Afflo znamená foukat a dout a také nadchnout – a Afflatus nadchne zaručeně, píše se o českém dechovém kvintetu vytvořeném špičkovými instrumentalisty v roce 1995. Repertoár této pětice už obsahuje mnoho desítek skladeb nejméně od třiceti autorů, včetně nových úprav starší hudby. „Cítili jsme, že nám chybí komorní soubor, složený z kamarádů, kde bychom si rozuměli umělecky i lidsky, a řekli jsme si, pojďme založit kvinteto,“ vzpomíná na dobu před dvěma desetiletími filharmonik Roman Novotný.
Spolu s Ondřejem Roskovcem, který už v té době také hrál v České filharmonii a který se později stal jeho švagrem, oslovili Vojtěcha Nýdla, s nímž se znal z dob studií na pardubické konzervatoři, dále člena filharmonie Ivana Séquardta a pak i Radka Baboráka. Objevil se v té době v České filharmonii. Zeptali jsme se ho jednou – nechtěl bys jít s námi? Vidím Radka jako dnes – pokuřoval… a povídá: Proč ne…?! – Začali jsme zkoušet, vytvářet repertoár, hráli jsme v Praze, v Lipsku… Zahájili jsme hezky. A první touhou a metou bylo zúčastnit se nějaké soutěže. Jedna ve Francii nám nevyšla ze zdravotních důvodů. Ale věděli jsme, že v roce 1997 se bude konat soutěž ARD v Mnichově, soutěž velmi prestižní. Známá tím, že tam šetří s prvními cenami.
Jak dlouho jste se připravovali? Šli jsme do toho po hlavě. Byli jsme svobodní, měli jsme ještě takové poststudentské uvažování, kdy nic není problémem… Zádrhelem ovšem bylo, že Ivan Séquardt byl věkově nad limitem. Takže jsme museli oslovit někoho jiného. A podařilo se nám přemluvit Janu Brožkovou, která byla v té době v souboru In modo camerale. Po nedlouhém rozmýšlení řekla, že to s námi zkusí. Začalo perné zkoušení. Před soutěží jsme měli snad osmdesát nebo devadesát zkoušek. Soutěž se konala na podzim, my jsme se začali připravovat už na počátku roku.
Vy jste tehdy vyhráli. Bylo to hodně nečekané? Do Mnichova, kde už byl Radek v té době ve filharmonii, jsme jeli v dobré konstelaci. Bydleli jsme u jeho kolegy asi osmdesát kilometrů směrem do Rakouska, pod Alpami, v krásném prostředí… Nebyli jsme tedy přímo ve městě na ubytovně, nestresovali jsme se. O první ceně jsme samozřejmě nepřemýšleli. Udělali jsme maximum, ale o takovém výsledku se nám nesnilo. Nemohli jsme uvěřit, že se nám podařilo vyhrát. Ale byl to ohromný pocit. Práce a štěstí se spojily.
Proměňuje se zaměření, repertoár a vkus, které jste v prvních letech tehdy našli? Za těch dvacet roků jsme zahráli už opravdu celý průřez hudbou – od starých až po věci napsané pro nás. A zároveň se to pročistilo na tituly, které hrajeme opravdu rádi. Například Dvořákův Americký kvartet v úpravě pro dechy, s nímž jsme zpočátku trochu narazili. Jedni po koncertě v Rudolfinu říkali, jak je báječné, že právě tohle hrajeme, druzí nás sepsuli, že hrát smyčcový kvartet na dechové nástroje je nepřijatelné, perverzní. Ale myslím, že jsme udělali dobře. Dvořákova hudba z toho zní absolutně.
