Václavu Havlovi jste zazpívala. Jaké bylo osobní setkání s ním? Velice inspirativní. Řekla bych, že byl koncertem potěšen. Seděli jsme potom až asi do půl třetí, povídali jsme si o velice vážných věcech, včetně války v Iráku. Václav Havel je jedním z největších současných vizionářů, je to velký myslitel a je tím proslulý. My v naší kultuře nemáme až tak moc vizionářů. Máme totiž politiky. Takže je to pro mě velice výjimečný člověk. Byla to velká čest být s ním několik hodin. Hodně se hovořilo o citlivosti na některé věci, o české národní identitě, o budoucnosti, o náboženství… Bylo to pochopitelně vzrušující, zajímavé. Byla jsem nadšena.
Díky svému umění se takto dostáváte do společnosti prezidentů a dalších význačných osobností poměrně často. To je výjimečná pozice, že? Ano, rozhodně. S ním jsem se setkala už v Bílém domě, před pár lety. Václavu Havlovi mě tehdy představil prezident Clinton. Mám podobných zkušeností řadu, je to jedna z velkých výhod být činná v klasické hudbě oproti hudbě populární. Ještě stále máme respekt vzdělaných lidí. Rozumějí kvalitám hudby a oceňují naši neuvěřitelně tvrdou práci. Dosažení a udržování určité interpretační úrovně otvírá dveře podobným diplomatickým zkušenostem, což miluji.
Hovoříváte pozitivně o lehčí hudbě, o muzikálech, jazzu, o typicky americké hudbě. Měla přímý vliv přímo na vaše cítění, na váš hlas? Řekla bych, že ano. Zpívání jazzu a můj obdiv k jazzu mi daly asi trochu jedinečný styl. Dalo by se to vyjádřit asi tak, že nezpívám většinou přesně s taktovými čarami, i když ovšem záleží samozřejmě na hudbě, na konkrétním kusu. Zkouším totiž spojovat fráze o trošku víc, než si většinou klasičtí hudebníci dovolí. Určitě to vyplývá z mého někdejšího jazzového zázemí. Lidem se to buď může líbit, nebo ne. To je zcela osobní. Myslím, že mě ale právě tohle dělá „svou“.
A dal vám jazz přímo nějaké hlasové kvality? Hluboký rejstřík. To jsem se naučila při zpívání jazzu. Je pro mě mnohem lehčí takhle zpívat, než tlačit hlavový tón dolů. To by bylo únavné. Takže ano, lehčí hudba na mě měla vliv. A ještě něco. Taky jsem se díky ní naučila veřejně vystupovat. Mívala jsem hroznou trému, styděla jsem se, nemohla jsem zpívat. Ale účinkovala jsem dva roky každý víkend v klubu, a tak jsem se nakonec před publikem otrkala.
Má tato lehčí hudba nějaký vliv obecně na americký interpretační styl v klasické hudbě? Neřekla bych, že všeobecně. Vždyť existuje tolik klasicky školených lidí, kteří nejsou schopni žánrových přesahů.
Je ale přítomna hluboce v kultuře… Ano, to je pravda, ale stejně je to případ od případu. Je hodně pěvců, kteří dokáží být uvolnění, dělat věci lehce, neformálně, ale neodvážila bych se nějaké generalizace.
V čem vidíte hlavní rozdíly mezi hudebním životem v Americe a v Evropě? Nevím toho asi dost o evropské kultuře. Řekla bych, že naším současným problémem je, že máme spoustu skvěle školených hudebníků, ale méně posluchačů. Amerika je veliká a počet lidí, kteří chtějí být hudebníky, je obrovský, takže je také velikánská konkurence. Ale nemáme publikum! Jsme právě dost v potížích. Skončilo a ještě skončí například několik orchestrů.
Nejsou peníze? Důvodem jsou peníze, nedostatek podpory ve všech směrech… Lidé si nekupují lístky, státní podpora klesá. Ale ta byla vždy malá. V Evropě ještě vidím mnohem víc ocenění věnované té oblasti, v které dělám – napříč veřejností, v celé populaci, dokonce i mezi mladými lidmi. Rozumějí i tomu, co znamená zasvěcení hudebníka nástroji. Obávám se, že mladí Američané moc ne.
