sobota, 7. květen 2016

Pražské jaro MMXVI

Napsal(a) 

Baiba Skride (1. 6.) Baiba Skride (1. 6.)

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro se koná sice po jednasedmdesáté, ale slaví díky kouzlu matematiky sedmdesátiny. Po celou tuto dobu pevně ctí přesvědčení, že dobrý festival není jen o dramaturgii, ale také o interpretaci. Masová média budou zajímat hlavně „hvězdy“ – Daniel Barenboim, Maurizio Pollini, Violeta Urmana, Gil Shaham, možná i Paavo Järvi nebo Andreas Scholl, ale doporučuji vaší pozornosti méně známé, kvalitou však srovnatelné projekty například Graindevoix, Juraje Valčuhy, New London Consort, Tiburtiny, Ensemble Berlin – Prag, Litevského národního symfonického orchestru, Baiby Skridy a samozřejmě Aliny Ibragimovy. A určitě doporučuji Víkend komorní hudby, který by mohl být opět mimořádně zajímavý. Tradicí se stalo v HARMONII setkání s jeho ředitelem Romanem Bělorem, jenž je významnou osobností Asociace hudebních festivalů a stojí v čele Pražského jara od roku 2001, takže i on má výročí.

Už tradičně na úvod ekonomika. Asociace hudebních festivalů usilovala o nesystémovou podporu několika festivalů. Jaká je tedy současnost? Myslím si, že podpora, která měla být schválena parlamentem, měla vlastně být kopií loňského řešení, kdy byly festivaly v podstatě plošně dofinancovány, aby se vyřešily jejich základní problémy. Letos tedy toto řešení nebylo přijato, ale musím dodat, že i to loňské bylo ne zcela systémovým provizoriem. Už před třemi lety se víceméně všichni shodli, že podpora festivalů nefunguje, grantový systém je obstarožní a nebere v potaz řadu významných skutečností. Od té doby se hledá nový systém, ale dosud chyběl konsensus. Loňská podpora ministerstva kultury odpovídala částce, která do jisté míry kopírovala ekonomickou část návrhu festivalů, kde bylo navrženo, aby byl infrastrukturní význam festivalu podpořen řádově částkou okolo 20 procent rozpočtu s tím, že zbývající část rozpočtu si musí festivaly zajistit samy. Nebránili jsme se tomu, aby k tomu ministerstvo našlo další kritéria doplňující ryze ekonomické hledisko. Neekonomická kritéria – umělecká, programová a další se nepodařilo dostatečně jasně definovat, ani určit jak a kdo je bude posuzovat. Festivaly se nemohou známkovat navzájem. Proto jsme se v dané chvíli byli schopni domluvit jen na ekonomice. Opa­kuji, že se vědělo, že je to přechodné, ne­systémové řešení a že máme rok času na vytvoření systému. Ten ale v době „boje“ o rozpočet vytvořen nebyl. Proto zde byla naše iniciativa, aby se přechodné řešení, třeba v nějaké modifikované formě, zopakovalo.

Znamená to, že legislativní návrh provizorní podpory vybraných festivalů nepodpořilo ve sněmovně ministerstvo kultury? Myslím, že ano. Asi sehrál svou roli tlak jiných festivalů a odborných sdružení, která žila v domnění, že by to bylo na jejich úkor, což nebyla pravda, protože rozpočet ministerstva se za poslední dva roky významně navýšil. Vloni to bylo pro ministerstvo přijatelné, letos ne a situace zůstávala dlouho patová, přičemž byl opět vypsán onen obstarožní a dle názoru mnohých nefunkční program podpory nazývaný nepřesně „grantovým“ systémem. Naštěstí se ministerstvo vrátilo k paralelnímu řešení pro řadu festivalů definováním prioritních akcí. Následně pak došlo v minulých týdnech k všeobecné kompromisní shodě na základních konturách obecného přístupu k financování festivalů různých typů, který by měl být příští rok v určitém zkušebním provozu. Věříme ujištění ministerstva, že bude případné konkrétní problémy jednotlivých subjektů řešit až do stabilizace všech složek nového řešení operativně. Jsem optimista.

