čtvrtek, 10. březen 2022

Rafał Blechacz: Nejdůležitější není národnost, ale citlivost

Napsal(a) 

Rafał Blechacz, foto Marco Borggreve Rafał Blechaczfoto: Marco Borggreve

Dramaturgii orchestru FOK se podařilo získat fenomenálního polského pianistu Rafała Blechacze jako záskok za onemocnělého Eugena Indjiče. Jeho plánované vystoupení v únoru v Mozartově Klavírním koncertu c moll bylo příležitostí natočit krátký rozhovor a nahlédnout do světa jednoho z nejpozoruhodnějších pianistů mladší generace.

V sobotu budete hrát v pražském Rudolfinu Bacha, Beethovena, Francka, Chopina. Nejprve se ale zeptám na Mozartův Klavírní koncert c moll, po generální zkoušce ve Smetanově síni. Mám na něj velké vzpomínky, začal jsem se tento náročný koncert učit jako velmi mladý, bylo mi tak třináct let, když jsem poprvé hrál první větu koncertu c moll právě s Hummelovou kadencí, kterou hraju i v Praze. Bylo to také moje první vystoupení s orchestrem v Toruni, opravdu důležitý okamžik a mám ten koncert velmi rád. Pro Mozarta je netypický, protože jak známo má Mozart jen dva koncerty v mollové tónině – č. 20 d moll a pak tento č. 24 c moll. Ten v tónině d moll je mnohem populárnější – ale ten c moll považuju za jeden z nejzajímavějších. První věta je velmi dramatická, jsou tam vznešené i hrdinské pasáže, druhá věta je neobyčejně půvabná, je ta mnoho smířlivých a optimistických pasáží. Třetí věta je variační, a každá variace je naprosto rozdílná, má jiný charakter, jiný emocionální náboj. Myslím, že to je také nejobtížnější věta tohoto koncertu, protože atmosféra se mění mnohokrát a pro orchestr a hudebníky je docela obtížné zachytit správnou náladu a rovnováhu mezi klavírem a nástroji v každé z těch variací.

Podobá se Mozart v něčem Chopinovi, třeba ve stylu interpretace? Ano, Chopin miloval Mozarta, jeho opery, a Mozartova hudba byla pro Chopina velkou inspirací – ale styl je naprosto rozdílný. Mozart je klasicistní, zatímco Chopin byl více inspirován brilantním slohem – i Hummelova kadence je trochu víc romantická. Mozart nepředepsal koncertu žádnou kadenci pro 1. větu, a já chci ukázat o trochu rozdílný styl, než jaký je v celém zbývajícím koncertu. Ale jinak je mozartovský styl je naprosto rozdílný, Chopin úplně jinak používá rubato tak typické pro romantickou hudbu, ale když se na to podíváme z hlediska proměn harmonie, tak někdy můžete měnit harmonie a zároveň trochu měnit tempo. Ale jinak je to pořád Mozart, musíte také najít krásný zvuk, podobně jako v opeře, aristokratický a velmi elegantní. Artikulace, přesná artikulace je velmi důležitá, nikde příliš ostrá, ale jasná a čistá.

Nahrál jste zatím Preludia, oba Chopinovy koncerty, všechny Polonézy… Jak byste popsal svou dosavadní cestu dílem Fryderyka Chopina, nejen z hlediska vašich nahrávek. Samozřejmě není možné hrát Chopina pořád… S Chopinovou hudbou jsem se poprvé setkal, když mi bylo deset let – a první dílo, které jsem hrál veřejně, bylo Nokturno op. 33 č. 2. Bylo to v rámci polské klavírní soutěže věnované Bachovi, ale účastníci museli zahrát také jednoho Chopina. A když jsem začal Chopina hrát, okamžitě jsem si uvědomil, že to je úžasná hudba, ta pravá, které patří moje srdce i celá osobnost. Jeho typická atmosféra, typické harmonie a úžasná poetičnost… Chtěl jsem se jím hned zabývat dál a to jsem také udělal. Ale důležité pro mě bylo hrát také jiné skladatele, například díky Debussymu a francouzské hudbě jsem získal větší citlivost pro barvy a proměny ve zvuku. To je velmi důležité také pro Chopina. Také jsem hrál Mozarta a Beethovena, klasicistní repertoár je pro Chopina neméně důležitý, můžeme to slyšet v jeho sonátách nebo koncertech – tam můžete slyšet, že struktura je velmi čistá, klasická – ale duch je zcela jiný, romantický. A je důležité najít, jaký druh inspirace byl pro Chopina důležitý. A jinak myslím, že moje vlastní interpretace Chopina se trochu proměnila, nejsou to asi velké změny, ale když porovnávám starší nahrávky ze soutěže a ty dnešní, slyším některé rozdíly. Dnes jsem svobodnější ve volbě tempa, například v přirozenějším zacházení s rubatem, možná mám také jiné názory, jak ukázat polyfonní strukturu. To zase díky interpretaci Bacha.


