středa, 1. srpen 2007

Rozhovor s Manfredem Honeckem nejen o Mozartovi

Napsal(a) 

Manfred Honeck Manfred Honeck

Dirigentská kariéra Manfreda Honecka začala v roli asistenta Claudia Abbada v Mládežnickém orchestru Gustava Mahlera. Jeho dvojí lednové hostování v Praze mělo znak výjimečnosti - dirigoval ve výroční den narození Wolfganga Amadea Mozarta Českou filharmonii při koncertě ve Stavovském divadle, přenášeném televizí do tří desítek zemí světa. Kromě toho vedl stejný orchestr 25. ledna při mimořádném mozartovském koncertu v Rudolfinu.

Jste Rakušan - cítíte zvláštní sounáležitost s Mozartem? Mozart je pro všechny na celém světě, ne pouze pro Rakušany. Je to skladatel, jehož hudba pomáhá uzdravovat, čistí ducha. Ale samozřejmě existuje i cosi zvláštního, co ho spojuje s Vídní a Salcburkem. Tudy chodil, bydlel v těchto domech... To je pro prožití jeho hudby něco tak stejně důležitého, jako potřeba znát něco z rakouské tradice. Ale nejen z ní. I z české. Mozart bez Prahy by nebyl Mozart. Neměli bychom řadu děl, patřících k těm nejlepším, co napsal.

Sám jste z Vídně? Nenarodil jsem se tam, ale strávil jsem ve městě řadu let. Myslím, že i způsob myšlení a řeči je důležitý. Jazyk, výslovnost, melodie v řeči, to jsou věci, které jsou v hudbě znát. Je to stejné jako s Johannem Straussem. Vídeňský svět, slova... Jeho melodie jsou takové: v jednom okamžiku smutné i šťastné. Jsem také přesvědčen, že důležitý vliv na lidskou osobnost má příroda. U skladatelů je to cítit. Když víte, že Mozart, ale i Mahler, Bruckner nebo Haydn se nenarodili v hlavních městech, ale v krásné přírodě - ať to byly Čechy, Horní Rakousy, nebo Dolní Rakousy... Je úžasné sledovat, jak převzali určité pocity nebo folklor...

Rakousko té doby ovšem nebylo Rakousko této doby... Jistě že ne. Také vztahy k Praze a Budapešti byly mnohem, mnohem užší a Salcburk nebyl za jeho doby tak velký jako dnes. Mozart ale mnoho cestoval, znal krajinu v Německu, Rakousku, v Itálii, v Čechách... Mimochodem, ježdění v kočárech, které neměl rád, asi nebylo nic příjemného!

V letech 1991 až 1996 působil Honeck v opeře v Curychu, do roku 1999 byl pak jedním ze tří dirigentů Středoněmeckého rozhlasového symfonického orchestru v Lipsku. Důležité je jeho působení ve Skandinávii - po vedení operního domu v Oslo se stal od roku 2000 hudebním ředitelem Symfonického orchestru Švédského rozhlasu, s nímž mimo jiné podnikl velmi úspěšné turné po USA.

Jaká vidíte interpretační specifika v Mozartově hudbě? Nestačí nastudovat jeho dopisy, biografii a kompoziční techniku. Kdo se chce dostat opravdu do jeho hudby, musí proniknout do lidskosti. Je to věc vzdělání a citu. Pokud někdo není schopen milovat lidi, jak by byl schopen najít ten správný zvuk? Mozart vyžaduje lásku. Pro něj je to důležitější než pro jiné skladatele. Mozart uměl velmi dobře charakterizovat. Znal lidi. Vezměte si, kolik odstínů je - i v malých rolích - v jeho operách. Je tam mnoho tajemství, která je nutno najít. Když umíte vyjádřit psychogram jeho hudby, pak můžete proniknout dovnitř - a hledání skutečných tajemství pak nikdy nekončí.

Která máte na mysli? Řeknu příklad: Je tolik talentovaných mladých dirigentů, technicky neuvěřitelně vyspělých a schopných... Zpaměti dirigují Svěcení jara. Ale když dostanou jednoduchou Mozartovu symfonii, jsou bezradní. Proč? Nemají lidské zkušenosti, nemají myšlenky... Dříve se hledala v hudbě pravda. Hovořil o tom Beethoven i jiní. Ale my už o pravdě v hudbě nehovoříme. Bohužel. To je opravdu velká škoda. Věřím, že taková pravda existuje. Umění je něco, co neprodáte tělem. Není třeba vypadat jako nejkrásnější dirigent světa, je potřeba vědět o vnitřních věcech, o mysteriu pravdy a kvality, je třeba odkrýt vnitřní tajemství.

