středa, 28. září 2011

Proč bychom se netěšili

Napsal(a) 

Propagační slogan Pražského jara Proč – bychom – se – nee – těešiilii! bychom měli vztáhnout na všechny české festivaly, potažmo na domácí hudební dění. Slova z libreta Karla Sabiny k Prodané nevěstě Bedřicha Smetany je však třeba doplnit o druhý verš – Když nám Pán Bůh zdraví dá... Konec konců dokud budeme zdraví, tak i když je na hudbu čím dál tím méně peněz, můžeme se z ní těšit. Zvláště když je pořadateli servírována v dokonalé nebo alespoň zajímavé a umělecky přesvědčivé formě. Nahlédněme stejně jako vloni do nabídky několika jarních festivalů.

Největší, nejbohatší a nejznámější český hudební festival vytáhl v boji o pozici interpretačně nejlepšího festivalu silné karty. Mezinárodně ceněná tradice, vysoký kredit a relativně dobré finance umožňují Pražskému jaru přivézt pozoruhodné umělce a programy. Množinou slavných orchestrů se dokonce letos blíží kategorii Salcburku nebo Luzernu. San Francisco Symphony, New York Philharmonic, NDR Symphonieorchester Hamburg a jako hvězdná tečka Berliner Philharmoniker – nad tím se až tají dech. Silná očekávání (doufejme oprávněná) právě tak vzbuzuje seznam sólistů – Lisa Batiashvili, Julian Rachlin, Christian Tetzlaff (housle), Dawn Upshaw, Thomas Quasthoff, Michaela Kaune, John Relyea, Petra Lang, Martina Janková, Dagmar Pecková (zpěv), Simon Rattle, Michael Tilson Thomas, Alan Gilbert, Pinchas Steinberg (dirigent), Itamar Golan, Peter Rösel, Julianna Avdějeva (klavír). Trochu v pozadí nadšeného avizování Mé vlasti s orchestrem Pražské konzervatoře a účasti hollywoodské hvězdy Johna Malkoviche v hudebním morirátu stojí důležitý akcent na soudobou hudbu, čímž se Pražské jaro snaží odstranit označení festivalu pro hudební majoritu, které má u mnoha kritiků a se kterým občas skutečně koketuje.

Když bude Pražské jaro v polovině, začne v Ostravě Janáčkův máj, festival, který je v podstatně těžší pozici, než její starší pražský souputník. Letos to odneslo scénické provedení Honeggerovy Johanky z Arku, na kterou nejsou peníze s atraktivní, leč nepříliš vynalezávou náhradou v podobě Mozartova Requiem. Zato Ostravané uslyší Mahlerovu Pátou a čtveřici výborných houslistů – Kremera, Matouška, Ženatého a skvělou Isabelle Faust. Naštěstí i Janáčkův máj se nevyhýbá současné hudbě.

Týden po Pražském jaru začne velký svátek umění v Litomyšli. Smetanova Litomyšl totiž už několik let není jen hudební, ale i výtvarná. (Jestlipak bude jednou i dramatická a literární?) Soudě dle programu, vysoko nastavená laťka z minulých ročníků nebude snížena a pořadatelé opět nabízejí vkusně namíchaný koktejl. Přijede hvězda Sumi Jo (stále dobrá, i když mladší světové konkurenci už jen dýchá na záda). Uspokojení budou jak milovníci opery, baletu, iberoamerických i pohanských rytmů, klasiky minulého století, symfonického rocku, duchovní hudby, tak i děti; dobrým nápadam je spojení dvou mytických rytířů – Lohengrina a Dalibora. Jen toho Smetany je pomálu. Jenže v tom je festival nevinně – „kde nic není, ani smrt nebere“...

Téměř dvacet koncertů nabízí mezi 28. květnem a 25. červnem Concentus moraviae. Na jižní Moravě a Vysočině navštíví městské kulturní domy, zámky i kostely. Na rozdíl od předchozích festivalů má při vší difúznosti vždy obecné téma, kterým jsou v roce 2011 České sny. (Více se o nich dočtete v červnovém čísle.) Musím ocenit, že „zasněnou“ dramaturgii budou realizovat sólisté, u nichž máte (někdy provokativní) jistotu vysoké kvality – Iva Bittová, Clarinet Factory, Baborák Ensemble, nová vokální formace Martinů Voices, čtveřice skvělých kvartet – Pavel Haas Quartet, Zemlinsky Quartet, Epoque Quartet a švýcarský Merel Quartet, Collegium 1704 a další.

Svým způsobem tematický je festival komorní hudby v Kutné Hoře. Jeho netradiční umělecký ředitel Jiří Bárta není jen skvělým cellistou, ale i překvapivě kreativním dramaturgem a „promotérem“. Mezi 4. až 11. červnem opět bude z krásného středočeského města tvůrčí dílna, kdy pozvaní muzikanti během několika zkoušek nastudují a poté předvedou v historických prostorách města více či méně běžný repertoár, často zasazený do neobvyklého kontextu. Těžko byste jinde mohli slyšet Umění fugy hrané na klavír v chrámu, komorní verzi Karnevalu zvířat nebo Vox Balaenae pro tři maskované hráče Georga Crumba... Festival má vždy houslovou zahraniční hvězdu. Letos je jím mladý Japonec Daishin Kashimoto, jeden z koncertních mistrů Berlínské filharmonie.

Festivalové hody však teprve začínají. O dalších počinech hodných pozornosti se dočtete v červnovém vydání.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.