pondělí, 22. listopad 2021

Radek Baborák: Čekal jsem, že se něco stane, a ono se nic nestalo

Napsal(a) 

Radek Baborák, foto Tereza z Davle Radek Baborákfoto: Tereza z Davle

Jméno Radka Baboráka je v posledním roce spojeno s významnou pomocí nezávislým hudebníkům z oblasti klasické hudby. Pozornost vzbudily jarní a podzimní sbírka, které inicioval, a připravuje další – systematičtější – projekty, které by hudebníkům mohly ulevit v jejich existenčních starostech. Radek Baborák je ale především významný hornista, který ani v posledním roce nezahálel. Na podzim a v zimě natočil čtyři CD a chystá se spustit Baborák Music Space. Na této webové stránce budou za mírný poplatek ke stažení koncerty, lekce hry na hornu a další záznamy.

Jak se díváte na streamované koncerty? Změnil se váš vztah k nim od loňského jara, kdy k nim hudebníci i posluchači přistupovali plni entuziasmu? Různé alternativní počiny, například streamování, které loni na jaře vznikly v důsledku uzavření kultury, byly něco zcela nového, k čemu jsme přistupovali s velkou dávkou nadšení a energie. Když jsme si po roce uvědomili, že se stav nezměnil, vystřídaly entuziasmus a hledání nových cest nejen u mě, ale i u mých kolegů pocity frustrace. Po technické stránce je zvuková i obrazová kvalita streamů návrat zpět. A navíc, je to takový hybrid – ani koncert, ani natáčení. Přesto jsem ještě jeden stream 11. března k uzavření druhého kola sbírky uskutečnil.

Od podzimu jste stihl natočit čtyři CD. Jedno z nich s hudbou Ástora Piazzolly. Čím vás tento autor tak uchvacuje? Ástor Piazzolla má velké výročí – právě 11. března 2021 by se dožil sta let. Je tomu pár roků, co jsem se stal jeho velkým fanouškem, a to v mém případě neznamená jen touhu jeho skladby poslouchat, ale také je aktivně hrát. Jeho hudba se stala nedílnou součástí repertoáru Baborák Ensemble. Inicioval jsem celou řadu aranží, sám jsem některé skladby upravil. 

A ne poprvé. Vloni 9. března, v úplně poslední chvíli, kdy se ještě mohlo naživo hrát, jste křtili jiné CD s hudbou Ástora Piazzolly. Co nového přináší vaše nové piazzollovské cédéčko? Hledáme trochu jiné zvukové kombinace. Jak známo, Piazzolla byl nejen inspirativní skladatel, ale i výjimečný hráč na bandoneon. A ten je nedílnou součástí pětadevadesáti procent jeho skladeb. Nahradit jeho styl a způsob hry je trošku oříšek. Od začátku jsem si říkal, že part bandoneonu by bylo nejlepší hrát na hornu. Ale najít styl hry, který je osobitý a jen nekopíruje dokonalý originál, nebylo pro nás klasické muzikanty vůbec jednoduché. Nové cédéčko přinese zase jiné obsazení, k tomu původnímu – s Orquestrinou – jsme přidali vibrafon. Jeho nejproslulejší a nejupravovanější skladbu Čtvero ročních dob jsme nahráli v nových aranžích, nejznámější hity Libertango, Adios Nonino, Oblivion hrajeme ve větším obsazení a Grand Tango, původně pro violoncello a klavír jsem rozšířil o violu, hornu a kontrabas.

Radek Baborák, foto Zuzana Bönisch Radek Baborákfoto: Zuzana Bönisch

Která další alba jste vedle Piazzolly během podzimu s Orquestrinou natočil? Byl to mahlerovský projekt – písně ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, BluminePrvní symfonie a AdagiettoPáté symfonie. K tomu jsem přizval skvělé pěvecké kolegy – Kateřinu Kněžíkovou, Markétu Cukrovou a Adama Plachetku. Piazzollu i toto CD, které vychází na podzim, zaštítila společnost Animal Music. V Německu u firmy Hänssler vyšlo CD, na němž hraju tři koncerty pro lesní roh a smyčce Johanna Sebastiana Bacha. A také tu je autorský projekt Nikol Bókové Prometheus. To byl takový výlet to světa jazzu. Takže, moje nahrávací činnost byla velmi pestrá!

S vaším festivalem Horn Fest je spojen jeden výjimečný počin z loňského jara. Festival se tehdy již nemohl uskutečnit a vy jste přišel s nápadem, že chystané koncerty nastreamujete a diváci po jejich zhlédnutí budou moci přispívat umělcům na volné noze, kteří přišli o obživu. Připomeňte prosím prvotní impulz pro založení sbírky a co se z ní posléze vyvinulo. Po uzavření koncertních sálů jsem se rozhlížel po světě, srovnával jsem domácí podmínky se zahraničím a uvědomil jsem si, že se nezávislí umělci, takzvaní „volnonohaři“, nedočkají žádné náhrady ušlých příjmů. S nadšením jsem pozoroval, jak se podpora nezávislých umělců odvíjí třeba v Německu. Velice brzy po propuknutí pandemie německá ministryně kultury a šéf Berlínských filharmoniků zastřešili celoněmeckou sbírku, jejíž výtěžek byl určen umělcům na volné noze. Říkal jsem si, že se tohoto vzoru třeba chytí i někdo u nás, a těšil jsem se, že se připojím. Pořád jsem čekal, že se něco stane, a ono se nic nedělo. Jako by česká nezávislá scéna profesionálních hudebníků vůbec neexistovala. A tak jsem sbírku založil, s výraznou pomocí paní Dany Syrové z akademie MenArt a právě Horn Festu Praha. Tehdejší entuziasmus a kolegiální podpora napříč světem klasiky se ukázaly jako naprosto rozhodující pro zviditelnění sbírky. Díky dárcům a jejich ochotě přispět se vybralo skoro milion a půl korun, které byly přerozděleny mezi sto čtyřicet muzikantů.

Na podzim proběhla druhá sbírka. A v jejím organizování jste prý už byli daleko poučenější než na jaře. To rozhodně. Zjara jsme totiž neměli konkrétní tvář, naše cílová skupina nebyla jasně definovaná. Že to vyšlo, bylo dáno naší energií, nasazením a časem, které jsme tomu věnovali. Teď už jsme mnohem zkušenější a druhé kolo bylo zorganizováno profesionálněji. I to starání se o sbírku je velký energetický a emoční výdaj. Nejde jen tak na nějakou platformu dát oznámení, že sbírka běží, ale pokud možno se její propagaci věnovat a opečovávat ji po celou dobu trvání.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2021.

Alena Sojková

Publicistka, redaktorka Týdeníku Rozhlas. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Poté několik let působila v časopise Naše rodina. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. S Týdeníkem Rozhlas je spjata od roku 2010. Základní hudební dovednosti získala v LŠU Kolín (klavír) a posléze u Bohumíra Rabase (varhany). Významný vliv na rozvoj jejího hudebního vnímání měl i kolínský Kruh přátel hudby. Specializuje se na rozhovory s muzikanty, zajímá se o mladé interprety. Myslí si totiž, že mladé, šikovné a zapálené hudebníky je třeba soustavně uvádět do povědomí publika. Vedle klasické hudby potřebuje k životu i rock a jazz, spolehlivé lidi a hory všech výšek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.