čtvrtek, 4. říjen 2001

Ramón Vargas - Tenorista zrozený pro Bel Canto

Napsal(a) 

Mexický tenorista RAMÓN VARGAS začínal podobně jako mnozí jiní budoucí profesionální zpěváci: v dětském sboru.Od devíti až do třinácti let zpíval soprán v chlapeckém sboru baziliky v Guadalupe. Od útlého věku tak mohl vstřebávat hudbu Haydna, Mozarta, Bacha, ale také gregoriánský chorál nebo Palestrinu. Dodnes si pochvaluje svého prvního učitele Antonia Lopeze. "Dovedl mne k tomu, abych zpíval celým tělem, bez falzetu, který se praktikuje v mnoha chlapeckých sborech," vysvětluje Vargas. I po letechse setkává se svými bývalými spolužáky, kteří prý stále milují klasickou hudbu. "V Německu má hudební výchova velkou tradici a je přirozená. Naproti tomu v Mexiku přicházejí děti s klasikou sotva do kontaktu," dodává pěvec.

Vargas nicméně začal studovat pedagogickou školu, protože se chtěl stát učitelem. Pak ale po delším čase potkal svého někdejšího učitele ze sboru a ten ho přemluvil, aby pokračoval ve studiu zpěvu. Dokonce ho dovedl ke svému vlastnímu pedagogovi, tehdy už starému pánovi. Jenže ten chtěl z Vargase hned udělat hrdinného tenora. Ve 22 letechuž ho nechal zpívat Komedianty a Aidu. Důsledkem takové výuky bylo, že Vargas se po roce ocitl v krizi a nějaký čas trvalo, než se jeho hlas vzpamatoval. Ale aspoň má od té doby jasno ve vztahu pedagog-žák: "Nesmí v něm existovat žádné - musíš. Nebo - nesmíš. Úkolem učitele je podporovat a rozvinout to přirozené v každém jedinci. Jenže výuka zpěvuje dnes byznys. Četl jsem, že v New Yorku je dva tisíce soukromých učitelů zpěvu. Aby se uživili, musí mít každý aspoň dvacet žáků. A kde mají pak všichni tihle zpěváci hledat uplatnění?"

Roku 1982 Vargas zvítězil v národní pěvecké soutěži a začal dostávat první úlohy na scéně opery v Mexiko City. Když mu bylo 21 let, doslechl se o pěvecké soutěži Enrica Carusa v Miláně, opustil rodné Mexiko a vydal se i s manželkou do Evropy. Mezi pětadvaceti tenoristy s přehledem zvítězil. "Rozhodli jsme se zůstat v Evropě - ačkoli jsme s sebou měli jen letní oblečení," poznamenává s úsměvem Vargas. S odstupem času si nicméně k pěveckým soutěžím vytvořil spíše rezervovaný postoj. "Člověk se tam naučí zpívat pod psychickým tlakem, to je nutné a důležité. Ale neměl by si dělat iluze. Vítězové jsou často stanoveni předem," tvrdí Vargas.

Následující dva roky se Vargas zdokonaloval v operním studiu ve Vídni. "Byla to důležitá zkušenost, také proto, že jsem tam hodně viděl a slyšel - například i moderní opery. V Mexiku jsem už zpíval velké party, ale tady jsem znova začínal od malých. Zpočátku jsem byl zklamán, ale zpěv potřebuje čas." Poté následovala angažmá v opeře v Lucernu, kde byl tehdy hudebním ředitelem dirigent Marcello Viotti. Pod jeho vedením si Vargas nastudoval mnoho belcantových rolí, které se měly stát základem jeho repertoáru. Důležitým mezníkem v jeho kariéře bylo vystoupení v Bologni v Rossiniho Mojžíšovi . Od té chvíle dostával řadu nabídek. Roku 1993 debutoval v La Scale jako Edgar, o tři roky později v Covent Garden. A jak už to bývá, jeho jméno proslavily mnohé záskoky za renomované kolegy. Tak jednou Vargas na poslední chvíli nahradil proslulého Chrise Merritta na koncertě v Mnichově, jindy zase zaskočil za Luciana Pavarottiho v Metropolitní opeře. Ještě roku 1999 v Madridu zaskakoval za Alfreda Krause ve Wertherovi . "Nebylo to lehké. Pro španělský tisk i veřejnost byl Kraus něčím zvláštním. Dokonce se ozvaly hlasy, že představení by mělo být zrušeno. Měl jsem jedinou možnost: prosadit své vlastní pojetí této postavy." A jaký je Werther podle Vargase? "Je to revolucionář. Je proti všemu. Přijde do malého města a zamiluje se do vdané ženy. Žije pro své city. Musíme ale vzít v úvahu, že Goethův Werther není totožný s Massenetovým. Navíc po těch letech se figura změnila. Vidím ho dnes jako trochu neurotického, moderního, ne tak intelektuálního, spíš spontánního sangvinika."

V současnosti patří Vargas k nejuznávanějším představitelům lyrického belcantového oboru. Základem jeho repertoáru jsou díla Donizettiho, Belliniho, zpívá také Massenetova Werthera, z Verdiho především Fentona a Vévodu. Velké úspěchy slaví s Rossinim. Jeho virtuózní party ozvláštňuje nejen dokonalou technikou, pohyblivostí, dech beroucími oslnivými výškami, ale i nezaměnitelnou barvou hlasu a senzibilitou. "Rossini se musí zpívat krásně, musí v něm být barvy," tvrdí Vargas.

Individuální témbr, cit pro psychologickou dimenzi každé postavy, pro jemné odstíny, potvrzují i Vargasovy nahrávky. Ramón Vargas podepsal exkluzivní smlouvu s firmou RCA Red Seal. Jeho častou partnerkou před mikrofony je další hvězda této nahrávací společnosti - bulharská mezzosopranistka Vesselina Kasarova. Společně natočili Donizettiho Favoritku , Massenetova Werthera , Rossiniho Tancreda , Belliniho Kapulety a Monteky . Vargas také vydal několik sólových recitálů. Jeho lehký světlý tenor získávána plnosti, a tak ani není divu, že po hudbě jemu nejbližších skladatelů jako je Bellini nebo Donizetti se nejnověji odvážil do těžšího oboru: natočil ryze verdiovské album, na němž nechybí dokonce ani Ernani či pověstná stretta Manrika z Trubadúra . Ohlasy nejsou tak jednoznačné, jako u předešlých projektů. Při poslechu nahrávky je skutečně znát, že v porovnání se staršími snímky se Vargas přece jen dostává někdy na hranice svých (nynějších) možností. Čas ale nejlépe ukáže, kudy povedou další umělecké cesty tohoto mimořádně nadaného a pro dalších několik desítek let velmi slibného umělce.

Narodil jste se v Mexico City, jedné z  nejlidnatějších metropolí světa, o kterém si lidé v České republice myslí, že je městem velkých kontrastů a kde žije mnoho lidí ve velké chudobě. Byl to velký problém stát se operním pěvcem? Mexiko je opravdu zemí protikladů. Pocházím z typické mexické rodiny střední třídy. Narodil jsem se jako sedmé dítě z devíti sourozenců. Rodiče museli tvrdě pracovat, aby tak početné potomstvo vůbec uživili. Přesto si myslím, že úsilí, které do nás rodiče vložili, jsme já i moji sourozenci dokázali maximálně zhodnotit. Proto se v naší rodině setkáte s nejrůznějšími profesemi: právníkem, novinářem, učitelem, inženýrem, účetním a dokonce i knězem. Stát se operním pěvcem nebylo v takovém společenství vůbec nic neobvyklého.

V svém rodišti jste zvítězil v Carlo Morelli Competition a soutěžní úspěchy jste dobyl i v Itálii. Čím to bylo pro vás užitečné? Abych řekl pravdu, pouze dva konkurzy mi přinesly něco významného. V první řadě to byla soutěž Carla Morelliho v Mexiku (1982), protože po ní jsem se rozhodl nastoupit dráhu operního zpěváka. A na druhém místě to byl konkurz Enrica Carusa v Miláně, díky kterému jsem měl možnost zůstat v Evropě. Žádná z těchto soutěží však neměla mezinárodní dosah a neskončila uzavřením smlouvy. Podle mého názoru existuje příliš mnoho konkurzů, které jsou často využívány spíš jako politická než umělecká akce; bývají obvykle tendenční, což je eufemismus, abychom nemuseli říkat "předem připravené" nebo "prodané". V každém případě si myslím, žeje rozhodně důležité se jich zúčastňovat. Dávají soutěžícímu příležitost, aby se konfrontoval sám se sebou. A pokud na ně pohlížíme z jistého odstupu, mohou být dokonce i užitečné pro umělcův rozvoj.

V typologiích vašeho hlasu čteme v novinářských ohlasech charakteristiky jako například "typický tenor bel canta", "amoroso voice", "ideální tenor spinto". Jak byste svůj hlas charakterizoval vy? V žádném ohledu nejsem tzv. tenor "spinto." Také si nemyslím, že můj hlas by měl tak výraznou charakteristiku, aby musel být specificky definován. Postupně jsem svůj repertoárový rozsah "měkkého lyrika" (lírico ligero, pozn. překladatele) rozšířil, až jsem zvládl repertoár opravdového "lyrika." Považuji se však každopádněza umělce, který si váží hudby, publika a sebe sama. Domnívám se, že díky technice jsem schopen vyjádřit hlasem svoje pocity, a to ze mne pravděpodobně dělá interpreta s jemnějším, vybroušeným projevem. Zpívám všechno, co je v souladu s mými city a co mi dovolí hlas. Nezáleží vůbec, zda jde o "bel canto", "romantismus", "verismus", "baroko"či jiný směr.

Když se rozjížděla vaše mezinárodní kariéra, slavil jste mimořádné úspěchy s Rossinim a Donizettim. To ostatně dosvědčuje vaše CD u firmy Claves a hostování na rossiniovském festivalu v Pesaru. Nedávno vyšla deska, která je poctou Giuseppe Verdimu. Znamená to, že hlas vás vede k dramatičtějším rolím? Chtěl byste zpívat třeba i Verdiho Otella? Myslím si, že v současné době ani v blízké budoucnosti nebudu zpívat roli, která se vyznačuje vokální charakteristikou Verdiho Otella a je příznačná pro dramatický tenor. Můj hlas se postupně vyvíjel na základě získávání zkušeností a uměleckým vyzráváním. Jako člověk jsem se taky hodně změnil od chvíle, kdy jsem začal profesionálně zpívat. Hlas je veliké tajemství. Jak to, žese někomu hlas časem mění? Proč mají někteří operní pěvci po celý umělecký život určitou charakteristiku hlasu, která se nemění, a jiným se mění? Proč se některý hlas stává léty krásnější, a jiný naopak ztrácí lesk? Je to důsledek techniky nebo repertoáru? Je snad způsob, jak hlas používáme, věcí inteligence, genetického kódu nebo zeměpisného původu? Na to nikdo nedokáže dát správnou odpověď. Pokud se týká mě, v průběhu let jsem získal hlasový rozsah a jistotu a přitom neztratil flexibilitu, kterou se můj zpěv vždycky vyznačoval. V současné době mohu zpívat prince Ramira v Rossiniho La Cenerentole i Verdiho Dona Carlose . To pro mne není žádný hlasový ani technický problém.

Co je podle vás základem bel canta? Jaké doporučení byste adresoval začínajícím českým zpěvákům? Bel canto doslovně znamená "krásný zpěv". V dějinách opery se tak rovněž nazývá období, které sahá od Rossiniho po Donizettiho. A právě tehdy se zpěv rozvinul do největší velkoleposti, vokální technika se pročistila a hlas se stal absolutním protagonistou. Na scéně se tenkrát objevili kromě jiných virtuózů i Colbran, García, Viardot, Malibran, Rubini a Duprez. Verdi navázal na dědictví bel canta, transformovalho a na základě slova a dramatické akce vtiskl hudbě úplně jiný význam. Ve všech raných dílech Verdiho a téměř ve všech kompozicích jeho středního období jsou přítomny charakteristické rysy bel canta. To na interprety klade značné nároky, pokud se týká kvality hlasu a zvládnutí belcantové techniky. Z tohoto pohledu můžeme říci, že bel canto předpokládá hudební a zejména vokální preciznost, požadovanou skladateli tohoto období. Mladým interpretům proto radím, aby od sebe vyžadovali přesnost a nenechali se zlákat falešnými veristy (z období po Verdim), kteří kladli hlavní důraz na předvádění rozjitřených citů a krásný zpěv přitom zaměňovali za nevkusnou efektní přemrštěnost určenou pro diváky "v přízemí". Neměli bychom zapomenout, že Verdi i Puccini komponovali plně v duchu 19. století.

V posledních přibližně deseti letech se objevilo více vynikajících tenoristů z jižní části amerického kontinentu než tomu bylo předtím. Vedle vás to jsou například José Cura, Juan Diego Flórez nebo Marcelo Álvarez. Čím to je, že tento kout světa dává teď světu víc špičkových hlasů nežli Itálie, kolébka operního zpěvu? Jsem přesvědčen, že v současné době se vytvořily poměrně příznivé podmínky pro nástup nové vlny dobrých latinskoamerických tenorů. Připomeňme, že vždycky bylo hodně významných operních pěvců, kteří pocházeli z jiných zemí a byli pro Italy soupeři - García, Gayarre, Lazaro, Duprez, Nourrit - a ve 20. století, máme-li mluvit pouze o tenorech, například Wunderlich, Kiepura, Till, Vinay či Lemeshev. Vzhledem ke skutečnosti, že Latinská Amerika z historického pohledu byla otřásána společenskými konflikty a hospodářskou nestabilitou, došlo ke zpoždění v různých oblastech, včetně kulturní a umělecké sféry. Jakmile však nastalo období stability, sociálního a ekonomického růstu, nastoupila nová generace umělců, přesněji řečeno operních pěvců - Cristina Gallard, Verónica Villarroel, Tito Beltrán, Aquiles Machado, Marcelo Álvarez a José Cura - i generace nejmladší, o které určitě brzy uslyšíme. Proč Itálie, až na několik výjimek, nemá v současnosti mezinárodně uznávané tenory? Na to nedokážu odpovědět, ale zdá se, že nástupce Pavarottiho nebude patrně z Itálie.

Podle letos vydané nahrávky s Verdiho áriemi by se zdálo, že vaším nejoblíbenějším skladatelem je právě Verdi. Máte ještě další skladatele nebo konkrétní díla, která jsou vašemu srdci velmi blízká? Chtěl bych říct, že desku s Verdiho hudbou jsem natočil především ze dvou důvodů: Za prvé, protože ho mám velice rád. Verdi je mistr zpívaného slova. Takzvaná "recitace při zpěvu" dosáhla vrcholu ve Verdiho tvorbě. Jako hledající umělec se domnívám, že adekvátní interpretace jeho skladeb představuje vždy velkou zkoušku, kterou člověk musí podstoupit a vychutnat. Druhým důvodem je skladatelovo kulaté výročí, sto let uplynulých od jeho smrti. Chtěl jsem využít této příležitosti, vzdát mu hold a přednést několik árií a cavatin, které dosud byly interpretovány velice málo nebo téměř vůbec - například alternativní árie z oper Attila, Ernani a Sicilské nešpory . Jsou však i další skladatelé, které velice rád interpretuji, jako třeba Rossini, Donizetti, Gounod a Massenet.

O tenoristech se říká, že jsou hodně pověrčiví a podvědomě se obávají, aby jednou nezklamali třeba na vysokém C. Míváte před představením trému a jestliže ano, čím ji zaháníte? Přiznávám, že téměř všichni operní pěvci jsou víceméně pověrčiví. My tenoři jsme možná o něco pověrčivější než ostatní. Snad je to tím, že se od nás očekává víc než od jiných hlasových skupin. Sám jsem "pověrčivý rozumně"; trochu je to pověrčivost vrozená, a řekněme tak trochu pro legraci. Když už nastane takový případ, možná je to taky proto, abych se v některých situacích vyhnul vlastní odpovědnosti a vinu dával osudu. Rozhodně bych si však nedovolil být podělaný strachy právě ten den, kdy zpívám! A když už se mi něco podobného přihodí, nedovolím, aby kdokoli vstoupil do mé šatny (člověk nikdy neví).

