úterý, 7. srpen 2007

Rozhovor: Ian Bostridge

Napsal(a) 

Ian Bostridge Ian Bostridge

Při úvodním koncertu festivalu Struny podzimu propůjčí svůj hlas Händelově hudbě britský tenorista Ian Bostridge, hvězda operních, oratorních a písňových recitálů i nahrávek starší hudby.

V londýnské koncertní síni Wigmore Hall měl debut roku 1993, jako operní sólista se poprvé objevil ve Skotsku v roce 1994 - na Edinburském festivalu v roli Lysandera v Brittenově Snu noci svatojanské. O dva roky později mladý tenorista poprvé zpíval v Anglické národní opeře v Londýně jako Tamino v Mozartově Kouzelné flétně. V roce 1997 se opět představil jako brittenovský pěvec, a to v Utahování šroubu v Královské opeře Covent Garden. Během následujících deseti let se stal charakteristicky školený sólista světoznámým; proslul díky hudební inteligenci, krásnému hlasu, expresivnímu zpěvu a respektu vůči jazyku a textu. V České republice vystoupí poprvé, a to v souvislosti s novou deskou, na níž zní právě Händel. Do Prahy přijede, aby jeho hudbu představil v ideálním souzvuku s historickými nástroji. HARMONII při té příležitosti odpověděl (e-mailem) na několik otázek.

Co soudíte o současné hudbě?

Moc ji nezpívám, dá mi hodně času naučit se ji, pokud je dobrá.

A jaký máte vztah k hudbě starých časů?

V hudbě je to stejné jako v rétorice. Podstatné je něco povědět a lidí se dotknout, pohnout jimi - ne jenom vyluzovat krásný rámus nebo se řídit nějakými takzvanými "autentickými" pravidly, vynalezenými ovšem někdy kolem roku 1970.

Modifikujete nějak svůj zpěv podle toho, jestli vás doprovází soubor staré hudby s dobovými nástroji, nebo moderní orchestr?

Ne.

Cítíte se vy sám osobně jako "Händlův hlas"? Váš koncert má takový název...

Pociťuji k jeho hudbě skutečnou náklonnost, a to ze dvou důvodů: jak kvůli svému ponoru do kultury osmnáctého století, tak díky dlouhým zkušenostem ze zpívání této hudby.

Jak byste přiblížil svůj program sestavený z árií jako "Comfort ye,...", "Where 0˜er you walk", "Waft her Angels" a dalších? Existuje v něm nějaký jednotící prvek?

Cílem je představit co nejvíc stránek Händelovy pozoruhodné kariéry - jeho práci pro římskokatolické kardinály, anglické aristokraty i londýnskou veřejnost.

Ian Bostridge Ian Bostridge

Ian Bostridge se od debutu v první polovině 90. let věnuje téměř výhradně barokním a soudobým autorům, Mozartovi a Brittenovi, Schubertovi a dalším romantikům. Než se začal plně věnovat zpěvu, studoval však v Cambridgi a v Oxfordu filozofii a historii, získal tam dokonce doktorát. Nepředpokládal, že by se jednou stal profesionálním zpěvákem, ale nakonec zjistil, že zpěv a jeho hlas je přece jen něčím, co nelze trvale ignorovat.

Zpíval jste v mnoha prestižních sálech a operních domech na světě a s největšími orchestry a umělci současnosti, a to od Salcburku, Vídně a Berlína přes Londýn a Aldeburgh po New York a Los Angeles. Které příležitosti oceňujete nejvíce?

Londýnské sály Wigmore Hall a Barbican Hall, Carnegie Hall v New Yorku a Concergebouw v Amsterdamu.

Jak rozdělujete pozornost mezi písně, koncerty barokní hudby a operu?

Pěkně stejným dílem.

Strávil jste loni víc času s Mozartem, když měl tak slavné výročí?

Ne.

Jaké to vlastně je, být tenoristou?

Vždycky o sobě uvažuji především víc jako o pěvci než jako o tenoristovi.

Britské těleso Orchestra of the Age of Enlightenment, tedy orchestr "doby osvícenství", je proslulým souborem, hrajícím starou hudbu, vůdčím ve svém oboru, s již více než dvacetiletou tradicí a s originálním zvukem, jenž přinesl do moderního koncertního života nové barvy a výrazové prostředky. Jeho hráči jsou skvělými profesionály a zapálenými znalci historicky poučené interpretace. Profil tělesa formují nejvýznamnější dirigentské osobnosti současnosti, soustavně především Sir Simon Rattle, Iván Fischer a Vladimir Jurowski, z dřívějších let také Frans Brüggen nebo Charles Mackerras a Roger Norrington.

Je vaše spolupráce s Orchestrem doby osvícenství v podobě bez dirigenta výjimkou, nebo obvyklým typem programu?

Je to spíše neběžné, ale zajímavé. Osmnácté století jako názor.

Vystupujete spolu často? Jsou podle vás opravdu dobří?

