sobota, 24. září 2005

Řecké pašije konečně v Řecku

Napsal(a) 

Řecké pašije, foto Ellinika Pathi Řecké pašijefoto: Ellinika Pathi

Před dvěma lety přijela britská scénografka a režisérka Pamela Howard do Prahy připravovat Quadriennale. Ve volném čase zašla na koncert do Rudolfina a tam zaslechla provedení smyčcového kvartetu Bohuslava Martinů, který ji tak uchvátil, že druhý den vyrazila do obchodu a zakoupila všechny nahrávky děl tohoto skladatele. O něco později se jí dostaly do rukou Řecké pašije , opera, kterou se rozhodla nastudovat kdekoliv na světě. Při procházce po Karlově mostu ji napadlo, že nejlepším možným místem by byla nějaká řecká operní scéna. Tak začalo dobrodružství, které mělo trvat dva roky a nakonec vedlo k triumfální řecké premiéře této opery.

Hned v červnu 2003 navštívila Pamela Howard Institut Bohuslava Martinů v Praze, aby se detailně seznámila s oběma verzemi Řeckých pašijí. Od samého počátku ji jednoznačně více zaujala verze první, tak zvaná Londýnská, která je dramatičtější a vychází důsledněji z původní románové předlohy Nikose Kazantzakise. Pamela, která v době přípravy Pašijí odmítla řadu jiných projektů, i když nebylo vůbec jisté, že se inscenace uskuteční, nakonec nalezla spřízněnou duši v podobě profesorky Ioanny Manoledaki, ředitelky Severořecké národní opery se sídlem v Soluni. Pro tuto společnost, založenou teprve v roce 1997, to bylo první setkání s operou 20. století a nutno říci, že to byla pro všechny účinkující i pro diváky zcela mimořádná zkušenost.

Pamela Howard připravovala svou produkci od samého počátku jako open air a našla pro ni nádherné místo: starou byzantskou pevnost Heptapyrgion, která se nachází na vrcholu městských hradeb Kastra a sloužila dříve jako vězení. Tomuto místu také zcela přizpůsobila svou inscenaci, kterou ve srovnání s dosavadními inscenacemi (David Pountney v Bregenzi, Covent Garden a v Brně, Rosamund Gilmore v Brémách) pojala výrazně naturalističtěji a lidověji. To dobře korespondovalo se skutečností, že na rozdíl od všech předchozích inscenací první verze Pašijí se toto nastudování uskutečnilo v Řecku, v zemi Nikose Kazantzakise, nepříliš daleko od míst, na kterých se odehrává i jeho román Kristus znovu ukřižovaný . Díky tomu nebylo tentokrát možné vnímat Řecké pašije jen jako divadelní kus v místech, kde rozdíl mezi dějem Řeckých pašijí, respektive jeho ztvárněním na scéně, a každodenním životem je tak nepatrný. Tím nemyslím pouze skutečnost, že se v ulicích města pohybuje velké množství ortodoxních kněží v rouchu, které v Řeckých pašijích oblékají Grigoris a Fotis. Také ostatní postavy tohoto dramatu jsou přesně zachycenými portréty lidí z řeckého venkova, kterých je i dnes v ulicích Soluně dost. S velkým překvapením jsem pozoroval, jak kontroverzní figurou je Nikos Kazantzakis v Řecku ještě i dnes, téměř půl století po své smrti. Jeho strhující sociální dramata s tématy z moderních řeckých dějin jsou ztvárněná nikoliv svrchu, schematicky, ale na osudech konkrétních lidí, se kterými se čtenář okamžitě ztotožňuje. Zato autorovo levicové smýšlení, byť na hony vzdálené jakékoliv ideologii, jakož i jeho kritický postoj vůči řecké ortodoxní církvi a jejím představitelům je i dnes těžko přijatelné pro stávající politické a církevní představitele. Jednoznačným dokladem bylo i propuštění Ioanny Manoledaki v průběhu přípravy inscenace.

Za jediné chybné režijní rozhodnutí považuji škrtnutí úvodního sboru, ve kterém vesničané odcházejí z bohoslužby za zvuku zvonů a zpěvu liturgických zpěvů. Opera tak sice začne paradoxním tvrzením Kapitána "This world is really perfect", tvořícím největší možný kontrast k následujícímu dění. V důsledku škrtu se ale ztratí několik důležitých vstupních informací, které chtěl Martinů podle mého názoru tímto úvodem podat: že se totiž jedná o sborovou operu z liturgického prostředí, ve které se budou rychle střídat úseky prokomponované s recitativy a kaleidoskopickými vstupy jednotlivých postav. Celek tak na samém počátku ztrácí svou vyváženost a oslabuje se tím filmové střídání celkových záběrů s detaily. Naopak bezezbytku mne přesvědčil režisérčin nápad nechat Fotise přikrýt mrtvého Manolia v závěru opery řeckou vlajkou - tento detail nabízí možné vysvětlení, proč vlastně byla jejich vesnice vypálena. Za zmínku stojí i přidaná postava tureckého Agy, který se v libretu na rozdíl od Kazantzakisova románu nevyskytuje. Pamela Howard ho nápaditě umístila na levou část hradeb a nechala ho sledovat celé dění na vesnici z výšky, odkazující na jeho moc i na jeho důsledně udržovaný odstup od celého dění v jím spravované obci.

Významným přínosem této inscenace byla skutečnost, že pro ni vznikl řecký překlad libreta. Jeho autorka Ioanna Manoledaki vycházela důsledně z původní jazykové verze románu Nikose Kazantzakise, který je v Řecku dodnes velmi dobře znám - díky tomu se diváci mohli identifikovat s děním na scéně v míře nesrovnatelné s žádným z předchozích míst. Pro mne osobně zněly Řecké pašije v řečtině velmi přirozeně a "autenticky": slova řecké liturgie, se kterou Martinů v opeře pracuje, ztrácejí v tomto prostředí svou výlučnost a stávají se organickou součástí profánních částí libreta. Ioanna Manoledaki podle všeho zvolila správnou cestu a zaměřila se na zprostředkování pocitu plynulého toku mluveného slova, kterému v případě potřeby přizpůsobila zpěvní linku. Výsledek naprosto přesvědčil jak lidi neznalé řečtiny, tak i místní diváky, kteří prožívali představení velmi intenzivně.

Hudebního nastudování se ujal vynikající mladý německý dirigent Christian von Gehren a je nesporné, že měl velkou zásluhu na úspěchu inscenace. Mohl se při její přípravě opřít o důkladnou znalost díla, které zná od roku 1999, kdy je nastudoval s Vídeňskými symfoniky pro světovou premiéru na festivalu v Bregenzi jako asistent Ulfa Schirmera. Českému publiku se Christian von Gehren představil v lednu 2005 v Brně, kde dirigoval s velkým ohlasem pohostinské vystoupení Řeckých pašijí se souborem anglické královské opery Covent Garden na závěr Českého roku hudby. Díky jeho schopnostem a nasazení se zpěváci i orchestr hned při svém prvním setkání s dílem Bohuslava Martinů vzepjali k mimořádnému výkonu. Až na Manolia (Keith Olsen ) byli všichni sólisté Řeci. Jelikož však opera v Řecku nemá velkou tradici, většina z nich působí v zahraničí. Svým hereckým potenciálem mne velmi zaujal přesvědčivý kněz Fotis (Filippos Vazakas ). Impozantní kněz Grigoris (Dimitris Kasioumis ) dobře zachytil drama člověka, konajícího zlo nikoliv z vlastního přesvědčení, ale ve víře, že je to správně pro vesnici a pro zachování neotřesitelné autority církve. Hvězdou inscenace byl Manolios v podání amerického tenoristy Keitha Olsena. Ten se nebál ukázat určité rysy podivínství, kterými se Manolios vyznačuje v Kazantzakisově románu a přidal k nim dokonce i mírné náznaky jisté agresivity, zejména ve scéně v níž prudce odstrčil Panaita/Judase, ucházejícího se o jeho přízeň. Scénu vraždy zahrál Keith Olsen s takovou naléhavostí, až část publika vykřikla hrůzou. Roli Komentátora svěřila Pamela Howard netradičně ženě, velmi expresivně ji ztvárnila populární řecká herečka Lina Lampraki . Z menších postav vynikli vnitřně rozervaný Panait/Judas (Dimitris Nalmpantis ), dobrácký Janakos (Aaron Ovadias ) a hlavně hlasově dobře disponovaný Kostandis (Akis Lalousis ). U Kateřiny (Katerina Karatza ) rušily občasné intonační a rytmické nepřesnosti, naopak Lenio (Olga Xanthopoulou ) zaujala příjemným hlasovým i hereckým projevem.

V Soluni zazněl poprvé původní úvod první verze Řeckých pašijí, až dosud všechny inscenace akceptovaly rozhodnutí Ulfa Schirmera, dirigenta světové premiéry v Bregenzi, nahradit je prvními takty předehry z druhé verze. Bude zajímavé sledovat, zda se příští nastudování budou přiklánět k silnému hlavnímu tématu, exponovanému v úvodu druhé verze opery, nebo k neutrálnějšímu začátku verze první. Na představení se podíleli vedle členů Soluňského národního divadla umělci z několika dalších balkánských zemí - místní kvalitní operní sbor byl doplněn několika bulharskými zpěváky a v orchestřišti usedl výborný operní orchestr Národního divadla v Temešváru . (Soluňský symfonický orchestr údajně odmítl dílo provést, pokud neobdrží příplatek za "velké množství not.")

Velmi vhodným doplňkem celé akce byla výstava pořádaná kurátorem Muzea Nikose Kazantzakise. Byly na ní ke spatření mimo jiné originály dopisů Martinů Nikosi Kazantzakisovi, popřípadě později jeho vdově a řecký dokumentární film o spolupráci Martinů s Nikosem Kazantzakisem, v němž hovořili též profesorka Růžena Dostálová a profesor Jaroslav Mihule.

Jsem zvědav, zda dojdou naplnění hlasy, které již v průběhu generálních zkoušek a pak zejména po premiéře prohlašovaly Řecké pašije za potenciální řeckou národní operu. Jisté je, že toto uvedení potvrdilo virtuozitu Bohuslava Martinů v práci s divadelními prostředky, jeho neomylnou schopnost vytvořit zdání naprosté autenticity, kterou střídavě navozuje a zase opouští, aby diváka upozornil, že je "jen" na divadle. Premiérové uvedení se setkalo s mimořádným ohlasem, který dokládá i závěr kritiky z anglické verze řeckého deníku Kathimerini: "The opera was a once-ina-lifetime experience for the people in Thessaloniki."

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.