Hansjörg Albrecht se kromě hry na varhany a cembalo věnuje dirigování. Bývalý člen Kreuzkirche v Drážďanech fungoval sedm let jako asistující varhaník u sv. Michala v Hamburku. Vystudoval chrámovou hudbu a varhany u Gerharda Dickela a u Thierryho Mechlera v Lyonu. O roku 1998 je na „volné noze“.
V Hamburku vedete už řadu let koncertní řadu s názvem Páteční noční hudba. Jaké typy koncertů zde představujete? Vytvářím určitý mix, což není můj nápad, ale hlavního organizátora. Musí zde být komorní hudba, jazz, prostě všechno takzvaně pro lidi. Nemám to rád. Třeba nedávno se hrálo Vivaldiho Čtvero ročních dob a bylo samozřejmě plno. Nejsem proti Vivaldimu, ale nelíbí se mi, když se hrají samostatně jen populární skladby. Rád bych našel jinou linii. Potíž je v tom, že máme 38 koncertů, což je podle mě moc. Moje ideální představa je, podobně jako například na Festivalu EuroArt Praha, dvanáct nebo patnáct koncertů. Hrát se svým souborem liché koncerty a na ty sudé zvát hosty. Jenže na to si musíte najít sponzora. V Hamburku nemáme bohužel dost peněz, takže vše musíme dělat jinak.
Jaké varhanické postavení jste měl v Hamburku? Asistující varhaník. Znamenalo to dost práce: koncerty, bohoslužby, dirigování, organizování. Na určitou dobu to bylo pro mě důležité, postupně jsem se ale začal cítit, jak bych to řekl…
Nesvobodně? Ano, nesvobodně. Stále jen kostel, kostel, kostel. Tak jsem s tím po sedmi letech přestal. Potřeboval jsem přestávku a jsem za ni rád. Myslím, že to byla pro mě důležitá zkušenost, ale pouze jedna z dalších. Tohle není prostě všechno, jsou i další aspekty hudebního života.
Co důležitého jste se v té době naučil? Improvizovat v různých stylech, přinášet nápady, hodně organizačních dovedností a dost věcí i ze života církve. Teologii, filozofii. Můj učitel byl pro mě jako kněz, v té době mi byl otcem. Přiznám se, že moje hudební cesta nebyla úplně klasická typu učit se na nástroj pět až šest let, pak vyhrávat soutěže, nahrávat. Jdu trochu jinou cestou.
Jakou? Hraji a dívám, se, kam bych mohl jít dál. Teď mohu říci, že nejdůležitější je najít si svůj názor sám, dojít sám ke své filozofii.
Pravidelně spolupracujete s Peterem Schreierem. Jak důležitou roli hraje tato osobnost ve vašem uměleckém životě? Peter Schreier je opravdu velký muzikant. Není to žádný typický tenor, typický zpěvák. Ale to nechme stranou. Rád s ním hraju, ovšem ne pro svou kariéru. Samozřejmě je skvělé, že s ním mohu jet třeba do New Yorku. Hlavní ale je, že Schreier je naprosto svobodný umělec. Každý koncert s ním je jiný, uvolněný. O hraní moc nemluví. Zpočátku jsem se ho ptal: „Jak volně mohu hrát? Jak moc smím improvizovat?“ Odpověděl mi: „Bach byl velký improvizátor. Tak, prosím, hraj, improvizuj. Pokud chceš. Když se mi to bude zdát už příliš, řeknu ti. Ale teď, prosím, hraj.“ To považuji za jeho velkou přednost, to se mi na něm líbí. Dokáže hrát hudbu velice uvolněně, nechat se inspirovat. Samozřejmě musíte cvičit, ale myslím, že hodně muzikantů i z naší mladé generace hraje jako z desky. Jako by vedle stál mikrofon a my nahrávali.
Hranice v hudbě asi moc rád nemáte? Žijeme na začátku 21. století, jsme moderní lidé. Život znamená život. András Schiff mi jednou řekl: „Musíš jíst hodně masa, když chceš hrát dobře Bacha.“ (smích ) Ale vážně. Hrajete-li Richarda Strausse, Wagnera, Mahlera, je pravda, že napsali do not spoustu poznámek. Myslím ale, že je smíme měnit. Můžeme hrát něco rychleji a tak dále. Když se Horowitze ptali, proč hraje Čajkovského Koncert b moll tak rychle, odpověděl: „Umím hrát rychle.“ Co je hudba? Co je život? Mění se každý den. Ráno vás něco napadne, večer svůj názor třeba změníte.
