středa, 25. září 2002

Pražská opera v pohybu

Napsal(a) 

Pražská opera v pohybu Pražská opera v pohybu
V Národním divadle i Státní opeře Praha se mění šéfové. Z první scény odchází ředitel Jiří Srstka a šéf opery Josef Průdek , na jejich místo přijdou dosavadní intendant Státní opery Daniel Dvořák a jeho operní šéf Jiří Nekvasil . Je tedy příležitost zamyslet se nad tím, co přineslo a čím se vyznačovalo uplynulé období v obou divadlech.

Jistě nemá smysl si namlouvat, že opera v Praze se už dostala na stejnou úroveň, jakou známe z jiných předních světových scén, ale snaha zapojit se do evropského dění byla nepřehlédnutelná v obou domech. V té souvislosti nutno předeslat, že sedmiletá éra Josefa Průdka původně ještě skončit neměla. Končí však v závislosti na změnách vedení divadla. Je politováníhodné, že byla zrušena rada Národního divadla a že byl změněn jeho statut. V důsledku nastalých okolností se vývoj opery Národního divadla přeťal ve chvíli, kdy konečně začaly vyvstávat zajímavé projekty, kdy začaly "dobíhat" s předstihem dojednané kontrakty (v Národním divadle měli v nadcházejících letech operu mimo jiné režírovat Christoph Marthaler, Patrice Chéreau, Jérome Savary, znovu se měl vrátit David Radok a Robert Wilson).

Pražská opera v pohybu Pražská opera v pohybu

Možná i z toho důvodu odchází Josef Průdek, potažmo ředitel Jiří Srstka - není žádným tajemstvím, že právě opera se vždy těšila jeho mimořádnému zájmu - téměř jako hrdina. Taková aureola je zasloužená jen zčásti. Úroveň opery Národního divadla v posledních letech totiž připomíná jakousi horskou dráhu - tu přijde vrchol, a vzápětí zase skluz dolů. Nicméně už to, že se něco rozhýbalo, že se - přes nikterak růžové finanční podmínky - podařilo získat některé ze světových tvůrců, lze pokládat za přínos.

Je ovšem paradoxní (a o lecčems to vypovídá), že nejúspěšnější, nejlepší operní inscenace pocházely z "dovozu". Konkrétně Julietta Bohuslava Martinů v podání Opera North z Leedsu a Bergův Vojcek z produkce Opera Göteborg. Obě byly komplexní a vyvážené po stránce hudební, scénické a herecko-vokální. Byla to cenná konfrontace s domácími zdroji. Problémem opery ND totiž zůstává jeho vlastní ansámbl. To, co se někdy ozývá z jeviště, totiž postrádá základní profesionální dovednosti jako je měkkost, nosnost, výslovnost. Je až zarážející, jaké ošklivé a drsné zvuky si divácká obec navykla poslouchat - a snad i pokládat za kvalitu. Výjimky spíš potvrzují pravidlo. Názorné srovnání se světovou pěveckou špičkou je přitom stále zanedbatelné. Když už se na jevišti objevil někdo z této kategorie (Linda Watson , Kurt Rydl , Gabriela Schnaut ), přišel většinou za dirigentem Jiřím Koutem . Právě jeho inscenace patřily mezi hudebně nejlepší, a angažování tohoto dirigenta pro Národní divadlo rozhodně patří k nejzáslužnějším počinům Průdkovy éry. Zárukou profesionálně odvedené práce byl vždy Jiří Bělohlávek , ale jinak se neobjevila žádná slibná a silná osobnost, o zahraničních dirigentských veličinách nemluvě. Výkony Bohumila Kulínského vyvolávaly spíše rozpaky. Orchestr ND si sice stále drží určitou prestiž, ale bez soustavné práce s dirigenty typu Kouta se do budoucna neobejde. Také sbor jako by poslední dobou jevil sestupnou tendenci. Zdá se, že za mezinárodně uznávaného sbormistra Milana Malého není adekvátní náhrada.

Pražská opera v pohybu Pražská opera v pohybu

Jiří Kout se vrátil triumfálně - koncertním provedením Straussovy Elektry s prvotřídními interprety. K dalším vrcholům lze přiřadit i jeho nastudování Wagnerova Tristana a Isoldy , zvlášť když režisér J. A. Pitínský (či spíše jeho výtvarník Ján Zavarský) vymyslel i originálně poetické scénické řešení. Svěží jevištní vítr vnesl do ND také režisér David Radok. Zatímco jeho předchozí práce pro ND - Don Giovanni a Kouzelná flétna - působily ještě rozpačitě, svou inscenací Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu , a následně i Bergova Vojcka vyvrátil pochybnosti o svém talentu. Vedle Radoka to byli především mezinárodně proslulí umělci David Pountney (Julietta a Čertova stěna ) a Robert Wilson (Osud ), kteří názorně předvedli, co také může být opera, jakou imaginativní silou může zapůsobit, a jaké preciznosti lze - při všech možných výhradách - dosáhnout. Chválu lze vztáhnout i na inscenaci Rameauovy opery Castor a Pollux , a do určité míry i na Bednárikovu Carmen , která kolísala mezi revue a hororem a těžila především ze živelnosti Dagmar Peckové.

