Počet koprodukcí se ve vaší redakci v poslední době značně rozrostl. Připomeňme jen projekty BBC Zápisník zmizelého nebo českou verzi animované Lišky Bystroušky. Čím si lze jejich nárůst vysvětlit? Myslím, že zásadní roli zde hraje fakt, že koprodukce výrazně rozšiřují programové možnosti. Jen stěží bychom mohli sami realizovat to, co se podařilo díky mezinárodní spolupráci. Tento trend ale souvisí také s naším postupným dorovnáváním se evropskému prostředí. Dnes se totiž už ve světě nesetkáme s producentem, který by se do větších projektů pustil zcela sám. Studiové koncerty nebo magazíny takto fungují, ale vše náročnější vzniká koprodukčně. A není to zdaleka jen otázka malých televizí s omezenými rozpočty. Stejně uvažují i velcí producenti.
Co mohou malé společnosti, jako je Česká televize, ekonomicky silným partnerům nabídnout? Čím jsou pro ně zajímavé? Jsem přesvědčená, že v mnoha ohledech máme pro mezinárodní spolupráci výborné předpoklady. Náš přínos spočívá zejména v rovině dramaturgické – jednak v tom, že jsme schopni nabízet zajímavá témata, která by jinak možná zůstala velkým producentům skryta, a jednak v tom, že k nim dokážeme zajistit kvalitní odbornou spolupráci. A toho jsou si velcí producenti vědomi.
Nejsou tyto projekty pro Českou televizi z ekonomického hlediska přeci jen luxusem? Některé jsou skutečně velmi drahé, jiné ale naopak velmi levné. Neplatí tedy, že koprodukce znamenají automaticky nadstandardní náklady. Z vlastní zkušenosti vím, že ekonomické hledisko bývá pro nás dokonce více než zajímavé, neboť za minimální vklad získáváme velmi mnoho. Například tím, že dostaneme na několik let neomezený počet vysílacích práv.
Není pak tedy nakonec výhodnější pěstovat koprodukce namísto například domácích dokumentů s mnohem skromnějšími rozpočty? Situace je dnes pro nás v podstatě velmi tvůrčí. Už se nám neříká, co máme vyrábět, víme jen, že během roku musíme realizovat například určitý počet dokumentů. Zda je vyrobíme za přidělené peníze, s někým se spojíme, nebo je dokonce nakoupíme, to je už na nás. Faktem ale je, že vyrobit hodinový hudební dokument se nám za současných rozpočtů prakticky nepodaří. Před pěti lety to snad ještě možné bylo, ale vstupem do EU, kdy se postupně vše vyrovnává, a s nárůstem konkurence si už zkrátka nemůžeme dovolit vyrobit dokument například bez vykoupení celosvětových práv hudebníků. A to už je velmi limitující faktor, neboť pořad nemůžeme například dále prodat. Jen pro srovnání – velké soukromé společnosti vykoupí ještě před výrobou nejen celosvětová práva, ale chystaný projekt ve světě už předem i prodají.
Existují také nevýhody, které s sebou koprodukce přinášejí? Ty vidím především v jejich nestandardnosti v rámci České televize. Jde totiž vlastně o netelevizní projekty, typické spíše pro soukromé producenty nebo distribuční firmy. A tak se chovají jako běžné prodejní artikly – jsou velmi drahé, náročné a právně složité. Vnášíme tím tedy dovnitř televize něco neobvyklého. A pak je zde ještě jedno riziko – nemůžeme totiž dostatečně dlouho dopředu garantovat, že pořad nakonec vyrobíme a odvysíláme, což souvisí s celkovým systémem plánování v ČT, které je krátkodobé. Tím se pak přirozeně dostáváme do velkých tenzí.
Pojďme ke konkrétním projektům, realizovaným ve vašem centru. Které z nich považujete za obzvláště zajímavé a důležité? Určitě bych zmínila naši vůbec první koprodukci – hodinový dokument Fašanky pro cyklus EBU Evropské hudební kořeny, reflektující jedinečnost hudebních kultur jednotlivých zemí. Pak přišla nabídka BBC na janáčkovský titul Zápisník zmizelého s vynikajícím tenoristou Ianem Bostridgem, což byla nesmírně zajímavá zkušenost. Hned poté jsme s BBC dělali také český dabing animované Lišky Bystroušky , kterou mohli diváci vidět loni o Vánocích. Kromě toho chystáme do vysílání velký polohraný dokument Beethovenovy vlasy , který jsme v loňském roce realizovali s prestižní kanadskou soukromou firmou Rhombus Media. A konečně bych připomněla ještě Památku na Osvětim , společný projekt několika televizí, inspirovaný 60. výročím osvobození koncentračních táborů. Byl to pro mne mimořádně silný zážitek.
Jakou roli hraje při rozhodování, zda do koprodukce vstoupíte, tematická souvislost s českým prostředím? Pokud se jedná o zajímavé téma, které s naším regionem navíc souvisí, jako tomu bylo v případě obou janáčkovských titulů, pak je to pro nás samozřejmě velmi atraktivní. Jinak ale určitě nemá smysl se takto omezovat. Rozhodující je vždy téma a pokud je silné, pak jednáme o možnostech koprodukční spolupráce.
S BBC jste dosud realizovali tři projekty. Jaké byly vaše dojmy z fungování tohoto obrovského kolosu, který u nás platí za vzor dokonalé televizní práce? Kolos je to skutečně ohromný, už jen tím, že čítá údajně kolem 30 000 zaměstnanců. Zajímavé ale je, že kromě Londýna funguje velmi progresivní hudební oddělení ve Walesu, které je velmi úspěšné. A co se obecně fungování týče, myslím, že je v zásadě velmi dobré. Jen tím, že je to tak obrovská společnost, dochází někdy k určitým nedorozuměním v komunikační rovině. Ale pokud jde celkově o spolupráci, byla vždy velmi kolegiální a vstřícná.
Ještě se vrátím k Lišce Bystroušce, není přeci jen škoda, že s nápadem animovaného filmu přišli Britové a my jsme jej mohli už „pouze“ převést do češtiny? To je pravda, na druhé straně je třeba si uvědomit, že film stál v přepočtu desítky milionů korun a na takové úrovni asi ještě dlouho nebudeme.
Jsou tedy finanční možnosti skutečně tím jediným, co nás odlišuje od bohatých televizních a produkčních společností? To určitě ne, ale s penězi to úzce souvisí. Zásadní rozdíl spočívá například v jejich absolutní připravenosti. Vlastnímu natáčení předchází dlouhá příprava, což by mělo být automatické, ale u nás z čistě ekonomických a organizačních důvodů nerealizovatelné. Nemůžeme si dovolit obhlídky terénu rok dopředu a psát zcela konkrétní scénáře. Společnosti, jako je BBC, pracují systémem tak zvaného developementu, což je pojem, který u nás v podstatě vůbec neznáme. U velkých zahraničních společností se naopak nejprve rok či dva uvažuje o tématu, zjišťují se právní důsledky a podobně. Pak probíhá roční příprava, onen developement, na který existuje speciální rozpočet. Teprve pak začíná natáčení. A co se postprodukce týče, je běžné, že se hodinový film stříhá i tři měsíce, zatímco u nás máme zhruba deset dnů. To vše vypovídá o zcela jiných podmínkách, proto jsem velmi ráda, že máme možnost se koprodukcí účastnit a věřím, že jsou přínosné pro Českou televizi i pro její hudbymilovné diváky.