Robert Kružík: Pevný řád je pro mě požehnáním

Nebylo výjimkou, že do vyhlášení nouzového stavu dirigoval Robert Kružík ať už v koncertních sálech či operních domech hned několikrát za týden. Novinkou a určitě velkým krokem jeho kariéry je, že se od září stane šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. A přidejme ještě jednu čerstvou zprávu – je letošním držitelem Ceny Jiřího Bělohlávka.

Cena Jiřího Bělohlávka je udělována mladým českým umělcům do třiceti let věku, kteří dosáhli ve svém oboru mimořádných úspěchů a kteří pečují o tradici české hudby doma i v zahraničí. Co vy sám považujete za svůj mimořádný úspěch? Stát se laureátem této ceny je pro mě velká pocta. Jak jsem se již zmínil, nebyl jsem přímým žákem pana dirigenta, takže mě toto ocenění na jedné straně překvapilo, ale hlavně nesmírně potěšilo. Těžko bych vybral jednu událost, kterou bych vyzdvihl. Je pro mě ctí, že se stanu od sezóny 2021/2022 šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Můj debut na festivalu Pražské jaro minulý měsíc, byť v podmínkách „koronakrize“, beru také jako určitý mezník. Jsem ale především vděčný, že jsem dostal již za studií nabídku angažmá u dvou operních domů. Měl jsem tak možnost hudebně a osobnostně růst přímo v praxi, což je pro mladého dirigenta obrovská věc. Považuji to dodnes za velký úspěch a štěstí, jelikož právě pravidelná praxe má speciálně pro dirigenta nedocenitelný vliv na tříbení jeho hudebního cítění.

V sezoně 2019–2020 jste byl nepřehlédnutelný – angažmá u dvou operních domů (Brně a Ostravě), hostující dirigent Filharmonie Brno, k tomu abonentní koncerty ve Zlíně, Košicích, Bratislavě… Před omezením bývalo zvykem, že jste měl několik vystoupení týdně s různým programem – neunavovalo vás to? Přímo o psychické únavě se mluvit rozhodně nedá, každý koncert, představení či projekt je pro mě vzpruhou a motivací do další práce. Je však jasné, že když se projekty nakupí, je to často náročné především fyzicky. S tím se však potýká mnoho mých kolegů. Motivace pro další a další projekty se však hledá velmi snadno v samotných dílech, která na koncertních pódiích hrajeme. Je zkrátka úžasné být součástí té nádhery, kterou přináší interpretace na živém koncertě. Nemohu se těch okamžiků nabažit.

Vedete si nějakou statistiku, kolik různých partitur jste byl schopný držet v ruce třeba za jeden měsíc? Před nucenou přestávkou jsem si takovou osobní statistiku udělal. V šesti týdnech v lednu a únoru jsem dirigoval 26 partitur s 6 různými tělesy. Bylo to náročné, ale úžasné období! Je to ta nejkrásnější cesta, jak si rozšiřovat repertoár. Z tohoto množství jsem totiž drtivou většinu děl dirigoval poprvé.

Robert Kružík, foto Marek Olbrzymek

Máte rodinu, 2 malé dcerky, jak ve vysokém pracovním nasazení najdete klid a čas na studium nových věcí? Domnívám se, že právě ve velkém pracovním nasazení potřebuje člověk zázemí, kam se může vracet a které mu poskytuje klid. Právě takový prostor se mi dostává od mé rodiny. Snažím se o to, abych si práci domů nebral. Chci, abych byl pro své děti a svou ženu doma na 100 %. Je jasné, že ne vždy se mi to podaří, pokud se práce nakupí. V tom případě si čas na práci hledám těžko. (smích) Myslím si, že jsem z podstaty systematicky založený člověk, takže pevný řád je pro mě požehnáním.

Jak nové věci studujete? Před začátkem studia každé nové partitury se snažím zjistit o daném díle maximum informací. Věřím, že je to naprostý základ pro pochopení důvodů vzniku, motivace či záměru skladatele napsat konkrétní skladbu. Dále se notný čas zabývám technickou stránkou partitury, ať už čistě přečtením celého díla či také zanesením pro mě nezbytných poznámek. Ty ale používám spíše méně, než že by byly mé noty vybarveny různými barvami, odkazy a podobně. Pro tohle má každý dirigent svůj klíč. Vzpomínám si na rozhovor, který jsem četl s fenomenálním violoncellistou Pablo Casalsem, který po svůj opravdu dlouhý profesní život hrál například Bachovy suity na stovkách koncertů. A ten tvrdil, že kdykoli se k dílu vrací, bere si čisté noty bez předchozích poznámek. Zabraňuje tak rutině a podporuje stálý vývoj hudebního myšlení skrze životní období, v kterém se právě nachází. To je pro mě velká myšlenka. Je naprosto jasné, že interpret bude mít jiný náhled na stejnou skladbu jako mladý a začínající a naprosto jiný jako vyzrálý umělec. Abych se tedy vrátil ke svému osobnímu studiu děl. Při opakovaném provádění si samozřejmě nekupuji pokaždé novou partituru, ale snažím se ji nezatěžkávat přílišnými poznámkami, aby mě při další produkci zbytečně nemátly. Člověk nezakrní, pokud bude stále otevřený novým podnětům, které mu samotná hudba přináší.

Od září 2021 přebíráte po Tomáši Braunerovi post šéfdirigenta zlínské filharmonie – jaké máte plány? Rád bych navázal na skvělou dramaturgii, kterou Filharmonie Bohuslava Martinů v uplynulých letech posluchačům přinášela. Chtěl bych též jako můj předchůdce uvádět více stěžejních děl 20. století, které jsou naprosto nezbytnou součástí světového repertoáru. Těším se na společné vytváření mé první sezóny u filharmonie s jejím dramaturgem Tomášem Koutným. Mimochodem právě v těchto dnech probíhá její tvoření. Co je ovšem to hlavní a čeho se nemůžu dočkat, je dennodenní kontakt s tak skvělým orchestrem, jako je právě ve Zlíně. Budu se snažit, abych spoluvytvářel jeho profilaci od edukativních projektů až po díla velkých symfoniků. Konkrétní projekty však nemohu zmínit, vše je prozatím v jednání.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2020.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější