úterý, 14. červenec 2020

Richard Novák o Antonínu Dvořákovi a Stabat mater

Napsal(a) 

Richard Novák s Cenou Antonína Dvořáka, foto Petra Hajská Richard Novák s Cenou Antonína Dvořákafoto: Petra Hajská

Poslední předkaranténní koncert uspořádala Česká filharmonie ve Dvořákově síni ve středu 4. března 2020. Pro studentské publikum se na něm v rámci cyklu Čtyři kroky do nového světa hrály a zpívaly části Dvořákova Stabat mater. Se sólisty Veronikou Rovnou, Markétou Cukrovou, Richardem Samkem, Františkem Zahradníčkem a s dirigentem Markem Ivanovićem. Hudebníci i sboristé byli studentští: Collegium paedagogicum a Smíšený sbor Pražské konzervatoře (se sbormistrem Markem Valáškem), a Česká studentská filharmonie.

Setkání s pěvcem, skladatelem a varhaníkem, s umělcem, který se během své dráhy zhostil snad všech Dvořákových basových partů a rolí, Richardem Novákem, na které přišli mladí hudebníci, ale i zpěváci a řada přátel, se odehrálo v neděli 1. března v Sukově síni Rudolfina. Bylo to moc krásné odpoledne a tento text se pokouší něco z něj zachytit i pro ty, kteří tam být nemohli. Hned na začátku setkání pan Novák odmítl mikrofon i židli a půldruhé hodiny vestoje hovořil o Stabat mater a o Dvořákovi.

Stabat je pro mě úžasné dílo. Taky jsem ho často zpívával. Nedávno jsem spočítal, že to bylo celkem 52 provedení. Člověk leccos zažil s různými dirigenty. A musím se přiznat, že u Stabat mám vždycky strach, aby to dirigent neuspěchal. Zažil jsem překrásná provedení, třeba se Zdeňkem Košlerem a Slovenskou filharmonií, ale zažil jsem i rozpačitá. Proč? Protože dirigenti neměli dost trpělivosti a klidu, které celé dílo potřebuje. Stabat mater je o ohromném smutku. Ne o drastickém nebo dramatickém, je to nakonec očišťující smutek. Stabat je o soucitu s bolestí, kterou prožívá matka, když ztrácí syna, který trpí hrozným způsobem. Těžko může být větší bolest. Zarývá se do hloubi duše. A Dvořákovi se to podařilo zachytit. Správný přístup podle mne je: zůstat pořád v té tiché bolesti, dát jí prostor, aby mohla zaznít a vyznít. Musí to být prožité. Musí z toho být cítit modlitba a zbožnost.


„Je dobře, když se při tom interpret trochu trápí.
On Dvořák se trápil taky a věřte, že hodně. A myslím, že svým způsobem rád.
Věděl, že to patří k životu, že to má smysl.“


Co se musí stát, aby interpretace byla duchovní? Většina muzikantů vyznává naprosto jasnou podmínku, bez které to nejde, totiž že intonace je něco, o čem vůbec není diskuse. De intonazione non est dubitandum! U agogiky je to už trochu různé… Autor něco napsal do not, ale pak je něco „mezi notami“, co vycítí skutečný muzikant. Jiný styl bude u scén, které oslavují heroické vítězství, jiný u toho, když vzpomínáme na truchlící matku.

Duchovnost v hudbě ale vyžaduje ještě něco jiného. Ponor do obsahu. Dvořák ho měl. Bez něj by nenapsal tak úchvatnou věc jako Stabat. On ten text dobře znal. Když byl varhaníkem u svatého Vojtěcha, všechny tyto sekvence se dělaly v latině. O svátcích se při liturgii zpívaly. To není jako dnes… A nelze se divit, že byl tomu tématu ještě blíž, když mu umřely tři malé děti. Ale on byl taky úžasně připravený. Léta se trápil se spoustou not, psal komorní muziku, symfonie, velké opery – Alfréda a Krále a uhlíře. Obdivuji tu jeho neúnavnou píli, jak se dřel. A dočkal se úspěchu. Stabat mater je první jeho dokonalé dílo, nebojím se to říct.

