesátých letech? Ano, po jedenadvacátém srpnu, kdy k vám přijely tanky. Byl jsem Sovět, ale v orchestru jsem měl známé, kteří mě pozvali, dlouho jsme seděli, povídali… Plakali. To byla hrozná doba. Pro vás. Pro nás. Myslím, že jsme si rozuměli – jako přítel příteli, že jsme v takové hrozné situaci, v totalitě. Doufám, že to děti nikdy nepoznají.
Doufejme. Ano. Doufejme.
Z vlasti odešel Maxim v době brežněvovského režimu, kdy tam vládla podle jeho slov „atmosféra beznaděje a bezvýchodnosti“. Odchod umělců do emigrace byl podle něho také znamením odporu. Ruský hudebník se stal šéfem Neworleánského symfonického orchestru a začal hostovat po celém světě. Dirigoval vždy i tvorbu jiných autorů, největší pozornost však jako interpret putující po světě věnuje odkazu svého otce, který již platí za klasika hudby dvacátého století. Zejména na Západě trvá podle něj zvyšující se zájem posluchačů, interpretů a gramofonových firem o Šostakovičovu hudbu již čtvrt století. „Jeho hudba směřuje do 21. století, tehdy teprve získá plný ohlas a úspěch,“ byl přesvědčen už v 90. letech. Rodný Petrohrad navštívil Maxim Šostakovič poprvé po třinácti letech až v roce 1994.
Nacházíte nyní místa v Petrohradu změněná? Bydlíte tam, kde kdysi? Koupili jsme nový byt, ale není to daleko od místa, kde jsme žili. Ty domy ještě stojí. Ale nezapomeňte, že mi byly dva roky, když nás evakuovali. Celá rodina musela odjet do Kujbyševa. Táta mi tehdy říkal, že poletíme letadlem. Prý jsem tehdy řekl poprvé „r“, když jsem povídal, že do nás Němci z pušky „prrrásknou“. Nedaleko od těch míst teď stojí nevelký pomník mého otce.
Je v Petrohradu nějaké jeho muzeum? Zatím ne. Možná, že teď k stému výročí něco bude…?
Kde jste vlastně bydleli po válce? V Moskvě. Otec snil o návratu do Petrohradu, ale Svaz skladatelů a všechno ostatní bylo v Moskvě… Snil o tom, ale neuskutečnil to. Až tedy teď já jsem jeho sen vyplnil – a vrátil jsem se do Petrohradu.
Na jednu stranu jde o vašeho otce, to je velmi osobní vztah, na druhou stranu je pojmem, heslem v encyklopediích… Jak to vnímáte ve svém srdci? Jak tohle máte spojené nebo rozdělené…? To nelze oddělit. Od nejútlejšího dětství jsem věděl, že můj otec je velký skladatel. Od dětství jsem chápal hudbu, chápal jsem, co je jeho hudba. On sám mně dal velmi mnoho. Byl mi velkým učitelem. Jen tak, už v rodinném životě. Chodili jsme na koncerty, brával mě s sebou na zkoušky, když jsme přišli domů, mluvili jsme o tom, co bylo dobré… Formoval se tak můj hudební vkus. Začal jsem rozumět tomu, co je dobré, co špatné. Krok za krokem jsem získával neocenitelné informace. Pomohlo mi to samozřejmě i při provádění jeho skladeb.
Maxim Šostakovič už před lety v Praze řekl, že jeho otec neuměl dirigovat – a on zase neumí komponovat. Byl ale výborný pianista… Ano.
To vám muselo pomáhat i při vašem studiu klavíru… Ano.
Věnoval vám druhý klavírní koncert… Ano, byl jsem jeho prvním interpretem.
I jiné skladby? Jistě. Concertino pro dva klavíry, Tarantellu pro dva klavíry… Psal mi i takové malinké dětské kousky, už když jsem byl dítě. A pak složitější a složitější. Až napsal Druhý klavírní koncert…! Dlouho jsem ho prosil, aby mi napsal koncert. Dlouho.
