sobota, 7. prosinec 2013

Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem - Z Bostonu do Prahy

Napsal(a) 

Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem - Z Bostonu do Prahy, foto David Pan, Susan Wilson Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem - Z Bostonu do Prahyfoto: David Pan, Susan Wilson

V roce 2003 vysílala Česká televize v rámci cyklu „Nehasit! Hořím!“ dokumentární film režisérky Hany Pinkavové o (tehdy) sedmnáctiletém opavském klavíristovi Lukáši Vondráčkovi. Film vzbudil v pianistických kruzích velkou pozornost, neboť se věnoval neobvyklému a značně exkluzívnímu tématu: výchově „zázračného dítěte“. Dnes je Lukáši Vondráčkovi sedmadvacet let, žije v americkém Bostonu a vystupuje téměř výhradně na zahraničních koncertních pódiích. 28. listopadu budeme mít vzácnou příležitost slyšet ho v pražském Rudolfinu na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. Najít v nabitém koncertním itineráři Lukáše Vondráčka prostor pro rozhovor bylo prakticky nemožné, nakonec jsme si tedy povídali přes skype, který spojil Prahu s tchajwanským Tchaj-pej.

Kdy jste hrál v Praze naposledy? Před dvěma lety, v roce 2011 jsem hrál na festivalu Dvořákova Praha s Královskou liverpoolskou filharmonií Lisztův druhý klavírní koncert.

A vzpomínáte na své první pražské vystoupení? Ano, velice rád vzpomínám na vítězství v soutěži Prague Junior Note v roce 1995. Bylo mi tehdy osm let a Praha mi při první návštěvě učarovala. Nejvíc se mi líbilo metro a orloj na Staroměstském náměstí.

Odmalička jste byl považován za zázračné dítě. Určitě jste prožil dětství, které bylo přinejmenším netuctové. Jaké byly vaše pianistické začátky? Na klavír jsem – alespoň podle tvrzení rodičů, jelikož si z té doby nic nepamatuji – začal hrát ve dvou letech. Jak to probíhalo, to vám bohužel neřeknu. Nejstarší mlhavé vzpomínky mám na jedno ze svých prvních veřejných vystoupení v rodné Opavě. Měl jsem pod nohama bedničku, aby mi jen tak nevlály ve vzduchu, a hrál jsem dětské skladby Schumanna a Čajkovského. V období kolem osmi let jsem vyhrál několik národních i mezinárodních klavírních soutěží a rodiče – kteří oba vystudovali klavír na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích u Františka Raucha – usoudili, že ze mě asi něco bude. Začal jsem pod jejich dohledem cvičit mnohem intenzivněji, až osm hodin denně, což mi pochopitelně mnohdy lezlo na nervy.

Jak jste při tak velkém časovém vytížení zvládal školní docházku a kolik času vám zbývalo na obyčejné klukovské zábavy? Nevím, jestli jsem někdy zažil to, čemu se říká normální dětství. Na základní škole jsem měl individuální plán, který spočíval v tom, že jsem tam docházel zprvu dva dny v týdnu a později už jen na přezkoušení na konci školního roku. Na kamarády jsem neměl moc času – když jsem zrovna necvičil na klavír, učil jsem se jazyky: angličtinu a němčinu.

Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem - Z Bostonu do Prahy, foto David Pan, Susan Wilson Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem - Z Bostonu do Prahyfoto: David Pan, Susan Wilson

Jak jste pokračoval po dokončení základní školy? Ve třinácti letech jsem začal studovat na Ostravské univerzitě. Myslím, že jsem byl tenkrát nejmladším vysokoškolským studentem. Tehdy mi to celé připadalo přehnané a nepochopitelné – kluk z Opavy, kterému odmalička vtloukali do hlavy, že z něj bude jeden z nejlepších světových pianistů. Radši bych býval šel hrát fotbal, ale to se mi poštěstilo jen výjimečně. Ne snad, že by mě hra na klavír nebavila. Odmalička mě klasická hudba velmi přitahovala, ale ten každodenní dril, hlavně pod dohledem táty – který dal výpověď v práci, aby se mi mohl věnovat – byl fyzicky i psychicky hodně náročný. Ale to vám určitě neříkám nic nového. Všechny takzvané zázračné děti si prošly něčím podobným. Každý se s tím vyrovnává jinak. Já jsem ale nikdy nepochyboval o tom, že rodiče měli dobré úmysly. Dnes jsem jim za všechno vděčný a obdivuju jejich víru, že dosáhnu vytčených cílů.

Jaké byly tenkrát vaše dětské cíle? Ty hlavní a konkrétní cíle jsem měl v dětství dva: zahrát si s Českou filharmonií a vystoupit v Carnegie Hall v New Yorku.

