Životní škola
Měl pět sester, všechny hudebně nadané, ale jeho nadání bylo nejvýraznější. Začal hrát na klavír i na housle – a od dětství byla jeho setkání s otcem vysokou školou hudby, na kterou si zachoval řadu úžasných vzpomínek: „Můj otec pojímal housle tak, aby rozličná díla nejenom hrál, nýbrž vytvářel s rozličnými tóny. Když jsem byl malý a když jsem ho slýchával cvičit, můj otec na houslích někdy tóny škrábal, tak bych to snad řekl, a hledal, zkoušel nový tón. Chtěl slyšet rozmanité zvuky houslí a dospět k různým stylům. A z těchto škrábaných tónů se najednou vyloupla jako perla nádherná nově zářící věta, byl jsem ohromen, bylo to jako malý zázrak. A tak jsem se ho ptal: ťProč to děláš?Ť – ťVíš, tady musíš hledat jako alchymista zlato,Ť říkával. ťKdyž hraješ Beethovena, musíš hrát Beethovena, a když hraješ Paganiniho, tak musíš hrát Paganiniho, když Mozarta nebo Dvořáka, Čajkovského nebo moderní věci, vždycky musíš pociťovat jinou duši. Musíš najít styl, musíš jinak vést smyčec, musíš jinde pohybovat prstem, vibrato není jediným vibratem na houslích. Jsou různá vibrata, to je třeba cvičit, to vyžaduje práci. Jenom prací a věčným soustředěním na tyto rozličné variace a metamorfózy obsažené v tónu můžeš dosáhnout toho, že pochopíš duši houslí. Duše houslí je cosi podobného, jako lidská duše.Ť Tak mě můj otec vychovával.“
V letech 1929-1933 studoval na Pražské konzervatoři skladbu, housle a dirigování. Moc si nevšímal dobových žurnalistických sporů a kulturní život první republiky vnímal jako jednu velkou duchovní pospolitost v demokratickém ovzduší. „V třicátých letech byla na pražské konzervatoři atmosféra silné hudební jednoty. Žili jsme českou, slovanskou, německou, italskou a také francouzskou kulturou a naši profesoři i žáci byli skutečnou rodinou, která usilovala o to, aby dosáhla něčeho nového. Chtěli jsme něco nového, protože také naše republika byla tehdy nová a mladá, byli jsme mladý a čerstvý národ. Byla to doba soužití Čechů a Němců, chodil jsem do německého divadla a poslouchal jsem tam české opery, které se zpívaly též německy, jako třeba Kleiberovo představení Smetanovy Hubičky . A zase naopak v Národním divadle jsem slyšel česky zpívaného Lohengrina a Tannhäusera a také samozřejmě Wagnera německy v německém a Smetanu česky v českém divadle. Byla to tak samozřejmá harmonie, že jsem si prostě nedovedl představit nic jiného. Stejně tomu bylo v celém kulturním životě.“
Poprvé před orchestrem
V dirigování nebyl žákem Václava Talicha, ale byl do značné míry žákem Talichovy České filharmonie. Debutoval s ní ani ne jako dvacetiletý 24. 1. 1934. V následujícím roce odjel s otcem na turné do Ameriky, kde ho doprovázel na klavír a několikrát řídil americké orchestry. V září roku 1936 už podnikl s Českou filharmonií zájezd po Čechách, kdy v deseti dnech po sobě hrál každý den jiný velký program.
Rychle si budoval repertoár, filharmonie zvyklá tvrdě pracovat, mladého dirigenta všemožně podporovala a nedělala mu naschvály. Když na podzim roku 1937 úspěšně zaskočil za Talicha na zájezdu do Anglie, Skotska a Belgie (dvacet koncertů v rozmezí jediného měsíce), o jeho dispozicích nebylo sporu.
Sám o sobě přesto dost pochyboval a mnohokrát si musel přiznat, že vlastně ještě nic neumí. Díky otevřenosti, přátelské pracovní atmosféře, kterou dokázal navodit, ale i díky čistým morálním zásadám učednická léta výborně zvládl. Později vzpomínal: „Když jednou přijel do Prahy Erich Kleiber, požádal mne, abych mu na jedné zkoušce předem s orchestrem připravil sedmou symfonii Mahlerovu. Bylo mi tehdy třiadvacet, řekl jsem si, proč ne a byl jsem si jist, že to půjde. Začal jsem a už při první větě mě přepadla hrozná tíseň z toho, že vlastně vůbec nic nevím. Nevím, jak do toho, že vůbec nevím, co dělat s taktovkou. Byl jsem tak zoufalý, že jsem poprosil orchestr, aby se rozešel. Nemohu nic dělat, vše bych zkazil, prostě nic neumím. Šel jsem domů a Kleiberovi vše doznal. Kleiber se usmál a řekl mi: můj milý, zapomněl jste dýchat. A tu jsem pochopil, celá kniha by se dala o tom napsat. Každá zkouška, každý koncert byly pro mne lekcemi, pozoroval jsem se jako v zrcadle, kontroloval jsem se, vážil jsem každé gesto. Každou chybu v orchestru hledal jsem nejprve u sebe. Když jsem přesnou analýzou vyloučil vlastní chybu, teprve pak jsem korigoval orchestr.“
Rozhodující okamžiky
První válečná léta prožil jako šéfdirigent Janáčkovy opery Zemského divadla v Brně. Přišly zcela nové zkušenosti operního dirigenta, budování širokého repertoáru (od Prodané nevěsty přes Kouzelnou flétnu až po první české uvedení Berliozových Trójanů ) – až do uzavření divadla roku 1941. Velkou národní manifestací bylo také turné, které v letech 1939 a 1940 uspořádal Jan Kubelík. Byl to cyklus koncertů, na nichž hrál během deseti večerů deset různých programů, asi třicet houslových koncertů s orchestrem, na každém koncertě sedm nebo osm přídavků, ani jeden kus se nehrál dvakrát. Byl to vlastně souhrn jeho celoživotní práce, a Rafael otce doprovázel, tentokrát už jako dirigent.
