úterý, 11. září 2018

Radka Sehnoutková: Čistit neshody v duchovní rovině

Napsal(a) 

Radka Sehnoutková, foto archiv RS Radka Sehnoutkováfoto: archiv RS

Chtěla být letuškou, pracovat jako au-pair v Anglii a zdokonalovat se v jazycích, její smysl pro spravedlnost poutala i vojenská škola. Spíše než opera ji oslovoval tanec a populární hudba. Ke zpěvu ji nasměrovalo až setkání s profesorkou Natálií Romanovou-Achaladze na brněnské akademii. Tu vystudovala, kus života spojila s profesionálním sborem a pak zakotvila v kamenném divadle, kde je dodnes. A jako zpívající herečka – či hrající zpěvačka – dostala v Divadle J. K. Tyla v Plzni nedávno i činoherní roli Elvíry v Moliérově Donu Juanovi. Nejraději vystupuje s partnery, u nichž vidí opravdové city. Ráda cestuje po celém světě a vypráví zážitky, při nichž v žilách stydne krev. Třeba jak zpěvem odháněla rozzuřenou africkou antilopu nebo nevrlou matku malých medvíďat v táboře horolezců na Kamčatce.

Když se s vašimi kolegy vracím k jejich kořenům, často s láskou vzpomínají na hudební zázemí v rodině a na obětavé učitele. U vás, pokud vím, za zážehem zájmu o umění bylo něco docela jiného. Konkrétně sázkový tiket, na který jsme s maminkou vyhrály zájezd do Jugoslávie. Už tehdy byly běžnou věcí animační programy a nám animátory dělali Marie Tomsová, Ladislav Smoljak a Luděk Sobota. Já jim už v letadle padla do oka, pak si mě do programů začali brát k sobě, načež maminku umluvili, aby mě dala na uměleckou školu, že mám herecký talent. Začala jsem ovšem na klasické „lidušce“, kde jsem se věnovala napůl klavíru a napůl zpěvu. A pak jsem – jako rodačka z Ústí nad Labem – šla na nejbližší konzervatoř, tedy do Teplic. Ale osobně jsem ještě po konzervatoři nevěděla, jestli se vůbec zpěvu chci věnovat.

Do plzeňské opery jste byla angažována tři roky po ukončení vysoké školy v roce 2006, řada vašich kolegů jde ze školy rovnou do divadelní praxe či dokonce hostují už v posledních ročnících. Čím jste ty tři roky naplnila vy? Dostala jsem nabídku z Českého filharmonického sboru Brno od sbormistra Petra Fialy. A mně se tím splnil sen, neboť už od konzervatoře jsem chtěla zpívat v kvalitním sborovém tělese. Sólové ambice jsem neměla. Zažila jsem se sborem úžasné období – právě v té době natočil několik cédéček a získal ocenění, příkladně první cenu od společnosti Deutsche Grammophon. Jezdili jsme po světě, dostali se do Anglie, Rakouska, zkrátka výborná škola s velkou disciplínou. A já to cítila i jako osobní úspěch, protože v některých projektech jsme byly ve hlasu třeba jen dvě.

Měla jste tedy nakročeno ke kariéře kmenové členky renomovaného sboru. Ale pak – pokud vím – zasáhla náhoda, která vás přivedla do západních Čech. V Teplicích, na koncertě k zahájení lázeňské sezóny, jsem potkala dirigenta Pavla Šnajdra. Pozval mne do Plzně k předzpívání na roli Pepi ve Straussově Vídeňské krvi, kterou právě chystali. Prý, že bych se na ni typově hodila. Vyšlo to, začala jsem hostovat pravidelně, a jistou dobu tak trávila většinu času v autobuse mezi Brnem a Plzní, abych tam i tam stihla zkoušky. A najednou jsem nevěděla, jestli jsem sboristka, která pro zábavu zpívá sóla nebo sólistka, vypomáhající ve sboru… A taky cítila jistý nedostatek sebevědomí, kterého pro sólové vystupování potřebujete mnohem víc.

