úterý, 30. červenec 2013

Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropy

Napsal(a) 

Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropy, foto François Darmigny/EMI Classics, Ivan Malý/Pražské Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropyfoto: François Darmigny/EMI Classics, Ivan Malý/Pražské

Světoznámý francouzský houslista Renaud Capuçon se na letošním MHF Pražské jaro představil v sólovém recitálu poprvé. V září loňského roku jsme ho mohli vidět a slyšet na festivalu Dvořákova Praha 2012 za doprovodu České filharmonie v Beethovenově Trojkoncertu pro klavír, housle a violoncello společně s bratrem Gautierem a klavíristou Frankem Braleyem. Na Pražském jaru ale Renaud Capuçon vystoupil společně s novou uměleckou partnerkou, Kathiou Buniatischvili. Pravidelní návštěvníci pražských koncertů si tuto sympatickou mladou gruzínskou klavíristku možná pamatují z jejího debutu na festivalu Rozhlasový podzim 2011, kdy se s elegancí a klasicistní čistotou zhostila sólového partu Mozartova klavírního koncertu č. 23. Renaud Capuçon patří k nejúspěšnějším, ale také nejvytíženějším houslistům současnosti. Po náročném recitálu z děl Bély Bartóka, Ludwiga van Beethovena a Césara Francka (28. 5. 2013) ho už o dva dny později čekal koncert v Lyonu, tentokrát s programem Mozartova Houslového koncertu č. 3. A tak není divu, že jsme se k rozhovoru sešli až těsně před odletem jeho letadla...

Měl jste v Praze alespoň chvilku pro sebe, abyste si prošel historické centrum? Bohužel, vůbec jsem na procházku Prahou neměl čas. Musím se sem vrátit soukromě s rodinou minimálně na celý víkend. Je to nyní velmi náročné období. S Kathiou jsme v Praze hráli poslední koncert kratšího, ale náročného turné. Během 8 dní jsme odehráli 7 koncertů. Hrát v Praze je pro nás zážitek! MHF Pražské jaro znám vlastně odjakživa. Tento festival je skutečný pojem a my jsme s Kathiou opravdu velmi hrdí, že jsme naše turné zakončili právě v Praze.

Výčet klavíristů, se kterými jste hrál, je ale opravdu dlouhý. Měníte pianisty často? Ne, naopak. Já jsem v podstatě pianistům velmi věrný. S některými hraji už přes 20 let – je to Frank Braley, Martha Argerich, Nicholas Angelich... Potom jsou samozřejmě příležitostné spolupráce na různých festivalech, to je třeba případ Stephena Kovaceviche a mnoha dalších, které mám rád. Setkání s Kathiou je jedním z těch, která přicházejí pouze několikrát za život, a pro mne bylo velmi důležité. Myslím, že spolu budeme hrát ještě za deset a více let. Potkali jsme se na festivalu Marthy Argerich v Luganu a poté znovu na festivalu Gidona Kremera v rakouském Lockenhausu. A tady je zajímavé a až zábavné propojení osobností. Kathia hraje často s Gidonem Kremerem, já s Marthou Argerich a je zvláštní, že když spolu my dva hrajeme, nějakým způsobem se v naší hře zrcadlí hráčské podobnosti nás všech, tedy i Gidona a Marthy. Právě nedávno jsem si to uvědomil a moc se mi to líbí. Co se Kathii týká, velmi ji jako klavíristku obdivuji. Její hra je čistá, jakoby prosluněná, síla tónu je vždy přiměřená a vychází z jejího hráčského naturelu a je zajímavé, že se její způsob hry odráží i v chování k ostatním lidem – laskavostí a přirozeností.