Čtyři kroky do nového světa, foto Petr Kadlec Čtyři kroky do nového světafoto: Petr Kadlec

Máte ve Stabat místa, na která se těšíte? Mám. A mám je ve všech Dvořákových oratoriích. I když je zpívám poněkolikáté, vždycky se na ně těším a běhá mi mráz po zádech. Ve Stabat je v té úvodní dvacetiminutové části velká gradace. Nejdřív v orchestru a pak dvakrát i ve sboru. Nesmí se uspěchat, musí být pořád v takovém mučivém, stejném tempu, a když dosáhne vrcholu, zazní najednou ve fortissimu zmenšený akord. To je ta bolest, jako kdyby pronikl meč do srdce. V závěrečné části Stabat se to opakuje. Znovu zní ta dlouhá gradace, a když člověk čeká zmenšený akord, najednou zazní jásavé G dur. Paradisi gloria! Bolest se promění ve slávu nebes. To jsou momenty, jako by se člověku rozletělo srdce… A pak se připomene i sestupná linie ze samotného začátku skladby, která je najednou plná útěchy.

Vyprávěl jste, že vám lidé někdy u Dvořákových duchovních věcí říkají: Vy, když je zpíváte, tak se u toho asi modlíte… Oni si to myslí, ale není to tak. Lépe řečeno: je dobře, že si to myslí, protože to znamená, že v hudbě cítí opravdovost. Víte, když to bude zpívat člověk nevěřící, který nemá osobní vztah k Bohu, ale bude technicky skvělý, bude dbát všech Dvořákových pokynů a vžije se do prožívání věřícího, bude to mít stejný efekt. Zato když se někdo bude modlit, ale přitom zpívat falešně, je to špatně.

Bylo by samozřejmě moc hezké se při zpěvu oddat duchovnímu pohroužení nebo modlitbě, ale přiznám se, že když zpívám Stabat, mám tisíc jiných starostí. Na začátku basové árie přicházejí pozouny a já chci vždycky začít přesně, když oni přestanou, abych tam jakoby vpadl a aby tam nevznikla „ďoura“. Hlas musí znít v plném forte a musím dbát na to, aby „a“ v prvním zpívaném slovu Fac bylo krásné. Protože krásně vyslovit „a“, to je základ všeho pěveckého umění!

Teď na stáří jsou zase potíže s dechem. Vždycky má člověk dost starostí rázu technického a možná málo zbývá na prožitek a sdělení o duchovních skutečnostech. Pokud to tam je, zaplaťpánbůh! To je přece smysl, aby s pomocí muziky a kumštu člověk sdělil něco krásného posluchači.

A je dobře, když se při tom interpret trochu trápí. On Dvořák se trápil taky a věřte, že hodně. A myslím, že svým způsobem rád. Věděl, že to patří k životu, že to má smysl.

Richard Novák s členy České studentské filharmonie Richard Novák s členy České studentské filharmonie

Která jsou pro vás nezapomenutelná provedení Stabat mater? Mám moc rád nahrávku se Zdeňkem Košlerem, která vznikala pro japonskou firmu Nippon Columbia. Na našem trhu se objevila až po revoluci, když ji vydal OPUS. Byla to krásná spolupráce především díky panu dirigentovi, který měl úžasný smysl pro oratorní záležitosti. Kromě nahrávky se tehdy Stabat uvádělo i koncertně ve vídeňském Konzerthausu a ve Svatovítské katedrále. A ještě jedno moc krásné koncertní provedení si pamatuji. V Ženevě s Orchestre de la Suisse Romande, to bylo tuším v roce 1988. Tam jsem byl jediný z Čechů a mezi sólisty byla altistka Marjana Lipovšek. To byl hlas, který na to opravdu seděl.

Nerozčiluje vás, když se o Dvořákově hudbě někdy říká, že je až moc jednoduchá, prostá a přímočará? Víte, ať si takovou hudbu někdo zkusí napsat! Všecky geniální nápady jsou jednoduché, pouze cesta k nim je složitá, namáhavá, plná pochybností. Hudba totiž vzniká proto, aby byla poslouchána, to je její hlavní smysl. Pro vědecká bádání jsou vhodná jiná díla, třeba složitá, komponovaná v důmyslných systémech, leč možná ne tak svěží, aby rozechvěla lidské srdce. Nebyl i Mozart jednoduchý? Dvořák prý říkal, že to je sluníčko. Myslím, že se mu asi dost líbil. Ostatně nám, prostým hudebníkům, taky.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2020.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.