pátek, 9. září 2016

Pro Ondřeje Vrabce existuje jen jedna cesta - služba hudbě

Napsal(a) 

Ondřej Vrabec, foto Vojtěch Havlík Ondřej Vrabecfoto: Vojtěch Havlík

Česká republika netrpí nedostatkem dirigentů mladšího věku, nicméně jen málo z nich má bohatou imaginaci a kreativitu, silné charisma a je schopno vývoje. Mezi ně patří Ondřej Vrabec. Hudební veřejnosti je zatím znám hlavně jako špičkový hornista a člen České filharmonie, užší okruh lidí ví, že je tam i asistentem Jiřího Bělohlávka. Kdo se chce o jeho minulosti a současnosti dozvědět více, nechť si vygoogluje adresu vrabcovi.cz. Momentálně žije Dvořákovým oratoriem Svatá Ludmila, jež bude řídit 15. září v Hradci Králové a 28. září v Ostravě na Svatováclavském hudebním festivalu.

Z vašeho portálu mám pocit, že první je pro vás cesta dirigenta, druhá hornisty. Udělal jsem si malý průzkum mezi svými známými a přáteli a většinou vás znají hlavně v roli hornisty České filharmonie. Stále ještě není obecně známé, že jste výborným dirigentem a v České filharmonii máte i roli asistenta šéfdirigenta. Vadí vám to, nebo jste se s tím už smířil? Pro mě existuje jen jedna cesta - služba hudbě. Nemám zvláštní ambice být dirigentem (upřímně, společensko-politický aspekt té profese se mi, zvláště coby dlouholetému orchestrálnímu hráči, docela protiví), nemám ani nějakou výjimečnou tužbu být zrovna hornistou (jakkoli mám ten nástroj velmi rád). Pouze od raného dětství nesmírně miluji hudbu a její poslech a provozování potřebuji k životu tak, jako jiní prahnou po aplikaci dávky drogy. Špičkově interpretovaná hudba tiší mé abstinenční příznaky, a nezáleží vůbec na tom, v jaké pozici jsem jí konfrontován. Toužím jen hudbu provozovat na nejvyšší úrovni, jaké jsem schopen a to se mi dařilo dosud nejlépe v těchto dvou oborech. Na mém webu je akcent na dirigovaní kladen proto, že dnes již představuje z hlediska objemu i významu výrazně dominantní náplň mé umělecké práce. A jestli mě trápí, že veřejnost o mém alter egu stále obecně mnoho neví? Trápí mě, že se nezajímá ani o nesrovnatelně významnější osobnosti nejen na poli kultury, ale též na poli vědy, lékařství, pedagogiky a dalších oborů, nejen z čehož plyne stále sílící společenská frustrace a pocit bezvýchodné zatracenosti a bezvýznamnosti vlastního národa. Navzdory mezinárodně obdivovaným výsledkům poctivé práce celých zástupů domácích odborníků Čechy k falešné vlastenecké hrdosti přivede leda tak účast hokejistů na mistrovství světa...

Jste dirigentem, protože vám už možnosti vašeho nástroje nestačily, chtěl jste od základu tvarovat hudbu, mít vliv na celou strukturu hudby? Ano. Již jsem zmínil, že jsem nikdy neměl sen stát se dirigentem... Můj děda ze strany otce vždy nadepisoval obálky, do nichž nám jako dětem vkládal nějakou finanční hotovost k narozeninám „dirigent filharmonie Ondra Vrabec“. Vždycky jsme se tomu s rodiči smáli, protože tehdy jsem obdivoval leda fotografie bratří Tylšarů na dlouhohrajících deskách a žil spíše pro klukovské vylomeniny. Dnes mě při té vzpomínce trochu mrazí... S přechodem k dirigováním se to tedy mělo jinak - během studií jsem se mimořádně intenzivně věnoval komorní hudbě a v některých souborech postupně zaujímal roli uměleckého vedoucího. Jednoho dne mi příležitost vložila do ruky taktovku a postavila mě před maličký smyčcový orchestr. Odtud již vedla poměrně přímá cesta ke studiu dirigování a k dalším profesionálním zkušenostem na tomto poli. Nebyl to žádný bleskový zrod dirigenta, nýbrž mnohaletý vývoj. A jsem nesmírně rád, že se „dirigent filharmonie Ondra Vrabec“ narodil právě takto. Mnoho kandidátů dirigování odstřihne pupeční šňůru od nástroje a orchestru ještě dříve, než se stačí vyvinout placenta. A je to pak hodně znát...