Jak na tom tedy bude Pražské jaro? Náš festival byl zařazen mezi prioritní akce. Nepodezírám ministerstvo kultury z neochoty podpořit Pražské jaro obdobně jako v minulých letech. Doufám však, že my i ostatní festivaly včetně těch malých budeme moci v nové době plánovat projekty s perspektivou dvou tří let s dostatečnou mírou jistoty, zda podporu státu můžeme získat, jak a v jakém rozsahu. Dosavadní nečitelnost systému rozdělování a nemožnost perspektivního plánování festivaly nejvíc zlobily.

Pražské jaro má nového generálního partnera – CETIN. Proč telekomunikační firma, a ne opět banka? Naše spolupráce s Českou spořitelnou trvala 15 let, což je jistě pozoruhodná éra, mimořádně přínosná, jak věřím, pro obě strany. Delší dobu jsme věděli, že Česká spořitelna chce buďto snížit svoji podporu, nebo odejít. Hledali jsme proto jiného generálního partnera a několika cestami jsme se dostali do světa finanční skupiny PPF. Lidé z vedení skupiny a nově etablované firmy CETIN se rozhodli deklarovat svou společenskou odpovědnost v české kultuře zásadní podporou Pražského jara. Podepsali jsme dvouletou smlouvu s tříletou opcí, což pro nás znamená stabilizaci plánování. To, že jde o technologickou firmu spravující a páteřní systém české telekomunikační sítě, mi připadá velmi zajímavé. Máme z toho radost a je to hodně důležité i jako inspirace pro naše technologické projekty. Cítíme od vedení CETIN nefalšovaný a profesionální zájem o festival. Je to pro nás zcela jistě nový impuls. Chceme společně také hledat nové cesty k mladé generaci, ke školám, talentovaným studentům…

Jak silné je partnerství CETIN? Je zcela zásadní.

Murray Perahia (31. 5.) Murray Perahia (31. 5.)

Bude to znamenat například větší expanzi Pražského jara do světa internetu a sociálních sítí? I proto jsem hovořil o inspiraci. Určitě budeme jednat i o těchto oblastech budoucí spolupráce. Například naše webová prezentace je slušná, ale určitě lze něco vylepšit, inovovat, možná i změnit.