Přiznám se, že jsem vaše jméno poprvé slyšela od svých spolužáků, kteří v 90. letech působili v Mládežnickém orchestru Gustava Mahlera. Vyprávěli o skvělém koncertním mistrovi z Paříže a o mnoha studentských legráckách... Udržela se některá hudební přátelství dodnes? Tento orchestr je doslova jedna velká rodina. Všude dnes potkávám hráče, kteří v Mahlerově orchestru působili. Já jsem byl koncertním mistrem po tři sezony, byla to vždy dvě velká turné za rok, podzimní a jarní. Protože se studenti stále proměňovali, je to ve výsledku obrovské množství lidí, se kterými jsem postupně hrál. A je to docela legrace. Vždy když k nějakému orchestru jako sólista přijedu, po první zkoušce za mnou přijde asi pět muzikantů, se kterými se už z této doby známe. Zažili jsme toho společně opravdu hodně. Hráli jsme Strausse, Šostakovice... Všichni tolik vděčíme právě Claudiu Abbadovi. On je skutečným otcem celé této velké evropské hudební rodiny, která se už přes 30 let postupně rozrůstá. Potkávat znovu a znovu skvělé umělce, kteří kdysi v tomto orchestru hráli, je pro mne vždy povzbuzující a velmi emotivní.

A co pro vás Claudio Abbado znamená dnes? Pro mne to je skutečný velikán, velký vzor. Pravda je, že jsme delší dobu nespolupracovali, ale budoucnost to možná změní. Od něj se učím a inspiraci získávám už jenom tím, že mohu slyšet orchestr, který diriguje. Zrovna nedávno jsem byl na jeho koncertě Mendelssohnovy symfonie a Beethovenova klavírního koncertu s Marthou Argerich. Byl to hudební zázrak! V jeho přístupu k orchestru je nyní něco nového. Tím, že už není šéfdirigentem s tolika povinnostmi, jako by dostal nová křídla. Při dirigování se nad hudbou vznáší a nás posluchače odvádí do nových sfér. Je dnes naprosto svobodný a to přenáší do svého hudebního cítění.

Myslím, že můžeme říci, že další osudovou osobností vašeho života byl Issac Stern. Ano to jistě, u Sterna jsem studoval na mistrovských kurzech ve Verbier. Pro mne to byl jedinečný zážitek. Pracovali jsme se Sternem intenzívně po celé 2 týdny, bylo nás pouze 10 vybraných houslistů z celé Evropy, každý z jedné země. Bylo mi ani ne dvacet let a tohle pro mne opravdu moc a moc znamenalo. Bylo to v létě roku 1995 a tehdy jsem si opravdu vůbec nedovedl představit, že jednou budu hrát na jeho housle! To je jeden z těch zázraků, které se nám v průběhu života stávají...

Ano, je to neuvěřitelné. V Praze jsme díky vám znovu slyšeli housle Issaca Sterna, který sem po pádu totality poprvé přijel na podzim roku 1991... Jak se podařilo, že jste je získal? Bohužel, když jsem si na tyto housle mohl zahrát, Issac Stern byl už mrtvý. Ten nástroj mám díky Banca Svizzera Italiana, která mi navrhla, že pro mne zakoupí mistrovské housle. Několik měsíců jsme hledali housle Guarneri del Gesù, až se úplnou náhodou objevil v prodeji právě nástroj, který vlastnil Issac Stern. Nový majitel, který housle od rodiny Issaca Sterna koupil, je znovu prodával. A bylo to naprosto dojemné! První koncert, který jsem na ně hrál, byl s dirigentem Davidem Sternem, synem Issaca Sterna! Oba si vždy velmi rozuměli, a když tatínkovy housle znovu viděl, byl opravdu dojatý a já také... Víte, tyto housle dnes patří zmiňované bance, ale i když si mistrovský nástroj přímo sami koupíme, vlastně nám nikdy zcela nepatří. Vždy přijde den, kdy se předá dalšímu umělci, který ho opět rozezní, a takto vlastně tradici předáváme dál.

Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropy, foto François Darmigny/EMI Classics, Ivan Malý/Pražské Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropyfoto: François Darmigny/EMI Classics, Ivan Malý/Pražské

Vraťme se ale ještě jednou do doby studií. Zaujalo mne, že jste odjel studovat do Berlína. Vím, že mladé Francouze Německo většinou neláká... Dnes vidím své rozhodnutí odjet do Berlína jako naprosto osudové a zlomové. Měl jsem totiž zcela jiné plány. Chtěl jsem původně odjet do Filadelfie na prestižní Curtisův institut. Jako velmi mladý jsem hrál v Mládežnickém orchestru Evropské Unie pod taktovkou Georgese Prêtra a při zkouškách jsem se seznámil s jednou nizozemskou houslistkou. Vyprávěla mi o profesorovi jménem Brandis, který v té době učil v Berlíně. Mým pedagogem v Paříži byl Gérard Poulet a od dětství celkem 15 let také skvělá Veda Reynolds. Studia mi v Paříži tehdy pomalu končila a Thomas Brandis byl ve vyprávění mé kamarádky vylíčen přesně tak, jak jsem si představoval svého dalšího profesora. Cítil jsem, že je to přesně pedagog, o jakém jsem pro svůj další vývoj doslova snil. Když se dnes podívám zpět, právě díky studiím v Berlíně jsem potkal pro svůj další umělecký život klíčové osobnosti, Daniela Barenboima a Claudia Abbada. Potkal jsem tam všechny hudebníky, se kterými nyní už dlouhodobě spolupracuji, v Berlíně jsem také začal intenzivně studovat německý repertoár. Myslím, že kdybych odjel podle původních plánů do Filadelfie, moje kariéra by se odvíjela zcela jinak. Byla to tehdy křižovatka a já se vydal správným směrem.

Mimochodem, před třemi lety vyšlo vaše CD s kompletem Beethovenových houslových sonát. Kdy jste se pro tento projekt rozhodl? Je to také „následek“ berlínských studií? Ano, to se postupně začalo vyvíjet už od roku 1997. Tehdy jsem se v Berlíně seznámil s klavíristou Frankem Braleyem, se kterým od té doby spolupracuji. Velmi brzy jsme spolu hráli právě Beethovena, bylo to nejprve klavírní trio. A tehdy jsme si řekli, že společně celý komplet sonát nastudujeme. Vůbec jsme tehdy nemysleli na nahrávku, pouze jsme všechny sonáty chtěli postupně koncertně provést. Více než 10 let jsme všech 10 sonát postupně hráli na koncertech a k některým se občas vraceli, až jsme najednou měli chuť je nahrát. Pokud chcete pojmout a nastudovat takto náročný projekt, je to opravdu dlouhodobá práce. Nám trvala přes deset let.

Změnilo to vaše pochopení Beethovena, jeho interpretaci? Ano samozřejmě, je to jako když otevíráte další a další tajnou zásuvku a dozvídáte se více a více... Práce na pochopení interpretace jednoho velkého skladatele vlastně nemá konce. Čím více hrajete hudbu například právě Beethovena nebo Brahmse, hudební souvislosti začnete chápat mnohem hlouběji. Týká se to především těch skladatelů, kteří zkomponovali mnoho komorních děl a významné symfonie. Pokud například hrajete Beethovenův houslový koncert, jeho sonáty, komorní hudbu a zahrajete si v orchestru také jeho symfonie, nacházíte napříč celou jeho tvorbou stále více a více podobných charakteristických míst, která začnete hrát s větším pochopením a rozhledem.