Manfred Honeck je znám nejen z koncertního působení, ale též díky dirigování jevištních děl, jako byl Straussův Netopýr v drážďanské Semperově opeře nebo Bergův Vojcek v Komické opeře v Berlíně. V Kodani při otevření budovy nového operního divadla dirigoval loni Verdiho Aidu a počátkem letošního roku Netopýra.

Preferujete ve svých příštích plánech operu? Dělám ji pravidelně, ale nemohu říci, že velmi mnoho. Ano, mám ji rád. Víme, že opera není vždy úplně perfektní, po technické stránce. Fenomén večerních představení... V opeře je víc risku. V posledních deseti letech připravuji jednu novou produkci ročně. Nerad totiž přejímám již hotové inscenace. To mě až tak nezajímá. Mě zajímá dělat dobrou hudbu. A dělat operu dobře, to znamená mít zkoušky, mít dobrý pěvecký tým a tak dále.

A setkáte se letos s Mozartovými operami? V tomto mozartovském roce mě především v létě na festivalu v Cannes čekají CosĚ fan tutte v Salcburku s Vídeňskými filharmoniky. Potom budu v Drážďanech, budu generálním hudebním ředitelem ve Stuttgartu... Do budoucna mě tedy čeká víc operních produkcí, ale neznamená to, že se nebudu věnovat koncertům. Koncerty miluji.

Jako hostující dirigent spolupracoval tento umělec s řadou špičkových těles od Mnichova, Berlína a Lipsko přes Paříž a Chicago po filharmonie ve Vídni a v Praze. Stanul také za pultem špičkových severoamerických orchestrů v Bostonu, Pittsburghu a Torontu, dirigoval v Drážďanech, Göteborgu... Připravil také světovou premiéru Pašijí švédského skladatele Svena-Davida Sandströma.

Jak se vám líbí v Praze s Českou filharmonií? To není první setkání, že...? Není.

Jaké je to zde, ve Stavovském divadle? Akustika je pochopitelně velmi rozdílná od Rudolfina. Pro kterýkoli orchestr by to bylo výzvou. Tento orchestr hodně cestuje, přichází do nejrůznějších koncertních síní - a zdaleka ne všechny sály na světě mají takovou akustiku jako Rudolfinum! Myslím tedy, že filharmonici jsou dostatečně flexibilní. Jsem s nimi šťasten, jsou to velmi dobří muzikanti, fantastičtí. Když se hovoří o Rakušanech, myslím, že máme obdobnou historii. Věřte nebo ne, ale myslím si, že způsob hry má hodně co do činění s tím, co jsme zažívali v minulosti. FIlharmonici jsou tak muzikální! A schopní hrát srdcem. Rádi pracují. Vše, co jim řeknu, udělají. To je pak krásná spolupráce.

Častěji než Mozarta ovšem hrají romantickou hudbu. Jak to vnímáte? Mozart je pro každého, jak už jsem řekl. Ale i pro Českou filharmonii je zároveň podnětem, aby tento repertoár víc zahrnula do svého provozu. Pozitivním překvapením bylo pro mě Requiem a symfonie Jupiter při našem koncertě v Rudolfinu - jak rychle přijali změnu způsobu hry. Opravdu jsou schopni se proměnit. To není orchestr, který trvá na svém zvuku i u Mozarta. Naopak - je to orchestr, který je schopen přemýšlet o svém zvuku. Řekl jsem jim, proč bych to chtěl tak a tak, proč to tak chtěl Mozart, proč frázuje, jak frázuje, jak je to s legatem... Četli to správně a také srdcem. A to dělá dohromady ten zvuk. Jsou velmi senzitivní. Samozřejmě, je potřeba opakovat, ale totéž je potřeba i u Vídeňských filharmoniků. A samozřejmě, že když dirigoval Karajan, byla to pochopitelně jiná interpretace, než když diriguje Harnoncourt. Tvárné orchestry hrají v obou případech velmi dobře.

Po absolvování Vysoké hudební školy ve Vídni se Honeck stal na několik let členem orchestru, takže se podílel i na představeních Vídeňské státní opery.

