pátek, 10. květen 2019

Roman Bělor: Pražské jaro nikdy nebude muzeem

Napsal(a) 

Tým Pražského jara, foto Petra Hajská Tým Pražského jarafoto: Petra Hajská

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro čekají zajímavé změny. Za ročník 2021 bude už plně odpovědná nová umělecká rada, která se hemží silnými osobnostmi, přičemž konzultovat bude už rok příští. Festival oznámil jméno nového dramaturga. Vybrán byl Josef Třeštík, dosavadní dramaturg SOČRu a festivalu soudobé hudby Contempuls. Jaký to bude mít vliv, budeme postupně poznávat až od roku 2021. Názorové soulady i nesoulady mezi managementem, dramaturgem a uměleckou radou, diskuse a jejich výstupy budou určitě neobyčejně zajímavé a mohou festival posunout dále do světa. Salcburk, BBC Proms, Berlín mají často náskok ekonomický, nic nám ale nebrání v tom, abychom byli na světové úrovni kreativitou a programem. Před mikrofonem jsem měl tradičně ředitele Romana Bělora.

Na úvod dotaz čtenářů – jak vzniká Pražské jaro? Základem je časová kostra festivalu – tzv. „tabulka“, jež ovšem nezačíná 12. května, ale v zájmu soutěže, společenských akcí i mimořádných koncertů i o něco dříve. V tabulce jsou okénka až do 4. či 5. června a v každém je nějaký koncert, či koncerty a festivalové události. Prvními objekty, které zasazujeme do časové osy, jsou velké zahraniční orchestry, protože právě ony plánují s největším předstihem (tři i čtyři roky) a jsou také logisticky nejnáročnější. O záměru vydat se na turné víme buď od jejich agentur, nebo od orchestrů samotných. (Často domlouváme již při úspěšném hostování další koncert, v umělecky nesporných případech máme následující koncerty rozjednané ještě před vystoupením samotným). Podobně je to i s účastí velkých světových osobností typu Daniela Barenboima, Andráse Schiffa, Gidona Kremera a dalších… I u nich je při zaplňování „okének“ nutný víceletý termínový předstih. Na to bezprostředně navazuje jednání s významnými českými orchestry, které nám vycházejí termínově vstříc, ale mohou mít v době festivalu rovněž dlouhodobě plánované zahraniční závazky, které musíme respektovat. Specifický je vztah s Českou filharmonií a Pražskými symfoniky, tedy tělesy, která vytvářejí v rámci svých institucí jako zásadní pražští koncertní pořadatelé základ koncertní sezony, na kterou Pražské jaro navazuje. Do této mozaiky pak zasazujeme zahraniční komorní orchestry, mezitím jednáme se sólisty, českými komorní orchestry a specializovanými ansámbly staré i nové hudby. Zhruba o rok později do plánu vřazujeme komorní formace, jež většinou spadají do našeho Víkendu komorní hudby. Souběžně se připravují poroty jednotlivých oborů naší Soutěže a vše, co k tomu patří. Naposledy se sjednávají koncerty (matiné, nokturna), mladých umělců, kteří jsou ještě relativně termínově flexibilní.  S nadsázkou bych řekl, že vznik festivalu je zdobení stromečku – nejdřív se umístí na špičku hvězda s kometou, pak ozdoby a nakonec to ostatní. Základem naší pořadatelské diplomacie je především dobrá pověst festivalu, o kterou je třeba důsledně dbát. Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by značka Pražské jaro někoho neoslovila, že by někoho nezajímala. Naopak se všichni chovají velmi vstřícně, nabídky nestačíme vyřizovat. Ale právě proto musíme být při jednání profesionální, spolehliví a důvěryhodní. Je nemyslitelné nedodržet smlouvu či dohodu, přitom se za dohodu v nejvyšší lize mezinárodní hudební profese považuje i samotná korespondence a někdy i jen dohoda telefonická předcházející exaktní smlouvě. O to je důležitější jistota ekonomického zázemí. Bez něj by nebylo možné dlouhodobě plánovat.

