středa, 22. březen 2006

Rozhovor s Martinem Kasíkem

Napsal(a) 

Martin Kasík Martin Kasík

Romantismus proti realitě, pýcha proti skromnosti, vavříny proti pokoře, tak nějak by se mohly mísit kontrasty myšlenek v hlavě úspěšného umělce. Zdá se, že pianista Martin Kasík tyhle problémy neřeší. Letos mu bude třicet. Jde za vytčeným cílem a je štěstím, že je pro něj životní radostí. Podle nabitého programu koncertů, nahrávání a zahraničních cest, má té radosti víc než dost. Čeho si nejvíc váží a co mu otevřelo cestu do světa?

Obecně si nejvíc vážím štěstí, které mě potkalo, totiž že se můžu zaobírat něčím tak ohromným, jako je hudba. Hudební svět mi pomohly otevřít soutěže, zejména Pražského jaro a Young Concert Artists Competition v New Yorku (1998, respektive 1999). Po Pražském jaru získáte koncerty, soutěž vložíte do svého životopisu a s diplomem můžete zaklepat na dveře koncertních agentur, zatímco newyorská soutěž přináší zároveň management na tří až pětileté angažmá koncertů v USA či v Japonsku. Je to o to cennější, že na americká pódia je zvlášť těžké se dostat, Evropa a Amerika jsou oddělené hudební světy.

Soutěže vás spíš baví nebo iritují?

Neznám nikoho, kdo by soutěže miloval. Někoho úplně paralyzují, mě naopak vždycky vyburcovaly k nejlepším výkonům. Přesto na tu stresující soutěžní atmosféru vzpomínám nerad.

Po soutěžích vás čekaly koncertní cesty snad po celém světě. Řekněte spíš, kde jste ještě nebyl?

Nehrál jsem například v Austrálii a Novém Zélandě. Podívat se tam, to byl můj klukovský sen.

Byly pro vás podnětné interpretační kurzy, například u Lazara Bermana, Eugena Indjice, Christiana Zachariase, či Paula Badury-Skody?

Na kurzech se toho nedá moc naučit, spíš se jen krátkodobě inspirovat. Berman měl obrovské charisma, působil jako básník a filozof posledních roků svého života. Indjic uměl zase skvěle profesně poradit s jakýmkoli zvukovým nebo manuálním problémem. Všechno nám sám zahrál a hodně se zabýval zvukem v proporci vůči sálu.

Abyste snadno proplul světem, musel jste se jistě umět bezpečně domluvit?

Angličtinu ovládám dobře, to je naprostá nutnost, ruštinu jsem se učil ještě ve škole (třebaže nerad), ovšem hodně mi pomohla ve světě hemžícím se ruskými muzikanty. Snažím se mluvit taky německy, francouzsky, španělsky, jen mám čím dál míň času, abych zvládl něco pořádně.

Hrajete a nahrál jste některé skladby romantismu. Co vás na něm nejvíc fascinuje?

Mám dojem, že každý umělecký sloh se výrazně pojí s určitým druhem umění. Třeba gotika se mi nejvíc spojuje s architekturou a romantismus zase s hudbou. To, co hudba umí nejlíp, je zprostředkování citového zážitku.

Je pro vás romantismus sférou emocí či sentimentu, anebo mužnosti, razance a oslňující virtuozity?

Řekl bych, že nejsilněji v něm cítím poetickou myšlenku. Byl bych rád, kdyby byla cítit i z mé hry.

Vnímá obecenstvo hru pozorně nebo vás někdy dokáže i rušit?

Myslím si, že dokážu vycítit, nakolik jsou posluchači pozorní, a pokud mám dojem, že není vytvořen ten správný kontakt, snažím se hrát intenzivněji. Některé kumštýře dokáže publikum snadno vyrušit, třeba při fotografování bleskem nebo šustěním papírků od bonbonů a v Praze specifickým kašláním. Mně to zase tolik nevadí. Mám ale dojem, že hluk vytvářejí pořád stejní lidé, a že je to jaksi jejich hobby. Ve španělské Almerii jsem vystoupil třikrát po sobě a vždycky tak tři minuty po začátku koncertu začala paní, sedící na stejném místě v první řadě, otevírat sáček s bonbony.

Udělal jste nějakou mimořádnou zkušenost s publikem?

Velké rozdíly nejsou. Lidi na celém světě poznají dobrou a špatnou hudbu. Když hraju dobře, reakce je dobrá, když špatně...

