Sharon Isbin začala hrát na kytaru v devíti letech. Vystudovala hudbu na Yaleské univerzitě. Od sedmnácti let podnikala koncertní turné po Americe i Evropě. Získala první ceny na soutěžích královny Sofie v Madridu a v Torontu, jako první kytaristka se stala vítězkou interpretační soutěže v Mnichově. Vystupovala jako sólistka s více než 160 orchestry po celém světě. Má v repertoáru více než 20 kytarových koncertů, z nichž devět bylo komponováno přímo pro ni. Věnuje se i sólové a komorní hře (spolupracovala například s houslistou Nigelem Kennedym, saxofonistou Paulem Winterem, perkusionistou Gaudencio Thiago de Mello). Její diskografie zahrnuje 21 desek, je několikanásobnou držitelkou nominace a ocenění Grammy. V roce 1989 zavedla výuku kytary na newyorské Juilliard School a vede mistrovské kurzy na Aspen Music Festival. Letos okouzlila svou hrou na Pražském jaru.
Proč jste si vybrala právě kytaru? Bylo to opravdu úplně náhodou, protože když mi bylo devět let, jeli jsme s rodinou na rok do Itálie. Můj nejstarší bratr se chtěl učit hrát na kytaru, a tak naši rodiče našli báječného učitele, který studoval u Segovii, jmenoval se Aldo Minella. Jenže jakmile bratr zjistil, že jde o klasickou kytaru, řekl: „To ne, já chtěl hrát Elvise Presleyho.“ Když se rodiče ptali, kdo bude tedy studovat u toho úžasného učitele, byla jsem já nakonec jediná z rodiny, kdo byl k dispozici. Řekla jsem, dobře, tak půjdu já. Hlásila jsem se jako dobrovolník, ať bylo potřeba cokoliv.
Prý jste hrála také na klavír? Začala jsem v šesti letech, ale v osmi jsem s tím přestala, a tak jsem byla připravená na něco nového.
Jaké osobnosti (nejen kytaristy) považujete za své hudební vzory? Na prvním místě určitě Rosalyn Tureck, výtečnou bachovskou klavíristku. Studovala jsem u ní deset let. Také jsem poslouchala Alicii de Larrocha jako inspiraci pro interpretaci španělské hudby. A také mnoho zpěváků, protože lidský hlas je to, po čem dychtím jako interpret, abych získala ten nádherný smysl pro lyričnost a legato, což je na kytaru tak těžké, téměř nemožné dosáhnout. A také pro různé nuance portamenta. Nejlepší učitel je opravdu lidský hlas.
A vaše kytarové idoly? Jako mladá jsem měla to potěšení pět let pracovat pod vedením Oscara Ghiglii a také během jednoho léta s Alirio Diazem, který mě uvedl do světa latinoamerické kytarové hudby.
Co si myslíte o interpretaci velkého mistra klasické kytary (a také vašeho učitele) Andrése Segovii? Jeho interpretace je velmi specifická – pro někoho dnes možná nerespektuje některá stylová hlediska, ale já v ní shledávám něco nadčasového. Jaký je váš názor? Měla jsem u něho jen pár hodin, takže ho nemohu nazývat svým učitelem. Ale měla jsem příležitost několikrát mu zahrát. Samozřejmě bylo potřeba pečlivě vybírat repertoár, nehrát třeba Bacha, protože on často nerespektoval tradice evropské interpretační praxe. Takže jsem raději hrála díla Ponceho, Laura, Albénize – cokoliv on transkriboval, sám hrál nebo bylo napsáno pro něj. A to bylo velmi přínosné. Myslím že nejsilnějším zážitkem bylo poslouchat jeho tón, který byl tak magický.
Znala jste osobně Johna Duarteho? Jezdil do naší země velmi rád, byl častým hostem českých kytarových festivalů a měl tu hodně přátel. Jeho hudba je tu velmi oblíbená a často hraná. Ano, myslím, že jsem se s ním poprvé setkala asi před třiceti lety. První skladbou, kterou pro mě napsal, byly Appalachian Dreams, fantastické dílo, které jsem také nahrála. Jsou založené na písních pocházejících z této horské oblasti Spojených států. A potom mi věnoval také Joan Baez Suite.
Máte obrovské zásluhy na rozšiřování kytarového repertoáru. Na vaši objednávku vzniklo dokonce devět koncertů pro kytaru a orchestr. Jak probíhá vaše spolupráce se skladateli? Obracíte se pouze na hudební skladatele, kteří jsou vašimi přáteli, nebo oslovujete i jiné skladatele, které osobně neznáte, ale jejichž hudba vás zaujala? Ano, platí obojí. Musím ty skladatele nejprve poznat, seznámit se s nimi. A pokud ve své mysli slyším jako možnost zvuk kytary a pokud se mi jejich hudba líbí, potom je určitě oslovím. Skutečně bylo pro mě napsáno devět různých koncertů pro kytaru a orchestr. Mezi nejúspěšnější co do počtu provedení patří koncerty Johna Corigliana a Christophera Rouse. Corigliana jsem hrála více než šedesátkrát a Rousův koncert byl objednán do Eschenbachu pro oslavy nového milénia v roce 2000, takže od jeho vzniku jsem ho během posledních pěti let hrála s více než dvaceti různými orchestry. Je důležité snažit se zajistit dílu dlouhou životnost, když už nutíte skladatele, aby protrpěl takovou zkušenost, jako je psaní pro tak obtížný nástroj.