Vizuál PJ, foto Petra Hajská Vizuál PJfoto: Petra Hajská

Platíte umělcům zálohy? Ne. A nebýváme o to ani žádáni. I to je odrazem renomé festivalu.

Okénka v tabulce jsou naplněna, ale produkční jistě musejí udělat desítky úkonů a vyřešit stovky detailů, než umělec přijede… Přesně tak. Pro příklad třeba orchestrální koncert: na počátku máme termín, orchestr a dirigenta. Paralelně se dolaďuje honorář a zpřesňuje program, v případě potřeby jaký bude sólista, verze notového materiálu, doprava umělců i nástrojů a veškerá logistika, ubytování, prezentace případných sponzorů… Na konci produkčního řetězu se pak řeší třeba i to, jaká bude v zákulisí minerálka...

Velké festivaly touží po velkém generálním partnerovi. Vy jste se před dvěma lety vydali jinou cestou a máte několik tzv. partnerů střední velikosti. Osvědčil se tento model? Zdá se, že je to cesta, která má smysl a kterou půjdeme. I z hlediska spolehlivosti je lepší mít mozaiku více sponzorů. Proces vytváření „konsorcia“ však není u konce a rozhodne-li se někdo z nich být dominantní či generální, zajisté mu nebudeme bránit. Důležitá je ovšem především veřejná podpora, která by měla reflektovat náročnost psané i nepsané společenské objednávky a poskytovat pro její plnění záruku určité stability a čitelnosti, čemuž tak ovšem často nebývá. Ucelený systém financování Pražského jara, ale i jiných festivalů ze strany MK ČR se stále dotváří. Praha je v tom o poznání dále. Čím dál tím významnějším a pro nás velmi důležitým zdrojem prostředků je ovšem také prodej vstupenek divákům, jehož podíl na financování festivalu postupně roste.

Kolik je to?  Velmi přibližně dvacet milionů korun, přičemž hrají roli meziroční výkyvy. Při zhruba 80 milionovém obratu to je celá čtvrtina.

Kdo vytváří obsah festivalu? Dlouhá léta to bylo tak, že základní kostru, programový nástin festivalu připravoval management. Tato skica, kolektivní záměr včetně stěžejních témat se konzultoval v interaktivní debatě s uměleckou radou, čímž se náš návrh zaostřil a doladil a výsledek byl podkladem pro plánování, o kterém jsem hovořil. S odchodem Jiřího Bělohlávka se shodou okolností naplnilo i opakovaně prodloužené funkční období stávající umělecké rady a rozhodli jsme se proto pro zásadní proměnu, která má vlastně i generační symboliku. Nová umělecká rada je sestavena z osobností střední generace a dohodli jsme se na intenzivní koncepční spolupráci, která se plně projeví v roce 2021, který jako první mohou zásadně ovlivnit a podepsat se pod něj. Ročník 2020, jenž je významně rozpracován, s nimi konzultujeme v detailech jeho dokončování.

Co bude taková proměna znamenat? Budeme se zamýšlet na evolucí priorit programu, zpřesňování směru a nevylučuji, že v pětiletce 21/25 může dojít k zajímavým změnám... Určitě zde bude větší akcent na klasiky 20. století a na novou hudbu a na projekty s určitým zásadním sdělením či poselstvím. Festival se musí více profilovat ve vztahu k pestrému komplexu pražské koncertní sezony. Neplatí to bezezbytku, ale Pražské jaro by tu nemělo být od toho, aby bylo pokračováním abonentních sezon pražských symfonických orchestrů. Nová rada určitě bude festival posunovat do třetí dekády 21. století a jít do hloubky programů a hledat málo zmapované prostory, například česká hudba 50. a 60. let… Chceme, aby Pražské jaro nikdy neztratilo tu progresivnost, jež byla na jeho počátku, aby se jeho tradice nestala muzeem. Musí to být slavný, historicky etablovaný festival, který ovšem bude mít jarní „drive“ poznávat nové věci a lidi. Svůj vliv budou mít nová média, nové způsoby komunikace, nová prezentace hudby.