Maxim se učil od otce. Ne že by mu ukazoval, jak který takt dirigovat, spíše se snažil od něho absorbovat, co hlavního chtěl říci, co je smyslem celku díla a co by měl interpret vyjádřit. „Ano, snažím se interpretovat jeho díla autenticky. Cítím obdobně, co cítil i on,“ řekl před několika lety v Praze. V Šostakovičově hudbě je podle Maxima tragika, ale také lyrismus i humor, stejně jako v jeho životě existovaly věci, které mu dělaly radost a činily ho šťastným, nebo které ho rozčilovaly.
Jak široké je podle vás spektrum témat a nálad zachycených v patnácti otcových symfoniích? Je tam vše? V symfoniích jsou všechny lidské city, vše, co je součástí lidského života. Radosti, žaly. Tak jako u všech velkých tvůrců je tam zachycen boj dobra a zla, který nemá konce. Dobro i zlo. Stále. A člověk, který mezi tím dobrem a zlem stojí. Jsou to věčná témata, která jsou ve všech jeho symfoniích, ve vší jeho hudbě. Bohatství všech lidských pocitů. Vše je tam možno najít.
Jsou symfonie tím nejdůležitějším v jeho tvorbě? Komorní hudba, i když je to jiné měřítko, také říká mnoho.
A byla některá ze skladeb jeho srdci bližší než jiné? Když se mého otce ptali, kterou symfonii má nejraději, říkával, že miluje všechny jako své děti.
A vy? Vždy tu, kterou ten večer diriguji. Mám je rád všechny, ať je to první, nebo patnáctá.
Není prostě potřeba vybírat… Ano, není to nutné.
A jak je to s tou šíří témat? Každá je jiná. Jsou úžasně rozdílné. V technice, ve fantazii, v obsahu…
A jak se vyvíjely v průběhu let? Začínají u avantgardy – kam až se dostaly? Jsou nepředvídatelné. Absolutně. Vždy přišel jiný styl, vždy přišlo něco zcela nového. Škála je proto velice bohatá. Škoda, že zemřel tak brzy. Ještě jsme mohli slyšet tolik nového…
Co je pro orchestry těžší – obsah, nebo technika jeho symfonií? Jeho hudba je velmi pochopitelná, velmi lidská. Záleží samozřejmě na talentu interpreta, jak a nakolik rozumí a jestli dostatečně chápe hlubinu té hudby. V tom spočívá úspěšnost provedení. U orchestru – v technickém smyslu – je to hudba vždy pochopitelná. Pokud za pultem stojí talentovaný dirigent, pokud hraje talentovaný klavírista, houslista nebo violoncellista, pak Šostakovičovým myšlenkám rozumí, chápe, co chtěl svou hudbou říci. Je to velmi hluboká hudba. Každá symfonie, to je třeba až hodina hudby. To je jako velký román. Množství informací. Skladatel ovlivňuje režiséra. Režisér, tedy dirigent, inspiruje orchestr. A orchestr inspiruje posluchače. Pokud je dobrá hudba, dobrý dirigent, dobrý orchestr a vnímavé publikum, je úspěch zaručen.
Češi si podle Maxima prožili s komunismem rovněž své a vědí proto, „o čem“ je Šostakovičova hudba. „Nebyla často optimistická, jak se vyžadovalo, ale poctivě vypovídala o tom, co lidé skutečně cítili,“ říká skladatelův syn. Orchestrům na Západě se to podle něj někdy vysvětluje o něco obtížněji.
Existují orchestry, jejichž hráči nemají zkušenost s životem v komunismu. Je jim to na překážku? Myslím, že důležité je umět rozpoznat dobro a zlo – a ty jsou vždy a všude. Jednou se mě někdo zeptal, jakou by komponoval Šostakovič hudbu, kdyby žil ve svobodné zemi? Odpovídám, že stejnou, protože lidské city, radosti, utrpení, dobro a zlo existují ve všech zemích, za všech režimů. Vezměte Mahlera, Schuberta… Beethovena… Vždy je to o člověku, o tom, jak prožívá své smutky i radosti. Takže nakonec říkám, že není nezbytné prožít komunismus, aby člověk rozuměl. Stačí být moudrým člověkem a rozumět, co ta hudba říká o lidském životě, o osudu…
A vyvíjejí se vaše vlastní názory a porozumění otcově hudbě? Vždycky jsem si myslel, co jsem teď řekl.