Najít originální partitury pro dechové kvinteto z doby romantismu asi není tak jednoduché jako v případě klasicismu. Mám ještě plnou skříň not. Ale repertoár z devatenáctého nebo z počátku dvacátého století tak početný opravdu není. Krásný je ovšem z té doby třeba Foersterův kvintet…! A krásné jsou úpravy děl Maurice Ravela, které jsme dokonce nahráli na disk pro japonskou společnost. Vlastní nahrávky jinak moc neposlouchám, ale tuhle si pustím rád. Je tam Ravelova klavírní sonatina, Pavana za mrtvou infantku, Má matka husa… Ale ne všechno se z toho dá hrát pódiově, někde je střídání nástrojů pro jednoho hráče příliš rychlé…
Je hodně soudobé hudby napsané přímo pro vás? Jde o jednotlivosti. Něco se podařilo a líbilo, ale do něčeho jsme naopak nešli. Jeden současný autor nám nabídl skladbu – a my jsme, když to přeženu, ani nevěděli, jak otočit noty, co je nahoře a co dole. Penzum práce, které bychom do nastudování takové kompozice museli vložit, jsme si nemohli dovolit. Koho mohu jmenovat, je kupříkladu Martin Kumžák, který nám věnoval skladbu, o níž víme, že ji můžeme znovu použít. Že je nosná. A k našim dvacetinám se povedlo, že nám Miloš Bok udělal aranžmá Kostějova tance ze Stravinského Ptáka Ohniváka pro klavír a dechové kvinteto. Uplatnili jsme ho na Pražském jaru. Stejně rádi hrajeme Enšpíglova šibalství – symfonickou báseň od Richarda Strausse v úpravě pro klavír a naše kvinteto. Je na takt totožná s orchestrální partiturou, je náročná, ale báječně napsaná. I tuhle věc máme v repertoáru moc rádi. Zahrajeme si v ní všichni a opravdu naplno. Úpravu pořídil Američan David Carp. U publika vždycky zabere už zmíněná skladba od Luciana Beria. Pak je tu skladatel Jean Francaix. Od něj máme v repertoáru několik kompozic. Plánovali jsme z nich sestavit desku. Dožil se vysokého věku, ale přesto jsme ho nestihli naživu, abychom se s ním vyfotografovali do bukletu, jak bychom si přáli… A ještě jedna věc z moderní hudby stojí za zmínku – asi před deseti lety jsme si koupili noty k Summer Music od Samuela Barbera. Jde o originál napsaný pro Americké kvinteto. Vytáhli jsme to až teď k dvacetinám…
Co bylo a co je těžší – hledání výrazu, nebo stmelení zvuku a hry pěti různých nástrojů? Každý z nástrojů dechového kvinteta má svá specifika. Každý například jinak nasazuje tón… Někdo o nás napsal, že jsme průsečíkem pěti různých osobností a pěti rozdílných způsobů tvoření tónu. To je pravda. Pak jde o to, slít tuhle různorodost a rozštěpenost do jednoho průsečíku, najít se společně v ansámblu barevně. Zpočátku jsme na základních repertoárových věcech hledali právě zvuk. Ale když jde později do zvuku nasednout, pak už ani není třeba tolik zkoušet. Stačí oprašovat, vylepšovat, pozměňovat.
Specifika dechových nástrojů jsou především v tvoření tónu? Dechový nástroj je náročný i sám o sobě. V orchestru jsou většinou ve skladbě pauzy. Ale v kvintetu nedáte nástroj od úst. Náš název Afflatus pochází od slova, které česky znamená foukat. Ale ve skutečnosti hra na dechový nástroj není jen nějaké foukání. Jde o fyzickou výdrž. Hrát naplno a odevzdat pět komorních skladeb na velkém celovečerním koncertě, to je opravdu náročné. Když totiž skončí sólo, hrajete dál, děláte výplň… A proto se snažíme i tomuto podřizovat výběr repertoáru. Když hudba člověka baví, tak ale únavu ani moc nevnímá. Převažuje dobrý pocit. Komorní hudba je relaxací od orchestrálního provozu. Rozvrh si děláme sami, užijeme si i legraci… Nabíjí nás to.
Jste členy orchestrů, úplnou volnost nemáte. Kolik míváte s kvintetem koncertů? Vše určuje diář. Zvykli jsme si, že některé věci prostě nelze realizovat, že je musíme pustit. Kvantita nebyla nikdy naším cílem. A nemůžeme si ji dovolit. Spíš jde vždy o kamarádský relax, samozřejmě na nejvyšší úrovni. Snad bychom takhle mohli fungovat dál. Zásoba notového materiálu je ještě velká, máme zálusk na řadu skladeb, které jsme zatím nehráli… Scházíme se nárazově. Zkoušíme. Ale ne tolik, jako když jsme se připravovali na soutěž a museli jsme vytvořit soubor a dostat se společně na nějakou úroveň. Teď už držíme pohromadě dvacet let. Máme za sebou řadu koncertů, které se povedly, řadu kompaktních desek… Vše nám potvrzuje, že to takhle jde.
Chystáte nějakou další kompaktní desku? V devadesátých letech nebyla nová deska až takový problém. Stačilo přijít se zajímavým projektem. Dneska ale musíme sami přinést i balík financí, nebo sehnat sponzora, aby se vůbec něco mohlo narodit. Dnes je CD spíše jen suvenýrem. Ostatně, vždyť i moji žáci na konzervatoři skoro nevědí, co je CD. Technologie a média se tak posunuly, že všechno je na nějakých úložištích, všechno je na you tube, v telefonu… Ale artefakt do ruky, jako byly LP desky, jako byly kazety, CD…- to už není. Nahrávání desek slouží především k tomu, aby bylo co dávat lidem na koncertech. Alespoň v Japonsku se to takhle stále drží. Přicházejí zástupy lidí. Koupili si CD a chtějí je podepsat. Dneska je lepší něco natočit a pověsit si to na internet, než se snažit o vydání desky…
Takže nemáte už žádné sny, co ještě nahrát? Máme sen udělat komplet kvintetů Antonína Rejchy, kterých je čtyřiadvacet. Bylo by to, počítám, na čtyři disky… Nebo aspoň vydat Best of… A další projekt, o němž uvažujeme, takový protipól, je Janáček a jeho žáci. Haas, Krejčí… Nádherná deska by to byla… Zatím záměr.
A záměry koncertní? Snad něco v Japonsku, kam v devadesátých letech jezdil – v nadsázce – každý, kdo uměl hrát. Teď je to jinak. Deset dní, nejnutnější koncerty – a pryč. Takový je celosvětový trend. Šestinedělní turné už se nepořádají. A u nás? Máme například výhled na Smetanovu Litomyšl, na Dvořákovu Prahu… Na něčem budeme spolupracovat s Ivo Kahánkem. Toužíme udělat společně víc věcí. Skladeb pro dechové kvinteto a klavír není záplava, ale nějaké, které bychom mohli hrát, rozhodně existují. Vše je otázkou kalendáře.
Jak zkoušíte? Kdo má poslední slovo? Domluvíme termín. Zkouška pak probíhá naprosto demokraticky. Když už něco jen leštíme, jak se říká, tak je poznámek docela málo, ale když se připravuje něco nového, jako když jsme studovali Ptáka Ohniváka, situace je trochu jiná. Stravinskij byl oříšek, museli jsme se navíc dát dohromady s japonskou klavíristkou… Ujal se toho Radek. Bylo by divné, kdybychom do studia mluvili všichni. Jeden s partiturou celou práci vždy zastřeší. Jinak platí demokracie názorů – a devětadevadesátiprocentní shoda.
A když hrajete běžnou věc, třeba kvintet od Rejchy, jste to vy, kdo je úběžníkem? Když začínáme hrát všichni, dám začátek já. Když je to jinak, kývnou si ti, co hrají, sami. Rozhodně nediriguji. A omezujeme i ukazovací mimiku. Někdy stačí mrknout okem. Zvednout obočí. I když se sejdeme po měsíci. Můžeme se spolehnout, těžíme z toho, že už spolu hrajeme dlouho. Netřeba složitě zkoušet. Cítíme hudbu dohromady i bez mnohatýdenního zkoušení… Úroda těch dvaceti roků soužití!
(Celý rozhovor najdete v HARMONII 1/2016.)