Sir Antonio Pappano a Lisa Batiashvili, foto Musacchio & Ianniello Sir Antonio Pappano a Lisa Batiashvilifoto: Musacchio & Ianniello

Jaké orchestry budou pro letošní rok klíčové? Protože mám plnou hlavu ročníků 20 a 21, raději nahlédnu do programu… (smích) Důležité je pro nás zahájení festivalu Bamberskými symfoniky s Jakubem Hrůšou. Byli na Pražském jaru mnohokrát a ačkoliv nepatří do seznamu tzv. snobských, hvězdně ojíněných orchestrálních celebrit, je to prvotřídní těleso. Navíc jsou tu ony dobře známé „české“ kořeny, kdy velká část zakládajících členů byli němečtí hudebníci vyhnaní z Čech po válce. Orchestr se velmi smířlivým, kultivovaným a noblesním způsobem stále k těmto kořenům hlásí. Na jejich vystoupení s českým šéfdirigentem při provedení Mé vlasti se velmi těšíme. Myslím, že jedním z úkolů Pražského jara je lámat předsudky a mýty a nabízet nové pohledy na notoricky známé kompozice. Proto také pravidelně usilujeme o zahájení zahraničními tělesy. Z podobného důvodu mám radost i z účasti orchestru Santa Cecilia z Říma, který má také parametry špičkového tělesa, jež sice není tak „hvězdné“ jako třeba Berlínská filharmonie, ale pod vedením Sira Antonia Pappana hraje skvěle.

Proč jste vybrali pro zakončení orchestr z Toulouse? Francouzská hudba má v českém prostředí velmi dobrou rezonanci (ostatně letošní ročník je velmi francouzský), chtěli jsme také po předchozích letech, kdy byl poslední koncert tematicky vždy velmi závažný, závěr festivalu prosvětlit. Termínová shoda s orchestrem se nám proto velmi hodila a oba nabízené programy jsou atraktivní v nejlepším slov smyslu. Referenční je pro nás skutečnost, že v době vedení orchestru Michelem Plassonem měl světovou úroveň a byl řazen i nad orchestry pařížské. Nyní je pod vedením Tugana Sochijeva opět na vzestupu. Pokud vím, bude to jejich český debut.

Jedna programová položka, z níž máte obzvláštní radost… Například nová role Garricka Ohlssona jako famózního virtuosa. Těší mě, že tentokrát přijede jako součást komorní formace – Boston Symphony Chamber Players.

Některá okénka z tabulky festivalu mě překvapila. Isabelle Faust nabídne v jednom večeru všechny Bachovy sólové sonáty a partity. To vám nabídla celý cyklus?  Popud trochu vyšel od nás. Jsme s ní v delším kontaktu, jeden projekt se termínově nezdařil, ale chtěli jsme, aby se tak slovutná umělkyně představila v ryzím recitálu. Z její nabídky nás zaujal právě tento projekt. Je to skutečně maratónský večer – proto začne již v sedm hodin a bude mít nestandardně dlouhou přestávku. Rozhodně to bude jeden z letošních vrcholů.

 

Další překvapení – pocta těreminu. Má dvě inspirace. O nástroji víme i proto, že pro něj složil hudbu Bohuslav Martinů, ale v našem hudebním životě není přítomen. Pro mě bylo významné shlédnutí inscenace Dejvického divadla Těremin, což byla pocta vynálezci nástroje.  Na repertoáru slavila hra v divadle úspěch řadu let, jsem rád, že můžeme na kolegy z divadla takto navázat a tento raritní instrument připomenout.

Pražské jaro je napojeno nejen na pěveckou soutěž v Karlových Varech, ale i na soutěže v Besançonu, Mnichově, Varšavě, prý uvažujete i o Moskvě. Je výsledkem i dirigentský debutant Ben Glassberg, laureát bienále v Besançonu? Určitě. Naše soutěž má řadu oborů, ale k některým se vracet nebudeme, což je příklad dirigování. Navíc Besançon má i českou stopu, protože právě tam akcelerovala kariéra řady našich dirigentů. Důležitá je pro nás mnichovská soutěž ARD, snažíme se s nimi koordinovat obory, aby nedocházelo ke kontraproduktivnímu překrývání. Rádi zveme vítěze varšavské chopinovské soutěže a určitě v tom budeme pokračovat.

