Při úvodním koncertu festivalu Struny podzimu propůjčí svůj hlas Händelově hudbě britský tenorista Ian Bostridge, hvězda operních, oratorních a písňových recitálů i nahrávek starší hudby.
V londýnské koncertní síni Wigmore Hall měl debut roku 1993, jako operní sólista se poprvé objevil ve Skotsku v roce 1994 – na Edinburském festivalu v roli Lysandera v Brittenově Snu noci svatojanské. O dva roky později mladý tenorista poprvé zpíval v Anglické národní opeře v Londýně jako Tamino v Mozartově Kouzelné flétně. V roce 1997 se opět představil jako brittenovský pěvec, a to v Utahování šroubu v Královské opeře Covent Garden. Během následujících deseti let se stal charakteristicky školený sólista světoznámým; proslul díky hudební inteligenci, krásnému hlasu, expresivnímu zpěvu a respektu vůči jazyku a textu. V České republice vystoupí poprvé, a to v souvislosti s novou deskou, na níž zní právě Händel. Do Prahy přijede, aby jeho hudbu představil v ideálním souzvuku s historickými nástroji. HARMONII při té příležitosti odpověděl (e-mailem) na několik otázek.
Co soudíte o současné hudbě?
Moc ji nezpívám, dá mi hodně času naučit se ji, pokud je dobrá.
A jaký máte vztah k hudbě starých časů?
V hudbě je to stejné jako v rétorice. Podstatné je něco povědět a lidí se dotknout, pohnout jimi – ne jenom vyluzovat krásný rámus nebo se řídit nějakými takzvanými „autentickými“ pravidly, vynalezenými ovšem někdy kolem roku 1970.
Modifikujete nějak svůj zpěv podle toho, jestli vás doprovází soubor staré hudby s dobovými nástroji, nebo moderní orchestr?
Ne.
Cítíte se vy sám osobně jako „Händlův hlas“? Váš koncert má takový název…
Pociťuji k jeho hudbě skutečnou náklonnost, a to ze dvou důvodů: jak kvůli svému ponoru do kultury osmnáctého století, tak díky dlouhým zkušenostem ze zpívání této hudby.
Jak byste přiblížil svůj program sestavený z árií jako „Comfort ye,…“, „Where 0er you walk“, „Waft her Angels“ a dalších? Existuje v něm nějaký jednotící prvek?
Cílem je představit co nejvíc stránek Händelovy pozoruhodné kariéry – jeho práci pro římskokatolické kardinály, anglické aristokraty i londýnskou veřejnost.
Ian Bostridge se od debutu v první polovině 90. let věnuje téměř výhradně barokním a soudobým autorům, Mozartovi a Brittenovi, Schubertovi a dalším romantikům. Než se začal plně věnovat zpěvu, studoval však v Cambridgi a v Oxfordu filozofii a historii, získal tam dokonce doktorát. Nepředpokládal, že by se jednou stal profesionálním zpěvákem, ale nakonec zjistil, že zpěv a jeho hlas je přece jen něčím, co nelze trvale ignorovat.
Zpíval jste v mnoha prestižních sálech a operních domech na světě a s největšími orchestry a umělci současnosti, a to od Salcburku, Vídně a Berlína přes Londýn a Aldeburgh po New York a Los Angeles. Které příležitosti oceňujete nejvíce?
Londýnské sály Wigmore Hall a Barbican Hall, Carnegie Hall v New Yorku a Concergebouw v Amsterdamu.
Jak rozdělujete pozornost mezi písně, koncerty barokní hudby a operu?
Pěkně stejným dílem.
Strávil jste loni víc času s Mozartem, když měl tak slavné výročí?
Ne.
Jaké to vlastně je, být tenoristou?
Vždycky o sobě uvažuji především víc jako o pěvci než jako o tenoristovi.
Britské těleso Orchestra of the Age of Enlightenment, tedy orchestr „doby osvícenství“, je proslulým souborem, hrajícím starou hudbu, vůdčím ve svém oboru, s již více než dvacetiletou tradicí a s originálním zvukem, jenž přinesl do moderního koncertního života nové barvy a výrazové prostředky. Jeho hráči jsou skvělými profesionály a zapálenými znalci historicky poučené interpretace. Profil tělesa formují nejvýznamnější dirigentské osobnosti současnosti, soustavně především Sir Simon Rattle, Iván Fischer a Vladimir Jurowski, z dřívějších let také Frans Brüggen nebo Charles Mackerras a Roger Norrington.
Je vaše spolupráce s Orchestrem doby osvícenství v podobě bez dirigenta výjimkou, nebo obvyklým typem programu?
Je to spíše neběžné, ale zajímavé. Osmnácté století jako názor.
Vystupujete spolu často? Jsou podle vás opravdu dobří?
Koncertuji s nimi hodně. Je to kolektiv výjimečných muzikantů.