A jak se mění vaše interpretace? Ta se mění. Myslím, že se otci víc blížím. Mladý člověk je vždy nesen trochu fantazií, chce si něco přimyslet… Čím dál lépe teď vím, že to není třeba, že v partiturách je všechno přesně ukázáno. Takže dávám menší prostor sobě a víc se blížím k jeho požadavkům.
Dirigoval on sám vůbec někdy? Jednou jedinkrát v životě. Bylo to na koncertě, při němž účinkoval on, Mstislav Rostropovič a já. Otec doprovodil v Prvním violoncellovém koncertě Rostropoviče, Slava dirigoval mezihry z opery Lady Macbeth a já dirigoval Sváteční předehru a … ještě něco, teď už nevím přesně. Po koncertě otec prohlásil, že to stačilo, že už nikdy.
Radil vám jako mladému dirigentu? Jak jsem říkal, bývali jsme spolu na zkouškách jiných dirigentů, na koncertech… A už samy jeho názory v těch chvílích mně velice pomáhaly. Společně žít, to byla obrovská výhoda, a on věděl, že rozumím tomu, co myslí. Když s někým takto jste pohromadě, rozumíte mu, jeho jazyku, jeho charakteru. Jeho hudba, to je pro mě rodná hudba. Slýchával jsem ji od narození. Věděl jsem, jaký měl rád humor. Nebyl to nikdy jen nějaký estrádní humor. – On pro mě vlastně nikdy nezemřel. Protože když diriguji jeho symfonii, cítím jeho jazyk, jeho hudební fráze, to je podobné jako frazeologie lidské řeči. Život v jeho blízkosti mi pomohl, že to cítím. Moc mi to pomáhá.
Slýchával jste otce, když komponoval? On nikdy nehrál, když psal. Psal rychle. Říkával: dlouho přemýšlím a rychle zapisuji.
Takže jste novou skladbu neslyšel? Slyšel. Jakmile něco dokončil, v tentýž den to doma zahrál. Další den sezval přátele, žáky, jim zahrál… Takže takhle svou novou věc hrál po několik večerů. Vždy jsme to slyšeli z první ruky, od samého autora.
Jaký byl…? Byl to dobrý člověk. Velmi dobrý. Měl rád lidi. Takový, jako jeho hudba, s širokou škálou emocí. V hudbě se ale vyjadřoval mnohem víc a otevřeněji než v běžném životě. Byl spíše zdrženlivý, skromný ve slovech; ale v hudbě, tam se vždy projevoval výrazněji.
Byl prý nervózní… Ano, doba nebyla lehká. Žít tehdy nebylo snadné. Ale nikdy o tom moc nehovořil, o těch stalinských pogromech proti němu. To bylo i za Brežněva. Zákazy jeho třinácté nebo čtrnácté symofnie… K čemu nám jsou takové skladby, říkali. Stranická kontrola byla stále, i po Stalinovi. Právě proto prožil těžký život. Velmi těžký.
Maxim Šostakovič si také pamatuje, jak jednou koncem čtyřicátých let lidé házeli kamení do oken jejich letního domu u Leningradu s výkřiky „nepřítel lidu“ a „formalista“. Věřili tomu, co se o otci psalo v novinách.
Zároveň byl činný ve Svazu skladatelů… Ano, musel. A také díky tomu mohl pomáhat. V posledních letech života už byl skutečně světově uznáván. Radili se s ním, a on říkal: je to tak a tak. Pomáhal mladým talentovaným skladatelům.