Přestože letošní ročník je 71., lidé jej budou vnímat kvůli šestce jako jubilejní. Byl čas zamyslet se nad sedmdesátiletou historií a třeba se i ohlédnout za 15 lety ředitele s festivalem… Je to jednak retrospektiva historická počínající rokem 1946, druhá pro mne začíná po roce 1990, kdy jsem měl tu čest být skoro deset let členem festivalového výboru a potom ředitelem Pražského jara… Je to mimořádně krásná věc. Kapitál hudebních těles, divadel i festivalů se tvoří i pokladem historických referencí a ty jsou v případě Pražského jara fenomenální. Když si uvědomím, jak složitá byla historie našeho státu, tak je vlastně zázrakem, že festival zůstal okénkem do světa a prošel hororem 50. i 70. let sice s určitými šrámy, ale s nepoškozeným jádrem. Po roce 1990 bylo Pražské jaro zajímavé i tím, že se stalo do značné míry průkopníkem nového typu financování. To je rovina ekonomická, ale festivalu se podařilo umělecké kvality předchozích desetiletí dále úspěšně rozvíjet, dokázal využít svobodu, která se po roce 1990 nabízela, stal se možná ještě více mezinárodním, a v mnoha směrech se světově lépe etabloval. Podařilo se také neuvěřitelně zlepšit renomé soutěže, která se stala ze středo- a východoevropské přehlídky skutečně soutěží mezinárodní světovou. Už jenom tato malá část festivalu je pro mě velkou radostí. Bilance festivalu za posledních 25 let je podle mě fascinující… Jakých bylo mých 15 let? Měl jsem výhodu, že jsem mohl navázat na práci svého předchůdce Olega Podgorného. Jestliže se festival pod mým řízením v něčem změnil, pak ve větší odvaze ve vnější prezentaci a její uvolněnosti. Ve vizualizaci, je dnes modernější než v 90. letech, nebojí se vstupovat do boje o veřejný prostor, část dramaturgie se otevřela možná, často i v nečekaných směrech. Řekl bych, že volnomyšlenkářství je důležité, nebát se nahlížet věci bez předsudků, ale nejít cestou podbízení. Některé základy festivalu by měly být neměnné – například duchovní oratorium, klavírní recitál nebo Dvořákova symfonie mají svůj pevný řád, nemá smysl v tom dělat nějaké mediální či marketingové „šaškování“. S nadčasovými hodnotami určitého typu se nedá obchodovat. Než abych šel cestou křečovitých crossoverů či fúzí, raději nahlédnu do segmentu jazzových osobností nebo určitého specifického žánru ve špičkové kvalitě; letos je to například flamenco v projektu RETOrno nebo pobaltská hudební kultura, z níž letos dominuje Litva. Výhodou a zároveň problémem Pražského jara je jeho šíře. Není ani o staré hudbě, ani o konzervativním romantismu, ani o současné hudbě, je to prostě festival klasické hudby s občasnými výlety někam jinam. Zvláštní status vede k tomu, že se od nás očekává, že všechno spasíme. Ti, kteří chápou, jak je těžké takový festival vytvořit, jsou vděční za pestrost, jiní hovoří o beztvarosti, některým vadí, že tam není to, co očekávali. Jenomže vše se do přibližně 50 koncertů nevejde. Myslím, že se nám podařila určitá strukturovanost festivalu se segmenty typu nokturno, matiné, komorní víkend, debut a genius loci. Samostatnými projekty jsou tradiční Mezinárodní hudební soutěž a relativně nový podzimní Festival Rudolfa Firkušného.

Hovoří se o tom, že koncerty Pražského jara mají být projekty. Festival je svátkem a přitom není v konkurenčním prostředí snadné nabízet něco, co je sváteční, co orchestry či jiné festivaly nemají. Jak se to Jaru daří? Třeba u recitálů je to dáno osobností umělce, u symfonických programů však není snadné nebýt dalším abonentním koncertem některého pražského tělesa. U zahraničních hostů to problém není, u domácích se snažíme, aby byl zajímavý osobou dirigenta, jenž zvolí originální nebo v něčem odvážnou dramaturgii. Příklad za všechny – koncert České filharmonie s Jurajem Valčuhou 27. května. Je to osobnost v Praze téměř neznámá, v cizině ovšem světo­vě úspěšný slovenský dirigent, který si vybral do programu nepodbízivou trojici Schubert – Kodály – Bartók. To je přesně typ projektu, který na festival patří.

Tiburtina Ensemble (18. 5.) Tiburtina Ensemble (18. 5.)

Jaké unikátní projekty přinese rok 2016? Každý si najde něco svého. Zmíním třeba New London Consort a jeho pasticcio inspirované Shakespearovou Bouří, opět něco, co přenese lidi někam, kam by se jinak nedostali… Singapore Symphony Orchestra, u nás zcela neznámý, s nímž přijede Gil Shaham, houslová superstar, která si velmi vybírá své partnery. Klasický program bude hrát asijský orchestr, tedy něco u nás neběžného… Z jiného soudku – jsme rádi, že ve Foru Karlín uvedeme 19letého geniálního slovesnko-maďarského jazzového kytaristu Andrease Varadyho… Andreas Scholl je splátkou dluhu. Projektů je hodně, ale myslím, že zásadní je španělská a litevská inspirace, zvlášť musím zmínit svou radost z hostování kaunaského sboru, který polovinu večera nekompromisně věnuje litevské hudbě.