Když jsem začal Chopina hrát, okamžitě jsem si uvědomil,
že to je úžasná hudba, ta pravá, které patří moje srdce i celá osobnost.


Jak často se potkáváte se slavným polským klavíristou Krystianem Zimermanem? Ano, jsme v kontaktu. Vloni v říjnu jsem hrál v Japonsku a Krystian Zimerman zahájil své recitálové turné krátce po mně. Bohužel jsme se nemohli potkat kvůli karanténě, takže když jsem začínal hrát v Tokiu, on byl zrovna v karanténě – a když pak hrál, musel jsem už odletět do Evropy. Ale vídali jsme se často, mluvili spolu o mnoha věcech, které se týkají hudby, ale nejen jí. Vztah s ním pro mě byl velice důležitý hlavně na začátku umělecké dráhy, po vítězství v Chopinově soutěži roku 2005. Dal mi mnoho rad, pamatuji si mnoho důležitých slov…

Spolupracujete dál s vydavatelstvím s Deutsche Grammophon? Ano, brzy vyjde mé další sólové album, na kterém je Sonáta č. 2 b moll a č. 3 h moll Fryderyka Chopina, dále Barcarola a Nocturno op. 48.

Nahrál jste Preludia, ale pak také kompletně všechny Polonézy – proč právě ty? Je to velmi polská hudba, typický polský tanec – ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem si vybral tento repertoár. Hlavní bylo, že jsem tyto skladby hrál, zvláště Polonézu-Fantazii a Polonézu op. 53. Hrál jsem je na recitálech všude na světě a získal s nimi zkušenosti. Pak jsem se rozhodl jít do studia a nabídnout interpretaci všech těchto neuvěřitelných skladeb.

Je pro interpretaci Chopina důležité být Polákem? Jak vnímáte polské cítění této hudby? Ano, jsem velmi hrdý na Chopina a jako Polák jsem hrdý, že ho mohu hrát. Někdy je pro mě snadnější rozumět Chopinovu hudebnímu stylu – zejména když hraju Mazurky nebo Polonézy, je tam mnoho charakteristických detailů pro polské tance, zrovna tak v koncertech, poslední věta Klavírního koncertu č. 2 je třeba typický tanec krakowiak. Polská lidová hudba je velkou inspirací pro Chopina. Ale obecně není nutné být Polák, abyste mohli dobře hrát tuto hudbu, je mnoho umělců, kteří hrají Chopina dobře, nejsou Poláci a přitom ho cítí, rozumí stylu i v polonézách a mazurkách. To nejdůležitější není národnost, ale senzibilita, citlivost – protože díky tomu můžete rozumět jednotlivým skladbám, můžete rozumět jejich logice a jejich myšlence.

Co vám přinesly poslední dva roky, pro všechny hudebníky tak náročné… Pozitivní bylo, že jsem mohl trávit čas ve svém domě, zažil mnoho důležitých momentů se svou rodinou, i když to bylo někdy obtížné. Ale samozřejmě mi chybělo publikum, rušil jsem mnoho koncertů a recitálů, což je vždycky obtížné. Mnoho skladeb jsem také nastudoval – ale to není totéž, když jste sám v místnosti jenom s klavírem. Musím cítit energii z publika, a potřebuju sdílet emoce s jinými lidmi, během pandemie to nebylo možné, což je velmi smutné.

Máte rád streamování a přenosy online? Zapojil jste se do nich? Hodně muzikantů to udělalo, a bylo to velmi důležité pro publikum. Myslím, že to byla dobrá myšlenka, ale osobně nejsem velký fanoušek tohoto způsobu provozování hudby. Podílel jsem se jen na jedné komorní nahrávce s houslistkou Bomsori Kim – ale jinak jsem čekal na normální příležitosti koncertovat, vidět a cítit živé publikum. Naštěstí se situace mění a vrací se normální koncertní život.

