úterý, 5. červenec 2011

Pražská konzervatoř - díl třetí

Napsal(a) 

Pražská konzervatoř - díl třetí Pražská konzervatoř - díl třetí

Vídeňská léta Josefa Slavíka (1825 – 1828)

Slavíkův kontakt s Františkem Palackým se proměnil v upřímné přátelství. Však také Palacký napsal pro Slavíka doporučující dopis hraběti Šternberkovi, aby podpořil účast na jeho koncertě v lázních Teplicích, které byly v té době významným společenským střediskem. Koncert měl pro Slavíkovu další kariéru rozhodující význam. Mimo jiné Palacký v dopise uvedl: „Nemyslím, že by bylo nutné Vaší Milosti Slavíka nějak zvlášť doporučovat, neboť jeho význačné umělecké výkony jsou již Vaší Excelenci známy.“ O koncertu, který se uskutečnil v červenci 1825 se nedochovaly oficiální zprávy, ale dobrou informací je Slavíkův dopis rodičům, kde též uvádí: „Můj koncert dopadl velmi dobře. Král mi řekl: ,Vyvinul jste skvělé nadání.‘ Korunní princ mi podal ruku, atd.“ Pruský král Bedřich Vilém nebyl jediný, který byl výkonem mladého houslisty nadšený. Skutečností zůstává, že v Teplicích sklidil Slavík první větší zasloužený úspěch, jehož ohlas se dostal do povědomí hudebních kruhů ve Vídni. Hraběnka Šliková mu svým doporučením umožnila, že se stal zatím neplaceným členem císařské dvorní kapely, nejlepšího orchestru v celé říši. Byla to velmi čestná funkce, ale nepřinášela žádný finanční zisk a Slavík si musel na živobytí vydělávat příležitostným účinkováním při mších většinou ve dvorní kapli a vyučováním dětí hře na housle.

Vídeň po Napoleonově porážce v Rusku a u Lipska prožívala při kongresu vítězných národů (1814 – 1815) radikální obrat, kdy při vídeňských jednáních vystupovalo na evropském jevišti stále více do popředí rakouské mocnářství. Sídlo císařského dvora a vlády, kde po vzoru císaře Františka I. měla šlechta své hudebníky, tria, kvarteta, kapely, se stalo vyhledávaným městem hudebníků. Po W. A. Mozartovi se největším hudebním skladatelem stal Ludwig van Beethoven, který při zrodu této nové doby sehrál svým dílem a myšlením klíčovou roli. Rodák z Bonnu netušil při druhé návštěvě Vídně, že toto místo již neopustí. Ani mu v tom nepomohlo jeho prohlášení – „Od císaře po čističe bot nestojí Vídeňáci za nic.“ Spolu s geniálním Franzem Schubertem jsou tato jména spojená s tvůrčí náplní období, ve kterém se neznámý a nadaný Slavík snažil získat pozornost také svému talentu. Spoluzakladatelem vídeňské houslové školy byl český skladatel a houslista Antonín Vranický spolu se svým žákem, jímž byl houslista a skladatel Karel Ditters z Dittersdorfu. Vranického žákem byl také pro Vídeň významný houslista Ignaz Schuppanzig (Župančič), Beethovenův učitel hry na housle a primárius kvarteta, které jako první provádělo veřejně díla vídeňských klasiků. Společensky důležitý byl Schuppanzigův žák Josef Mayseder. Hrál určitou dobu jako sekundista v Schuppanzigově kvartetu, ve kterém se později stal primáriem český houslista Leopold Jansa a působil jako koncertní mistr vídeňské opery. Mayseder velmi žárlivě střežil své umělecké postavení až do té míry, že mařil pokusy jiných houslistů o působení ve Vídni. Mayseder také Slavíkovi neuštědřil žádné potěšující povzbuzení, když jej Slavík s doporučujícími dopisy hraběnky Šlikové a hraběte Vrbny navštívil. Dopisy jen letmo přečetl a pouze mu doporučil, aby pracoval více a pilněji, protože Vídeň je vhodným místem jen pro umělce velikého jména a nadání. Ani si