... vy někdy hrajete špatně?

Jistě, každý má výkyvy. Výkon by samozřejmě neměl spadnout pod určitou profesionální úroveň. Jenže stane se, že se nevyspíte, že dostanete špatnou zprávu, nebo jste prostě nemocný. Typickým příkladem hráče nevyrovnaných výkonů byl Vladimír Horowitz. Dokázal hrát dokonce i velmi špatně, zato jeho vrcholy byly nedosažitelné. Byl člověkem okamžiku. Ovšem diváka propady moc nezajímají. Očekává krásný výkon a je mu jedno, že vás náhodou právě bolí zuby. Těžko ho můžete ujistit, že to příště bude lepší.

Na cestách se člověk často ve vzpomínkách vrací k domovu a minulosti. Mělo pro vás velký význam zázemí rodinné hudebnosti a vliv vašich učitelů?

Určitě. Vyrůstal jsem ve Frenštátě pod Radhoštěm, v kraji Leoše Janáčka. V naší rodině se spontánně zpívalo a hrálo a kolem mne byli samí lidoví muzikanti a nadšenci. Můj dědeček hrál asi na deset nástrojů. Když přijel na chalupu, hned se za ním všichni z okolí stahovali v očekávání večerní veselice a zpěvu. Já jsem tím velice načichl. Začal jsem ve čtyřech letech hrát na klavír, později trochu na housle, na harmoniku a varhany. Bavilo mě to... Pak přišel první učitel klavíru, Vladimír Křenek, mírný a veselý člověk, naprosto postrádající ješitnost. Nedělal to, co bohužel mnozí jiní, že by si přivlastňoval žákův talent a zdůrazňoval svou zásluhu na jeho rozvíjení. Kladl především důraz na vlastní tvořivost. Na konci hodiny mě vždycky nechával improvizovat a hrát písničky. Byl neobyčejně tolerantní. Byl také lidsky vzácný. Mohu mluvit o štěstí, že jsem ho potkal. Jen krátce jsem při několika konzultacích zastihl profesorku Valentinu Kameníkovou. To nejcennější na ní bylo, jak uměla člověka nabíjet energií. Studium na ostravské konzervatoři u profesorky Moniky Tugendliebové bylo moje další štěstí! Šlo jí o nás, o žáky, ne o její jméno. Snažila se, abychom co nejvíc na všechno přicházeli sami. Své zkušenosti do nás nenalévala, nechala nás hledat příčinu věcí a samostatně je řešit. Bylo v ní opravdové zanícení pro hudbu a touha jít do hloubky problému. Jen málo chválila, spíš stále podněcovala k hledání. Nesnášela předvádění se a falešnou virtuozitu. Chtěla, abychom zůstali pokorní. Už během studia u Moniky Tugendliebové jsem se dostal na konzultace k profesoru Ivanu Klánskému a k němu pak i na AMU. Je to člověk s ohromným nadhledem, velký metodik. Dokáže věci zastřešit, posvětit a skvěle diagnostikovat problém. Pro veliké vytížení jsme spolu sice nebývali až tak příliš často, ale každé setkání byla nabité informacemi.

Bavilo vás cvičit stupnice a etudy?

Cvičit stupnice mi už na konzervatoři připadalo nudné a zbytečné. Když se teď chci technicky vzpružit, tak si zahraju Chopinovy etudy. Je to krásná a náročná hudba.

Je pro vás na koncertě nebo při nahrávání hodně důležitá kvalita nástroje?

Jsem dost přizpůsobivý, ale stane se, že když mě nástroj vůbec neposlouchá, začnu zuřit. Jenže v dohledu je koncert nebo natáčení, a tak nemůžu nic dělat. Snažím se přijít na to, co s tím. Nakonec rezignuju a pokouším se nebýt naštvaný, protože to není právě nejlepší výchozí nálada.

Pokud máte možnost volby, jaký nástroj vám nejvíc vyhovuje?

Nejraději hraju na Steinwaye, v tom ovšem nejsem žádná výjimka.

Znáte své silné a slabé stránky, ať jde o studium nebo veřejná vystoupení? Přiznáte problémy s technikou nebo s uchopením obsahu díla?

Profesorka Tugendliebová se snažila, abychom šli dopředu v širokém záběru, aby v osobnosti a hudebnosti nebyla mezera. Někdo bazíruje třeba na technice a pak sice v té oblasti poskočí, ale to ostatní zůstane pozadu. Mně je sympatické hraní se všemi složkami vyrovnanými a o to se snažím. Doufám, že nic a nikde netrčí a nikde nic nechybí.