Jak přistupujete k artikulaci a registraci? Reflektujete poučenou interpretaci? To je těžká otázka. Snažím se najít svůj vlastní způsob. Mám ale velký problém, otázku: Co je autentická interpretace? Například u raných nahrávek Harnoncourta si říkám: Co to je? Zní to tak staře! Herreweghe si našel svou cestu, Schreier či Rilling také a tak dále. Mně se líbí Gardiner. Ne sice všechno, co dělá, ale řekl bych, že Gardiner není hudebník na baroko, ale prostě hudebník… S varhanami je jedna potíž. Nelíbí se mi, jak se učí na vysoké škole. Učitel vám řekne: Hraj tuhle skladbu na jednu registraci. Speciálně u Bachova Preludia a fugy B dur, kde se píše Organo pleno. Jenže co to vlastně je? Ano, víme z pramenů, co se tím myslelo. Když ale přijdu do francouzské katedrály k varhanám s těmi jejich úžasnými barvami, pak klidně použiju trumpety místo mixtur.
Máte svůj oblíbený nástroj? To se pořád mění. Momentálně se mi líbí na baroko Silbermannovy varhany v kostele sv. Petra ve Freiberku. Mám rád jejich zvuk. Nejsou zrestaurované, ale zpívají. Nádherně. Pak se mi líbí Kleisovy varhany ze 30. let 20. století z frankfurtské katedrály. Jsou jak americké symfonické varhany s mnoha barvami. Nejdůležitější je pro mě, aby varhany zpívaly…
Co plánujete do budoucna? Čekají mě různé festivaly komorní hudby, třeba s estonským houslistou Mustonenem. Rád bych leccos změnil, nechci jít z koncertu do koncertu, ale mít dost času zabývat se svým následujícím programem, nacházet ducha hudby. Je pro mě důležité hrát jako dítě. Ano, je mi 32, ale jde o to objevovat nové věci – jako dítě -, radovat se z hezké harmonie, nacházet nový způsob vypíchnutí rytmu, vědět, že příště to možná zahraju zase jinak.
Jak přistupujete k artikulaci a registraci? Reflektujete poučenou interpretaci? To je těžká otázka. Snažím se najít svůj vlastní způsob. Mám ale velký problém, otázku: Co je autentická interpretace? Například u raných nahrávek Harnoncourta si říkám: Co to je? Zní to tak staře! Herreweghe si našel svou cestu, Schreier či Rilling také a tak dále. Mně se líbí Gardiner. Ne sice všechno, co dělá, ale řekl bych, že Gardiner není hudebník na baroko, ale prostě hudebník… S varhanami je jedna potíž. Nelíbí se mi, jak se učí na vysoké škole. Učitel vám řekne: Hraj tuhle skladbu na jednu registraci. Speciálně u Bachova Preludia a fugy B dur, kde se píše Organo pleno. Jenže co to vlastně je? Ano, víme z pramenů, co se tím myslelo. Když ale přijdu do francouzské katedrály k varhanám s těmi jejich úžasnými barvami, pak klidně použiju trumpety místo mixtur.
Máte svůj oblíbený nástroj? To se pořád mění. Momentálně se mi líbí na baroko Silbermannovy varhany v kostele sv. Petra ve Freiberku. Mám rád jejich zvuk. Nejsou zrestaurované, ale zpívají. Nádherně. Pak se mi líbí Kleisovy varhany ze 30. let 20. století z frankfurtské katedrály. Jsou jak americké symfonické varhany s mnoha barvami. Nejdůležitější je pro mě, aby varhany zpívaly…
Co plánujete do budoucna? Čekají mě různé festivaly komorní hudby, třeba s estonským houslistou Mustonenem. Rád bych leccos změnil, nechci jít z koncertu do koncertu, ale mít dost času zabývat se svým následujícím programem, nacházet ducha hudby. Je pro mě důležité hrát jako dítě. Ano, je mi 32, ale jde o to objevovat nové věci – jako dítě -, radovat se z hezké harmonie, nacházet nový způsob vypíchnutí rytmu, vědět, že příště to možná zahraju zase jinak.