Don Juan, foto P. Křivánek Don Juanfoto: P. Křivánek

To vše ale skončilo díky tehdejšímu vedení plzeňské opery, které vám po tomto provizoriu nabídlo angažmá. Pomohl mi Zbyněk Brabec, který mne de facto provází po celý můj profesní život a spolu s Janem Zbavitelem, tehdejším šéfem opery, mne přijali na stálo. Dostala jsem hned celý úvazek. Zprvu jsem si na město hůře zvykala, po deseti letech strávených v Brně, ale to se změnilo, když jsem zde napevno zakotvila po boku svého muže.

V angažmá v Plzni jste dvanáct let, jakým vývojem, jakými etapami z vašeho pohledu tato scéna prošla? Ať už jde o zájem publika, o vaše kolegy v souboru, o osobnosti ve vedení divadla? Vše je v procesu, latiníci říkají „Panta rei“, a za tu dobu vnímám, jak všichni zrajeme. Je to docela obšírná otázka. Věrné jádro, jak z řad umělců, tak diváků, zůstává. Zažila jsem už asi čtvero vedení a koncepce divadla se samozřejmě v určitých nuancích mění. Ale každý management se po svém způsobu snažil diváka uchovat a vyjít mu vstříc. Zrovna Plzeň má kmenové a tradiční diváky, z nichž mnoho jich osobně znám. Posílají mi dárky, odchytnou mě na ulici a sdělují mi dojmy… Současné vedení – ředitel divadla Martin Otava a šéf opery Tomáš Pilař – přinášejí pozoruhodné projekty v duchu doby a cílí i na veřejnost, která mezi to tradiční operní publikum nepatří. Zavedli např. „Noc s operou“ – společenskou a neformální akci pod širým nebem pro cca 5000 diváků, kteří si operní večer vychutnávají po svém – na lavičce, v trávě sledují operu jinak, než v kamenném divadle. Mnoho z nich jako byste chytl za ruce a řekl jim: „Pojďte se podívat, jak vypadá opera“.

Několik sezón už ve vašem domovském divadle běží taky projekty pro dětského diváka – aktuálně představení O Rusalce a Papageno v kouzelném lese, v nichž se setkáváme i s vámi. My jsme ovšem nezůstali u návštěv dětí v divadle, chodíme za nimi i do školek a ukazujeme jim, jak se v opeře chovat, oblékat, vysvětlíme jim děj a představíme postavy. To, co jste jmenoval, jsou divácky vděčné zkrácené verze známých oper. Děti si dojmy rozdělí do jednoduchých kategorií  veselé/smutné. Papagena přijímají s nadšením a radostí.  Z Rusalky bývají trochu smutnější, ještě štěstí, že Princ nezemře na jevišti před jejich zraky. (smích)

Ztvárňujete úlohy často typově zcela rozdílné, jako jsou – namátkou –Nedda, Zerlina, Papagena a Pamina, Lauretta, Terinka… tedy ženské postavy různého věku, postavení, postavy reálné, pohádkové i komické, málokdy negativní... Profesionální umělec samozřejmě odvede jakoukoli roli na nejlepší možné úrovni, ale přesto – které vám nejvíce vyhovují a u kterých máte naopak pocit, že vám dají více „zabrat?“ To je výhoda regionálního divadla, kde máte možnost zazpívat si širší škálu rolí. O role si říkat nechodím, co dostanu, to se snažím poctivě udělat. A ptáte-li se, co mi nejvíc sedí – nemůžu jednoznačně odpovědět. Mám ráda všechno. Po spoustě komických rolí jsem si přála také „umřít na jevišti“, a to se mi splnilo v Komediantech v roli Neddy. Což je jedna z mých nejoblíbenějších postav. Díky Neddě jsem si uvědomila, že komický obor je vlastně náročnější, protože vážná role vám dá na jevišti více času na sebe samotného a můžete se třeba i lépe soustředit na techniku, fráze… V komických úlohách jsem hodně rozběhaná, neustále je třeba komunikovat s divákem… jako když natáhnete autíčko na klíček a ono samo frčí.