Samozřejmě se k mnohým autorům dostáváte jen pomalu. Dlouho jsem bojoval s Beethovenem, chyběla mi bojovnost. V jeho díle je ovšem veliký zápas a kumulace pro hráče až nepříjemné energie. Já vždycky inklinoval spíš k poezii nežli k zarputilosti. Když se ale s něčím musíte poprat, je výsledek kolikrát lepší, než ten, k němuž se dostanete snadno.

Na letošním Pražském jaru se objeví silná pianistická konkurence! Jsou pro vás pianistické veličiny zdrojem inspirace nebo okolností iritující?

Pánové jako Garrick Ohlsson, Emanuel Ax či Ivan Moravec stojí vysoko nade mnou, takže je směšné považovat je za konkurenci. Poslouchám je a snažím se brát si z nich to nejlepší. Obklopit se naopak špatnou hudbou a špatnými interprety, to vás srazí. Stav bez konkurence je demotivující.

Zdáte se být dnes silnou, samostatnou a vyhraněnou osobností. Uznáváte přesto nějaké vzory, inspirující a provokující?

Mou celoživotní inspirací je Vladimír Horowitz. Byl to fantastický a mimořádně originální hudebník. To, jak v pětaosmdesáti letech hrál s ohromnou energií dvacátníka, to bylo nad moje chápání. Říkal jsem si, že to musí být úžasné povolání, které lze dělat tak dlouho a tak dobře.

Máte také mezi skladateli své favority?

Zprvu to byli romantici, hlavně Chopin. Od něj jsem se dostával zpátky k Mozartovi a Bachovi a dopředu k Brahmsovi, Janáčkovi, Slavickému. Teď pro mě napsala Sylvie Bodorová Klavírní koncert, který provedeme v únoru v Rudolfinu s Pražskou komorní filharmonií a Jakubem Hrůšou. Klavírní part je technicky hodně těžký, ovšem psaný s výtečnou znalostí nástroje. Je to pro mne nový zážitek konzultovat skladbu s jejím autorem. Paní Bodorová říká, že je to skladba šitá mně na míru. Jsou v ní dlouhé plochy ve forte. Myslím, že se strefila, právě při improvizaci miluju rozlehlé plochy ve velké dynamice. Asi se potřebuju vybít.

Koncem května provedeme na Pražském jaru s Ivo Kahánkem a Státní filharmonií Brno s Petrem Altrichterem Koncert pro dva klavíry a orchestr Luboše Fišera. Navážu tím na moje premiérové provedení jeho osmé Klavírní sonáty, která mě velmi oslovila.

Zažil jste někdy krizové údobí v rozhodování o smyslu svého klavírního hraní?

Ano. Nejsem přehnaně ctižádostivý, ale chci vždycky dělat věci na velmi dobré úrovni. Měřítkem mi byly velké soutěže. Řekl jsem si, že když se mi v nich nepodaří prosadit se tak do třetího čtvrtého ročníku AMU, budu uvažovat o jiném povolání.

Nechtěl jste někdy přejít výhradně ke komorní hře?

Komořinu mám moc rád, ale sólové dráhy bych se nerad vzdával.

Jistě ne náhodou máte už na svém kontě sedm CD. Po nahrávce Bacha a Beethovena pro nadaci Villectroze to byla pětice CD pro Arco Diva: CD Live from Prague se Schumannem a Rachmaninovem, oceněné francouzským časopisem Repertoire, po něm CD se skladbami Bartóka, Janáčka, Slavického a Fišera a sólové CD Chopinových děl. Následovaly kvintety Schumanna a Dvořáka s Wihanovci a Slovanské tance s Kristinou Krkavcovou a mezi tím ještě pro Supraphon Dvořákův Klavírní koncert s Českou filharmonií. Ovlivňuje nahrávání váš umělecký vývoj?

Vede ke snaze o definitivnější podobu interpretace. Definitivní nemůže být samozřejmě nikdy, to by byla umělecká smrt. Nahrávka je záznam o momentálním stadiu mé práce. Za deset let by se mohlo dílo nahrávat znovu a jinak.

Posloucháte si při studiu nové skladby její nahrávky?

Ano, ale ne hned. Snažím si nejprve udělat vlastní představu.

