úterý, 5. prosinec 2006

Rozhovor s Madeleine Peyroux

Napsal(a) 

Madeleine Peyroux Madeleine Peyroux

Loni v létě přinesla BBC zprávu. Podle ní si nahrávací společnost Universal Music najala soukromého detektiva, aby vystopoval, kam zmizela Madeleine Peyroux, stále úspěšnější jazzová zpěvačka. „Management se ji snažil kontaktovat po několik týdnů, ale bez výsledku. Prostě se vypařila,“ řekla tehdy mluvčí Universalu. Obavy byly na místě, vokalistka přirovnávaná k Billie Holiday přece nezmizela poprvé. Po oceňovaném debutu Dreamland (1996) se stáhla na sedm let do ústraní a živila se jako pouliční zpěvačka v Paříži. Loňské zmizení mluvčí společnosti kvitovala slovy: „Patří mezi ty ojedinělé zjevy, umělce, kteří se zajímají více o hudbu samotnou, než o lesk a třpyt showbusinessu.“ Jestli šlo ze strany Universalu jen o šikovně zamaskovaný reklamní tah, dnes už asi nezjistíme. V každém případě, Madeleine se tehdy našla. A nahrála nedávno vydanou desku Half the Perfect World.

Od vaší poslední desky Careless Love uběhly dva roky. Co se událo v tomto mezičase?

Od posledního alba jsem hodně času trávila na turné a s projektem Careless Love jsem projela spoustu zemí. Ale nejen s ním, taky s Larry Goldingsem, Samem Yahelem, Scottem Hamiltonem a dalšími. Třeba cesta do Brazílie byl můj sen po celých těch osm let, kdy profesionálně vystupuji. Teď se mi to konečně podařilo, o dvou týdnech na pobřeží se mi ani nezdálo.

Jak se nová deska rodila, jak jste se změnila od časů Careless Love?

Ta deska dozrávala asi čtyři pět měsíců a dnes si za ní stojím, myslím, že na ni můžu být hrdá. Hlavně proto, že překonává mnohé mantinely, především moje osobní hranice, jež jsem si vytyčila předchozími alby. Mnoho materiálu je z oblastí, kterým jsem se dříve tolik nevěnovala. Na desce je několik cover songů, které jsou hodně známé; třeba šance interpretovat věci typu The Summer Wind , což byl standard, kterým se proslavil Frank Sinatra, a být si toho vědom, ale zároveň ji učinit zajímavou a vyhnout se šablonám osobnostním i hudebním, to je těžké.

Taky je tam písnička od Joni Mitchell. S kýmkoli Larry Klein pracuje, je nucen překračovat určité hranice, nebo se k nim alespoň přiblížit. Řekla bych, že na každé skladbě na desce je naše spolupráce znát.

Dalo by se říct, že jste od poslední nahrávky poněkud dozrála?

Ano, tak by se to dalo říct. Poslední měsíce by bylo možné označit jako určité dozrávání; neustále jsem byla postavena před hlubší otázku, jakou hudbu bych chtěla dělat, spíše než před nějaký konkrétně vytyčený cíl. Mám na mysli věci, jako je způsob interpretace, reflexe toho, jaký význam má pro mě zpívaná poezie, kterou mám tu čest interpretovat atd.

Můžete nám něco říct o pozadí vzniku nahrávky a o tom, co jste písničkami na něm chtěla vyjádřit?

Mým přáním bylo rozvinout to, co jsme se stejným týmem a producentem udělali na předchozí desce, a myslím, že tu byly dobré podmínky pro to, aby se nám to podařilo. Jak už jsem řekla, podařilo se nám přehodnotit mnohé stávající limity ve způsobu interpretace, stylu atd. Řekla bych, že v něčem jsou zde podobnosti s předchozí nahrávkou, ale znovu říkám, že tuto původní ideu jsme rozvinuli mnohem více. A tou hlavní myšlenkou asi bylo, že každá životní zkušenost má přinejmenším své dvě strany, zahořklou i radostnou, které se neustále proplétají. Chtěli jsme, aby ta deska tentokrát nevyznívala tak smutně, já se přece nemusím vyžívat ve svém smutku, nic nemusí být tak špatné. Když uvedu příklad, písnička Careless Love z předchozího alba rozpoznává různé podoby lásky, která může být dobrá, špatná, někdy taky zničující... prostě nic není černobílé, láska přece není pořád jen ta jediná nádherná věc. A tenhle pocit jsem se snažila uchovat i na nové nahrávce, tak kupříkladu The Summer Wind , kde jsou uloženy vzpomínky na šťastné dětství, ale taky určitá zahořklost.

Desku produkoval Larry Klein. Jak jste se vy dva poznali a jak poznamenal novou nahrávku?