Papagena, foto P. Křivánek Papagenafoto: P. Křivánek

Někteří sólisté, kteří jsou v civilu spíše introvertní, si musí komiku na jevišti přesně rozplánovat a dávkovat. Do jaké míry s ní takto pracujete vy? Přiznám se, že já s komikou takto nepracuji. Snažím se u té které role komiku nasát do sebe a nechat ji působit. A vymodelovat si myšlení té postavy, její gesta, pohyby. Jak se dívá, jak točí hlavou a proč. Což mám rozmyšlené dopředu a pracuji na tom celou dobu. Tedy od začátku zkoušek až ke generálkám. Až mi režisér nedávno řekl: „ Nemůžeš nad tím pořád tak hloubat!“ Ale já zkrátka potřebuji pod jakoukoli rolí mít logický podklad.

V Plzni vás často vídáme v operetních představeních a říká se o vás, že máte pro operetu cit. Platí důkladné promýšlení postav i v tomto žánru? Pokud někomu stačí vyběhnout na jeviště a hýbat se, jak to přijde, já to tak nemám. I v operetě formuji svoje postavy do hloubky, abych věděla a cítila, jak a proč jednám, mluvím, dívám se. Vše vyprofiluji dopředu a na jevišti už to pak běží automaticky.

V Plzni jste tedy začínala ve Straussově Vídeňské krvi jako Pepi Pleningerová, už tehdy jste tento přístup uplatnila? Ano, a přestože jsem si tehdy připadala trochu jako slon v porcelánu - snad ani ne pěvecky či pohybově jako spíš v otázce mluvených vstupů - kritika o mně tehdy napsala, že jsem „ojedinělým zjevem ve stojatých vodách operety…“.  V operetě musíte mít v sobě jehličky, určitou dávku živelné energie. Opereta nesmí mít „těžký zadek“. Něco jako je Mozart v ranku klasické opery. V operetním žánru musíte s nadhledem a vtipem podat i vážnou situaci, jako například rozvod.

I když bychom se bavili o Franzi Lehárovi, který – jak se říká – reprezentuje operetu „v moll“ a vnesl do ní slzy? I u něj. V operetě musí být něco, co vás neustále táhne navrch. Smutek samozřejmě ano, ale tragika ne. A pořád myslet na nožičky, na kterých se běží dopředu. V neposlední řadě také cílit na diváky a brát je jako partnery. Já se ráda bavím a směju, a tak se vždy těším na naši inscenaci Offenbachovy operety Pařížský život. Konkrétně na třetí dějství, na hromadnou stolovou scénu, kde se pařížští řemeslníci a služky vydávají za honoraci a usedají k bohaté večeři, zatímco doma jim zbyl od oběda hrách se zelím…

Pokud si pamatuji, kvůli roli rukavičkářky Gabriely v Pařížském životě jste se učila i jódlovat… To je zrádné místo! On by to technicky nebyl problém, ale zrovna jódlování je psáno dost nízko, většinou do jednočárkované oktávy…

Pařížský život, foto P. Křivánek Pařížský životfoto: P. Křivánek

Pařížský život je zvláštní mimo jiné vysokým počtem postav, z nichž každá má svůj důležitý výstup a pěvecké číslo – to jsou právě ty postavy pařížských lidiček, kteří sehrají záletnému švédskému baronovi zábavu. Režisér Zbyněk Brabec mi loni na premiéře řekl, že je tak náročná na souhru, že bude před každou reprízou tvrdá zkouška. Vše je tedy do detailu nazkoušené a seřízené – jako to autíčko na klíč? Samozřejmě že je. Hrajeme na dvě obsazení a tak si jedna sestava nezazpívá třeba ani jednou měsíčně. A režie tu funguje tak, že v jistý moment, na přesný hudební motiv, musí všichni skupinově zareagovat určitým gestem. V čemž spočívá vtip. A tak je ozdravné si to před představením pokaždé zkusit.