Vizuál PJ, foto Petra Hajská Vizuál PJfoto: Petra Hajská

Salonem ZUŠ se vnořujete od nižšího věkového pásma, než je vaše soutěž. Bude to pravidlem? Salon je součástí mně velmi sympatické akce ZUŠ Open, coby platformy pro jednotný postup základních uměleckých škol a jejich zviditelnění. Je to ale také určitá demonstrace v zájmu rozvoje klasické hudby u nás, cesta, jak zatřást veřejným sektorem, připomenout tento edukační systém a vybídnout stát, města i obce k investicím do jeho i naší profesní budoucnosti. Systém ZUŠ je natolik promyšlený a životaschopný, že není třeba vymýšlet něco jiného; stačilo by jej jen rozvíjet. A tomu může a chce i Pražské jaro pomáhat.

Lahůdkových večerů bude mít Pražské jaro vícero. Zmíním dva – recitál Martiny Jankové a Schumann od souboru Musica Florea… Šťastná situace. V prvním případě za mnou přišla Barbara Maria Willi, že s Martinou Jankovou chystají desku, která by mohla mít koncertní podobu, což mě spojením právě těchto dam zaujalo a projekt jsme „koupili“ tak, jak nám byl nabídnut. Přesně se strefil do naší představy pěveckého recitálu s netradičním konceptem… Co se týká souboru Musica Florea, ten jsme trošku opomíjeli. Zeptali jsme se jich, mají-li něco zajímavého a oni nám nabídli spojení Mozartovy Korunovační mše se Schumannovým Requiem. V atmosféře chrámu Matky Boží před Týnem to předpokládám bude mimořádný zážitek.

Nejsem všeználek, proto přiznávám, že Quatuor Zaïde a dirigentka Alondra de la Parra jsou pro mě zcela neznámé osobnosti. Za paní de la Parru se přimlouval Radek Baborák, což bylo správné doporučení, a dámské Quatuor Zaïde, laureát soutěže ARD z roku 2012, nás zaujalo svým cédéčkem s hudbou Janáčka a Martinů. To není u zahraničních souborů běžné. V Praze zahrají vedle Haydna a Ligetiho také Pátý smyčcový kvartet Bohuslava Martinů.

Alondra de la Parra, foto Felix Broede Alondra de la Parrafoto: Felix Broede

Festival tradičně představuje osobnost jazzu. Letos Cécile McLorin Salvant…  Jazzové koncerty na Pražském jaru byly často poctou českým hudebníkům, chtěli jsme se vrátit také do světa – připomenu „našeho“ Herbie Hancocka - a chtěli jsme zpěvačku. Těch je mnoho, ale ne všechny mají cenu Grammy. Strefili jsme se neuvěřitelně. Cécile má dvě a letos dostala třetí gramofonek.

Rok 2020? Hodně věcí je zatím nejistých, ale vzhledem k tomu, že my budeme mít 75. festival a Česká filharmonie bude na prahu 125. sezony, budeme se v tomto případě i společně snažit… Podrobnosti až příště.

A bude Devátá? Snad bude i Beethovenova Devátá, protože bude mít skladatel velké výročí. Ale ujišťuji veřejnost, že nebude přebeethovenováno. Každý pořadatel bude toto výročí opečovávat, takže se nechceme účastnit beehovenovského masakru.

Jak hodnotí Pražské jaro novou podobu konkurenčního festivalu Dvořákova Praha? O vztahu těchto festivalů bylo v tisku napsáno mnoho nesmyslů. Tak si dávám v tomto bodě bobříka mlčení. Snad jenom jedna citace z brožury managementu: „Kdo se bojí v kterémkoli oboru lidské činnosti konkurence, nemá v tomto oboru co pohledávat.“

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.