Vy jste začínal jako orchestrální hráč? Ano, byl jsem osm let členem Vídeňských filharmoniků. Ale hrál jsem také ve smyčcovém kvartetu a studoval jsem i klavír. To je mé hudební zázemí. Pak jsou ale i kompoziční techniky a další věci důležité pro dirigenta. Základem pro dirigování rozhodně není jen členství v orchestru.

Ale jistě jste se tam mnoho naučil. Ano, ale neznamená to však nutně, že musí být každý orchestrální hráč dobrým dirigentem. Máme mnoho příkladů lidí, kteří byli vynikající výkonní umělci, ale dirigování jim prostě nešlo. Je ovšem pravda, že v orchestru se lze naučit věci, které lze později velmi výrazně zužitkovat. Nikdy nezapomenu na zkoušky s Karajanem. Jak zacházel s orchestrem, jak k němu přistupoval a jak si ho získával. Nebo s Carlosem Kleiberem! A osobní kontakt s Bernsteinem, s Abbadem, Mutim... To jsou fantastické věci. Když se nicméně postavíte sám před orchestr, pak musíte všechno karajanské nebo mutiovské zapomenout! Jste tam sám a musíte uplatnit své vlastní názory, svůj vlastní jazyk, to znamená, že musíte zkoušet fungování všech věcí sám.

Věříte na specifický a typický charakter každého tělesa? To je velký problém v současném dirigentském světě: osobitý jazyk, stanoviska, způsob myšlení - to vše je už trochu ztraceno s globalizací. A totéž je s orchestry. Zvuk se víc a víc internacionalizuje. Za pár let už nebude možné říci, tohle jsou Londýnští, tohle Hamburští... Češi možná vydrží.

O něco déle... Ano, pokud si dají pozor. Pokud ano, bude to výjimečné. Jsou orchestry, které měly obrovské tradice a ztratily je.

Co považujete za důležité v práci dirigenta? Aby ke všemu, co dělá, přistupoval skutečně osobně, aby se s tím sám identifikoval a nedělal to, co kdo kde řekne.

Hodně jste pracoval ve Skandinávii. Jak vnímáte tamní prostředí? Byla to vlastně náhoda. Skandinávii jsem neplánoval. Když jsem opustil Vídeňské filharmoniky, dostal jsem příležitost působit v Opeře v Curychu. Poté jsem dostal šanci získat post hudebního ředitele v Opeře v Oslu. Pak přišla tamní filharmonie, pak Kodaň... Nakonec jsem se objevoval pravidelně ve všech skandinávských hlavních městech, s výjimkou Reykjavíku, tam jsem nikdy nebyl.

Od sezony 2007/2008 převezme jako generální hudební ředitel vedení Státní opery ve Stuttgartu.

Ovlivní to vaše umělecké aktivity? Jsem osobně workoholik, posedlý prací, opravdu toužím orchestry trénovat. Můj švédský orchestr se rozhodně zlepšil a vymanil se z typického zvuku rozhlasového orchestru a získal více vřelosti. Jsem rád. Alespoň lidé jako Valerij Gergiev a Herbert Blomstedt to říkají. Hodně nyní hostuji v cizině. Pracuji s Českou filharmonií, Chicagem, Bostonem, pracuji v Paříži, v Německu, Rakousku... Asi trochu Skandinávii omezím, ale ne tak moc, rozhodně budu držet kontakt. Rád se tam vracím a nemám důvod měnit, když se tam cítím dobře.

Je podle vás Mozartova hudba snadná? Zní tak, zdá se lehká. Ale je jednou z nejtěžších. Ne technicky, ale v nutné homogenitě. Slyšíte v ní, když jeden jediný jinak frázuje, když použije jiný smyk. Dotknout se její pravé chuti, to není vůbec snadné. Je v ní světlost a zároveň neuvěřitelná dramatičnost.

Příkladem může být orchestr v Requiem, který není tak velký jako u Verdiho nebo Berlioze, ale ukazuje, že dramatičnost nezávisí na velikosti tělesa. Závisí na způsobu hry; každé amoroso, cantabile nebo scherzo na něm záleží. Hrát Mozarta čistí. Každý orchestr ho musí hrát, stejně jako musí hrát Haydna a Schuberta. Je to důležité pro celý zbytek repertoáru. Pro Mahlera, Dvořáka i Stravinského. V Mozartově hudbě se nikdo neschová. Ani ve velkém zvuku to nejde, natož u Mozarta.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.