Ve svém angažmá ovšem působíte jak v operetě, tak v operních inscenacích. Každý sólista chápe jejich odlišnost a nároky jinak. Znovu připomínám, že vy jste vnímána jako operetní talent a ptám se, v čem tkví specifika těchto žánrů z vašeho pohledu? Už jsem řekla, že v operetě je třeba mnohem více komunikovat s publikem. V opeře jsou prostě jiná témata, cílíte na vnitřní pocity a v árii třeba dokola opakujete jednu myšlenku - trápí mě to, má mě rád, nemá mě rád… V operetě musíte diváka okamžitě chytit a pohnout s ním. Je také náročnější na pohyb, na mluvené slovo. A i zvukově je třeba postavit slovo na roveň zpěvu. Což by vás nemělo unavit.

Budeme-li se probírat vaším operním repertoárem, široko daleko nenarazíme na Rossiniho, který by vám mohl dobře sedět oborově i třeba díky pohyblivosti a energii, které uplatňujete v operetách. S Rossinim jste se setkala jen jako postava v opeře Sergia Rendineho Veledůležité tajemství, kde jste hrála primadonu Isabellu Colbran, interpretku Rossiniho hudby a pozdější manželku. Při jejíchž vysokých tónech praskaly i žárovky, aspoň ve vaší inscenaci… Snadná odpověď – prostě jsem nikdy rossiniovskou roli nedostala, ani jsem od něj nic nezpívala. Ano, kromě Isabelly, která s ním však není spojená hudebně, jen dějově. Dokonale jsem se v ní vyřádila a užívala si jevištní partnerství s Jiřím Hájkem coby Rossinim. Jiří patří mezi ty spoluhráče, kteří umí projevit opravdový cit a vnímají drobné nuance. Ale – kdo viděl tuhle operu, dá mi jistě za pravdu – je vůbec namístě mluvit o Rossinim? Když nevíme, nesložil-li za něj všechnu jeho hudbu Mozart, který se vzpamatoval z požití otráveného vína, je schovaný u Rossiniho v gauči nebo v kuchyni a pilně komponuje…? (smích)

Mluvili jsme o šíři vašeho repertoáru, na rozdíl od Rossiniho v něm nechybí česká hudba, Janáček, Martinů, i mladší autoři… Zrovna pro tyhle dva autory mám extrémní slabost. Oba dva jsou tak charakterističtí, tak rozpoznatelní! O Martinů jsem psala absolventskou práci v souvislosti s nastudováním opery Ariadna na brněnské JAMU. A pokud jde o Janáčka – mám trochu podezření, že mě na brněnskou akademii vzali kvůli němu. Bez jakýchkoli postranních úmyslů jsem řekla, že je to můj oblíbený skladatel. (smích) Její pastorkyňa patří k mým top-operám. Ale pokud bychom zabrousili ještě blíže k současné hudbě, těžko tam nacházím to, co by mě oslovilo, když se skáče od jednoho tónu ke druhému a není tam melodický motiv. Hůře ji pak vstřebávám.

Jakub Jan Ryba, foto M. Root Jakub Jan Rybafoto: M. Root

Nicméně jste se v soudobém českém operním díle představila, můžeme vás vidět jako Pavlu ze zámku v opeře Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba. Kde se ovšem autor o žádnou modernost nesnažil a napsal vzácně vyrovnané dílo s janáčkovskými ozvěnami – jak sám přiznal. Pavla je zde Rybovou obdivovatelkou, snad se do něj i zamiluje… Tohle dílo se panu Kubičkovi velmi povedlo. Mně připadá dokonce jako zpívaná činohra. Přiznám se, že jsem donedávna vůbec nevěděla, že Pavla ze zámku je literární postava a ve skutečnosti neexistovala. Já ji ovšem reálně vnímám. Je mi blízká tím, že jde o kultivovanou mladou dívku, jíž imponuje člověk, se kterým má podobný zájem o umění. A je s ním spřízněná, ale jinak než jeho vlastní žena. Ta mu dává jistotu, zázemí a péči. A Pavla je něco jako éterická inspirace, která se nechá unášet přítomným okamžikem. Je opojená, jako když si dáte příliš mnoho vína, a pak už se sebou nemůžete nic dělat. A proč by Ryba odháněl mladou dívku, která ho obdivuje? Nicméně má jako muž mnohem víc rozumu, nic jí neslibuje a vše zůstane v platonické rovině.