Vedle mnoha úspěšných CD z minulých let se letos vyjímá i nový třídílný CD box s názvem „Le Violon roi“, které vyšlo k patnáctému výročí vaší umělecké kariéry. Jaké další projekty jste při této příležitosti připravil? Musím se přiznat, že jsem si toto výročí vůbec neuvědomil, já nic neslavím... Ale vážně, je mi 37 let a moje první důležité koncerty ve Francii byly někdy ve věku 17 let, už si to moc nepamatuji. Teprve o pět let později se moje profesní začátky spojily s mým prvním agentem, u kterého jsem stále, je to Jacques Thélen. Vlastně si uvědomuji, že v mé kariéře je vše založené na dlouhodobé spolupráci a věrnosti. Trvanlivost a dlouhodobost, to jsou hodnoty, na kterých vše buduji. Pravda je, že těch 15 let začalo připomínat právě vydavatelství EMI, u kterého jsem vlastně také od počátku své kariéry. Zmiňované album je ohlédnutím za mou dosavadní činností, jakási menší bilance... a to jsem samozřejmě uvítal. Já se ale především připravuji na výročí, které bude pro mne osobně mnohem důležitější, a to budou za tři roky mé čtyřicetiny. Plánuji svůj nový projekt, který bude vzpomínkou na velkého německého houslistu Adolfa Busche. Na jeho památku připravuji provedení všech houslových partit a sonát Johanna Sebastiana Bacha, několika smyčcových kvartetů a také méně známých houslových koncertů, které Adolf Busch s velkým úspěchem hrál. Celý projekt potrvá asi tři roky.

Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropy, foto François Darmigny/EMI Classics, Ivan Malý/Pražské Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropyfoto: François Darmigny/EMI Classics, Ivan Malý/Pražské

Proč právě Adolf Busch – jaké jsou důvody? Máte k němu nějakou osobní vazbu? Velmi si tohoto umělce vážím, a to nejen jako hudebníka, ale také po lidské stránce. Jeho nahrávky a pedagogické rady mne nesmírně inspirovaly. Byl významným německým houslovým pedagogem a vyučoval mimo jiné Yehudi Menuhina. Hrál také na violu, koncertně vystupoval a přitom měl ještě čas společně s Rudolfem Serkinem v USA založit slavný Marlboro Festival. Byl i vzorem etického chování. Měl sílu odmítnout nacismus! Jako největší houslista své doby ve svých 33 letech emigroval před nacisty do Švýcarska a s nacisty odmítl jakoukoliv spolupráci. Pro mne to je po všech stránkách muzikant s velkým „M“. Mým cílem není nějaké pozlátko, ale opravdové tvoření hudby, kterou skutečně velmi miluji. Až mám pocit, že hudba nikdy nekončí, je jako bez konce...A když se podívám na to vše, co Adolf Busch ve svém životě dokázal a s jakou vážností přistupoval ke všemu, co tvořil, mým snem je co nejvíce se mu přiblížit. Chtěl bych se mu podobat a pokračovat dále v jeho linii a uměleckém stylu.

