čtvrtek, 3. červen 2004

Requiem, tentokrát německé

Napsal(a) 

Requiem, tentokrát německé Requiem, tentokrát německé
V Roce české hudby, kdy jedním z hlavních vzpomínaných výročí je 100 let od smrti Dvořáka, došlo k očekávané smršti provádění určitého okruhu skladeb. To se týká i dominantního postavení Dvořákova Stabat Mater a Requiem v duchovní oblasti. Tím víc jsem uvítal změnu v podobě dvojího provedení Německého requiem Johannese Brahmse (1. a 2. 4., Rudolfinum, Praha). Navíc byl tento dramaturgický počin šťastnou předjímkou Velikonoc.

Česká filharmonie si pozvala k interpretaci úhelného kamene romantického duchovního repertoáru ruského dirigenta Vasilije Sinajského . Ten nezapřel své silné symfonické zaměření a jeho koncepce stála hlavně na zdůraznění dramatičnosti hudby a gradacích. Jakoby položil více důraz na drama pomíjivosti lidského údělu než na naději a povznášející útěchu. Nejpřesvědčivější byly vypjaté sborové partie, zvláště fugy. Ke smířlivosti a lyrice se propracoval až v závěru. Občas bylo bohužel v rytmických strukturách a nástupech cítit, že orchestr nebyl zcela ztotožněn s dirigentem; možná bylo na nastudování málo času. Hlavní roli v tomto díle má sbor, pro který je jedním z nejnáročnějších. Brněnský Český filharmonický sbor zpíval skvěle a neměl slabin. Vysokou laťku pro jakékoli budoucí provedení v Praze nastavili sólisté - Martina Janková s andělsky křehkým sopránem a sonorní barytonista Detlef Roth . Bohužel v partii sopranistky pustil dirigent orchestr natolik z uzdy, že Martina Janková nemohla v plné šíři předvést své mistrovské umění mezza voce.

Requiem bylo překvapivě doplněno Smetanovým Táborem . Jistě by bylo zajímavé slyšet v podání Sinajského celou Mou vlast , neboť Tábor měl pevnost, údernost i patřičnou dávku patosu i lyriky, nicméně s requiem to nesouznělo ani jako kontrast, ani jako doplněk.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.