Pražská konzervatoř - díl třetí Pražská konzervatoř - díl třetí
neposlechl jeho hru a na závěr setkání mu snad vytkl nepatřičnou domýšlivost. Slavík se nedal tímto setkáním odradit. Získal dobrého příznivce v generálu Kučerovi, který se za své mimořádné služby stal císařovým pobočníkem. Generál Kučera si brzy všiml jeho talentu, spřátelil se s ním a pobízel jej, aby uspořádal ve Vídni veřejný koncert. Slavík povzbuzen zájmem generála Kučery a svými dosavadními úspěchy, vystoupil poprvé ve Vídni v dubnu 1826 za účasti českého skladatele a klavíristy Vojtěcha Jírovce. Přítomný byl i přítel Palacký, který si zapsal do svého „každodeníčku“: „...byl jsem v koncertě Slavíkově veleslavném...“ Odezva kritiky tehdy dvacetiletého houslisty byla pozoruhodná: „Zahrál svůj koncert – dosti zvláštního druhu – ve fis moll začínající a ve Fis dur ukončený. Jak? To se nedá slovy vyjádřit: jen ten, kdo slyšel Paganiniho a Lipiňského, si o tom může utvořit pojem... Když se k tomu ještě přičte živý zápal mládí, zvonečkově jasná intonace, pravidelné vedení smyčce, vznešené, vzorné držení těla – kdo potom pochybuje, že tento vítězný hrdina způsobil sensaci, která v následujících Variacích od Lipiňského a ve vlastním Potpourri dostoupila k velkému nadšení...“ I když kritik zaznamenal: „...chvílemi ještě málo použité to, co se nazývá duší...“, vystihl velmi dobře jeho schopnosti a chválil upřímně jeho velký talent. Slavík dosáhl tímto prvním vystoupením toho, že jeho jméno bylo vyslovováno se jmény Paganiniho a jeho velkého konkurenta Lipiňského. Využívá proto příležitosti k dalším veřejným vystoupením, což svědčí o jeho vrcholném pracovním nasazení. V dopise rodičům ze srpna toho roku sděluje: „Příčina, že jsem tak dlouho nepsal je jediná, že nic nového se nepřihodilo. Dávám tady lekce a mám, co potřebuji, ačkoliv je tady velmi draze. Jak dlouho tady zůstanu, nevím, to záleží jen na okolnostech. Myslím asi dvě léta se tady zdržet a potom velkou cestu skrze Evropu dělat... Doufám, že budu moci před Císařem hrát a pak snad nějaký titul dostat...“

V tomto čase a během roku 1827 navázal Slavík kontakt s Franzem Schubertem. Slavík musel zcela jistě Schuberta svými schopnostmi silně zaujmout, protože odezva tohoto kontaktu ze strany Schuberta byla více než jednoznačná. (Jako poznámku k vysvětlení tehdejší situace – Slavík získal také uznání od obávaného Maysedera, který prohlásil, že Slavík je druhý Lipiňský.) Schubert podobně jako Slavík pocházel z učitelské rodiny. Geniální, svým tělesným vzrůstem malý, měřil jen 153 cm (Beethoven se svými 165 cm byl stejně velký jako Napoleon). Schubert byl vlastně první skladatel, který komponoval především pro salóny středních vrstev a jejich koncertní síně. Mimořádně plodný autor zkomponoval více než šest set písní, k tomu deset symfonií, mše, opery, kantáty a množství instrumentálních komorních skladeb. Fakt, že se mu nepodařilo získat za prodej svých děl větší peníze, svědčí o nedostatku jeho organizačních schopností a potřebné životní praktické průbojnosti. Přesto byl již od svého mládí velmi populární a jeho skladby, zejména písně, se staly součástí společenského vyžití četných domácností a soukromých i veřejných spolků. O to přesvědčivěji v této souvislosti působí Slavíkova osobnost, že dokázala k sobě tak mimořádně upoutat živý zájem tohoto hudebního génia. Škoda že se nedochovaly žádné písemné prameny o jejich vzájemném soukromém styku. Pouze několik slov ze Schubertovy korespondence, kde oznamuje svému nakladateli, aby včas doručil partituru a hlasy kvarteta G dur, protože ho Slavík podle daného slibu ve středu večer navštíví. I těchto několik slov vydává svědectví o tom, že Slavík se angažoval při