Koncertuji s nimi hodně. Je to kolektiv výjimečných muzikantů.

Ian Bostridge je opakovaně držitelem ceny Gramophone Award a získal Grammy Award. Nově natočil pro EMI Händelovy árie a předtím již německé písně první poloviny 19. století, Idomenea a další Mozartovy opery, Bachovy kantáty i Brittenovu tvorbu. Speciálně v ní je pro vystižení její nálady a témbru považován za legitimního nástupce legendárního britského tenoristy Petera Pearse.

Má britský hudebník tak trochu za povinnost věnovat se hudbě Benjamina Brittena? A je něco, co v jeho odkazu máte raději, čemu dáváte přednost?

Je to možná povinnost, ale současně také velké privilegium a potěšení. Britten je největší operní autor poválečné éry, velký dramatik a stejně tak velký muzikant. Čím víc se jeho díly zabývají i nebritští pěvci, tím samozřejmě lépe. To by bylo například něco, kdyby jeho Michelangelovy sonety zpíval Pavarotti. Já sám Brittenovy písně miluji. A jeho nejlepší operou je podle mého Smrt v Benátkách.

Vzpomenete si na nějaký klíčový, zásadní a důležitý moment ve vaší dosavadní kariéře?

Asi bych jmenoval úlohu Hylase v opeře Trojané v roce 1994 s dirigentem Colinem Davisem. A pak můj písňový debut ve vídeňském sále Musikverein a to, jak už mi došly přídavky.

Ian Bostridge Ian Bostridge

Ian Bostridge se vedle písní, duchovní hudby a dalších koncertních úkolů pohybuje v širokém spektru oper od Korunovace Poppey nebo Dona Giovanniho přes Tamerlana po Život prostopášníka, Zneuctění Lukrécie či Smrt v Benátkách. Nadále si role a úlohy s ohledem na charakter hlasu pečlivě vybírá.

Změnil se za posledních deset let váš hlas?

Jistě. Je trochu tmavší a technicky o trochu víc sebejistější.

Můžete představit svou nadcházející sezonu?

Čeká mě velká řada koncertů v Barbicanu v Londýně - Billy Budd, Idomeneo, Janovy pašije, Zimní cesta s pianistkou Mitsuko Uchidou, Brittenův St. Nicholas, Schubert s Thomasem Quasthoffem, Dorotheou Röschmann a Juliem Drakem, kabaretní písně a večer písní a básní anglického básníka Johna Donnea... Docela velký závazek. A k tomu vlastně ještě brittenovský cyklus ve vídeňském Konzerthausu.

Která ze svých CD máte nejraději?

Desku s názvem Mélodies, Schubertovu Zimní cestu a titul Great Händel.

Do výrazně komorně laděného koncertního repertoáru, který ho provází po světě, zahrnul tenorista i Janáčkův dramatický písňový cyklus Zápisník zmizelého, a to ve scénické podobě. Podílel se pak také na koprodukčním britsko-českém hraném filmovém dokumentu o okolnostech vzniku tohoto pozoruhodného díla.

Jaké máte mínění o Praze jako o kulturní metropoli?

Byl jsem v Praze v roce 1990 a moc se mi město líbilo. Také jsem viděl loňskou nádhernou českou výstavu v Metropolitní opeře v New Yorku. Jedinečná umělecká tradice!

Máte ještě nějaké další kontakty s českou hudbou, vyjma Janáčka?

Hrál jsem před několika lety Vaška v Prodané nevěstě, ale nemůžu říci, že by to byla moje nejmilejší role. V každém případě bych rád zpíval víc z Janáčka.

Máte jeho hudbu rád? Dáváte Zápisník zmizelého častěji?

Janáčkovu hudbu miluji. Zejména smyčcové kvartety a klavírní skladby. A pochopitelně i Zápisník zmizelého. Ale už jsem ho pěkných pár let nezpíval.

Vzpomínáte na dobu, kdy jste natáčel film o Zápisníku zmizelého?

To bylo tehdy na Moravě pozoruhodné období. Viděl jsem mnoho a zjišťoval jsem, kolik důležitých věcí se dělo na tak malém území - Gregor Mendel tam, kde byl v klášteře Janáček, Freud a Mahler v sousedních vesnicích, bitva u Slavkova. Jaké mimořádné kulturní bohatství a jaká záplava souvislostí a odkazů!

Ian Bostridge se narodil na Vánoce roku 1964 a žije s rodinou na severu Londýna. K hudbě ho přivedl učitel němčiny a Schubertovy písně - zpívaná poezie v podání barytonisty Dietricha Fischer-Dieskaua.

Hodně zpíváte koncertní písně. Je těžké proniknout do světa německé poezie v romantických písních a nebýt německý pěvec?

Se světem německého romantismu jsem se odedávna identifikoval velice silně.

Kolika jazykům vlastně rozumíte?

Čtyřem - angličtině hodně dobře, francouzštině a němčině velmi špatně a italštině taktak.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.