Přítel českého umění
Sir Charles Mackerras obdržel v roce svých 85. narozenin medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění) od ministra kultury Václava Riedlbaucha. Během předávání připomněl anglický host svou charakteristickou češtinu a opravdu dlouholeté vazby na českou hudbu. A také to, jak mu jako mladému studentovi z Nového Zélandu v Londýně po válce doporučili, aby odjel za Talichem do Prahy. Co by nějakému mladíkovi mohli v Londýně doporučit dnes? Medaili dostal ten, který si ji dávno zasloužil. Jen je dobré připomenout, že čeští umělci v analogické situaci bývají jinými zeměmi za službu jejich umělecké tradici oceněni daleko dříve. Za všechny jmenujme Libora Peška v Anglii nebo Magdalenu Koženou ve Francii. U nás častěji vítězí názor, že zahraniční umělci by měli být vděční za českou hudbu nám a ne přece my jim, že? Mackerras dostal nejvyšší vyznamenání, která může ministr kultury udělit. Ale třeba když nedávno odcházel dlouholetý koncertní mistr Berlínské filharmonie zpět domů do Japonska, dostal jako výraz vděku vyznamenání od spolkového prezidenta. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Nehrajeme, stávkujeme, trucujeme…
Hráči České filharmonie budou mít opět pocit, že se jich nikdo nezastane a všichni novináři jsou proti nim. Pokud se ale stane to, co se odehrálo 7. května na koncertě v Rudolfinu, přesněji místo koncertu v Rudolfinu, je to smutné a těžko se to jakkoli obhajuje. Měla se hrát 10. Mahlerova symfonie, která se hraje málo a jde o dokomponovanou verzi podle skladatelových náčrtků. Tedy neobvyklý program, na který si našli cestu jak posluchači z Vídně, tak hosté z Izraele a dalších zemí. Místo toho po plánovaném začátku čtvrt hodiny čekali, aby se poté hráči orchestru Česká filharmonie dostavili na pódium bez nástrojů, přečetli emotivně laděné prohlášení a ústy docela slušně placeného mediálního poradce oznámili, že hrát nebudou. Takovou míru pohlcení osobními pocity a vnitřními spory jsme zatím nezažili ani u našeho prvního ze všech zneuznaných orhestrů. Málo platné, i když se protestuje, mělo by se hrát a nikoliv nehrát. Nechme teď stranou otázku, jestli odvolaný ředitel Darjanin vůbec stojí za stávku. Postup ministerstva může naštvat, ale aby se pak hudebníci mstili na svém vlastním publiku, to je vrchol iracionality. Snad ještě větší, než když se v době, kdy si i lepší a slavnější orchestry samy platí možnost pořizovat nové nashrávky, stávkuje tak, že se nenahrává. Smutná vizitka.
