úterý, 24. říjen 2006

Rozhovor s Christianem McBridem

Napsal(a) 

Christian McBride Christian McBride

Jeho debut před dvanácti lety poukázal na mocný potenciál generace nazývané neskromně „Young Lions”. Po druhém albu Number Two Express kritici McBrideovi podsouvali, že svým spoluhráčům, Chicku Coreovi a Jacku DeJohnettovi, jednoduše nestačí. Navzdory kvalitativně rozmanitým albům posledního období je jeho současná koncertní sestava (Ron Blake – saxofony, flétna, Geoffrey Keezer – klávesy, Terreon Gully – bicí) zážitkem. Kapela letos vydala u labelu Ropeadope trojalbum Live At Tonic a ve zmiňovaném složení přijede v listopadu také do pražského Lucerna Music Baru. Rozhovor s kontrabasistou a baskytaristou Christianem McBridem vznikl letos na festivalu v rakouském Saalfeldenu.

Váš debut Gettin‘ to It z roku 1994 je dodnes aktuálně znějícím straight ahead jazzem. Později jste se přiklonil ke kořenům rhythm&blues a prolínání akustického jazzu s fusion. Co ovlivňovalo tyto proměny?

Je přirozené, že jako lidská osobnost rostete a měníte se. Takže takřka každý den objevujete a poznáváte nové věci, mnohému začínáte rozumět až postupem času. Přesně tak to funguje i v hudbě. Při nahrávání prvního CD mi bylo dvaadvacet let. Věci okolo sebe jsem vnímal jinak, než je prožívám dnes, kdy se v hudbě pohybuji o poznání volněji a přirozeněji. Za tím, že moje současná hudba je mnohem víc komplexnější, bych nehledal nic konkrétního. Jde o přirozený vývoj.

Můžeme vnímat jako jednotící linii různorodosti vaší hudby vliv Raye Browna, který na vašem debutu hostoval?

Ray Brown byl bezpochyby největším géniem kontrabasu na konci století. Chtěl jsem být jako on od okamžiku, kdy jsem začal hrát. Spolu s Johnem Claytonem nás později pozval do svého projektu Super Bass Trio. V té době mi bylo devatenáct let a hraní s Rayem Brownem jsem pokládal za naplnění životního snu. Pomohl mi v mnoha věcech, a to nejen co se týče hudby. Dodnes jsem mu za to vděčný a moje kapela je jakoby poctou jeho osobnosti. Geoffrey Keezer s ním hrával několik let a Ron Blake se podílel na koncertu k Brownovým 75. narozeninám. Ray Brown podchytil a poznamenal množství skvělých hudebníků. Kromě mých spoluhráčů taky Bennyho Greena, Gregory Hutchinsona, Rusella Maloneho, Karriema Rigginse, abych jmenoval jen některé.

Kromě jmenovaných muzikantů disponuje současná newyorská scéna stabilní komunitou progresivních a formotvorných osobností jako Jason Moran, Brad Mehldau, Joshua Redman...

Vývoj nelze spoutat a přímočaře nasměrovat. I když tito muzikanti stojí jednou nohou v tradici, jejich hudební projev je daleko za horizontem. To, co prezentují, je archaické, a přitom současné.

Jaké jsou spojitosti americké jazzové scény s elektronikou či hip-hopovou komunitou?

Projektů, které na této bázi vznikají, je mnoho, ovšem jejich hodnota značně kolísá. Poměrově je to ale přibližně v rovnováze. Ještě před deseti lety mnozí označovali americký jazz za příliš tradiční a zvukově podobný 50. létům. Mnozí tradicionalisté tehdy doufali, že jazz zůstane neměnný. Já si však myslím, že elektronika a hip-hop souvisí s přirozeným vývojem věcí okolo nás. Důležité je odhadnout míru.

Kvůli hraní a angažmá jste před lety opustil prestižní Juilliard. V čem byla pro vás lepší škola života než tato slavná kamenná instituce?

Pokud jste se chtěli naučit skutečně hrát jazz, tak to byla jediná správná cesta. Ve škole nás samozřejmě učili důležité věci. Poměrně brzy jsem však zjistil, že ovládat jen učebnicovou teorii a techniku hry ještě neznamená být dobrým také na pódiu. V jazzu to bohužel nefunguje a nejlepší způsob učení je každodenní hraní v klubech s kolegy lepšími, než jste vy sám. V klasické hudbě to například nemusí platit, a pokud jste dobří ve škole, obvykle se uchytíte aspoň jako orchestrální hráč.

Jak jste vnímal objednávku orchestrální suity Bluesin‘ in Alphabet City od významné instituce Jazz at Lincoln Center?

Pro jazzového muzikanta pohybujícího se v mantinelech svého komorního seskupení je komponování a aranžování pro orchestr velkou výzvou. Je to taky velmi důležité kvůli rozvíjení a procvičování harmonického myšlení či kombinace barev jednotlivých nástrojů. Je málo krásnějších zvuků, než je plnost symfonického orchestru či bigbandu. Jsem za tuto výzvu vděčný, protože taková příležitost se kvůli obtížnosti či technickým možnostem nenaskytne každému.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.