Zakladatele a uměleckého vedoucího souboru Musica Antiqua Köln Reinharda Goebela není třeba představovat. Už více než tři desetiletí patří k předním postavám hudebního světa a na poli historicky poučené interpretace se se svým ansámblem řadí k absolutní špičce. Pátráme-li po kořenech a předpokladech takového úspěchu, je Goebelova osobnost jednoznačným klíčem k pochopení. Umělecký zápal, posedlost objevovat stále nové, netušené poklady hudební historie a v neposlední řadě nezměrná vytrvalost a píle propůjčili umění jeho souboru takovou přesvědčivost a osobitost, že mu zejména v oblasti německého repertoáru 17. století může jen málokdo konkurovat.
Když jsem se s Reinhardem Goebelem setkala před třemi lety poprvé na festivalu Concentus Moraviae, byla jeho energičnost doslova nakažlivá. Ani tentokrát tomu při našem rozhovoru nebylo jinak. Sešli jsme se před vystoupením jeho souboru ve Křtinách, kam také tentokrát zavítali na pozvání festivalu Concentus Moraviae.
Když jste na festivalu Concentus Moravie koncertovali před třemi lety, zmínil jste se tehdy, že byste u nás rád vystupoval častěji. S jakým programem přijíždíte na Moravu letos? Nejprve musím říct, že jsem nadšený místem našeho vystoupení. Zdejší Santiniho kostel Panny Marie má fantastickou atmosféru, skvěle rezonuje a vyžaduje něco velmi niterného, teskného, pomalého. A takový je i program našeho koncertu, jehož sólistkou je Magdalena Kožená, s níž provedeme některé skladby z našeho společného CD Lamento. Chybět ale nebudou ani díla ze slavné sbírky kroměřížského archivu.
Kroměříž je také místem vašeho druhého festivalového koncertu, jaký máte vztah ke sbírce kroměřížského archivu a potažmo k českému regionu vůbec? Pokud jde o české prostředí, je pro mne z hudebního hlediska samozřejmě neopominutelné. Ke Kroměříži mám pak obzvláště blízko. Už v 70. a 80. letech jsme se se souborem intenzivně zabývali Vejvanovským, jehož dílo považuji za vynikající. Podařilo se nám realizovat také několik nahrávek s díly pocházejícími z kroměřížského archivu.
Z počátků vaší kariéry je také známá nahrávka Biberových Růžencových sonát, s níž jste jako sólový hráč sklidil velký úspěch. Jak jste se k tomuto repertoáru dostal? Když mi bylo osmnáct, devatenáct, trávil jsem mnoho času bádáním v knihovnách a archivech, a tak jsem se dostal také k Biberovi. Byl jsem jeho hudbou naprosto oslněn, fascinovala mě její volnost, oduševnělost, virtuozita. Biber byl pro mne nesmírně důležitým hudebním setkáním.
Je možné srovnat kroměřížskou sbírku s některou obdobnou sbírkou v Německu? Obávám se, že takové srovnání možné není. Kroměřížská sbírka je jedinečná tím, že přesně víme, z jakých pohnutek vznikla, kdo se o ni zasloužil. Vezmeme-li si například sbírku v Drážďanech, zjistíme, že je daleko rozsáhlejší, ale problém je v tom, že hudba zde přicházela z různých zdrojů a my dnes vlastně přesně nevíme odkud. Tentýž případ je Oxford, kde mají obrovský archiv hudby 17. století, ale nikdo neví, jak se tam sbírka dostala – část přišla z Hannoveru, část ze soukromých sbírek, ale to je vše, co víme. U kroměřížského archivu žádnou z těchto pochybností nemáme. Je to mimořádně šťastná shoda okolností, že byl tento archiv pro nás do dnešních dnů zachován. Jeho hudební skvosty jsou pro interprety skutečnou výzvou, vyžadující z jejich strany také specifický přístup.
V čem tento specifický přístup spočívá? Hudba kroměřížského archivu reprezentuje naprosto fantastický styl – když říkám „fantastický“, nemyslím tím ale obvykle chápaný význam tohoto slova, to jest „velmi dobrý“. U této hudby je vše tak nové, oslňující, vysoce virtuózní! Každá skladba je jiná, nenajdete zde několik sonát ve stejném slohu. Díla přicházela do Kroměříže na přání biskupa Lichtensteina-Castelcorna, vášnivého milovníka hudby, který nebyl jen někým, kdo si objednával nějakou hudbu, ale reprezentoval vlastně již velmi specifický, vyhraněný hudební vkus. Právě proto je tento archiv tak jedinečný a důležitý. Díky tomu mluvíme také o „kroměřížském stylu“, což je nutné zohlednit i při interpretaci. Proto dávám v tomto případě přednost houslím značky Steiner, které mají velmi jasný, pronikavý zvuk, pokud jde o violy, přikláním se k nástrojům velmi altového zabarvení. Víme totiž, že biskup Steinerovi jednou vrátil dva tyto nástroje s tím, že jejich zvuk není dostatečně hluboký. A to je pro nás důkaz, že touha po specifickém zvuku zde již tehdy existovala. Jako interpret bych to tedy měl vzít v úvahu.