A posloucháte svoje vlastní snímky?

Málo. Já při tom trpím. Vnímám to moc kriticky. Je nejspíš dobré poslechnout si svou nahrávku a vědět, kde vás bota tlačí, ale není to můj koníček.

Jaké další nahrávky chystáte?

Plánů je hodně. S Jiřím Bártou připravujeme CD s kompletním dílem Fryderyka Chopina pro violoncello a klavír, které pokud vím, nebylo jako celek ještě nikdy natočeno; s Afflatus kvintetem Poulencův Sextet a Straussova Enšpíglova šibalství v úpravě pro dechový kvintet a klavír. Je to bezvadná úprava, i když tam má klavír kolikrát nehratelné pasáže. S Wihanovým kvartetem plánujeme nahrát méně známý Dvořákův Kvintet A dur v kombinaci s Brahmsovým Klavírním kvintetem f moll. Chystám se také na dílo Bohuslava Martinů.

V příštím roce zahájím doktorandské studium na AMU s tématem Klement Slavický - život a dílo. Hlavní náplní studia je pořízení nahrávky autorových skladeb. Myslím si, že jeho tvorba si právem zaslouží mnohem větší pozornost.

Jsou nějaké skladby, které upřednostňujete nebo které odmítáte, jak pro koncertní pódium, tak pro nahrávání?

Člověk by nikdy neměl na první poslech říkat, tohle se mi nelíbí. Vztah k dílu může růst, může se vyvíjet. Kolikrát je skladba na první poslech velmi sdělná a později jako by vyhasne, spálí se. Jindy se skladbou musíte bojovat nebo ji postupně objevovat.

Co opravdu nemám rád, je hudba komponovaná čistě racionálně. Matematicky dodekafonní konstrukce mě neoslovují. Můj hudební přehled je příliš malý na to, abych tvrdil, že jsou zbytečné, ale zdá se mi, že ochuzují hudbu o něco zásadního a nepřinášejí nic tak zvláštního. Mnoho lidí, jichž si velice vážím, má tuhle hudbu rádo a já to respektuji, ale nevyhledávám ji. Řídím se výrokem Rudolfa Serkina, že "když se jednomu skladba líbí a druhému ne, tak ten, kterému se líbí, má vždycky pravdu".

Čeká vás v letošní sezoně nějaký zvlášť významný vrchol?

V dubnu odjíždím na turné do USA a vystoupím také v prestižní klavírní řadě Metropolitního muzea v New Yorku.

Co řeknete ke jménu Kristiny Krkavcové, s níž jste uskutečnil nahrávku Slovanských tanců, verze pro klavír na čtyři ruce? Bylo vaše setkání objevem na první pohled nebo poslech?

(Směje se pobaveně. ) S Kristinkou (nyní Kasíkovou) jsem chodil asi deset let, takže náš sňatek rozhodně nebyl skok do divoké vody. A pokud jde o naši nahrávku, u čtyřruční hry je mimořádně důležité, aby měli oba pianisté co možná nejjednotnější názor. My opravdu máme velmi podobný vkus a vnímání hudby, takže jsme se rozhodli spolu hrát.

Znamená spojení životních cest dvou umělců stejného oboru vzájemnou inspiraci?

My si absolutně nekonkurujeme, každý máme své postavení a snažíme se jeden druhého co nejvíc podporovat. Je to jedna z výhod, když si vezmete partnera stejného povolání. Ten nejen chápe hudbu, ale i všechno, co s životem muzikanta souvisí: Kristinka dobře zvládá i to, že nejsem třeba dva měsíce doma, což leckde může vztah narušovat. Problém by mohl nastat jen tehdy, kdyby jeden z nás začal kariérou žít až příliš a vytlačoval by toho druhého na okraj svého zájmu.

Nepřináší člověku velký úspěch víc pýchy než sebepoznání?

Zvládnout úspěch opravdu není jednoduché. Pýcha je hrozná věc. Je dobré uvědomit si, že člověk zaslepený úspěchem je nejen nesympatický, ale taky zákonitě upadá.

Máte pocit, že jste nad věcí?

To vůbec ne. Já musím se spoustou věcí bojovat, ale to je jistě v pořádku. Zdá se mi totiž, že kdo musí se svými nedostatky a slabostmi zápasit, má zajímavější život než ten, kdo má cestičky předem urovnané.

Přeji vám tedy v tom zápase jednoznačný budoucí úspěch!

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.