Studoval jste dokonce filosofii na Koperníkově univerzitě v Toruni, máte čas se jí dál věnovat? A kterým tématům? Ano, přál bych si mít víc času, abych mohl studovat filosofické knihy. Ale dělám to dodnes, je to zajímavé a velmi mi to pomáhá i v práci klavíristy. Zajímal jsem se hodně o filosofii hudby a estetiku, takže jsem se soustředil na knihy o interpretaci, na otázku svobody interpretace uměleckého díla, jestli má nějaké limity anebo ne, jestli existuje v interpretaci úplná svoboda anebo ne. Při práci mi byly velkou inspirací knihy polského filosofa Romana Ingardena, který byl žákem německého filosofa Edmunda Husserla. Napsal knihu o identitě hudebního díla. Po jejím přečtení jsem získal mnohem větší povědomí o své práci a o své roli klavíristy a umělce. Velmi zajímavé texty má také o estetické zkušenosti, tam jsem si zase lépe uvědomil situaci, ve které je klavírista na koncertním pódiu, při kontaktu s publikem – to, jak publikum spoluvytváří interpretaci. Díky publiku v sále se interpretace neustále mění, lidé v sále dokáží vytvořit atmosféru, která pomáhá dovést umělce k nějaké individuální interpretaci během koncertu. Dodnes se vracím k filosofickým knihám, nejen k filosofii hudby, ale i klasické filosofii – Platónovi, Descartovi, Leibnizovi. Důležitým tématem je také metafyzika v hudbě, například když hrajete Bacha, cítíte v něm jakousi metafyzickou atmosféru.

, foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Proto hrajete na pražském recitálu vedle sebe Johanna Sebastiana Bacha a Césara Francka? V programu toho recitálu je mnoho podobností mezi skladbami navzájem. U Bacha i Francka je zvláštní příbuznost s varhanní hudbou. Celá první polovina koncertu je v tónině c moll a druhá polovina je v h moll – to má vazbu na barokní tradici, kde každý kus byl prováděn v trochu jiné tónině, například když hrajete Bachovu Partitu c moll, tak zní v h moll. Je zajímavé, pokud se skladby takto navzájem inspirují. V mém programu je také mnoho polyfonie, je v Bachově Partitě a stejně tak v Beethovenově Sonátě č. 5 c moll a Variacích c moll, samozřejmě také ve Franckovi – a v Chopinova Sonáta č. 3 obsahuje zejména v první větě mnoho vícehlasých pasáží. Přímo vybízejí k tomu ukázat různé hlasy, různé barvy… Jinak je třetí sonáta co do formy hodně klasická, v tom může být podobnost s raným Beethovenem, ale rozdíl je v duchu této hudby. Vždy je dobré hledat podobnosti, ale také rozdíly.

Nemohu se nezeptat na váš vztah k české hudbě… Samozřejmě, pokud jde o Chopina, tak jeho první učitel klavíru měl české kořeny. A Chopin také prováděl koncert českého skladatele Vojtěcha Jírovce, ten bych začal hrát, protože jsem chtěl vědět, jaký druh hudby Chopina v dětství zajímal. To byla zajímavá zkušenost. Také jsem se už chystal hrát Dvořákův klavírní koncert, vystoupení v Londýně se nakonec neuskutečnilo, ale určitě bych se k němu chtěl vrátit a provádět ho. Ten koncert je mému srdci zvláštně blízký. A samozřejmě, ať hraju kdekoli na světě, velmi často slyším Dvořákovy symfonie, a jsem rád, že jsou tak populární v Americe. Když hraju Klavírní koncert e moll, je v druhé polovině programu nějaká Dvořákova symfonie, což jde velmi dobře dohromady. Velmi ryzí a krásná hudba.

Sledujete někdy politickou situaci v Polsku, zajímá vás? Zajímám se o tolik věcí, které se týkají hudby, že to mám vlastně jednoduché. Svět politiky se tak často mění s každou novou vládou, že politika není předmět mého zájmu. Možná to není dobře, že nemám žádný zvláštní názor, ale hraju pro mnoho lidí, kteří mají naprosto rozdílné názory a jsem tu pro všechny. Hudba je nad všemi těmito spory, hudba je na nich nezávislá a já se snažím být nezávislý rovněž.

A pokud jde o polskou kulturní politiku? Tam se leccos podařilo, v Katowicích i Wroclavi jsou nové koncertní sály a nedávno jsem navštívil nové Chopinovo muzeum ve Varšavě, a to je opravdu působivé. Je tam k vidění tolik nových věcí pro chopinovské fanoušky, milovníky, zájemce, studenty... Opravdu skvělé.

Pokud jde o klavíry, zůstal jste u Stanwaye, tak jako na začátku? Celkově ano. Koupil jsem si nový loni v létě, a navštívil přímo továrnu v Hamburku, mám doma model D. Zkouším občas hrát na Pleyel a starší typy, abych lépe věděl, jak se hrálo v minulosti a jak vypadala romantická estetika. Téhož se pak snažím dosáhnout na moderním klavíru.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.