V souvislosti s českým prostředím je nasnadě také otázka týkající se na počátku roku vydaného CD Lamento, které je výsledkem spolupráce souboru Musica Antiqua Köln s Magdalenou Koženou. Před třemi lety jste se při našem rozhovoru zmínil, že hlasy, kterými disponují Magdalena Kožená nebo Anne Sofie von Otter, jsou pro starou hudbu nesmírně důležité. V čem konkrétně vidíte přínos Magdaleny Kožené a jak hodnotíte vzájemnou spolupráci? Naše spolupráce byla velmi jednoduchá. Na zkouškách jsme si řekli několik základních věcí ke způsobu interpretace a zbytek už vlastně probíhal beze slov – nebylo potřeba cokoli dále rozebírat či vysvětlovat. Pokud jde o hlas Magdaleny Kožené, vnímám ho skutečně jako zvláště vhodný pro repertoár 17. a 18. století, neboť k němu přistupuje s takovým pochopením a s tak vybraným stylem, že by jí mohl závidět leckterý takzvaný specialista na starou hudbu. Technická vyspělost, inteligence a pohotovost, s jakou dokáže přetvářet hudební myšlenky, jsou zkrátka obdivuhodné. Další aspekt, který vnímám jako velmi podstatný, spočívá v tom, že alty či mezzosoprány jsou pro mne oproti sopránům jaksi méně prázdné. To je také jeden z důvodů, proč se vyhýbám spolupráci se sopranistkami. Magdalena Kožená má hlas, který dokáže na pódiu okouzlit. Vybavuji si koncert, kdy už byla ve velmi pokročilém stadiu těhotenství, ale zpívala s takovým výrazem, že lidé v sále byli skutečně dojati její oduševnělostí a emocionální intenzitou. A to je to, co se v umění počítá a bez čeho hudba není hudbou.
Program alba Lamento tvoří díla rodiny Bachů, kromě toho však obsahuje také skladbu Francesca Bartolomea Contiho. Proč jste se rozhodli zařadit právě tohoto autora? Contiho dílo Languet anima mea pochází z knihovny Johanna Sebastiana Bacha a jedná se o Bachův rukopis. Víme, že Bach tuto skladbu hrál už ve Výmaru, poté také v Köthenu a vzal si ji rovněž do Lipska. Byla tedy pro něj nepochybně důležitá a pro nás by měla být také, protože ukazuje, jakou hudbou se Bach obklopoval, které skladatele respektoval. Tím také můžeme lépe pochopit kořeny jeho vlastního stylu.
Co se Contiho týče, je zde ale několik otazníků, protože v době, kdy jsme nahrávku připravovali a těsně po jejím vydání, se najednou objevilo mnoho skladeb a nahrávek Contiho. Ale ty, které jsem slyšel a údajně pocházely od tohoto skladatele, byly hudebně mnohem slabší, než je tento kus na naší nahrávce.
Musica Antiqua Köln je na vrcholu už více než třicet let a stále se těší mimořádnému zájmu hudebního světa. Je vůbec ještě něco, čeho jste s vaším souborem nedosáhl? Víte, nerozhodoval jsem se pro tuto práci proto, abych například vystupoval po celém světě nebo naplňoval nějaká předsevzetí. Nejdůležitější byl pro mne vždy fantastický hudební svět, který jsme tehdy spolu s našimi učiteli a ostatními kolegy objevovali. Smyslem naší práce bylo založit nový, vysoce profesionální styl, který si postupně vydobyl všeobecný respekt. Vynesli jsme na světlo světa hudbu, kterou do té doby nikdo neznal a myslím, že se nám díky ní podařilo udělat také mnoho posluchačů šťastnými. Co bych si tedy jako hudebník mohl ještě víc přát? Koncertujeme, nahráváme, přinášíme zajímavý repertoár.