Pociťujete na sobě současné problémy nahrávacího průmyslu? Musím říci, že já osobně mám štěstí. Dosud natáčím věci vysoké úrovně, ještě stále mám podporu společnosti Decca, která se stará o propagaci a o distribuci mých desek, ale u médií cítím o něco menší podporu než ještě tak před deseti lety. O tolik se totiž zvětšil trh s deskami z oblasti crossover… Na to se teď soustřeďuje pozornost. Člověk je z toho trochu zklamán.
Váš repertoár je nezvykle široký, sahá od lyrických po dramatické polohy. Jak moc je těžké udržet takovou šíři, jak obtížné je takové střídání? Přechody z lyrického do dramatického nejsou tak těžké, protože to je to, pro co je můj hlas vhodný. Ta část repertoáru, která vyžaduje velký hlasový rozsah, je těžší, na tom jsem musela velice pracovat. Neměla jsem přirozené vysoké tóny. Musela jsem je opravdu hodně kultivovat. Zpívala jsem nedávno Traviatu a byl to největší úspěch, jaký jsem kdy měla v Metropolitní opeře. Je to zvláštní. Před deseti nebo patnácti lety bych neřekla, že se k ní vůbec někdy dostanu. Prostě jsem ji nemohla zpívat, kvůli rozpětí, neměla jsem vysoké tóny. Je to vážně zvláštní. Většina zpěváků začíná vysokým repertoárem a pak přechází k dramatičtějšímu, ale já jdu opačně. Uvidíme, co bude za deset let. Třeba budu zpívat Wagnera…
O jakých rolích momentálně sníte? O něčem z oblasti verismu. Má učitelka zpěvu, než zemřela, vždy chtěla zpívat Butterfly. Prostě něco z této sféry. Lidé mají tuhle hudbu rádi. A já jsem dosud většinou nezpívala příliš populární opery.
Jmenovala jste v jisté souvislosti operu Capriccio, zpíváte Straussovy písně – je to teď váš oblíbený autor? Strauss mi po všech stránkách sedí. Jeho hudbu miluji. A také Masseneta.
A André Previna? Ovšem. Tramvaj do stanice Touha , tu zbožňuji.
Zpívala jste mimochodem někdy něco od Bernsteina? Myslím, že ne. Když jsem byla dítě, tak jsem toho od něj znala a učila se dost, ale jeho hudbu teď nezpívám. On zas tak moc oper nenapsal. West Side Story je ovšem jedno z největších děl hudebního divadla.
Občas se o vás říká, že dáte hodně, myslí se, že asi až moc, na krásu hlasu… Je to tak? Neřekla bych. Myslím, že dám dost i na charakter interpretace.
Jak vnímáte rozdíl v hlasu mezi tím, když mluvíte a když zpíváte? Když mluvím, lidi, kteří znají jen můj zpěv, se často smějí…! Co mě na tomhle ale zajímá víc, je rozdílnost národností ovlivňující kvůli jazyku charakter zpěvu. Například není náhodou, že všichni velcí tenoristé současnosti mluví španělsky. Nejde jen o pěveckou tradici země, ale jsem přesvědčena, že i o jazyk.
Může někdo, nějaký zpěvák, který není rodilým Američanem, trefit přesně řeč vaší země a její charakter, aniž by měl cizí přízvuk? Jsou takoví lidé, Angličané určitě. Ale celkově jich není moc. A nemusejí to ani dělat. Je tolik amerických zpěváků…
Vy zpíváte Rusalku česky. Líbí se vám víc její hudba, nebo příběh? Určitě hudba. Je to krásná role. Ráda ji zpívám, ráda ji hraji, ale není to snadné – příběh je dost těžký, Rusalka je v druhém dějství němá, v závěru není úplně přesně jasné, co se stalo… Rusalku zpívám po celém světě. Moje poradkyně na češtinu tvrdí, že mám pro tu roli hlas. Hrát Rusalku je výzva. A zpívat Rusalku je dar.