Pražská konzervatoř - díl třetí Pražská konzervatoř - díl třetí
provádění více Schubertových instrumentálních a komorních děl. V tomto případě jde zřejmě o dílo 161, které Schubert dokončil roku 1826. Pro Slavíka Schubert komponoval Fantazii C dur pro housle a klavír, opus 159 . Rozsah, až virtuózní charakter a obsahová závažnost díla prozrazuje, že bylo provázeno vzájemnou úctou, obdivem a upřímným přátelstvím, které toto životní setkání Schuberta se Slavíkem spojovalo. Veřejně Slavík poprvé provedl Fantazii v lednu 1828 s klavíristou C. M. Bockletem, který byl jeho spolužákem v Pixisově třídě na Pražské konzervatoři. Skladba, kterou uzavírali program koncertu, působila na posluchače i kritiku příliš nezvykle, nově a nebyla pochopena při prvním poslechu až natolik, že lidé předčasně opouštěli koncertní sál. Slavík se s takovou reakcí nesmířil a Fantazii uvedl opět na dalším veřejném vystoupení v únoru téhož roku. Styky obou mladých umělců pravděpodobně pokračovaly až do listopadu 1828, kdy Slavík odcestoval z Vídně do Paříže a kdy týden po jeho odjezdu, Franz Schubert zemřel. Vlastně tímto nevědomým rozhodnutím Slavík odložil svůj odjezd z Vídně, aby slyšel a poznal Paganiniho. Tím vznikla i možnost, aby opakovaně premiéroval Schubertovo dílo ještě za jeho života.

Niccolò Paganini přijel do Vídně v březnu téhož roku a v době trvající do července absolvoval ve Vídni celkem 14 koncertů. Vídeň patřila k městům, kde byl Paganini přijat nejvřeleji. Paganini nadchl vídeňské posluchače a neméně nadšen byl i Josef Slavík. Nejvíce na Slavíka zapůsobila skladba s názvem „La Campanella“, zvaná též Zvonkové rondo, třetí věta jeho Koncertu h moll . Protože nebyla (jako i další skladby) vydána tiskem, Slavík po návratu z koncertu hrál, upravoval, zapisoval; až po určitém časovém úseku, který pro nás není podstatný, skladbu zachytil jako celek. Rukopis této jeho obdivuhodné snahy se zachoval. Víme, že Slavík požádal Paganiniho o přijetí s prosbou, aby posoudil jeho hru. Paganini nechtěl mladého houslistu odmítnout, i když měl společnost. Po otázce, co má zahrát, a odpovědi, že cokoli, začal Slavík hrát. Paganini pojednou překvapeně začal pozorně poslouchat. Slyšel totiž něco, co mu ještě nikdo jiný předtím nezahrál – svou proslulou Campanellu. Na všeobecné přání společnosti přidal Slavík ještě několik svých skladeb. Po skončení se Paganini nemohl ubránit vzrušení, nadšeně Slavíka objal a zvolal: „Jste sám ďábel, pane! Lidé se chvějí, když hrajete!“ Po chvíli prý dodal: „Proč se mi o vás vídeňští umělci ani slovem nezmínili?!“ Není podstatné, jaký byl skutečný průběh návštěvy, Slavíkův záznam Paganiniho skladby je nejlepším dostačujícím důkazem. Paganini dokonce Slavíka několikrát přátelsky přijal a před svým odjezdem mu na rozloučenou napsal do jeho památníku: „Al valente Signor Slawjich – il Dolce“. (Čili vynikajícímu, výbornému, ceněnému – a podpis, který užíval jen u svých nejbližších přátel.) Slavíka tato poklona největšího žijícího houslisty provázela a provází jako trvalá spojnice při uznání jeho talentu. On, jako mladý a vlastně ještě neznámý umělec, nemohl lépe vyjádřit úctu a obdiv k umění toho největšího než přednesem jeho vlastního díla a zároveň mu představit tak ojedinělým, smělým a mimořádným způsobem, čeho je sám schopen a jaký je jeho životní cíl!

Poslední léta Josefa Slavíka (1828 – 1833)

Na podzim roku 1828 odjíždí Slavík do Paříže. Zdržel se tam téměř půl roku. Jeho spolužačka z Pražské konzervatoře, pěvkyně Henrietta Sontag, klavírista Jan Pixis, bratr jeho pražského profesora, i vyslanec Rakouska hrabě Apponyi se ho ujali s velkou péčí. Bylo to ale marné úsilí, pobyt v Paříži byl bezúspěšný. V dopise rodičům v březnu píše do Hořovic, že musel bojovat s mnohými pletichami, jelikož francouzští umělci jsou přesvědčeni, že jen oni sami mají výsadu umět hrát na housle. Útěchou mu snad mohlo být, že i slavní Rode a Spohr byli v Paříži též chladně přijati. Ve svém zápisníku si poznamenává tyto smutné, strohé věty: „Kdybych byl šel z Paříže do Vídně, byl bych měl větší úspěch, než když jsem šel z Vídně do Paříže... Kdyby francouzští houslisté měli tolik jistoty, proč by se neodvažovali dvojhmatů?... Neznám řeč, s ubohými houslemi a ještě horším smyčcem...“