To opravdu nejsou malé cíle. Splnila se vám tahle dvě přání? Ano, splnilo se mi obojí. V patnácti letech jsem debutoval s Českou filharmonií na Silvestrovském koncertu v Rudolfinu a o rok později jsem se stejným tělesem absolvoval velké americké turné, jehož vyvrcholením bylo právě vystoupení v Carnegie Hall.

Jak se vám to podařilo? Velkou zásluhu na tom měl pan Vladimír Ashkenazy, se kterým jsem se poprvé setkal v roce 2002, v době jeho působení v Praze. Byl ochoten si mě poslechnout. Po zkoušce filharmoniků se posadil za dirigentský pultík v liduprázdné Dvořákově síni Rudolfina, a když jsem dohrál Lisztovu 12. uherskou rapsodii, dal mi veškeré své kontakty a chtěl, abych mu zase přijel zahrát během jeho následující pražské návštěvy.

Setkal jste se s ním pak znovu? Ten kontakt skutečně pokračoval dál. Při druhém setkání mě pan Ashkenazy seznámil se svou ženou Dody a se svým agentem Jasperem Parrottem. Ten mi nabídl smlouvu a tak začala má spolupráce s jednou z největších evropských agentur Harrison Parrott, která trvá doposud. Pana Ashkenazyho jsem navštěvoval jak v Praze, tak i v jeho švýcarské vile v Ticinu.

Pan Ashkenazy vás přijal za svého žáka? Ano. A tyhle soukromé lekce byly pro mě obrovskou zkušeností. Byl jsem zvyklý, že většina pedagogů o hudbě hodně mluví, ale v praxi většinou nic nepředehrají. Slyšet Ashkenazyho hrát v jeho vlastním obýváku a ještě se s ním nad šálkem čaje – kafe nepije – bavit o muzice, to byl opravdu zážitek. Fascinuje mě na něm jeho velké charisma a pravá, nefalšovaná láska k hudbě. Také mě učil dívat se na klavír ne jako na krásný kus nábytku, ale jako na nástroj, který se svou zvukovou škálou a barevností vyrovná symfonickému orchestru. A mnohokrát mi opakoval, že ze mě určitě bude dobrý muzikant, ale že důležitější je být dobrým člověkem. Od osobnosti jeho kalibru nepovažuji tahle slova za pouhou frázi.

Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem - Z Bostonu do Prahy, foto David Pan, Susan Wilson Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem - Z Bostonu do Prahyfoto: David Pan, Susan Wilson

Měl jste možnost si s panem Ashkenazym někdy zahrát? S Českou filharmonií jsem pod jeho vedením hrál na Pražském jaru 2002, pak na velkém turné v USA, o kterém jsem mluvil před chvílí, a potom ještě v Itálii a v Německu. V Rusku jsem s ním vystupoval s Petrohradskou filharmonií, v Japonsku s NHK Symphony, v Austrálii se Sydney Symphony, v Anglii s Londýnskou filharmonií apod. Pan Ashkenazy mi otevřel spoustu dveří a vlastně až díky němu jsem si uvědomil, že být muzikantem je privilegium a zároveň i poslání a že hudba je univerzálním komunikačním prostředkem.

Jistě máte zajímavé zážitky i s jinými dirigenty... Budu upřímný: nic mě momentálně nenapadá. Většina dirigentů a orchestrálních hráčů spěchá po zkoušce do hotelu nebo domů a na navazování přátelských kontaktů je velmi málo času. Ale přece alespoň jeden: v americkém Cincinnati jsem vystupoval s tamním symfonickým orchestrem a s Paavem Järvim, jedním z nejžádanějších dirigentů naší doby. Ten mě pár minut před začátkem koncertu zavedl do své kanceláře, kde měl nainstalovanou herní konzoli se dvěma volanty. Vyzval mě k automobilovému závodu, který samozřejmě s přehledem vyhrál. Říkal jsem si, jak by se asi posluchači nasmáli, kdyby věděli, co se před koncertem dělo v zákulisí.

Procestoval jste pěkný kus světa. Na která místa vzpomínáte nejraději? Zážitkem je pro mě každý koncert. Jistě – vystoupení s orchestry světové úrovně má větší váhu a publicitu, ale na pódium jdu vždycky a všude jen s jediným cílem: nabít posluchače pozitivní energií a být dobrým prostředníkem mezi nimi a světem krásné hudby. Je mi líto, že se v dnešní době často uchylujeme k povrchnímu vnímání hudby. Mně osobně nejde o jména dirigentů, orchestrů a koncertních síní, ale spíše o výsledný produkt. Pokud mám jmenovat místa, která mě oslovila, tak to budou naprosté kontrasty. Na jedné straně samozřejmě nablýskaná Carnegie Hall s úchvatnou historií, která vás na tom pódiu pohltí, nebo krásná opera v Sydney, na druhé straně třeba nigerijský Lagos, kde jsem na pozvání naší ambasády absolvoval dva koncerty a navštívil slumy, ve kterých lidé nemají přístup k pitné vodě a k elektřině. Ale i tam je hudba přítomna – ať už jde o různé ručně vyráběné píšťaly nebo o zpěv místních dětí.