Přestože dráha zpěváka není tak dlouhá jako kariéra dirigenta, musí se udržet v dobré kondici několik desítek let. Jak pečujete o svůj hlas a fyzickou kondici? Máte nějakou speciální hygienu hlasu? Nekouřit, nestýkat se s kuřáky ani nenavštěvovat místa, kde je hluk a kde musíte křičet, abyste se s ostatními dorozuměl. To jsou moje hlavní zásady. Také škodí příliš časté účinkování, protože nejhorším nepřítelem hlasu je únava.

Zpěv je pro vás jistě nejen povoláním, ale i životní vášní. Máte dost času na svou rodinu, případně na své hobby? Bohužel nemám dostatek volného času, abych se mohl věnovat své rodině, jak bych chtěl. Každé letní prázdniny trávím se svým synem Fernandem (pozn. L.S.: je mu šest let) . Když vystupuji v USA, je to snazší vzhledem k blízkosti Mexika, kde moje rodina žije. Rád hraji šachy a čtu, především klasiky: Cervantese, Goetha, Danteho. Na dlouhých cestách mne doprovázejí latinskoameriští autoři jako například Neruda, Fuentes, Carpentier nebo García Márquez.

Dnešní svět je hodně globalizovaný. Vystačí vám pro komunikaci pouze angličtina nebo musíte používat i jiné jazyky? Domluvit se cizími jazyky je pro mne prakticky nutnost. Kromě mateřské španělštiny ovládám ještě italštinu, jazyk, který miluji a umím docela dobře; také němčina mne fascinuje (ne nadarmo je považována za jazyk básníků); angličtina je užitečná a v současné době téměř nezbytná; mluvím také trochu francouzsky, ale tam jsou mé vědomosti nejslabší. Číňané říkají, že jazyk, který ovládáš, je něco jako další prožitý život. V tom jim dávám za pravdu. To, co člověk žije a čemu se v cizím jazyce naučí, je cosi nádherného.

Vedle Verdiho vyšel nedávno další nahrávácí projekt - Mexico Lindo. Je to návrat k vašim kořenům? Co může posluchač od této desky očekávat? Natočil jsem celou řadu oper, mimo jiné Zaira, Il barbero di Siviglia, Tancredi, Mahometto II, Capuleti e i Montecchi, La Favorite, Werther, Alzira ; nahrávky recitálů dávají dohromady vysoké číslo. México lindo je pokusem uplatnit osobní vizi, pokud se jedná o lidovou hudbu v mé vlasti; zdůrazňuji slovo "pokus", protože mexická lidová hudba je velice bohatá.

Již řadu let nahráváte exkluzivně pro firmu BMG. Jaký je rozdíl v práci pro malou firmu jako je Claves a nadnárodní koncern? Máte méně nebo více svobody v dramaturgii? Při výběru repertoáru, který chci natáčet, mívám obvykle volnost. S gramofonovou společností se samozřejmě musíme dohodnout, aby výběr byl efektivnější než celý repertoár. Pracovat pro velké nakladatelské domy přináší obrovské výhody, mimo jiné i lepší distribuci a reklamu.

Chtěl byste jednou něco zpívat z české hudby? To bych velice rád. Zejména roli prince z Rusalky , je to překrásná opera. Jde však o repertoár, na který bych se musel dostatečně dlouho připravovat, abych ho zvládl co nejlépe. Jako první krok by to chtělo hlubší studium textu a výslovnosti.

Jistě plánujete s velkým předstihem. Mohou se čtenáři HARMONIE těšit na to, že zařadíte do svého itineráře i Českou republiku? Bohužel teď nemám v plánu zpívat operu v České republice, ale 16. listopadu budu poprvé účinkovat v Praze, v Rudolfinu, na koncertě uspořádaném společně s Českou filharmonií. Doufám, že se uvidíme!

(připravili Luboš Stehlík, Dina Šnejdarová, Věra Drápelová ve spolupráci s BMG Ariola)

odkazy

www.ramonvargas.com

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.