Pražská konzervatoř - díl třetí Pražská konzervatoř - díl třetí
Naštěstí generál Kučera ukončil Slavíkův nezdařený pařížský pobyt dopisem, kde ho vyzval k návratu do Vídně. Tam již byl očekáván, protože bylo vše připraveno k jeho jmenování skutečným členem císařské dvorní kapely. Jmenovací dekret obdržel od hraběte Harracha v dubnu 1829. Ve svých 23 letech měl Slavík existenční zajištění ve významném uměleckém místě a představil se vídeňské veřejnosti koncertem, na kterém již zazněl jeho nový Koncert a moll, dílo nevšední obsahové vyzrálosti umělce. Slavíka čekalo ještě jedno životní setkání s umělcem, který v oblasti klavírní hry stále živě přesahuje do naší současnosti. Byl jím Fryderyk Chopin, který v listopadu 1830 přijel na svou další návštěvu Vídně. Zdržel se zde do července 1831. Seznámil se s řadou vynikajících hudebníků, ale z jeho korespondence víme, že se cítil opuštěn a vzpomínal na rodiče a život ve své vlasti. Díky jeho bohaté korespondenci máme vzácný materiál o vzájemných stycích Chopina se Slavíkem: „Když se vrátím domů, hraji na klavír... Nemám důvěrníka; musím být zdvořilý ke každému.“ Rodičům píše: „Minulý týden jsem se setkal se Slavíkem, proslulým houslistou, ač mladým jinochem. Brzo se mi líbil. Pozvala nás na oběd paní Bayerová; a zde pak zahrál Slavík tak, že se mi líbil jako nikdo druhý po Paganinim. Já jsem se mu též líbil, a tak jsme se rozhodli složit duet pro housle a klavír, nápad, který jsem měl už ve Varšavě. Je veliký a věru geniální houslista.“ Svému příteli do Varšavy píše: „Právě se vracím od Slavíka, slavného houslisty, s nímž jsem se spřátelil; po Paganinim jsem nic podobného neslyšel; 96 not vezme staccato jedním smykem, atd. K neuvěření! U něho jsem se rozhodl roztesknit se u klavíru a vyplakat Adagio pro Variace, které s ním píši na thema z Beethovena; Slavík je báječný! Hrajeme často spolu; zítra zase spolu obědváme.“ Poslední zprávu o Slavíkovi posílá rodičům: „Zůstal jsem ve středu u Bayerů se Slavíkem až do dvou hodin zrána... Je to jeden z vídeňských umělců, ale vábí mě víc než ostatní a jsem s ním velmi důvěrný. Hrál jako druhý Paganini, ale Paganini omládlý, který za čas překoná prvního. Sám bych tomu nebyl věřil, kdybych jej byl neslyšel tak často hrát. Jeho hra odnímá posluchačům řeč a do očí jim vhání slzy; lépe řečeno: on by rozplakal i tygra!“ Myslím, že tato Chopinova slova, který dokázal být ve svých soudech velmi kritický, vydají za více než sáhodlouhé úvahy, kritiky a odborná hodnocení znalců. Ve svých posledních vídeňských vystoupeních Slavík dosahoval svého tvůrčího a životního vrcholu. U obecenstva vzbuzoval jednoznačné nadšení a u kritiků největší chválu. Chystal se na koncertní turné po Evropě. Poslední koncert ve Vídni v dubnu 1833 hrál prý zcela mimořádně, ale ve zdravotním stavu, který bychom dnes nazvali jako virové chřipkové onemocnění. Netušil, že je to také poslední koncert v jeho životě. 20. května 1833 opustil Vídeň a odjel do uherské Pešti. Nedbal rady svých přátel s důvěrou, že je natolik silný, aby mohl cestu vykonat. V Pešti se nemoc vrátila a přivolaný lékař poznal, že je velmi vážně nemocen: diagnóza zněla na hlavničku – tyfus. Po poledni 30. května 1833 v domě svého hostitele Müllera v Pešti Josef Slavík vydechl naposled – ve stáří 27 let. A tak Chopinova předpověď, že „za čas překoná prvního“ zůstala nesplněna. Pochován svými krajany a místními umělci v Pešti čekal rovných sto let, než se dostal zpět do své vlasti, kde má důstojné místo na pražském Vyšehradě. Doufám, že prostor, který jsem Slavíkovi věnoval, pomůže k pochopení jeho umělecké i lidské osobnosti a upevní jeho významné a jedinečné postavení ve vývoji české houslové školy...

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.