Dva programy s díly Petra Iljiče Čajkovského se letos 24. 8. a 27. 8. staly prologem 110. sezony České filharmonie . Jak už tomu bývá, stalo se tak z pragmatických důvodů – obě prováděné symfonie se nahrávaly a zároveň to byla rozcvička pro hostování v Berlíně, kde ČF provedla 1. 9. pod taktovkou svého šéfa Dvořákovo Stabat Mater . Přítomnost mikrofonů zatím vždycky přidávala na soustředěnosti a preciznosti, což je vždycky pěkné slyšet – jen je škoda, že bez mikrofonů tomu tak nebývá. V lyricky laděné 1. symfonii „Zimní sny“ na prvním z večerů volil Zdeněk Mácal překvapivě rychlá tempa, druhá symfonie Maloruská , nebo také Ukrajinská , vyzněla o tři dny později živě, brilantně i s patřičnou zemitostí. Ivo Kahánek se ve svém debutu s Českou filharmonií (Klavírní koncert b moll , 27. 8.) představil sympaticky, i když nervozita byla znát. Jak ale obstojí vedle konkurence, která je v tomto oboru snad ještě větší než jinde, je pořád otázka. Leccos z toho, co u nás považujeme za výjimečné, je ve světě normální – a skutečná umělecká kvalita se musí nekompromisně obhajovat. Leckterého talentovaného hudebníka snadno zkazí skutečnost, že se u nás rychle stane hvězdou. Mám obavy, jestli právě tohle není osud Pavla Šporcla , sólisty Čajkovského Houslového koncertu (24. 8.). Ke svému partu se postavil naprosto suverénně, i když ne bez technických obtíží, a s romantickým výrazem ani s kantilénami si už vůbec hlavu nelámal. Pravý opak těch velkých houslistů, kteří pečlivě modelují každou frázi. Takový přístup je jistě možný, v Rudolfinu vyvolá ovace, hlubší dojem ale v člověku nezanechá.
