Aby nebyl život novináře tak nudný, přicházejí po obdobích slovy klasika „klidu na práci“ a radostného budování hudebního periodika téměř periodicky i jiné radosti – vzedmuté vlny emocí, ataků a protestů dožadujících se svých nezadatelných práv. Například v 90. letech impresário jedné české pěvecké hvězdy vyhrožoval po zveřejnění negativních reakcí na debut v nejslavnějším italském divadle mojí rodině likvidací, nešťastně formulovaná otázka mého redaktora zapříčinila tzv. „židovskou kauzu“, intenzivní snahu navždy potopit časopis a mě se dostalo od hudbou nepolíbeného pana Steigerwalda z MF Dnes milého označení „Haiderův brk“. Když jsem před časem uveřejnil rozhovor se Zdeňkem Mácalem, kde otevřeně a bez diplomatických floskulí kritizoval Českou filharmonii, tak mi pro změnu člen umělecké rady orchestru hrozil žalobou a totéž se mi dostalo od jednoho Čecha žijícího v Německu, pro něhož jsem byl kvůli otištění několika článků mimo jiné židobolševik… V lednu tohoto roku vyšel v HARMONII rozhovor s ředitelem Pražského filharmonického sboru (PFS), který popudil konkurenční Český filharmonický sbor Brno (ČFSB), takže jsme se stali nepřímo součástí jiskření mezi dvěma kohouty na malém českém dvorečku (viz HARMONIE 1/2010, s. 18).
V podstatě jde o spor na právo užívání značky Czech Philharmonic Chorus / Czech Philharmonic Choir. Adjektivum „český“ má v našem hudebním životě magickou moc; něco jako projev nejvyššího souznění s národem, národní univerzality – Česká filharmonie, České kvarteto, České trio, Český komorní orchestr, Česká komorní filharmonie, Český národní symfonický orchestr… a kdysi i Český pěvecký sbor. Ten se v roce 1969 transformoval kupodivu nikoliv do Českého filharmonického sboru, ale do Pražského filharmonického sboru, nicméně si ponechal i logo Czech Philharmonic Chorus. Když v roce 1990 založil Petr Fiala v Brně sbor „filharmonického“ typu, tak kupodivu nepoužil adjektivum „moravský“ nebo „brněnský“, aby se hrdě přihlásil k rodné lokalitě, ale rovnou sáhl k marketingově nejslibnějšímu označení „český“. ČFSB má řádné osvědčení o zápisu ochranné známky a problém jestli nepatentované užívání názvu Czech Philharmonic Chorus od 50. let má stejnou váhu jako patentované označení z let 90. je věc právníků. Zajímavá je ovšem rovina etiky. Nemám pocit, že názvy Czech Philharmonic Choir Brno a Czech Philharmonic Chorus jsou pro zahraniční promotéry vždy jasné. Koneckonců formálním problémem je například příbuznost mezi názvy Czech Philharmonic Orchestra a Czech Chamber Philharmonic. V 90. letech se rozhodla (snad nechtěně) německá gramofonová firma Hänssler Classic změnit logo. Nadnárodní firma Deutsche Grammophon nabyla pocitu, že se žlutým odstínem barevně blíží jejímu logu a může to mít dopad na byznys. Hrozba soudních tahanic přivedla menší firmu k dohodě a změně logotypu. Jiný kraj, jiný mrav… Jestli je v pozici Hänsslera PFS nebo ČFSB nechám na úvaze čtenáře. Občas na povrch vyvřelé jiskření mezi PFS a ČFSB na téma ochranné známky a vyhrožování „nekalosoutěžní žalobou“ nemají smysl. Oba sbory jsou vynikající, naštěstí pro nás i jiné, a český a moravský hudební prostor je potřebuje.
Luboš Stehlík