Jaký je v současnosti váš koncertní repertoár a kteří skladatelé patří k vašim nejoblíbenějším? Na repertoáru mám 35 koncertů pro klavír a orchestr a každoročně připravím dva různé recitálové programy. Mými nejoblíbenějšími skladateli jsou Bach, Mozart a Rachmaninov. Miluji také českou hudbu, hlavně Smetanu a Janáčka. Vždycky se snažím zařadit do svých recitálů alespoň jedno české dílo. Naopak nemám příliš vřelý vztah k soudobé hudbě. V zásadě se ale ničemu nebráním a nevyhýbám – rozdělování interpretů na experty na určité skladatele mi občas přijde úsměvné.

Jak přistupujete k nastudování nové skladby? Novou skladbu se ze začátku učím bez nástroje. Pohled do not nebo poslech nahrávky mi dá představu o struktuře a charakteru díla. Samotný nácvik většinou netrvá dlouho. Ale když přečtu noty, nastává čas pro experimentování, jehož cílem je vtisknout skladbě tvar, který reprezentuje jak mé interpretační nápady, tak i dobové zvyklosti a přání autora. Tento proces je nekonečný a podle mého názoru na mé práci vůbec to nejzajímavější. Nemám rád, když se mě někdo ptá, kolik hodin denně cvičím. Jistě – v dětství bych se bez spousty hodin strávených u klavíru neobešel. Ale dnes zastávám názor, že se velmi efektivně mohu zdokonalovat i při procházce v parku nebo při četbě dobré knihy. Mentální cvičení je pro mě mnohdy důležitější než fyzické.

Pokud se dobře pamatuji, tak své první CD jste vydal ještě v dětském věku. Jak to dnes vypadá s vašimi nahrávacími aktivitami? Nahrávek mám na svém kontě dnes už šest. První mé CD skutečně vyšlo, když mi bylo jedenáct – vydala ho ostravská firma Stylton. O rok později jsem pro stejnou společnost natočil další disk a ve čtrnácti letech ještě živě Čajkovského Klavírní koncert b moll s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Následovala recitálová nahrávka z Japonska pro společnost Octavia Records a minulý rok CD pro jihoafrickou společnost TwoPianists Records. Letos v květnu natočil rakouský ORF živě můj brahmsovský recitál. Na programu jsem měl mj. Brahmsovu třetí sonátu, kterou budu hrát i v Praze na Festivalu Rudolfa Firkušného. Toto CD má vyjít letos na podzim.

Jak relaxujete? Většinou při sledování sportovních přenosů. Jsem velkým fanouškem fotbalu a basketbalu – americké NBA. Také mě baví cestování, četba, sledování filmů a výlety do přírody. Velice rád mám také dobré jídlo a pití, hlavně steaky a asijskou kuchyni.

Dnes žijete v americkém Bostonu a v České republice jste vzácným hostem... V USA žiji čtyři roky. Vloni jsem tu ukončil studia na bostonské New England Conservatory, nejstarší americké konzervatoři. Rád bych v Americe ještě nějaký čas zůstal. Pro muzikanty je tu, myslím, víc příležitostí než u nás a život mi tu vyhovuje. Domů do Čech se dostanu tak jednou–dvakrát do roka. Vždycky se kromě rodičů, sestry, babiček a dědečka těším také na meruňkové knedlíky a půllitr českého piva. Koncertuji většinou v rodné Opavě, každoročně jezdím už více než patnáct let do Šumperka, často a rád hraji také ve Vsetíně. V posledních letech jsem hrál i s většinou českých symfonických orchestrů.

Živíte se výhradně koncertováním nebo také učíte? Živím se jen koncertováním. Myslím, že učitelská profese vyžaduje specifický talent a ne každý koncertní hráč je kvalitním učitelem. Příští rok ale budu učit na mistrovských kurzech v Austrálii, což pro mě bude první zkušenost tohoto druhu – jsem na to zvědavý.

A obligátní otázka na závěr: Co vás čeká v nadcházející sezoně? Kromě vystoupení na Festivalu Firkušného to budou recitály v londýnské Wigmore Hall, v Curychu, v portugalském Portu, v Itálii a na Tchaj-wanu. Budu také spolupracovat s několika americkými orchestry, s Philharmonia Orchestra a s dirigentem Jakubem Hrůšou budu v Londýně hrát Dvořákův klavírní koncert, potom pojedu na turné po Austrálii, kde vystoupím v Sydney, Brisbane a Perthu s 2. a 3. klavírním koncertem Sergeje Rachmaninova za doprovodu Sydney Symphony. Na závěr sezony mě pak ještě čeká několik koncertů v Brazílii.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.