Prožívání hudby dirigenta a člena orchestru je jiné. Jaké je u vás? Dirigent i hráč orchestru nemá při interpretaci veškeré myšlenky nasměrované pouze k hudebnímu prožitku. Upřímně řečeno, jsou to spíše (někteří) posluchači, kteří při koncertě mohou hudbu skutečně emočně vnímat, a já jim tu možnost jako interpret trochu závidím. Mysl výkonného umělce je z větší části zaměstnána především technickými aspekty hry a společné souhry. Zatímco orchestrální hráč musí mít při hře, literárně řečeno, stále „jedno ucho otevřené“, dirigent musí mít otevřené rovnou obě. Navíc se musí naučit možné problematické situace přímo předvídat na základě prvotních signálů a účelnými zákroky jejich zrodu včas předcházet. Obvykle čte partituru i s mnoha taktovým předstihem před orchestrem, musí být schopen vnímat více časových pásem současně a plynule mezi nimi v pozornosti přecházet, aniž by ztratil kontrolu nad svým pohybovým aparátem a taktovaným tempem. Mluvíme ale o dirigentovi, který skutečně orchestr interaktivně vede a naslouchá v každé vteřině jeho zvuku a technickým potřebám. Bohužel existuje i mnoho „dirigentů“, kteří orchestr poznali leda z obrázku a kteří dirigovaní chápou jako jinou formu baletu na hudbu, v níž orchestr slouží co pouhé samohrající reprodukční zařízení. Takoví mají čas na pódiu vytvářet hotové emočně pohybové kreace, bez ohledu na fakt, že v orchestru nevyvolávají žádnou slyšitelnou formu reakce, nebo v horším případě hráče ještě pletou. I v České filharmonii jsem jich za ty roky poznal docela dost... Publikum, a řekněme si upřímně, obvykle ani odborná kritika ten rozdíl neodhalí a po názoru orchestrálních hráčů obvykle nepídí ani jejich vlastní management. Muzikanti se prostě trochu víc zapotí, zaláteří si pak svorně v šatnách, všechno to nějak „projde“ a karavana jede dál. Skutečné, přímé emoční prožívání hudby a dokonalé souznění dirigenta s orchestrem a dílem je spíše takovým příležitostným zázrakem, sladkou odměnou za hodiny práce, která jinak bývá obvykle méně romantická a v příměru připomíná spíše náplň práce leteckého dispečera...

Jak vnímáte z pozice hornisty-dirigenta jiné dirigenty na podestě České filharmonie? Obvykle se od nich dychtivě a vděčně učím! Příležitostně ale také trpím jako pes... Je to o to horší, že když někdo krásnou hudbu láme v kole, způsobuje mi to reálné fyzické nepohodlí a mé špatně filtrované emoční reakce pak nezřídka dopadají na kolegy v bezprostředním okolí. V České filharmonii bohužel nemohu z pódia jen tak odejít, jinde to ale v takové situaci bez váhání dělám. Než špatně interpretovaná hudba, to raději ticho!

Poněkud osobní otázka: Kdybyste měl uvést pět dirigentů, které nejvíce uznáváte nebo jejichž umění je vám z nějakých důvodů nejbližší, kteří by to byli? Vážím si všech dirigentů, kteří slouží hudbě a partituře, jakkoli s jejich interpretačním přístupem ke konkrétnímu dílu nemusím bezvýhradně souhlasit. Nemohu vystát pouze ty dirigenty, kterým slouží naopak hudba coby prostředek k dosažení vyšších politických a společenských cílů. Nemám žádný „Best of“ seznam, naučit se lze mnoho od dirigentů první i čtvrté třídy... Ale pokud to musí být, volil bych asi tato jména: sir John Eliot Gardiner, sir Charles Mackerras, Herbert Blomstedt, Radomil Eliška, Fabio Luisi. Čtenáře by asi spíše překvapil můj „Hate the most“ list...