Larry Klein má hodně dobrou pověst zejména jako výborný producent alb zpěvaček. Sama jsem dlouho hledala někoho, kdo by byl dobrý producent a zároveň muzikant, někoho s pochopením pro vokalistky, někoho, kdo vám pomůže osvěžit výraz. Už nevím, jak jsem Larryho potkala, ale vím, že je to člověk, který svou práci dělá velmi dobře, ne-li nejlépe z lidí, které jsem v oboru poznala. Mám s ním velmi dobré zkušenosti, zpěvačku dokáže v mnohém překvapit, dokáže velmi dobře vyložit svou představu o skladbě a její produkci. V každém případě jsem se od něj hodně naučila a chci s ním natočit i další desku.

Jak spolu pracujete? Jak jste si rozdělili své role?

Madeleine Peyroux Madeleine Peyroux

Řekla bych, že já přispěla hlasem, a Larry dodělal všechno ostatní (smích). Klasicky jsme si skladby navzájem mnohokrát přehrávali a vybírali, kterou by chtěl dále rozvíjet, na které by chtěl pracovat. Takže myslím, že mu hodně záleží na tom, jaký feeling by se ke mně hodil, a tomu přizpůsobuje vše ostatní. Ale na druhé straně přichází s mnoha nápady, které podle něj stojí za to vyzkoušet; takže může jít i o skladby, o jejichž realizaci bych sama nikdy ani neuvažovala, ať už proto, že jsou až příliš známé, nebo jsou z oblastí hudby, kterým jsem se nikdy příliš nevěnovala. Třeba písnička Joni Mitchell – myslím, že byl výborný nápad zpracovat ji v duu s K. D. Lang, kanadskou zpěvačkou, je to věc, z které musí vyzařovat individualita a tohle nové pojetí jí dodalo skutečně novou tvář.

Nové album je jistě optimističtější než to předchozí. Vypovídá to něco o vás samotné?

Jsem ráda, že se takhle ptáte. Mám velice blízko k názoru, že blues je vlastně veselá hudba, aspoň na základě zkušeností, které mám s jeho prostředky, schopností spojit smutek i radost v jedno, a zároveň vystavět přitažlivý příběh. Nová deska je pro mě veselejší, protože jsem chtěla, aby na ní byly znát určité změny v mém životě. V tom se mi teď daří a hudba je přece s životem vždy úzce spjata.

Šla jste si někdy někam sednout s Leonardem Cohenem, abyste se ho zeptala, co si o vaší interpretaci jeho hudby myslí?

Ne, s Leonardem Cohenem jsme po hudební stránce nic podrobněji nekonzultovali. Ale samozřejmě jsem se s ním setkala, protože se přátelím s jeho dcerou, znám ji ještě ze střední školy. Mluvila jsem s ním myslím, když jsem nahrávala jeho skladbu pro předchozí desku Careless Love, ale hlavně nikdy nezapomenu, když u mě po vydání prvního alba zazvonil telefon a z něj se ozvalo: „Dobrý den, je to Madeleine?... Musím vám říct, že se mi moc líbí vaše deska, jste velmi dobrá zpěvačka.“ Ze sluchátka mluvil Leonard Cohen, takže si dokážete představit, jak mě to v počátcích kariéry dokázalo povzbudit.

Co bylo pro vás jako zpěvačku nejobtížnější se naučit?

Po praktické stránce péče o hlas, to je něco, na čem velmi závisíte. Já už sice o hlas nepřišla mnoho let, ale myslím, že jsem dostala patřičnou lekci toho, kde jsou moje slabá místa. Myslím, že naučit se správně pracovat s hlasem pro mě byla nejtěžší věc. Další z věcí, kterou jsem se naučila, bylo nebát se přijmout pomoc, radu druhých, kteří vám třeba ve správnou chvíli řeknou: „Madeleine, teď už to fakt nezní dobře, protože už to cvičíš moc dlouho!“

Co je nejdůležitější věc, které jste se v hudebním businessu v posledních několika letech přiučila?

Trpělivost (smích). Pak jsou to samozřejmě ty klasické problémy zpěvaček, jako že ticho neznamená jen nepřítomnost zvuku a podobně. Ale tohle všechno zase souvisí s trpělivostí s hudebním procesem, který zkrátka časem dozrává. Takže to je vlastně ta nejdůležitější věc.

Říká se, že jste hodně samotářská, že se straníte záře reflektorů a raději byste si vydělávala zpěvem na ulici, než na velkých pódiích. Co je na tom pravdy?

No, myslím, že nejsem tak samotářská, jak se o mně povídá, protože ráda jezdím na turné a ráda hraji a zpívám, sdílím svoje pocity s posluchači. Ale je pravda, že v mnoha ohledech stále zůstávám takovou pouliční zpěvačkou, protože to je styl života, který mi vyhovuje a kterým jsem dlouho žila. Ale nelze říct, že bych si libovala v samotě, to byste mě podceňoval (smích).

(s využitím materiálů Rounder Records)

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.