Ale napíše jí přece k narozeninám Serenádu… Myslím, že ji dobře zná. A sebe také, nemůže jí dát rozhodně nic, co by převýšilo její životní standard. Ale nikdo jiný jí nemůže dát to, co on umí nejlépe, totiž hudbu. A ví, že Serenáda je pro ni úžasný dárek. Ryba se vesměs cítil sám a postava Pavly mu dávala pocítit, že mu někdo rozumí a souzní s ním. V tom díle je vykreslen zaběhnutý styl tehdejšího života; všichni byli zaměstnáni každodenním bojem o přežití a těžko se otvírali novým věcem. Ryba byl hodně vzdělaný a do provinční atmosféry vůbec nepatřil. Měl se dál vzdělávat, cestovat, mnohem víc komponovat. Zkrátka žít jinde a nemuset přemýšlet, kde vzít peníze na dřevo a na obživu pro početnou rodinu. A vysvětlovat ženám-sousedkám, které samy neumí číst, jak je gramotnost kulturně podstatná.  Tohle vše jej neustále stahovalo dolů a pryč od hudby. Ještě k tomu byl hrdý a znal svou hodnotu….

Jakub Jan Ryba, foto M. Root Jakub Jan Rybafoto: M. Root

Když se bavíme o dobové atmosféře a jejích dopadech, svá studia na konzervatoři jste absolvovala v první polovině devadesátých let. Je pro vás zajímavé porovnat situaci adeptů pěveckého umění tehdy a dnes? Čeho si ze svých studií nejvíce ceníte a v čem byste s nimi měnila? Myslím, že jsme tehdy na konzervatoři fungovali mnohem víc jako stmelený kolektiv, jako parta. Dnešní doba klade důraz na individualitu a lidé se tak i profilují. My jsme jako studenti byli více kumštýři a nikdo se nestavěl do role virtuosa, pěvecké hvězdy a podobně. Muziku jsme měli rádi úplně stejně jako současní studenti. Ale možná jsme lépe slyšeli jeden na druhého… Nedávno jsme měli setkání po dvaceti letech od ukončení studia a připadlo nám, jako by ten uplynulý čas ani neexistoval.

A zamysleli jste se nad tím, čím to je? Bezesporu pozměněnými hodnotami a dobou, která akcentuje – často i nezdravé – sebevědomí. Lidé si kolem sebe vymezí hranice a nikoho za ně nepustí. Ale tím, že vaše mantinely jsou vidět, jste větší osobnost.

Jistě najdeme ale řadu pohledů, z nichž je dnešní situace kvalitativně nesrovnatelná… Ovšem. Na angličtinu jsme měli učitelku vietnamštiny a ruštiny a byla o jednu lekci před námi. A když přijel americký kantor, rozuměli jsme mu líp, než ona. Italštinu nás učila paní, jejíž manžel měl továrnu na těstoviny. Výměnné pobyty byly neskonale složitější. Nemohl jste si stahovat hudbu a učit se podle ní, těžce jste sháněl noty. Studium hudby bylo v tomto ohledu jedno z nejdražších. A dále – dnes jsou lidé na konzervatoři mnohem dříve uvedeni do praxe. Mají svou vlastní scénu, kde se uvádějí celá klasická díla. Pro nás byl vrcholem výstup z Blodkovy opery V studni nebo žínky z Rusalky s fáborkem místo kostýmu. (smích) Ale znáte to. Stejně na studentská léta vzpomínám jako na neopakovatelnou a nádhernou etapu svého života.

Jednoho příznačného rysu dnešní doby se v rozhovorech s pěvci  často dotýkáme – kdo je na volné noze, účinkuje ve třech i více divadlech, hodně cestuje po republice a nemá možnosti plnohodnotně se účastnit zkoušek… Souhlasím s vámi, že to tak bývá. Život zpěváka ve stálém angažmá a hostujícího umělce je dost rozdílný. Pokud se má alternace nemůže pravidelně účastnit zkoušet, nutí ji k tomu okolnosti a závazky na jiných scénách. To je jasné a musíme se s tím smířit.