S Českou filharmonií S Českou filharmonií

Vaše dráha dirigenta je podle mě natolik úspěšná, že byste se jistě uživil jen taktovkou. Máte v budoucnu před sebou jakousi hudební Sophiinu volbu, jestli opustit Českou filharmonii a plně se věnovat dirigování nebo půjdete podobnou cestou jako Josef Špaček a ponecháte si obě cesty? Trochu vaši proklamaci upřesním - já už se dávno živím především taktovkou... Dirigování si žádá tolik času na osobní přípravu, že jej není možné skloubit s plnou kariérou hornisty. Má dnešní činnost na poli lesního rohu je pouhým stínem někdejšího objemu mých aktivit. V zásadě se věnuji naplno výhradně České filharmonii, pro radost si občas dopřeji trochu komorní hudby a jen ve zcela vzácných případech nějakým tím koncertem zavzpomínám na někdejší pestrou činnost sólistickou...

Dvojrole orchestrálního hráče a dirigenta je tak fantastickou školou a studnicí uměleckých zkušeností, že bych současný stav přes veškeré obtíže rád podržel jak jen nejdéle to půjde... Ale skloubit to vše dohromady je rok od roku těžší. Protože mě už velmi brzy čeká dosud nepoznané břímě rodičovských povinností, už se rozhlížím, kde se zbavit ještě nějaké té balastní zátěže. Česká filharmonie by ale každopádně přišla na řadu až jako úplně poslední možnost.

Nejenom že připravujete koncerty České filharmonie, například pro Gergijeva Svěcení jara, ale už jste ji několikrát veřejně řídil, nahrál jste symfonickou tvorbu Andrea Downese a dirigujete velmi dobré orchestry doma a v cizině. V září provedete několikrát Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila, v Itálii, v Hradci Králové a vrcholem bude 28. září v rámci Svatováclavského hudebního festivalu uvedení v katedrále Božského spasitele s Filharmonií Brno a Pražským filharmonickým sborem. To jistě není náhoda a máte k němu mimořádný vztah. Vybral jste si tuto skladbu, protože se provádí méně nežli Dvořákovo Stabat Mater a Requiem nebo jste měl svoje hudební či duchovní důvody? Důvody jsou velice prozaické. Ředitel Svatováclavského festivalu Igor Františák mi tuto velkorysou nabídku přednesl a já ji pochopitelně nemohl odmítnout. Bylo pak asi dílem šťastné hvězdy, že jsem obdržel osobní pozvání mého laskavého mentora, dirigentské legendy sira Johna Eliota Gardinera, provést dílo na nejvýznamnějším italském festivalu sakrální hudby, kterému sir Gardiner slouží co umělecký ředitel. Zahajovací koncert festivalu Anima Mundi v katedrále na Náměstí zázraků, v sousedství Šikmé věže, prý navštěvuje až 10 000 lidí. To bude asi dosud největší výzva mé dosavadní kariéry. Pražský filharmonický sbor pak Ludmilu ve stejném pěveckém obsazení úspěšně prosadil ještě do sezony Filharmonie Hradec Králové. Bude ohromně zajímavý úkol toto Dvořákovo veledílo připravovat krátce za sebou hned se dvěma tělesy, navíc pro tak odlišné akustické podmínky. Přinejmenším z hlediska artikulace budu přístup pro Filharmonii Hradec Králové výrazně revidovat (a pro ostravské provedení zase vracet zpět).

Kde vás budeme mít možnost v této sezoně vidět dirigovat v Česku a jaké dirigentské příležitosti budete mít v cizině? Chci teď věnovat maximum času především dcerce, která se nám narodí co krásný a tolik vyprošený dárek skoro pod vánoční stromeček. Svůj diář začnu zase horlivě plnit teprve až se s manželkou v nové roli trochu zaběhneme. V této sezoně jsem proto raději trochu „ubral plyn“ a mnoho projektů odložil. Vedle dirigentských závazků v České filharmonii, v Národním divadle Moravskoslezském (jen nastudování Brittenovy Lukrécie si vyžádá téměř dva měsíce nepřetržité práce...) a při Ostrava Days 2017 mohu dále jmenovat například koncert se Státní filharmonií Košice, či tradiční Slavnostní koncert organizace SONS na Pražském hradě s mými oblíbenými Czech Virtuosi.