Pamatujete na jeho vztah k Prokofjevovi? Byl jsem ještě malý, ale mohu říci, že se mu velice líbila jeho hudba. Osobních kontaktů bylo málo. Prokofjev se u nás doma objevil málokdy. Byl jsem jako dítě na opeře Vojna a mír. Pamatuji, jak nám hrál kousky opery na klavír. Celý večer.
Jakou máte nejstarší vzpomínku na otce? Po válce, v šestačtyřicátém, jsme žili nedaleko Leningradu, nyní se to tam jmenuje Komarova, tam jsme měli chatu a tam jsme žili. A nedaleko na břehu Finského zálivu stavěli němečtí zajatci silnici. Zbědovaní. Měli hlad. A jeden přišel k nám a prosil o něco jídlu. Byly jsme malé děti, bály jsme se ho. Měl na sobě německou uniformu… Z války jsme byli zvyklí na obrázky v novinách, proti Němcům… Táta viděl, že se bojíme. Přinesl mu něco k jídlu, ten voják seděl kousek od nás na lavičce. A otec nám povídá: Pročpak se ho bojíte? Vždyť je to nešťastný člověk, stejně jako ruští vojáci. Třeba nechtěl bojovat. V Německu zůstaly děti jako vy, zůstala tam jeho žena jako naše maminka… Spíš ho politujte, jaký ho potkal osud. – A na nás to udělalo obrovský dojem. Válka, to je na obou stranách mnoho nešťastných lidí.
Váš otec přece byl za války v Leningradě…? Ano, byl evakuován až později než my.
Kdo mu byl ještě mezi hudebníky nejbližší? Řekl bych, že Aram Chačaturjan. A mnoho dalších. Měl také mnoho žáků.
Je možné na něj navazovat? Symfonismus, to je vlastně takový řetěz. Jeden vychází z druhého. A nekončí to. Tento žánr bude žít. Věřím, že ještě přijdou další géniové. Hudba neumírá. Má své děti, interprety, nakladatele…
To ani za války neumřela… Tak, tak. Sedmá symfonie byla sehrána v Leningradě ještě za blokády.
Byl tam v té době ještě otec? Ne, už ne.
Jaká to v něm byla síla, která ho nutila komponovat, vyjadřovat se… Boží dar. Nemohl nekomponovat, nemohl netvořit.
Psal každý den? Když na něčem pracoval, tak ano, ale byla i období, kdy nekomponoval. Po velkých symfonických skladbách následovaly komorní, v nichž…
…odpočíval? Ne, v nichž se dořekl. Chtěl se dovyslovit.
Jaké máte ještě vzpomínky z dětství? Otec byl velmi přesný. Nikdy se neopozdil. Nemluvil s lidmi zvysoka. Byl to prostý člověk. Zdvořilý, slušný. Když byl hotov oběd, položil tužku a šel jíst.
Nemluvili jsme ještě o vaší matce. Maminka se o něj velice starala. Jak mohla, snažila se dělat život takový, aby ho uchránila před vnějšími a obyčejnými věcmi, které by ho rušily a znemožňovaly by mu tvořit hudbu. Zemřela bohužel už ve čtyřiapadesátém roce.
A v Moskvě je muzeum? Poslední žena mého otce Irina, která tam dosud žije, by tam chtěla udělat jeho muzeum… Organizovala už nakladatelství DSCH, které vydává jeho díla.
Tam jste žili společně s otcem až do jeho smrti? Ano, v jednom bytě v Moskvě. Už jsem měl pak mladou ženu, malý syn Dmitrij se narodil, ten, který dnes žije ve Francii a komponuje populární hudbu. Před osmi měsíci se mu narodil syn, druhý Dmitrij Dmitrijevič, můj první vnuk. U nás jsou jména takto: Otec byl Dmitrij Dmitrijevič. Já jsem Maxim Dmitrijevič. Můj syn je Dmitrij Maximovič. Můj druhý malý syn je Maxim Maximovič. A můj vnuk je nyní Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič. Jako můj otec. Uvidíme, co z něj bude… Je mu podobný.