Ne každý asi zvládne vytrvat v pokoře, když dostává řadu let malé, epizodní role, na nichž si po milimetrech vyšlapává vlastní cestu. A jinou možnost nemá, chce-li v oboru vydržet… I tomu rozumím. A rychlost a netrpělivost jako příznaky dnešní doby dlouhým tratím nepřejí. Osobně se snažím tomu nepodléhat a vážit si i menších rolí. Na druhé straně jsem šťastná, že jsem mohla účinkovat například v Mozartově Stavovském divadle, dotknout se svým hlasem věcí, atmosféry, míst, kterými prošly takové osobnosti…

Čardášová princezna, foto archiv RS Čardášová princeznafoto: archiv RS

Jak dlouhou trať pro vás představovalo vytrénovat si hlasovou pohyblivost, schopnost interpretovat koloratury? Nejsem typ, který si v této disciplíně libuje. Koloratury musím hodně procvičovat, ale do vínku mi dány nebyly. Nesmírně vděčná jsem za roli Adiny v Nápoji lásky, ke které jsem zprvu vzhlížela poněkud zezdola a s respektem. Ale když se s takovou výzvou poperete, paradoxně vás pak mnohem méně stresuje všechno ostatní. Na Adinu vzpomínám moc ráda.

Jak vám z tohoto úhlu pohledu vyhovovala Karolína ve Dvou vdovách, byť vlastně do koloraturního ranku nepatří? Ano, je to spíše subretní obor, může ho zpívat i lyrická koloratura. Hybnost hlasu je tu ale nezbytná a koloraturu by měl umět každý hlas, i když mu to není dáno od přírody. Buď to vycvičit, nebo se v danou chvíli někam nechat bodnout špendlíkem…  Z Karolíny jsem se těšila. Ztvárňovala jsem ji v režii Jany Kališové, která ve mně viděla potenciál, herecky mne bezpečně vedla a do detailu se mnou pracovala. I na držení těla, chůzi, mimice. A těší mne, že jsme pak měli s touhle inscenaci velký úspěch i v zahraničí.

Zmínila jste se mi, že vystupujete aktuálně v jedné roli, kterou opravdu nemusíte, tedy tematicky… Je pravda, že se moc netěším na večer, kdy zpívám služebnou v inscenaci Cherubiniho Medey. Snažím se nikdy nic nepředstírat a zároveň si na scéně držet emoce pod kontrolou. A vždy si z určitého soukromého šuplíku vylovit nějaký vlastní zážitek a přes něj pak přefiltrovat to, co hraji. Ale Medea je pro mne zcela neproniknutelná. Že může žena z lásky k muži obětovat vlastní děti, to je tak strašné téma! Omlouvám se Martinu Otavovi, který Medeu zinscenoval velmi krásně, ale všechno ve mně křičí.

Abychom nekončili negativisticky, vrátím se na úplný začátek ke zmínce o smyslu pro spravedlnost. Vy jste ho chtěla uplatňovat ve vojenském prostředí, ale obávám se, že byste byla příslovečnou bílou vránou… No, teď si to opravdu již neumím představit. (smích) Musela bych být leda neozbrojený mírový posel! Osobní boje mi v životě nedělají dobře. Moje povaha mi brání, abych vstupovala do konfliktu . Snažím se neshody čistit v duchovní rovině a s láskou. Na JAMU jsem dostala přezdívku Rozkvetlá louka, protože jsem na všem hledala to dobré…  To není naivita. Je to můj způsob, jak se vyrovnat s různými lidskými charaktery.

Vojtěch Babka

Vystudoval Pražskou konzervatoř a v roce 2003 nastoupil do Českého rozhlasu, kde moderuje denní vysílání, autorsky připravuje pořady o hudbě a hudebnících a uvádí přímé přenosy a záznamy z koncertních síní a divadel. Od roku 2007 připravoval a živě vysílal Operní magazín, v němž soustavně mapoval především dění na regionálních scénách v České republice. Z operních a operetních premiér pořizuje psané reportáže. Jako publicista pravidelně spolupracuje s Harmonií a Operou Plus, pro které připravuje rozhovory s operními pěvci, dirigenty a režiséry. S chutí objevuje nové lidi. Má rád přírodu, sport, železnici, klid lesa a Antonína Dvořáka.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.