Ian Bostridge je opakovaně držitelem ceny Gramophone Award a získal Grammy Award. Nově natočil pro EMI Händelovy árie a předtím již německé písně první poloviny 19. století, Idomenea a další Mozartovy opery, Bachovy kantáty i Brittenovu tvorbu. Speciálně v ní je pro vystižení její nálady a témbru považován za legitimního nástupce legendárního britského tenoristy Petera Pearse.
Má britský hudebník tak trochu za povinnost věnovat se hudbě Benjamina Brittena? A je něco, co v jeho odkazu máte raději, čemu dáváte přednost?
Je to možná povinnost, ale současně také velké privilegium a potěšení. Britten je největší operní autor poválečné éry, velký dramatik a stejně tak velký muzikant. Čím víc se jeho díly zabývají i nebritští pěvci, tím samozřejmě lépe. To by bylo například něco, kdyby jeho Michelangelovy sonety zpíval Pavarotti. Já sám Brittenovy písně miluji. A jeho nejlepší operou je podle mého Smrt v Benátkách.
Vzpomenete si na nějaký klíčový, zásadní a důležitý moment ve vaší dosavadní kariéře?
Asi bych jmenoval úlohu Hylase v opeře Trojané v roce 1994 s dirigentem Colinem Davisem. A pak můj písňový debut ve vídeňském sále Musikverein a to, jak už mi došly přídavky.
Ian Bostridge se vedle písní, duchovní hudby a dalších koncertních úkolů pohybuje v širokém spektru oper od Korunovace Poppey nebo Dona Giovanniho přes Tamerlana po Život prostopášníka, Zneuctění Lukrécie či Smrt v Benátkách. Nadále si role a úlohy s ohledem na charakter hlasu pečlivě vybírá.
Změnil se za posledních deset let váš hlas?
Jistě. Je trochu tmavší a technicky o trochu víc sebejistější.
Můžete představit svou nadcházející sezonu?
Čeká mě velká řada koncertů v Barbicanu v Londýně – Billy Budd, Idomeneo, Janovy pašije, Zimní cesta s pianistkou Mitsuko Uchidou, Brittenův St. Nicholas, Schubert s Thomasem Quasthoffem, Dorotheou Röschmann a Juliem Drakem, kabaretní písně a večer písní a básní anglického básníka Johna Donnea… Docela velký závazek. A k tomu vlastně ještě brittenovský cyklus ve vídeňském Konzerthausu.
Která ze svých CD máte nejraději?
Desku s názvem Mélodies, Schubertovu Zimní cestu a titul Great Händel.
Do výrazně komorně laděného koncertního repertoáru, který ho provází po světě, zahrnul tenorista i Janáčkův dramatický písňový cyklus Zápisník zmizelého, a to ve scénické podobě. Podílel se pak také na koprodukčním britsko-českém hraném filmovém dokumentu o okolnostech vzniku tohoto pozoruhodného díla.
Jaké máte mínění o Praze jako o kulturní metropoli?
Byl jsem v Praze v roce 1990 a moc se mi město líbilo. Také jsem viděl loňskou nádhernou českou výstavu v Metropolitní opeře v New Yorku. Jedinečná umělecká tradice!
Máte ještě nějaké další kontakty s českou hudbou, vyjma Janáčka?
Hrál jsem před několika lety Vaška v Prodané nevěstě, ale nemůžu říci, že by to byla moje nejmilejší role. V každém případě bych rád zpíval víc z Janáčka.
Máte jeho hudbu rád? Dáváte Zápisník zmizelého častěji?
Janáčkovu hudbu miluji. Zejména smyčcové kvartety a klavírní skladby. A pochopitelně i Zápisník zmizelého. Ale už jsem ho pěkných pár let nezpíval.
Vzpomínáte na dobu, kdy jste natáčel film o Zápisníku zmizelého?
To bylo tehdy na Moravě pozoruhodné období. Viděl jsem mnoho a zjišťoval jsem, kolik důležitých věcí se dělo na tak malém území – Gregor Mendel tam, kde byl v klášteře Janáček, Freud a Mahler v sousedních vesnicích, bitva u Slavkova. Jaké mimořádné kulturní bohatství a jaká záplava souvislostí a odkazů!
Ian Bostridge se narodil na Vánoce roku 1964 a žije s rodinou na severu Londýna. K hudbě ho přivedl učitel němčiny a Schubertovy písně – zpívaná poezie v podání barytonisty Dietricha Fischer-Dieskaua.
Hodně zpíváte koncertní písně. Je těžké proniknout do světa německé poezie v romantických písních a nebýt německý pěvec?
Se světem německého romantismu jsem se odedávna identifikoval velice silně.
Kolika jazykům vlastně rozumíte?
Čtyřem – angličtině hodně dobře, francouzštině a němčině velmi špatně a italštině taktak.