Snaha držet krok se světovými divadelními trendy se však v jiných případech vymstila. Režie Jany Kališové (Dvě vdovy , Don Giovanni ) trpěly povrchností a rovněž pokusy samotného Průdka o invenční inscenace (Prodaná nevěsta , Figarova svatba ) vyhlížely spíš nuceně. Vyšlo také najevo, že s divadelně nezkušenými, byť vynikajícími filmovými režiséry to asi nepůjde (Herzův Růžový kavalír ). Tento poznatek byl navíc vykoupen mediálním povykem kolem Formanova Dalibora , na němž nese vinu jak Národní divadlo, tak Miloš Forman osobně. Tahle Smetanova opera ostatně přinesla první scéně jen smůlu. Následná inscenace J. A. Pitínského se utopila ve scénické šedi a v nevýrazných hereckých i pěveckých výkonech. Mediálně přetřásané bučení publika a následné vycouvání Evy Urbanové z pochybných mimouměleckých důvodů nasadilo všemu korunu.

Snaha přitáhnout (doma) adorované činoherní režiséry byla logická (nejlepší světoví operní režiséři většinou vzešli rovněž z činohry), ale výsledky vypadaly všelijak. Jak Petr Lébl (Braniboři v Čechách ), tak Vladimír Morávek (Tosca , Macbeth ) i J. A. Pitínský nezvládli přinejmenším jeden hlavní problém: vedení zpěváků. Asi ani netušili, co od operních pěvců vlastně mohou, přesněji co musí žádat. Budiž ovšem řečeno, že české operní herectví je obecně notně zastydlé, a že sólisté první scény leckdy nedokáží na jevišti přirozeně vyjádřit a předat téměř žádné emoce.

O tři roky kratší než Průdkova sedmiletá éra bylo období, které strávila v čele Státní opery dvojice Daniel Dvořák-Jiří Nekvasil. Byla to nicméně poučná doba. Tento tandem, který si už před lety začal budovat mediální popularitu extravagantními mozartovskými klipy v divadélku na Novotného lávce, posléze i kabaretně laděnou Operou Mozart ve Stavovském divadle a na svou dobu se nezvykle agilně prosazoval, neměl v izolovaných Čechách konkurenci. Také proto hladce vystoupal vzhůru - až do Státní opery a posléze i Národního divadla.

Přínosem jejich éry ve Státní opeře byla bezesporu všudypřítomná a dravá propagace, díky níž se divadlo "zviditelňovalo" doma i v zahraničí, obratné využívání zahraničních koprodukcí a dalších partnerů, snaha objevovat neznámé kusy a vytvářet podmínky pro soudobou operu. Odborníci a skalní operní příznivci tak mohli vidět mimo jiné Bubu z Montparnassu E. F. Buriana, Pád domu Usherů Phila Glasse, Vojáka a tanečnici Bohuslava Martinů, Arianu a Modrovouse Paula Dukase, Polského Žida Kurta Weilla, Bylo nebylo Alexandera Zemlinského. Podnět k zamyšlení nad cestami a možnostmi soudobé opery poskytly četné operní novinky - jmenujme například Viklického Faidru , Petitgirardova Sloního muže , Madsenův Circus terra , a samozřejmě cyklus Bušení do železné opony .

Bohužel tento ambiciózní, náročný a bezesporu záslužný umělecký program nebyl podložen trpělivou péčí o interpretační úroveň. Jmenování respektovaného Bohumila Gregora hudebním ředitelem vyznělo spíš jako prázdné gesto. Úroveň orchestru i sboru se v podstatě zhroutila, což prokázalo i slavnostní představení Pucciniho Turandot k desátému výročí vzniku samostatné Státní opery. Na jiné priority šéfů doplatil především standardní repertoár, pro kamenné divadlo ostatně vždy nepostradatelný a pro kvalitu domu určující. Konflikt Daniela Dvořáka s režisérem Davidem Pountneym, který během příprav inscenace Voják a tanečnice veřejně kritizoval nezájem vedení divadla o vlastní provoz, byl v tomto směru příznačný. Ostatně i nový ředitel Státní opery Jaroslav Vocelka na své první tiskové konferenci připustil, že divadlo se ocitlo na hranici provozních možností. Doufejme, že podobný osud nečeká i Národní divadlo.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.