Jaký je váš podíl na vzniku díla, komponovaného skladatelem-nekytaristou? Musíte jim někdy říkat, že třeba některé akordy je nemožné zahrát? Ano, v procesu tvůrčí práce se skladatelem má samozřejmě hráč odpovědnost, aby dílo znělo idiomaticky, aby znělo jako kytarová hudba. A pokud se musí něco změnit, pak je důležité nabídnout jiná řešení. Může jít o nějakou drobnost, jako třeba jednotlivý akord, nebo i o něco komplexnějšího. Je to nezbytná součást vztahu skladatele a interpreta.
Jste Američanka. Americká kultura je relativně mladá a vyrůstá z mnoha jiných kultur – kultur různých evropských zemí, africké kultury a dalších. O jaké hudbě si řeknete, to je hudba mého srdce, to je hudba, ze které vychází mé hudební cítění? Myslím, že jsem byla vždy obzvlášť přitahována španělskou hudbou. Kdo ví, třeba odtamtud mohli pocházet nějací mí dávní předkové. Moje babička pocházela z Ruska, mám příbuzné v Rusku a Polsku. Ale třeba předtím přišli ze Španělska, nevím.
Jaké máte kytary? Preferujete nástroje s cedrovou, nebo smrkovou deskou? To je dobrá otázka. Mám jich pár, ale v danou dobu hraji vždy jen na jeden nástroj. Nemám ráda temnější barvu cedru. Mám kytaru se smrkovou deskou, která má nádherně jasný tón. Jsem ale vždy otevřená novým možnostem. Výrobce kytar Tom Humphrey, na jehož nástroj hraji, mi právě minulý týden volal, že pro mě má perfektní kytaru. Takže se objevila další… Vždycky je možné najít něco ještě lepšího.
Takže nemáte různé nástroje třeba na sólovou hru a na hraní s orchestrem? Ne, protože vždy používám nějaký způsob zesílení zvuku.
Firma Cane Audio Systems prý pro vás vyvinula speciální ozvučovací zařízení. Zaujalo mě, že reproduktory jsou umístěny za vámi mezi orchestrálními hráči. Nemáte problémy se zpětnou vazbou? Vaši otázku musím odpovědět nadvakrát. Za prvé, systém vyvinutý speciálně pro mě mohu používat pouze ve Spojených státech, nemohu ho brát s sebou do jiných zemí. Je to příliš těžké, příliš komplikované, je s tím spjato mnoho regulačních opatření, není to možné. V Evropě je systém, který používám, regulován moha pravidly, musela bych žádat o licenci, mít svolení policie a armády, takže to je nemožné. A co se týče zpětné vazby, s tím problém nemám, když je mikrofon správně nastavený. Je vlastně od reproduktoru odstíněn mým tělem. Můj systém je bezdrátový, mikrofon není přede mnou, ale je skryt uvnitř ozvučného otvoru, takže ani nic nevidíte. Reproduktor je mnohem menší a je umístěn za mnou. V Coriglianově koncertu musím na začátku hrát nejprve za scénou, potom přicházím na jeviště, pohybuji se mezi hráči orchestru a opět odcházím. Na to není možné použít normální mikrofon, a proto byl vyvinut můj bezdrátový systém.
Jaké jsou vaše nejbližší plány? Připravujete nějakou novou nahrávku? Zatím je to v přípravě. V sezoně 2005/2006 budu hodně koncertovat, čeká mě velké turné po Spojených státech s komorním orchestrem. Aktuální podrobnosti jsou před každou sezonou na mých webových stránkách. Teď v nejbližší době neplánuji další desku. Poměrně nedávno vyšlo mé CD s Newyorskou filharmonií, na které jsme natočili koncerty Villa-Lobose, Ponceho a Rodriga, které považuji za tři nejlepší kytarové koncerty hudby tradičního stylu 20. století. Bylo to vzrušující, protože to bylo vůbec poprvé, co Newyorská filharmonie nahrávala s kytarou. Znějí výborně, opravdu hrají nádherně.
Kdysi jste prý chtěla být astronautkou. Vyměnila byste svou hudební kariéru za výlet do vesmíru? Jako dítě jsem snila o práci vědce na kosmické lodi. Byl zázrak, že jsem se setkala s astronautem, který se mi ozval, protože hraji na cestovní kytaru. On ten nástroj také používal a dal ho darem ruskému kosmonautovi. Obrátil se na mě s nápadem, že vezme do kosmické lodi mé CD, což udělal, takže mám fotografie, jak se mé CD vznáší ve stavu beztíže. Tím se můj sen vyplnil, skutečně jsem se dostala až do vesmíru. Takže jsem tam vlastně byla.
Zpátky na Zem. Jak se vám líbilo v Praze? Každý mi říkal, že je to nejkrásnější město na světě. Takže jsem se rozhodla strávit tu navíc téměř celý týden a uspořádala jsem i mistrovský kurz pro studenty akademie.