Velký univerzální festival si svoje mezinárodní renomé stvrzuje i účastí hvězd. Jaké letos přijedou? Jako všechny festivaly i my se snažíme hvězdy mít. Na druhé straně se trošku bráníme být součástí starsystému, protože se stává, že realita je jiná než marketingový obraz. Samozřejmě jsme ale rádi, že přijede Daniel Barenboim, Sakari Oramo, jenž je u BBC nástupcem Jiřího Bělohlávka, po desetiletém „lákání“ Maurizio Pollini, že se vrátí Violeta Urmana… Svým způsobem hvězdou je ale méně proslulý Björn Schmelzer, umělecký vedoucí souboru Grandelavoix. Pravidelným hostem a pořadatelskou chloubou Pražského jara je Murray Perahia, jenž patří mezi osobnosti, kterých se nelze umělecky nabažit.

Obligátní otázka – kdo bude otvírat Pražské jaro 2017? Mou vlast by měla hrát Vídeňská filharmonie s Danielem Barenboimem.

Smetanu už někdy dirigoval? Během svého bohatého života určitě dělal část cyklu, jako celek si nejsem jistý. Musím ale dodat, jak jsou důležitá osobní setkání. Když tu byl naposled s Vídeňskými filharmoniky, zeptali jsme se jej u kávy, jestli by chtěl dirigovat Mou vlast. „Já abych jel do Prahy s Mou vlastí? To po mně nemůžete chtít!“ Oslovili jsme přímo i Vídeňskou filharmonii, aby Vlast zahráli v roce 2017 ve Vídni a v Praze. Ptali se na dirigenta, a tak jsme zmínili, že jsme přemlouvali Barenboima. Oni mu to nabídli a on souhlasil. Takže myšlenka zrála na obou stranách.

Daniel Barenboim (15. 5.) Daniel Barenboim (15. 5.)

Co další hosté roku 2017? Například uvedu The Orchestra of the Age of Enlightenment s Williamem Christiem, Kristjan Järvi bude řídit Českou filharmonií, čímž se rodinný kruh klanu Järviů na Pražském jaru doplní, se „svým“ orchestrem provede Jiří Bělohlávek Šostakovičovu 13. symfonii, dále Ensemble Inégal, Diana Damrau s Pražkou komorní filharmonií atd. Rok 2017 chceme tématicky částečně věnovat tématu Překážky, předsudky a pronásledování, což je inspirováno smutným výročím ruské revoluce. Nechceme to pojmout jen jako pronásledování, boj s komunismem a nacismem, ale zamyslet se nad 20. stoletím i s inspirativními segmenty překážek a předsudků.

Vždy je mi líto, že Praha nežije Pražským jarem. Jaké to bude letos? Je jistě snazší, aby festivalem žily Český Krumlov nebo Karlovy Vary než širší pražská aglomerace, s dvěma miliony lidí. V pražském mediálním „maglajsu“ se ale snažíme maximálně prezentovat. Vlajky asi nevyvěsíme, soutěž o nejkrásnější výlohu Pražskému jaru, což se kdysi dělo, určitě neobnovíme. Volíme moderní cestu, jež zahrnuje pestré citylighty, digitální stěny v metru, reklamu na tramvajích a autobusech atd.

Neplánujete kontaktní formy prezentace jako je přímý přenos koncertu na plazmu třeba před Rudolfinem? Rádi bychom Pražanům nabídli open air přenos zahajovacího koncertu tak, aby mohl být každý alespoň takto ve veřejném prostoru účasten Při takovýchto projektech je však klíčové najít team lidí, kteří zajistí obrazově a zvukově kvalitní přenos.

Děkuji za zajímavé povídání a loučím se s přáním, aby vám v open air přenosech pomáhal nový generální partner.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.