Foto Pavel Veselý Foto Pavel Veselý
Na závěr přece jen odbočím k lesnímu rohu. Přibližte příznivcům HARMONIE étos a činnost souborů PhilHarmonia Octet a Brahms Trio Prague . Brahms Trio Prague je můj splněný sen v rovině hudební interpretace. Míra hudební empatie a nonverbální komunikace mezi členy je na úrovni, kterou vytyčuji dosavadní vrchol všeho mého uměleckého snažení. Naneštěstí je to soubor poněkud netradičního složení a na koncertním trhu hůře prodejný, než třeba tradiční smyčcové kvarteto. Koncertů tak během roku není mnoho, ale každá spolupráce s kolegy Danielem Wiesnerem a Xenií Dohnalovou je pro mě skutečným hudebním svátkem. PhilHarmonia Octet je potom soubor se zcela mimořádným uměleckým a personálním potenciálem, který ale současně trochu brzdí hranice vycházející z podstaty každého „All stars“ souboru - nejlepší hudebníci svého oboru hudebníci jsou natolik vytížení vlastními orchestrálními, sólistickými, komorními a pedagogickými aktivitami, že jen snaha najít společný termín pro zkoušku bývá nezřídka téměř nesplnitelným úkolem. Takové hudební individuality též nahlíží na některé hudební otázky rozdílným pohledem, což hlavně ve zkouškách přináší nejednu horkou chvilku. Je-li však zkouškové prostředí lehce výbušné, k pravým erupcím hudební energie pak dochází na koncertech, což vysoce oceňují posluchači, kritici i umělci sami. Sem se všichni chodíme vyřádit☺.

Co si mám coby bývalý zpěvák a houslista, dnes už jen novinář, představit pod pojmem Hornová klinika? Hornová klinika vznikla ve svatém nadšení jako internetový nástroj na mých osobních webových stránkách, který měl mladým adeptům hry na tak choulostivý instrument, jímž je horna, zpřístupnit gratis online konzultace ve věci těžkostí technické povahy. Těmi si dříve nebo později projdou u lesního rohu prakticky všichni a odpovědi musí hledat obvykle jen metodou pokus-omyl až ve vyšším věku, při studiu na konzervatoři (v horším případě na Akademii...!), či za nemalé peníze u zahraničních pedagogů. Právě tak, jako v případě mé generace... Často doslova instantně řešitelné problémy nám totiž nikdo nedokázal technicky uspokojivě a efektivně vysvětlit. Dozvěděli jsme se, jaký má být výsledek, nikoli jaká cesta k němu vede. Odpovědí bývalo „cvič a to se časem poddá“. Málokterý nástroj má dodnes tak žalostně děravou metodiku, jako lesní roh. Přehrávají se tuny cvičení a etud, které věcně nic neřeší, místo aby se čtvrt hodiny hledalo ve skutečných principech herní techniky a ušetřený čas se investoval jinde. Možná že těch mých 8 hodin každodenního cvičení na konzervatoři mělo nakonec nějaký efekt. Dnes ale za pouhou hodinu denně dosahuji úplně stejných výsledků, protože už vím, jak a proč... Toho zbytečně ztraceného času hrozně lituji, odepřel mi mnohé radosti mládí. Chtěl jsem té chyby své mladší kolegy ušetřit. Zatímco četní zahraniční studenti neváhají vydávat obrovské peníze, aby opakovaně přilétali pro tyto zkušenosti do České republiky z opačných konců světa a najdou se i kolegové pedagogové, kteří za nimi trvale vysílají dokonce celé své třídy (jako třeba prof. Koyama z univerzity v japonském Kjótu), zájem původních recipientů si klinika přes svoji dostupnost a bezplatnost až na pár výjimek nezískala. Proto pro ní v nové verzi mého webu, kterou do budoucna plánuji, již nebude místo.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.