Možná to je také důvod, proč jste i vy založil nový významný festival. Pokud vím, letos byl první ročník vašeho Velikonočního festivalu v Aix-en-Provence. Ano, asi 15 let jsem organizoval ve svém rodném městě Chambéry hudební festival, který jsem také založil. A mohu prozradit, že v tomto případě byl mou inspirací už zmiňovaný festival Gidona Kremera v Lockenhausu. Před dvěma lety jsem ale tento úspěšný festival ukončil. Cítil jsem, že to bylo proto, abych mohl začít organizovat něco nového. Měl jsem tehdy navíc hodně práce. Právě v té době se mi narodil syn. Já ale dramaturgii připravuji velmi rád. Moc mě baví představovat si, jaká díla se budou hrát a kteří umělci přijedou, mám rád společné muzicírování a setkávání s hudebníky, které znám. Pro můj Velikonoční festival bylo zcela osudové setkání s ředitelem divadla v Aix-en-Provence, Dominiquem Bluzetem. Společně s hlavním sponzorem a prezidentem finanční skupiny CIC Credit Mutuel, Michelem Lucasem, jsme celý festival založili. Funguje to skvěle, Dominique Bluzet má na starosti veškeré organizační záležitosti, Michel Lucas je mecenáš a já mám výhradní odpovědnost za dramaturgii. Letos byl festival poprvé a musím říci, že to byl opravdový úspěch. Nejen proto, jací umělci přijížděli – Valerij Gergiev, Heléne Grimaud, Matthias Goerne... Bylo to celkem 20 koncertů, na které přijeli všichni mí hudební přátelé a blízcí spolupracovníci. Zveme také mladé talenty, protože mám možnost je takto uvést do světa špičkových umělců. Já jsem předem věděl, že z uměleckého hlediska to úspěch bude, ale vůbec jsme nevěděli, jestli nám přijde publikum! Vždyť to bylo letos poprvé. Fantastické bylo, že už od prvního koncertu jsme v sále cítili skutečnou atmosféru festivalu. To je něco, co v sále buďto cítíte, nebo ne... Všechny koncerty byly z 83 % vyprodány a to je opravdu hodně. Do dalších let je to velmi povzbuzující. Je pravda, že mi celá příprava zabere hodně času, ale na druhou stranu mě naplňuje radostí i emocemi. Celý program a výběr hostů je totiž skutečně pouze na mně. Je to hodně práce, ale také velká umělecká svoboda.

Hrajete na festivalu také, anebo se držíte pouze oné role dramaturga? Jsem na festivalu přítomen po celou dobu jeho trvání a mohu s nadsázkou říci, že to je pro mne naprostý luxus. Zkrátka díky festivalu nemusím po dva týdny sedat do letadla a někam cestovat... Během festivalu hraji s přáteli maximálně 2–3 koncerty převážně komorní hudby. Festivaly typu „self-promo“ opravdu nemám rád, ale na druhou stranu občas vystoupit musím. Být na festivalu přítomen je pro mne zážitek i z jiného důvodu; vidím a slyším v realitě programy, na jejichž přípravě jsem celé dva roky předtím pracoval.

Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropy, foto François Darmigny/EMI Classics, Ivan Malý/Pražské Renaud Capuçon - Francouz, který nechal své hudební srdce v centru Evropyfoto: François Darmigny/EMI Classics, Ivan Malý/Pražské

Proč jste si ale vybral právě Aix-en-Provence? Je tu velká tradice operního festivalu, pro který byl před šesti lety postaven překrásný nový sál velkého divadla s 1300 místy. Tady máme symfonické koncerty, letos například orchestr petrohradského Mariinského divadla. V menším divadle Jeu de Paume pro 500 lidí jsou koncerty komorní hudby. Aix-en-Provence je naprosto fantastické město, kterým doslova dýchá historie. Nabízí i výborné možnosti zajít si po kvalitním koncertě s přáteli ještě na báječnou večeři, můžete se přes den procházet po historickém centru a také dobře nakupovat. Aix-en-Provence zkrátka nabízí vše, co potřebujete k příjemného pobytu, a proto mne také toto město napadlo jako první.