Je dnes pro vás v oblasti repertoáru stále ještě co objevovat? Samozřejmě, ale je třeba si uvědomit, že objev ještě není zárukou kvality. Vůbec se dnes objevy na poli staré hudby často příliš přeceňují. Zapomíná se totiž na jednu zásadní podmínku, která se k nim váže – pokud se objevenému dílu nedostane řádné a kvalitní interpretace, pak veškerý objev ztrácí smysl. A ještě na jednu věc nesmíme zapomínat: správné načasování. Objev musí přijít přesně v době, která je pro něj příhodná. Mohu uvést příklad našeho CD s Heinichenovými Concerti grossi. Kdybychom s nimi přišli, když bylo Německo ještě rozděleno, západní Němci by jen sotva pochopili, proč se na programu objevuje nějaký Heinichen. Divili by se, proč se zabýváme neznámým skladatelem a Drážďanami, které jim tehdy tak či tak nic neříkaly. Když ale padla železná opona, každý najednou začal vzhlížet k východnímu Německu a Drážďany byly najednou ve středu hudební pozornosti. Naše CD tehdy přišlo jako určitý příspěvek k objevení tohoto města hudebním světem, proto se také setkalo s takovým ohlasem. Tím ale samozřejmě netvrdím, že každá naše nahrávka je bestseller. Tak to není. I když potřeby trhu je nutné vnímat a brát je v úvahu, není dobré se jimi příliš znepokojovat. Pro nás je nejdůležitější, abychom ukázali vždy maximum našeho umění s veškerou vážností a zaujetím pro věc.
Co pro vás jako uměleckého vedoucího znamená udržet stále nejvyšší interpretační úroveň souboru? Musí to být těžké už jen s ohledem na personální proměny, k nimž za ta léta došlo. Těžké to skutečně je. Nedávno jsme navíc přišli o koncertního mistra, který utrpěl zranění při autonehodě, což pro mne znamenalo vrátit se zpět na místo prvního houslisty, kterého jsem se už před časem vzdal. Jinak ale s výměnou hráčů je samozřejmě nutné počítat, nevidím v tom v zásadě nic špatného. Mnohem důležitější je přístup ke kolegům. Když mi bylo dvacet, neuvažoval jsem příliš o tom, zda by například nebylo lepší některou situaci řešit jinak. V té době jsme ale byli všichni ve stejném věku a konec konců měli jsme úspěch, což bylo hlavní. Dnes, kdy je mi 52 a mnozí moji kolegové jsou o dvacet let mladší, vím, že je nutné je respektovat, naslouchat jejich názorům, přicházet s pozitivní kritikou, zajímat se nejen o jejich pracovní život, být příjemný, plný vtipu a v neposlední řadě také nepřeceňovat koncertní život. K tomu jsem za ta léta dospěl a považuji to za nezbytné.
Jak dnes vnímáte oblast staré hudby a historicky poučené interpretce, když se ohlédnete zpět do doby vašich začátků? Především trh s nahrávkami staré hudby se výrazně proměnil, je dnes nesrovnatelně větší, přesycený stále novými jmény a soubory. Méně by bylo v tomto případě určitě více. Musica Antiqua Köln si však stěžovat nemůže. Koncertujeme, pravidelně nahráváme a publikum je nám věrné.
S nadbytkem však obvykle trpí kvalita. Jak vnímáte tuto skutečnost s ohledem na vaši práci, která staví na maximální serióznosti a profesionalitě? Kvalita je dnes samozřejmě různá, řada nahrávek jí skutečně příliš neoplývá a pokud bychom uvažovali v kategoriích, mnoho z nich by spadalo do kategorie D. Tím však není třeba se znepokojovat, protože nakonec i tato kategorie něco rozvíjí, byť by to byla „jen“ láska k hudbě. Všechno nemůže dosahovat úrovně Anne Sofie von Otter nebo Magdaleny Kožené. Nechme tedy tyto nahrávky a jejich interprety žít jejich vlastním životem, protože i nám vlastně pomáhají vnímat rozdíly, které jsou přirozené a nutné. Nakonec, svět není živ jen z hudby nejvyšší kvality. Je to stejné jako v ostatních oblastech – Santiniho barokní kostely taky nestojí všude, to ale neznamená, že by ostatní chrámy a kostely byly snad nedůležité nebo bezvýznamné.
Ptala jsem se na současnost, nabízí se tedy také otázka týkající se budoucnosti historicky poučené interpretace. Jaký předpokládáte další vývoj v této oblasti? Já už jsem ve věku, kdy se nepotřebuji dívat daleko do budoucnosti, protože pokud jde o moji uměleckou dráhu, mám toho bezpochyby více za sebou než před sebou. Skutečně nerad bych stál na pódiu ještě v osmdesáti. Ale vážně, to, co dnes sledujeme, je neustálé posouvání dál, dostáváme se dokonce až do 20. století. Mluví se o autentické interpretaci Stravinského, Dvořáka, Janáčka.
Co si o těchto tendencích myslíte? Upřímně řečeno, nemyslím si o nich vůbec nic, protože provádět Dvořáka na autentické nástroje je asi tak neautentické jako hrát na autentické nástroje Monteverdiho. Máme přece řadu nahrávek této hudby, které využívají moderní nástroje a jsou naprosto přesvědčivé. Nástroj není až tak důležitý, důležitý je hráč, který jeho prostřednictvím vydává kus ze sebe a má úžasnou moc přenést sílu hudby na posluchače. A to je to, co mě zajímá především a bez čeho si vynikající hudbu nelze vůbec představit.