Začátkem roku 1940 však vážně onemocněl na zápal mozkových blan a léčení ho na pět měsíců vyřadilo ze všech aktivit. Nejtěžší okamžik přišel na konci roku. Nedlouho po uzdravení z nemoci jeho otec 5. 12. 1940 zemřel. Znovu musel hledat sám sebe, ale zároveň jednoznačně věděl, že v něm jeho otec žije dál. Málokdy se stává, aby syn geniálního umělce byl podobně výraznou osobností. Vzácné spojení lásky, uměleckého zázemí, inspirace i pevných mravních zásad postupně vydalo své plody.
Velkou většinu děl, která hrál později se světovými orchestry, nastudoval poprvé s Českou filharmonií. Když se v roce 1941 stal jejím šéfdirigentem, bylo to ve velmi těžké situaci. Nesměla být uváděna díla židovských autorů, a postupně také ruských, anglických a francouzských. Z německých autorů však hrál nejčastěji Mozarta a Beethovena, nacisty protěžovaného Wagnera zcela minimálně. A pokud jde o českou hudbu, je až neuvěřitelné, co všechno nacistické cenzuře uniklo. Programy s českou hudbou tvořily víc jak polovinu Kubelíkova repertoáru. Je známá věc, že umění je ve válečných letech prožíváno mnohem hlouběji. A co během války stihlo uzrát, dostalo křídla v letech poválečných.
Křídla svobody
Na jeho vystoupení vzpomíná O. F. Korte: „Svým zjevem ztělesňoval na pódiu trochu archaizující prototyp romantického kumštýře. A při dramatických orchestrálních vrcholech dával svému biblickému jménu adekvátní podobu rozhořčeného archanděla z velkých pláten či stropních alegorií barokních mistrů.“ Na konci května 1945 řídil první koncert ČF v osvobozené vlasti, 21. června Mou vlast na Staroměstském náměstí, kterou tu pak po 45 letech dirigoval znovu v den prvních svobodných voleb po pádu komunismu. Už na podzim téhož roku uvedl Šostakovičovu Leningradskou a řadu děl autorů za války zakázaných. Mezi nimi byla například Brittenova Sinfonia da Requiem a reprezentativní řada děl ruské hudby, i nové hudby francouzské.
Řídil desítky koncertů při nejrůznějších příležitostech, na kterých často doprovázel i svou manželku, houslistku Ludmilu Bertlovou. S ČF absolvoval úspěšný zájezd do Francie i do Polska, v roce 1947 dirigoval v Austrálii, ale také v Anglii nebo Holandsku. Uvedl množství nově nastudovaných děl české hudby, pod jeho taktovkou vystoupil Yehudi Menuhin, Pierre Fournier a další. Byla to nejen oslava svobody, ale i nové zapojení českého hudebního života do všech mezinárodních vazeb. To nejvíc symbolizoval nově založený festival Pražské jaro, který Kubelík spoluzakládal a většinou také zahajoval a uzavíral. Pokaždé jiným koncertem.
Zcela zvláštní místo měl ročník 1948, který Kubelík zahajoval a uzavíral na nádvoří Pražského hradu Dvořákovým oratoriem Svatá Ludmila . Vzhledem k tomu, že to bylo už po komunistickém převratu a o emigraci uvažoval už od začátku roku, lze tuto událost považovat za rozloučení s domovem. Skutečně poslední vystoupení s Českou filharmonií bylo provedení Mé vlasti 5. července 1948 v Lucerně v rámci Všesokolského sletu. A ještě jednou O. F. Korte: „... nepřestávám Rafaela Kubelíka vidět v kontextu prvních poválečných let jako neodmyslitelně povzbudivý, mladistvý a poetický symbol vzletu, svobody a fantazie, odvahy a přitom vlídnosti a tolerance. Jako takový se stal jednoznačně miláčkem a chloubou Prahy, i v pravém smyslu slova prvořadým kulturním reprezentantem své země.“ Tím ale zůstal i v dobách, kdy se v jeho vlasti jeho jméno nesmělo objevit.
Za minulého režimu se v souvislosti s emigranty s oblibou zneužívala jedna čítanková báseň Viktora Dyka. V ní promlouvá Vlast ke svému synovi, a říká i tato tvrdá slova: „Oputíš-li mne, nezahynu – opustíš-li mne, zahyneš.“ Tento citát najdeme v souvislosti s Rafaelem Kubelíkem také v Holzknechtových Dějinách České filharmonie. Proti tomu lze postavit dirigentův známý výrok „Opustil jsem svou vlast, abych nemusel opustit národ,“ kterému dal čas za pravdu. V Kubelíkovi skutečně nezmizelo nic, co vstřebal ve svém mládí – a kdybychom měli parafrázovat Dykovu báseň, nezahynulo v něm právě to, co v jeho vlasti často téměř zahynulo. V roce své emigrace měl čtyřiatřicetiletý dirigent za sebou tak bohatou životní zkušenost, že by sama o sobě dokázala naplnit jeden celý život. Nesl v sobě otisk toho nejlepšího, co česká kultura v první polovině 20. století vytvořila a po celý další život hledal způsoby, jak to rozvinout a naplnit.