Není divu, že jste si v jednom z komorních koncertů zahrál také s vaším bratrem, skvělým violoncellistou. Jaký máte mezi sebou vztah? Můj bratr Gautier je o pět let mladší, takže z hlediska věku jsme začínali značně odděleně. Poprvé jsme si zahráli, když mu bylo asi 16 let. Pro něj byl nástup kariéry dost rychlý. V té době jsem už měl úspěchy, takže jsem zkrátka svého brášku doslova vzal pod paži a velmi rychle ho uvedl do hudebního světa. Pro něj to byla opravdu docela velká rychlost... Hráli jsme tehdy především komorní hru. Bylo to tak často, že jsme si před několika lety řekli, že bychom měli hrát méně, abychom si nezevšedněli a ochránili si hezký vztah. Hráli jsme spolu totiž až 60 koncertů ročně a kdybychom takto pokračovali, možná bychom za 10 let zjistili, že už spolu hrát vůbec nemůžeme... On se mezitím soustředil na svou úspěšnou sólovou kariéru. Mnoho lidí si tehdy myslelo, že jsme se pohádali, ale opak je pravdou. My se ale samozřejmě pravidelně vídáme a společně vystupujeme. Často hrajeme Brahmsův Dvojkoncert nebo Beethovenův Trojkoncert například s Marthou Argerich, Frankem Braleym nebo Nicholasem Angelichem. Máme také komorní projekty – natočili jsme Schubertova a Brahmsova klavírní tria a čekají nás nahrávky Beethovenových klavírních trií. Hrát s Gautierem je pro mne vždy velké potěšení, ale je až neuvěřitelné, jak spolu ladíme a souzníme po zvukové stránce. Jako osobnosti a povahy jsme každý jiný, ale v naší hře je neuvěřitelná souhra. Je zkrátka cítit, že jsme bratři. A čím více jsme postupem věku rozdílní jako osobnosti, tím více nám společná hra přináší nové zážitky.

A jaké bylo vaše rodinné hudební zázemí? Jsou vaši rodiče také hudebníci? Nikoliv, a to mělo své výhody. Díky tomu byla jejich výchova k hudbě velmi osobitá a svým způsobem odlehčená. U nás doma nebyl „tlak“, který někdy v hudebních rodinách vídáte. Rodiče byli přísní, ale jiným způsobem než bývají rodiče-hudebníci.

Než se rozloučíme, ráda bych věděla, jaké jsou vaše oblíbené houslové koncerty. Které hrajete nejraději? Moje srdce balancuje mezi Brahmsem a Beethovenem, ale vlastně bych vám mohl vyjmenovat celkem asi pět koncertů. Musel bych ještě přidat Berga, Korngolda a Bacha.

A tady se opět vracíme v čase. Můžeme říci, že se opět jedná převážně o německé skladatele, případně o skladatele žijící ve Vídni. Zamiloval jste si tuto hudbu právě na vašich studiích v Berlíně? Myslím, že jsem se do této hudby zamiloval už jako velmi mladý. Hodně jsem poslouchal komorní hudbu Schuberta, Brahmse, Mozarta i Beethovena a to byl vlastně další důvod, proč jsem odešel studovat do Berlína. Chtěl jsem zkrátka jít do samotného centra Evropy. S odstupem času mohu říci, že to byla čistě podvědomá přitažlivost. Dnes je už vše zcela na úrovni vědomé, protože 80 % mého celkového repertoáru skutečně tvoří díla německých autorů. Ale myslím, že od počátku byla za vším láska k německé hudbě. Touha naučit se ji hrát a slyšet, jak ji právě v Německu a Rakousku interpretují. Vlastně mám chuť říci, že drtivá většina hudby, kterou na koncertních podiích hrajeme, pochází právě z této oblasti a musím připomenout, že do centrální Evropy patří samozřejmě i Praha. Jako hudebníci se nesmírně naučíme už pouhým poznáním způsobu života i historie těchto zemí. To je zároveň klíč k získání informací o samotném skladateli a způsobu interpretace jeho hudby.

Věřím, že přesto zůstáváte věrný také hudbě francouzské... Ale samozřejmě, protože jsem Francouz! Například opravdu velmi často hraji houslový koncert Henriho Dutilleuxe, který bohužel nedávno zemřel. Je to jeden z největších houslových koncertů 20. století. V mém repertoáru je samozřejmě Ravel, Saint-Saëns, na CD jsem nahrál veškerou komorní hudbu Gabriela Faurého... Francouzskou hudbu hraji samozřejmě často, ale objem skladeb od německých autorů je v mém repertoáru o mnoho významnější. Vždyť to obrovské množství skladeb, které nám zanechali Mozart, Brahms a Beethoven, je neuvěřitelné. Abychom to obsáhli, potřebovali bychom jako hudebníci několik životů.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.